Duben 2006

Křížové výpravy skončily fiaskem

Petr Kubín

Již ve 12. a 13. století zaznívaly v Evropě hlasy, že ozbrojené pouti ke Svatému hrobu jsou dílo ďáblovo. Přesně před 910 lety, 27. listopadu 1095, volal nadšený dav ve francouzském Clermontu „Deus lo volt! - Bůh to chce!“, když zde během koncilu papež Urban II. poprvé vyhlásil křížovou výpravu. Křížové hnutí pak překonalo všechna jeho očekávání i očekávání jeho současníků.

Palestina byla v 11. století už skoro pět set let v rukou Arabů. Jeruzalém se roku 638 poddal tolerantnímu kalifu Omarovi, který tam za mírných podmínek dovolil zůstat křesťanskému obyvatelstvu. Za určitý poplatek bylo také umožněno poutníkům navštěvovat chrám Božího hrobu. Prudký obrat k horšímu nastal roku 1071, kdy Jeruzalém dobyli seldžučtí Turci, kteří krutě nakládali jak s domácími křesťany, tak s poutníky. V osmdesátých letech 11. století začal také nebezpečně stoupat turecký tlak na Byzantskou říši, a proto tehdejší císař Alexios I. Komnenos poslal do Říma naléhavou žádost, aby mu západní křesťanstvo pomohlo.

Svaté město Jeruzalém

Když Urban II. roku 1095 vyzval k první křížové výpravě, myslel velmi pravděpodobně jen na vojenskou podporu Byzantské říše proti islámským Seldžukům. Ale Jeruzalém a Boží hrob v něm se brzy dostal do centra zájmu nejen papežské politiky, ale především do centra všeobecného očekávání obyvatelstva. Neboť Jeruzalém měl ohromnou přitažlivou sílu pro tehdejší lidi biblicko-křesťanského světa. Nebyl to jen, jak se myslelo, zeměpisný střed světa, ale především biblické město izraelských a judejských proroků a králů, město, kde se měly, podle starozákonního příslibu, na konci věků sejít všechny národy světa, a hlavně místo utrpení a smrti Ježíše Krista, který právě zde spasil svět. Svaté město uchovávalo místa jeho utrpení a především hrob, který byl od nejranějších dob jedním z nejdůležitějších poutních cílů křesťanů. V náboženském nadšení prvních křižáků, kteří se považovali současně za poutníky a bojovníky za víru, splýval bezpochyby nebeský Jeruzalém, který je v Janově Zjevení představen jako město Boží a cíl všech spravedlivých, s Jeruzalémem pozemským.

Poutní tradice a uctívání Jeruzaléma byly významnými zdroji, ze kterých se sytilo náboženské křížové nadšení. Ale právě tak silně působil příslib papeže Urbana II. a jeho nástupců na Petrově stolci: kdo se zúčastní kruciáty v lítosti nad svými hříchy a s upřímným odhodláním konat pokání, tomu budou uděleny plnomocné odpustky, tj. budou mu prominuty všechny tresty i pokání uložené ve zpovědi. Kdo zemře na křížové výpravě, smí doufat v bezprostřední získání věčného života.

Nabídku odpustků každému křižáku barvitě líčil krátce před 2. křížovou výpravou (1147 - 1149) sv. Bernard z Clairvaux. Podle Bernarda dal Bůh křesťanům příležitost, aby svou účastí na vysvobození Svaté země učinili dokonalé pokání. V tomto smyslu mluvil Bernard o „čase milosti“ a o jubilejním - radostném roce, ve kterém se podle starozákonního vzoru každému hříšníku prominou jeho viny. Křížová výprava se tedy vnímala především jako úkon pokání.

Také vnější znamení a symboly, které křižáci nosili do Svaté země, poukazovaly na náboženský charakter jejich nasazení: byly to tradiční znaky poutníků - Jakubova mušle, poutnická hůl a mošna. Hlavním rozeznávacím znakem křižáků bylo ovšem z látky sešité znamení kříže, které se připnulo na rameno. Kříž byl vnějším znamením skutečnosti, že křižák složil slib, že jako poutník opustil svou vlast a postavil se do služeb kříže. Současně symbolizoval rozhodnutí křižáků vzít na sebe kříž, a tak následovat Krista.

