Duben 2006

Můj vůz, můj hrad

Jan Kovalík

O zástup lidí, kteří by naplnili pět vlaků, se loni rozrostlo české město duchů. Každoroční přírůstek zhruba třinácti set nových obyvatel a desetimiliardový rozpočet mu zajišťují havárie na zdejších silnicích. Žádná jiná činnost, kriminalita nebo zločin nedecimují Čechy tak přímočaře. Proč se tenhle jinak obezřetný národ mění za volantem v bezstarostné sebevrahy či zabijáky? A hlavně, proč mu v tom už léta není nikdo schopen zabránit?

Tady velím já

Poslední ukázku české odvahy za volantem přineslo nedávno tajné měření silničářů. Toho lednového dne silně sněžilo a nad namrzlými silnicemi kolem Olomouce vládla extrémně špatná viditelnost. Přesto tu během čtyřiadvaceti hodin prosvištělo kolem čidla na silnici R35 devadesát aut více než dvousetkilometrovou rychlostí. Téměř dva a půl tisíce jiných řidičů (více než desetina z celkově změřeného počtu) si v té situaci trouflo pokořit povolenou, leč smrtelně nebezpečnou stotřicítku a téměř čtrnáct tisíc aut projelo s odstupem menším než kritické dvě vteřiny. Tedy způsobem, který jim v případě jakéhokoli nepředvídatelného problému naprosto znemožňoval zareagovat na brzdy cestovatele před nimi.

Jen kvůli nepřiměřené rychlosti zabili minulý rok řidiči 481 člověka – cyklisty, chodce či své spolujezdce. Dopravní nehody pak podle policejních odhadů způsobily 9,8 miliardy korun hmotných škod. Po započítání administrativy, práce policie a ostatních nákladů se škoda vyhoupne k šedesáti miliardám korun, které zaplatí daňoví poplatníci. A to se v nepatrně odlišných výkyvech opakuje rok co rok. Z dostupných sociologických a statistických dat přitom vyplývá, že česká společnost je jinak velmi opatrná a lidé zde mají o své zdraví a svůj život přinejmenším stejné obavy jako všude jinde. Kde se v nich tedy bere taková touha riskovat zbytečně jejich ztrátu, sotva za sebou zaklapnou dveře auta?

„Češi jsou experti nepřímé manipulace,“ vysvětluje to psycholog Jeroným Klimeš. „Podléhají autoritám, ale když se ocitnou v situaci, kde mohou rozhodovat, jako například v autě, sami jednají autoritářsky. Nastavují si vlastní pravidla, která vnímají jako rozumnější, a v podvědomí pak vedou s ostatními řidiči a jejich pravidly boj.“

Podle šéfa organizace BESIP, která spadá pod ministerstvo dopravy a definuje řešení silniční bezpečnosti, Roberta Šťastného může za spoušť na silnicích jiná „česká charakteristika“ – přeceňování sama sebe: „Na horách v zimě umírají Češi, protože lezli při zákazu vycházení. V létě umírají v Chorvatsku Češi na pláži, protože nerespektují povolení plavčíků. A na silnici je to stejné,“ říká Šťastný.

Odkud se bere tato národní charakteristika, vysvětluje bezpečnostní expert Jaroslav Heinrich z brněnského Centra dopravního výzkumu. „Po revoluci padla moc represivního státu. Ten pocit osvobození v sobě lidé stále mají a vnímají ho tak, že už jim nikdo nebude něco přikazovat,“ říká Heinrich.

Podle šéfa sociologické agentury STEM Jana Hartla neexistuje na podrobnou analýzu českého automobilového riskování dostatek statistických dat, ale bezohlednost na silnicích si Hartl vysvětluje takto: „Češi v sobě mají zažité špatné životní vzorce z minulosti. Vnímají jízdu autem jako určitou formu seberealizace a nemají v sobě přirozeně integrovaná rizika, která z řízení plynou. Taková byla doba, ve které jsme žili.“

Řada jiných odborníků je ovšem k sázce na národní kartu skeptická. Například sociolog z brněnské univerzity Ivo Možný je přesvědčen, že fenomén neodpovědné jízdy je společný pro celou Evropu a lze ho krotit jedině inteligentní represí. „Spíš mi připadá zvláštní postup sněmovny,“ říká Možný, „která vypadá, jako by se při schvalování dopravních zákonů ztotožňovala víc se skupinou viníků než obětí.“

K. O. na body

Na nutnosti represe coby klíče ke změně se s Možným shodnou policisté, politici i odborná veřejnost. „Čeští řidiči jsou bezohlední a změní se to jedině tehdy, když bude víc hlídek v terénu,“ říká prezident českého Autoklubu Roman Ječmínek. Ale i když mají všichni už léta jasno, nepodařilo se zatím nikomu pevnou ruku na zdejší motoristy uvést do praxe. Přitom nástroje na to existují a v jiných případech státu rozhodně nechybí vůle represi používat. Když například před volbami v roce 1998 politici označili za společenské zlo drogy, byl během několika měsíců na světě tvrdý zákon.

