Duben 2006

Nemluvit sprostě je teď trapné

Jana Machálková

Když vám patnáctiletý soused na chodbě řekne, že jste boryš, huston nebo párkos, máte to dobré. Pokud vás ale nazve defounem, kretošem nebo tupmanem, kliďte se mu raději z očí.

Sběr potřebných dat probíhal přes internet. Dotazníky vyplnilo 27 tisíc dětí mezi 12 a 16 lety. Žáci do kolonek vyplňovali slova, která používají v různých situacích -když chtějí někoho pochválit nebo naopak urazit. "Zjistili jsme třeba, že spojení ty vole a ty krávo už děti neberou jako nadávku. Naopak -používají je teď hlavně v pozitivním smyslu, třeba jako výraz obdivu," říká Bachmannová.

Neoblíbení spolužáci se dneska totiž nazývají úplně jinak. Třeba socka, učomil, slabčák nebo vřed. Některá oslovení mohou být pro příjemce velmi nepříjemná: třeba beďarová opice. "Překvapila nás také nadávka ty horníku. Nevíme, proč to děti říkají," říká Bachmannová. Velká část urážlivých výrazů, které dnes děti běžně používají, se ale v oficiální verzi průzkumu neobjevila. "Šlo o velice hrubá a vulgární slova z oblasti lidské anatomie," vysvětluje s výmluvným výrazem Herzmann.

Když Herzmann a Bachmannová seděli nad výsledky svého výzkumu, překvapilo je, že pro velkou část dětí jsou urážky zcela běžnou věcí. Tak třeba přesně polovina respondentů si myslí, že nadávky jsou přirozenou součástí mluveného slova. Třetina dětí se zase domnívá, že bez nadávek mluvit ani nejde a že jsou kořením jazyka. Pětina žáků zase uvedla, že je používání nadávek vysloveně baví.

V 9. A borec, v 9. B huston

Podle Bachmannové děti vulgárně mluví proto, že chtějí lépe zapadnout do kolektivu. Ale ještě lepší, než ten, kdo jen opakuje sprosté nadávky, to má ve třídě "týpek", který vymyslí nějaké nové slovo, co se uchytí. "Mě třeba hodně překvapil výraz kingeři, což je z anglického king, tedy král," říká Herzmann. Podle Bachmannové je žákovský slang oproti jiným unikátní. "Třeba ten myslivecký je stabilní. Děti ale stále vymýšlejí nová slova, jejich společnost se totiž pořád mění," říká Bachmannová.

Výzkum ukázal, že rozdíly v nadávkách a osloveních se dají najít třeba i mezi dvěma školami v jednom městě. "Dokonce i ve dvou paralelních třídách v jedné škole, což je pro nás lingvisty velmi zajímavé," dodává Bachmannová.

I když děti "dbají" hlavně na vymýšlení vlastních výrazů, občas vezmou za vděk i názvy, které se používaly v minulosti. Tímto případem je třeba slovo štramanda, běžně užívané ve 30. letech. Toto označení pro pěknou dívku se teď do dětského slovníku vrací. Samozřejmě hned po roštěnce a lamě.

Byly časy, kdy děti rodičům vykaly

Jistě si každý vybaví scénu z filmu pro pamětníky či z povinné četby, v níž potomek svým rodičům vyká. Dnes děti rodičům nejen tykají, ale mnohdy je i oslovují křestním jménem. Ostatně na některých školách se již rovněž přikročilo k tykání učitelům. Takto jsou postupně odstraňovány formální projevy úcty k autoritám, které mnohdy končívaly tristně vyznívajícími zkomoleninami jako "souško" či "pančitelko".

Dalším důležitou součástí jazyka současných dětí a dospívajících jsou anglicismy. Ty jsou čerpány nejen přímo z výuky tohoto jazyka, nýbrž zprostředkovaně taktéž z počítačových her či reklam (počítač tak je označován jako "komp" či "poč").

Dochází tak mnohdy k značným nedorozuměním mezi dětmi a prarodiči, jejichž mluva čerpá cizí vlivy spíše z němčiny. A tak zatímco babička vůbec nerozumí vnukově informaci, že "madr říkala, že jim eště kólne", stařenka zas chlapci následně musí vysvětlovat, co znamená, když se někdo "vycajchnuje".

Vyjadřovací schopnosti se podle rodičů odvíjejí především od toho, zda dítě čte. Zatímco syn, který všechen svůj volný čas věnuje sportu, má téměř problém říci souvislou větu, ten druhý, knihomol, takové potíže nezná. Důvodem snižujících vyjadřovacích schopností dějí, je také "ikonické vnímání". Stále větší úspěchy slaví komiksový fenomén, televize vítězí nad četbou.

Svou roli v mluvě mládeže hraje také užívání e-mailových a SMS zpráv. V nich dochází na jedné straně ke zkracování slov a vět (např. vypouštění sloves: "ja na horach"), na druhou stranu k přiklánění se - ať už záměrnému či nezáměrnému - k "fonetickému přepisu" (např. "vse nej xvatku").

To vše souvisí s odrazem uvolněného společenského klimatu. Vedle toho je však také mnohými českými mluvčími stále požadováno dodržování závazné normy. U mladé generace "sebevědomých světoběžníků" lze patrně očekávat dva typy postojů: jak posměch požadavku mluvit "hezky česky", tak citlivé lpění na mateřském jazyce.

(Český a slovenský svet, www.czsk.bet/svet)