Pro pochopení křižáků je důležité si uvědomit, že v historických pramenech nenajdeme sousloví „křížová výprava“. Pokud prameny nezdůrazňují vojenský aspekt křížové výpravy a nehovoří přímo o „expeditio“, označují se cesty do Svaté země většinou jako „peregrinatio“ - pouť nebo jako „iter sanctum“ - svatá cesta. Křižáci jsou pak nazýváni poutníky.

Svatá válka

Křížová výprava jako pouť a úkon pokání je však jen jednou stránkou tehdejší zbožnosti. Druhý, pro pochopení tohoto hnutí neméně důležitý aspekt je jeho charakter „svaté války“. Od 1. křížové výpravy se stále znovu setkáváme u středověkých kronikářů s představou, že skrze křesťanské rytíře působí sám Bůh. Tak jako ve Starém zákoně bojoval Hospodin na straně Izraele proti jeho nepřátelům, tak teď pomůže křižáckému vojsku porazit nepřátele křesťanství a církve. Dobové texty často hovoří o boji ve jménu Kristově, o „exercitus Domini“ - o vojsku Kristově, ve kterém se slouží Pánu. Nejzřetelnějším projevem víry, že Bůh sám vede tažení, jsou početné zprávy křižáků o zákrocích andělů a svatých v nouzi. Zvláště sv. Jiří byl uctíván jako pomocník v boji.

Motivy křižáků k účasti na kruciátě byly snad ve všech případech vícevrstevné. Příležitostí k odchodu na křížovou výpravu mohl být politický tlak, nebo také jen útěk před tísnivými hospodářskými a sociálními poměry ve vlasti. Političtí vůdci kruciát, šlechta a rytířstvo sledovali svou účastí vždy také politické cíle. Hluboká zbožnost a politicko-racionální kalkul tak stály vedle sebe.

Vznikl by však falešný obraz, kdybychom kruciátám nenastavili zrcadlo soudobých kritik. Četní kritici neúspěšné 2. křížové výpravy se obraceli především proti hlavnímu podněcovateli Bernardu z Clairvaux. Zřídka se však objevilo zásadní odmítnutí křížových výprav jako takových. Výjimku představuje tzv. würzburský analista, jehož zpráva o 2. kruciátě z poloviny 12. století bývá často neprávem opomíjena. Tento dějepisec, působící ve franském biskupském sídle Würzburku, označil výzvu k osvobození Jeruzaléma jednoduše za ďáblovo dílo: nejde o zbožnost, ale spíše o útěk před naléhavými dluhy nebo před chudobou, před trestem za zločiny, o nechuť sloužit právoplatnému pánu nebo také jen o zvědavost. A výsledek je pouze záhuba.

Nejznámější kritiku kruciát však podal až o sto let později francouzský dominikán Humbert z Romansu, když byl pověřen, aby na 2. lyonském koncilu roku 1274 předložil dobrozdání pro přípravu nové křížové výpravy. Snesl do své zprávy přitom také všechny hlasy proti takovému podniku. Zcela moderně zní argument, že prolévání krve křižáky neodpovídá příkladu Ježíše Krista a nemůže být ospravedlněno. Jiní se dotazovali, jak mohou kruciáty odpovídat vůli Boží, když nemají úspěch. Zpochybnili tak obvyklý výklad, podle nějž porážky způsobila hříšnost křesťanů celého světa, a tu lze odčinit jen novým tažením. Dále Humbert zaznamenal názor, že misie by se neměly provádět mečem, neboť násilím nelze získat pohany pro křesťanství, spíš je takto podnítíme k odporu.

Kritické hlasy, které zazněly u würzburského analisty a které zachytil Humbert, umožňují jasnější náhled do stavu dobové diskuse. Společnost vrcholného středověku se totiž nenacházela v bezbřehé křížové horečce, už tehdy si někteří zachovali chladnou hlavu.

