Duben 2006

Všude korupce a rozkrádání – zle je!

Emanuel Mandler

Několik měsíců před volbami se těžko shodneme, co je v Česku dobré a podobně je tomu s tím, co je špatné. Až na výjimku. Jeden vedle druhého víme, že vůbec nejhorší je korupce a rozkrádání. Není divu, vidíme to v televizi každý den. Korupce a rozkrádání panují na celém světě, mimořádně mocné jsou však v postkomunistických zemích. Těžko vědět, v kterém státě je to horší nebo lepší, podstatné je, že se stavem, jaký je u nás, nemůžeme být spokojeni.

Všech příčin toho se nedohledáme. Víme sice o srůstání ekonomiky a politiky i o politizaci obrazových a zvukových médií, nicméně dalších příčin je také hodně. Je užitečné znát je a diskutovat o nich. Všimněme si některých z nich – chronologicky.

Tak hned období reálného socialismu, které dnes mnozí vyzdvihují jako období osobního klidu a míru. Pro většinu z nás platilo vykřičené heslo „kdo nekrade, okrádá rodinu“ (hleďme tradici!). Na druhé straně jánošíkovské stanovisko ministra Dr. Ratha (bohaté zdravotní pojišťovně vezmeme a VZP dáme) silně připomíná tradici rumcajsovsko-trautenbergovskou.

Rovněž „sametová revoluce“ přinesla věci, které přispěly k vytvoření nynějších potíží. Jako při každém převratu se toho hodně ztratilo a zmizelo, kupříkladu z darů ze zahraničí. Ale nejen to. Zatímco OF, které původně mělo vytvořit předpoklady pro vznik demokratických stran, rezolutně postupovalo proti všemu, co mělo atribut stranický (pamatuje si to ještě někdo?), ponechalo působit KSČ i strany Národní fronty včetně dotací ze státního rozpočtu. Na tyto prostředky neměla Národní fronta (po listopadu 1989) právo. Kam zmizel majetek KSČ, který přece patřil občanům?

Listopadový převrat odstartoval transformaci našeho hospodářství, na jejímž počátku se ve společnosti „zhaslo“ (údajně prvotní akumulace kapitálu). Vlastnictví majetku zůstalo právně neošetřeno a dály se s ním tak podivné věci (Pepa z Hongkongu), že ještě ani dnes nevíme, co se všechno s privatizovanými majetky stalo.

Nesmíme však zapomenout, co tomu všemu předcházelo, na revoluci po osvobození země v roce 1945. Určitá část dnešních nesrovnalostí má své kořeny v tehdejší době. U moci byla tehdy vláda Národní fronty a ta Benešovými dekrety velké a větší podniky násilně vyvlastnila. Právo vlastníků ji nezajímalo. Paušální konfiskace majetku všech Němců a Maďarů přispěla k tomu, že se země stala socialistickou (přes 2/3 průmyslu patřilo státu). Benešovy dekrety jsou součástí české otázky.

V té souvislosti, o které hovoříme, jde obecně o neúctu k majetku. Je škoda, že Benešovy dekrety se chápou pouze jako otázka vztahu nás a sudetských Němců. Vnitropolitická aktuálnost tehdejších událostí je patrná kupříkladu na tehdejším dosti ostrém sporu mezi prezidentem Benešem a ministrem financí na straně jedné a na představitelích politických stran (to znamená vládě) na straně druhé. Prezidentovi se ani trochu nelíbila směšně nízká úhrada, kterou podle usnesení vlády měli dostat uchazeči o zemědělskou půdu konfiskovanou německému obyvatelstvu dekretem č. 12/1945 Sb. (půda a lesy v rozloze čtvrtiny republiky). Návrh dekretu stanovil úhradu „nejvýše ve výši dvou průměrných ročních úrod na navrhované výměře půdy“ a také úhrada za zkonfiskované budovy byla neobyčejně nízká. Ale ani protest prezidenta a ministra financí nepomohly. S mírnou nadsázkou řečeno dostali čeští uchazeči konfiskovanou půdu víceméně zdarma. Jak si asi považovali majetku, který dostali takřka zadarmo?

Zde, v poválečné revoluci hledejme počátky neúcty k majetku, která se u nás rozmohla a stále trvá. Neděláme dobře, že se o tom bojíme hovořit.