Duben 2006

Mužské (po)hnutí

Vlastimil Marek

„Muži se ještě bojí“, prohlásila trefně a přesně zakladatelka mateřských center Ruth Kolínská na otázku, jestli přišel čas, aby Češi měli na Hradě prezidentku.

I ženy se bojí, dodávám. Bojí se stát se cele ženami. Stále ve velké většině a navíc dnes už zbytečně používají spíše mužský způsob vyjadřování, soutěžení, dosahování a konzumace. Stále nepochopily, že žena je niterně jiná a tak by měla i fungovat jinak, než muž.

Ony „bitevní“ ženy by rády měly stejné platy (což je pochopitelné a ospravedlnitelné) a vůdčí funkce, ale zároveň si odmítají přiznat a uznat rozdílné evolučně dané výchozí předpoklady mužů a žen. Po mužích chtějí radikální změnu, ale o tak potřebné změně sebe samých neuvažují.

Po letech se i u nás ženy opět začínají scházet a povídat si (žena když mluví, na rozdíl od muže odpočívá), ale místo aby si tak odpočinuly, často se ještě více rozhořčí a rozčílí, protože používají mužský slovník a mužské způsoby: například se brání útokem (i v internetu). Každý adept kteréhokoliv bojového umění (a téměř každá puberťačka, když se jí začnou zapalovat lýtka, a každá žena, která projde dobrým kurzem sebeobrany) dnes přitom ví, že když při útoku agresora povolí a spadne dozadu, využije jeho energie a dostane ho kam chce – tedy na záda (doporučuji těm nejbojovnějším ženám naučit se pracovat s energií protestu a rozhořčení na lekcích aikida).

I ty genderově emancipované ženy podle mne většinou dosud nepochopily, že je třeba „prohrát“, aby zvítězily. Prohrát v tom mužském smyslu slova, a zvítězit přijetím, odpuštěním, tolerancí, objetím, tedy ženskostí. Podlehly mužské propagandě, neuvědomují si, že ve školách se učily z učebnic, které psali muži, a podřizovaly se pravidlům, která zavedli zase muži. Ještě nezjistily, že jsou v pasti mužských pravidel svého oprávněného rozhořčení.

Navíc ženám zatím nedošlo, že jsou to ony, které „dělají“ muže. Matky v prvních šesti sedmi letech své syny dominantně programují, co se týče emočního aparátu, na celý další život. Těhotné ženy si zase nechaly muži vnutit mužský způsob porodů a nedochází jim, jak jsou tím manipulovány a odsouzeny k celoživotním problémům. Špatně porozené (hormonálně tak neotevřené a předčasným nebo medikalizovaným porodem i duševně nerozvinuté) ženy pak špatně rodí své dcery a všechny dohromady „vychovávají“ své syny k vnitřní nejistotě, z níž vyplývá vnější agresivita a snaha o dominanci (v rodině, partě, zaměstnání či vůči přírodě).

Jak připomíná Stanislav Komárek, už Arthur Koestler, syn mimořádně dominantní matky, postřehl, že totalitní státy jsou jakousi pervertovanou podobou tohoto vztahu, že podobně tomu bylo i se vztahem Marie Terezie ke svým „dětem“ v podobě států a národností v rámci Rakouska-Uherska, nebo že dlouhodobé pokusy nastolit „sociální“ stát, který se o své občany postará (nejde o veřejný prostor, vzdělání atd., ale o tendence všechny objímat a zároveň znehybňovat včetně až do soukromí jdoucí kontroly) jsou jakousi karikaturou mateřské, chtělo by se napsat „opičí“ lásky.

Znovu a znovu jsem překvapován tím, že ženy na mých přednáškách a kurzech stále naprosto netuší, jak jsou jiné než muži (příslušné knihy jsou přitom běžně k dostání již hezkých pár let), a jak je úžasné, že to právě my a právě dnes, poprvé v historii lidstva, už to víme a můžeme tak změnit i důsledky své dosavadní mnohagenerační ignorance.

A tak když vyprávím například o typickém muži, který bezradně stojí před otevřenou lednicí a volá na svou ženu, že to máslo tam prostě není, a žena přiběhne, sáhne a vítězoslavně máslo vytáhne - abych naznačil, že způsob vidění muže je tunelový (musel se stovky tisíc let soustředit na nějakého toho loveného jelena na obzoru), zatímco vidění ženy je prostorové a vůkolní (jahody rostly všude kolem) - ženy v sále se srdečně smějí a nadšeně si mezi sebou sdělují, že ten jejich je právě takový slepec.

Nedávno jsem ale hned poté apeloval na ženy, aby naproti tomu zase nechaly svému muži aspoň kousek v bytě, který (třeba jen tím, že celý byt pravidelně uklízejí) ony ovládají, aby tak i on měl alespoň symbolický kousek svého místa, kousek azylu, jen pro sebe. A aby proboha nevytíraly či neluxovaly pod svým mužem, když zoufale sedí na poslední volné židli v bytě! Že to je neuvěřitelné ponížení a životní ohrožení jeho poslední jistoty! Zatímco ženy nechápavě koukaly, o čem že to mluvím, muži začali spontánně tleskat! A v očích žen jsem zahlédl záblesk hlubinného překvapení a snad i náznak pochopení…

Pochopení obrovských rozdílů mezi ženami a muži ve způsobu vnímání reality a z toho vyplývající (po celá poslední tisíciletí bohužel nepovšimnuté) individuální i celospolečenské důsledky. Pochopení naznačující další nezbytný vývoj – když už se totiž ví PROČ, pak cesta k JAK je už jen otázka úmyslu, času a trpělivé praxe.

V tomto smyslu jsou ve svém myšlení jak muži, tak i ženy, podobni alkoholikovi nebo drogově závislému: dokud si nepřiznají, že jsou zaslepeni svým (vzájemně tak odlišným) způsobem myšlení, dokud si nepřiznají, že myslí a vnímají zcela odlišně (tak jako dokud si alkoholik nebo drogově závislý nepřizná, že je alkoholik nebo drogově závislý), řešení a vzájemné pochopení nenajdou.

Mimochodem, muži a ženy se navzájem potřebují daleko víc, než si ti i ony zatím dokáží přiznat a představit. A ženská hnutí existují již staletí, ale i ty nejradikálnější feministky se, když čas otupil ostří jejich aktivit a slov, většinou ke konci života provdaly.

Co chci ale teď zdůraznit, protože to je historický a převratný úkaz, je onen kratičký okamžik, kdy muži začali tleskat. To se mi stalo u nás poprvé. Na tyhle a podobné přednášky a kurzy jezdí a chodí v naprosté většině ženy a muži jsou tak vždy v menšině. A dosud se buď báli projevit jinak, než ženská většina, anebo jim prostě, i když jich bylo víc, nedocházelo, že i oni se musí „probudit“. Že i oni potřebují svá mužská hnutí, že i oni musí začít o roli muže v čase změny svobodně a bez obav diskutovat. Hledat a nalézat sami sebe. Doba, technologie a počasí se mění, zrovna tak je potřeba, aby se změnily ženy, ale i muži.

A tak když tihle muži začali (jako jeden muž, aniž by si cokoli řekli) tleskat, něco se i u nás pohnulo. Něco hlubinně důležitého (jak pro tyhle jednotlivé muže, tak pro mužskou část nejen naší populace) a něco dějinně transformativního a pozitivního bylo právě nastartováno.

Byl jsem dojat a nadšen zároveň: i v mužích se, konečně, něco (po)hnulo.