Sedm kruciát do Svaté země

Z většího množství křížových výprav do Svaté země označili historici pořadovými čísly pouze sedm nejdůležitějších. Kromě první a páté všechny skončily porážkou křesťanů. Nejúspěšnější byla první, při které křižáci v červenci 1099 dobyli Jeruzalém a zřídili na Blízkém Východě několik křesťanských států. Prvním jeruzalémským králem ze stal dolnolotrinský vévoda Gottfried z Bouillonu, který se mimo jiné proslavil tím, že odmítl nosit zlatou korunu tam, kde Kristus nosil trnovou. Zajímavé jsou vzpomínky byzantské princezny Anny Komneny na křižácké vojsko, ze kterých je zřejmé, jak hluboká byla tehdy propast mezi východem a západem Evropy. Princeznu uvyklou společnosti učených mnichů a obřadných řeckých hierarchů zarážela drsnost západních biskupů a opatů, kteří se jen málo odlišovali od svých vojenských druhů.

Pohnutou epizodu první křížové výpravy představuje boj o Antiochii. Město nejprve dobyli křižáci v červnu 1098, ale pak bylo obleženo několikanásobnou tureckou přesilou. Křižáci se tak ocitli ve smrtelném nebezpečí, obléhaného vojska se zmocnila apatie, velké množství vojáků hledalo spásu v útěku. V nejkritičtějším okamžiku se rozšířila zpráva, že v jednom antiošském chrámu bylo nalezeno svaté kopí, kterým byl proboden Spasitel. To vzbudilo takové nadšení, že 28. června byla turecká přesila nejen odražena, ale zcela rozprášena.

Snad nejslavněji byla z Evropy vypravena třetí křížová výprava (1189 - 1192), poté co sultán Saladin dobyl Jeruzalém. Do jejího čela se postavily hned tři korunované hlavy: římský císař Fridrich Barbarossa, francouzský král Filip August a anglický král Richard Lví Srdce. Výsledek byl však tristní: První z panovníků na výpravě utonul, druhý se zbaběle vrátil domů a třetí byl při návratu zajat - nikoliv však Saladinem, ale rakouským vévodou Leopoldem. Této výpravy se měl účastnit také nejznámější český křižák bl. Hroznata. Slib však nesplnil a za náhradu musel založit v západních Čechách premonstrátský klášter v Teplé (1193).

Hanebně skončila čtvrtá kruciáta (1202 - 1204), jejíž členové místo aby dopluli do Svaté země, skončili v Byzanci. Vydrancovali Cařihrad a na dalších šedesát let ovládli zdejší císařství. Tento zločin ještě více prohloubil trhlinu mezi východní a západní církví. Papež Jan Pavel II. se za to dodatečně omluvil při návštěvě Řecka v květnu 2001.

Křížová výprava dětí

Vůbec nejsmutnější však byla křížová výprava dětí z roku 1212. Neúspěšnost kruciát vzbudila na Západě pochybnost, zda se má pokračovat v ozbrojených taženích, a rozšířila se myšlenka, že Bůh použije k osvobození Jeruzaléma spíše bezbranných dětí než krvelačných vojáků. Tak došlo ke křížové výpravě dětí. Skupinu francouzských dětí vedl dvanáctiletý chlapec Štěpán. K této neozbrojené, špatně organizované skupině se přidávali i dospělí, přestože výpravě scházela církevní podpora. Nakonec bylo účastníků několik tisíc. Štěpán putoval po Francii a hlásal, že povede Kristova dítka do Svaté země. Moře před nimi vyschne, stejně jako když Mojžíš vyváděl Izrael z Egypta. Bůh pak předá Jeruzalém do jejich rukou, neboť sám Ježíš pravil, že dokud se lidé nestanou malými dětmi, nevstoupí do nebeského království. Dětem se proto otevřou brány Svatého města samy od sebe. Štěpán přivedl mladičké křižáky do Marseille, kde děti čekaly, že se moře před nimi rozestoupí. Když se tak nestalo, dostavilo se obrovské zklamání. Nakonec přijaly nabídku místních obchodníků, že je přepraví do Palestiny. Většina dětí pak byla prodána na arabských trzích do otroctví.

Úspěšná byla paradoxně pátá výprava (1228 - 1229), kterou vedl papežem exkomunikovaný císař Fridrich II. Obratným diplomatickým jednáním s muslimy znovu získal Jeruzalém a další území. Zanedlouho však křesťané svá území opět ztratili. Situaci měly napravit další dvě výpravy, které vedl sv. Ludvík, král Francie. Výsledkem bylo ovšem fiasko. Sám Ludvík zemřel na výpravě v Tunisu v srpnu 1270 a jeho smrt se stala závěrem kruciát.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)