Příkladem bloudění, kterému tu snaha zkrotit zlé řidiče propadá, je cesta normy zvané bodový systém. Tato pomůcka zavádějící větší pravomoci pro policii, pečlivou evidenci přestupků a vyšší sankce za ně se v zemích EU osvědčila už dávno. Zdejší experti na silniční bezpečnost po ní však marně volali celou dekádu; nikdo z politiků neměl odvahu si pohněvat automobilisty rozčilené zejména hrozbou, že v novém pořádku přijdou po určitém počtu trestných bodů automaticky na nějaký čas o řidičák. „Nechci, aby rozhořčení motoristé osočovali mé ministerstvo z nedodržování lidských práv,“ zdůvodnil například svou neochotu zavést bodový systém na přelomu tisíciletí ministr dopravy Antonín Peltrám (ČSSD).

Odvahu našel až ministr Milan Šimonovský (KDU), který se nechal inspirovat německou předlohou a novelu předložil sněmovně. Poslanci ale návrh podrobili palbě 260 „lidskoprávních“ zlepšováků, po nichž se zákon stal natolik nepřehledný, že jej Šimonovský musel stáhnout z projednávání. (O nejvíc z nich se postaral Miloš Melčák z ČSSD, zastánce zvýšení povolené rychlosti v obci. Navrhoval například, aby chodci v rušných městských centrech nesměli vstupovat na přechod jednotlivě, ale jen ve skupinách. Eduard Vávra z ODS navrhl, aby policie odškodňovala řidiče, které zastaví s podezřením na požití alkoholu a zkouška to neprokáže.) Ministerstvo některé z návrhů do novely zapracovalo a předložilo ji sněmovně znovu – a uspělo. Má platit od letošního července. To je samozřejmě výborná zpráva, ale šéfové dopravní policie dopředu upozorňují, že na největší problém – nepřiměřenou rychlost – zůstane nový zákon kvůli poslaneckým úpravám krátký.

Koudelkova bouračka

„Klíčovou věcí v boji proti rychlosti je odpovědnost majitele vozidla,“ říká ředitel dopravky Zdeněk Bambas. „Ta je v novele stanovená takovým způsobem, že je pro nás nepoužitelná.“ Jde o to, že policie by ráda rychlost na zdejších cestách hlídala automatickým kamerovým systémem, jakým to dělají v Holandsku, Francii, Británii a jinde. Tento systém pirátovo auto vyfotí, podle značky najde adresu řidiče v registru, podle rychlosti vypočítá výši pokuty, tu odešle majiteli, a pak už jen hlídá, jestli hříšník zaplatil. Když nezaplatí ve lhůtě, chopí se případu exekutor. Za celou dobu není prakticky potřeba zásahu člověka.

V Česku něco takového ale není možné: zdejší řidič se totiž může díky poslaneckým úpravám novely vymluvit, že v té době neřídil vůz on, ale blízká osoba, kterou neprozradí, protože jí nechce přivodit trestní stíhání. „Platí přece presumpce neviny. Nemůžeme člověka trestat za to, co neprovedl. Dokazovací povinnost je na straně státu,“ vysvětluje postup zákonodárců člen ústavněprávního výboru Zdeněk Koudelka (ČSSD). Kdybychom prý trvali na tom, že majitel má nést zodpovědnost za své vozidlo a má vědět, kdo v něm jezdí, „byla by to kolektivní vina a nabouralo by to celý systém demokratického státu“. Jak je ale možné, že Západoevropané tuto odpovědnost po automobilistech vyžadují a jejich demokracie to vydržela? „Není to nic složitého – například Holanďané jen do ústavy přidali větu, že na dopravní přestupky se presumpce neviny nevztahuje,“ říká již citovaný dopravní expert Jaroslav Heinrich. Zjišťoval si tedy Koudelkův výbor, jaká je evropská zkušenost? „Ne,“ říká poslanec, „tím se náš výbor nezabýval.“ A nezabýval se tím ani zpravodaj zákona Miloslav Kala (ČSSD). „Byl to vládní návrh a poslanec toho má tolik, že na tohle mu nezbývá čas,“ vysvětluje zpravodaj s tím, že o analýzu požádá parlamentní institut a podle jejího výsledku začne sněmovna uvažovat o novele.

Bez ohledu na lapsus s odpovědností je ale zřejmé, že první krok k bezpečnějším silnicím byl učiněn: bodový systém snížil úmrtnost ve všech zemích Evropy, kde byl zaveden. V úspěch věří i zasvěcenci. Jaroslav Heinrich minulý týden na setkání dopravních expertů vyspělých zemí v Paříži představil plán Česka snížit do roku 2010 počet mrtvých lidí na silnicích o polovinu. „Body, kruhové objezdy, nové dálnice – to se nemůže neprojevit,“ říká Heinrich. „Myslím, že máme šanci to zvládnout.“

(Respekt, www.respekt.cz)