Duben 2006

Volání domoviny

Emanuel Mandler

V rozsáhlém interview s Viliamem Buchertem (MfDnes 25. února 2006) předložil Václav Klaus ucelený pohled na dnešní českou a evropskou situaci. V případě našeho prezidenta je přirozené, že vychází z hlediska suverenity českého státu. Václav Klaus je si jist tím, že „vstupem do EU ztrácíme významnou a stále narůstající část své suverenity“ a varuje před tím, aby Brusel hovořil do našich záležitostí. Proti tomu nemá strach z islámu a přísně jej odděluje od radikalismu islámských teroristů. Upozorňuje, že uvádění souvislosti islámu a terorismu spočívá v určitém dominantním povědomí, že je to „určitá móda, určitý politicky korektní postoj, který mnoho lidí přebírá za svůj.“

Náš prezident tak hovoří v souvislosti s nedávným karikaturním konfliktem. Svoboda projevu, říká, má smysl jenom uvnitř jednoho státu, ohánět se jí na celoplanetární úrovni nemá smysl.Václav Klaus nepochybuje, že ve srovnání s islámským světem máme „diametrálně odlišný názor na svobodu slova, na možnost dělat libovolné karikatury. (…) Ale nemáme sebemenší nárok náš pohled vnutit zbytku světa s pocitem nadřazenosti, se sebejistotou, že je univerzálně správný…“

Na tomto místě jsem se při čtení zarazil. Mám jiné zkušenosti.V nedávném karikaturním konfliktu Evropa muslimskému světu nic nevnucovala, ale naopak islámské radikální organizace i celé muslimské státy chtěly vnutit Evropě svůj, islámský pohled na svobodu projevu. Dokonce přece žádaly, aby se Dánsko i další státy omluvily za karikatury v nestátním časopise. Je tedy otázka, proč Václav Klaus podává tyto události opačně, než se staly, proč bagatelizuje islamistické virvály, které stále ještě neskončily. Proč se přes několikeré otázky Viliama Bucherta zmínil v rozsáhlém rozhovoru o terorismu jen marginálně? Nakonec i pan Buchert se poněkud přizpůsobil. Mluví eufemisticky o palestinském teroristickém (a řádně teroristickém) hnutí Hamas jako o radikálním hnutí, které je „spojované s terorismem“. Jako kdyby se s ním nespojilo samo.

K otázce, zda posílení extremistů Václava Klause neznepokojuje, prezident připomíná, že nelze kvalitativně srovnávat tamější a zdejší situaci. Strukturálně vzato však prý lze vládu Hamasu posoudit podobně jako skutečnost, „že u nás má šestnáct let po Listopadu téměř dvacet procent voličů komunistická strana.“ Zde jsem se zarazil podruhé. Dokonce i strukturálně jsou přece extremistická KSČM a teroristický Hamas nesrovnatelné. Na rozdíl od Hamasu není a nemůže v dané chvíli být prostředkem KSČM terorismus a cílem vymazat jiný stát z povrchu zemského. Oč tu Václavu Klausovi jde?

Není těžké se dovtípit. Václav Klaus bagatelizuje nebezpečí, které hrozí západní civilizaci, a toto „přehlédnutí“ mu umožňuje vážně zdůrazňovat, že jsme ohrožováni Bruselem a dalším integračním procesem Evropy. Silně nacionalistické Klausovo stanovisko je společensky kontraproduktivní, protože proti hrozbě radikálního islámu Evropa ve skutečnosti nemá jinou možnost než se co nejvíc semknout, a to i za nepříjemnou a krajně obtížnou cenu multikulturalismu.

Václav Klaus hovoří o evropeismu, na jehož základě se regulují a standardizují životy nás všech. Do jisté míry ano. Ale srovnejme to s byrokratismem (viz zdravotnictví), který v našem státě bují a reguluje a standardizuje naše životy mnohem víc než tři Brusely dohromady. Pan prezident to asi tak necítí. Jeho názory jsou významné, vždyť je naším nejvyšším ústavním činitelem. Obyčejný občan mu nemůže radit. Nicméně kdybych byl na jeho místě, uvažoval bych o skutečných nebezpečích, které nám hrozí, a nezdůrazňoval bych nebezpečí – řekněme – virtuální.