Duben 2006

Dějiny Židů na Slovensku (Část 11)

Ján Mlynárik

11. Ticho před bouří: zápas o nové deportace

K názorové diferenciaci a postupnému narůstání odporu vůči pronásledování Židů došlo i na půdě samotného Slovenského sněmu. Jestliže ještě v prosinci 1942 poslanci Moravčík a Holý připomněli, jak deportace „bez ohledu na finanční zájmy státu (…) zatížily státní pokladnu“, neodvažovali se dotknout samotného problému a označit jej za zločin, za který se někdo jednou bude zodpovídat před soudem. Proces uvědomování si přímé zodpovědnosti za zločin spáchaný na židovských spoluobčanech zasahoval stále širší okruh poslanců a oficiálních politiků. Sněm se zásadně kompromitoval odhlasováním ústavního zákona o vystěhování Židů. Sílily hlasy žádající novelizaci Židovského kodexu. O tom, jak těžce doléhal na svědomí poslanců zločin genocidy, svědčí poslanec sněmu Pavol Čarnogurský:

„(…) židovská otázka zatěžovala slovenskou politiku mírou nejtěžší. Všechny ostatní složky byly mnohem podřadnější, dokonce i otázka konce války a budoucího osudu samotného státu. Zodpovědnost za vypovězení války Sovětskému svazu a za vyvezení židovských občanů (…) velmi doléhala na prezidenta, vládu a sněm.“

I když sněm 22. prosince 1942 vyzval svou rezolucí vládu, aby podrobila revizi platné normy vztahující se k řešení židovské otázky, pokud neodpovídají právním a praktickým potřebám, jednalo se spíše o formální utišení špatného svědomí; bylo zjevné, že celé protižidovské zákonodárství odporuje humánnosti a základům slovenské ústavy.

K výraznějšímu pohybu na půdě sněmu došlo na konci léta 1943, kdy již bylo známo stanovisko Vatikánu, episkopátu a nakonec i odmítavé kroky vlády. 3. září 1943 došlo ke společnému zasedání tří sněmovních výborů (ústavněprávního, národohospodářského a rozpočtového); vedl je předseda sněmu Sokol. Projednávaly se dva vládní návrhy zákona o novelizaci či doplnění existujících protižidovských opatření; návrhy obsahovaly změny, jež by mohly vylepšit postavení Židů. Na zasedání bylo 26 poslanců, z nichž jen dr. Huťka patřil k radikálům a poslanec Karmazín zastupoval německou menšinu. To umožnilo účastníkům zasedání otevřeně hovořit o Židovském kodexu, jakož i o protižidovských opatřeních vůbec. Hlavní referát měl žilinský starosta, poslanec Dr. Vojtech Tvrdý, známý svými styky s Židy, kteří mu předložili spolehlivé důkazy o osudu deportovaných slovenských Židů. Vojtech Tvrdý připomněl mezinárodní dosah a následky protižidovských opatření. Řekl:

„Slovenská židovská otázka hraje důležitou úlohu v posuzování státu a režimu v zahraničí. (…) Musíme vědět, že otázka židovského majetku bude s konečnou platností vyřešena na mírové konferenci, a velmi se mýlíte, pokud si myslíte, že před mezinárodním světem může platit to, co bylo učiněno porušením mezinárodního práva. Židovský problém lze řešit jen zachováním kogentních předpisů mezinárodního práva.“

Odvoláním se na mírovou konferenci V. Tvrdý přiznal, že se na ní budou zodpovídat Třetí říše a její sateliti; v případě vítězství nacistů by se žádná podobná konference nekonala a nic by se podle mezinárodního práva, jež Třetí říše flagrantně porušovala, nezkoumalo. V. Tvrdý důrazně žádal, aby byl Židovský kodex podroben důkladné kritice.

V diskusi vystoupil poslanec Filkorn, který učinil sněm zodpovědným za to, že zplnomocnil vládu k vydávání protižidovských opatření; je tedy povinností sněmu hledat způsob nápravy. Poslanec Zaťko požadoval zprávu o stavu židovských pracovních táborů a poslanec Florek poukázal na znesvěcení židovských synagog. Předseda sněmu Sokol přiznal, že sněm již při projednávání ústavního zákona o vystěhování Židů věděl, že kodex není v souladu s ústavou. Ale jak řekl, vzhledem k tehdejší situaci se nedalo nic podniknout. Nikdo z přítomných proti kritice protižidovského zákonodárství nevystoupil, jedině Karmazín předčasně – zřejmě na protest – jednání opustil.

Výbory doporučily sněmu návrhy zákonů č. 148 a 149/1943 Slov. zák. o úpravě některých otázek, jež souvisely s právním postavením Židů, což bylo zamýšleno jako částečná revize Židovského kodexu. Šlo o to, aby se předešlo nejhrubším chybám v arizačním procesu; zákon o zrušení mimořádné dávky z židovského majetku prakticky neměl význam, neboť Židé o veškerý majetek přišli. Vcelku šlo o částečnou rehabilitaci židovského obyvatelstva, jež zůstalo na Slovensku; zkompromitovaný ľuďácký režim však neměl dost odvahy na to, aby revidoval svou politickou doktrínu (I. Kamenec). Přece však došlo k jisté liberalizaci při uplatňování protižidovských opatření. Nepatrné úlevy přinesly židovskému obyvatelstvu více klidu. Ministerstvo školství povolilo zřízení učebních kurzů, kde se měla vzdělávat židovská mládež, jež skončila lidovou školu; Ústředna Židů mohla navázat kontakt s židovským podpůrným úřadem v Krakově, aby mohla pomoci deportovaným Židům; ministerstvo hospodářství povolilo zasílat potravinové balíčky deportovaným v Brezince a Terezíně a na žádost Ústředny Židů ministerstvo financí povolilo vrátit Židům, kteří zůstali, zabavené nejpotřebnější kusy nábytku.

Snaha postupně, pomalu a opatrně rehabilitovat postižené Židy se projevila i v opatřeních dalších institucí. Nejvyšší správní soud 17. prosince 1943 rozhodl vrátit židovským náboženským obcím zabavený majetek, a to pro nedostatek zákonných podkladů, a Státní prokuratura v Bratislavě se i nadále vzpírala Machovu nařízení předat zajištěné Židy bezpečnostním orgánům; činila tak již v čase deportací roku 1942, čímž je zachránila před deportacemi, a její pevný postoj v této věci zabránil přesunout Židy do pracovních táborů, což byla jistota, že do transportů nepůjdou.

Na konci roku 1943 se německý nátlak na slovenskou vládu, aby pokračovala v deportacích, zvýšil. Rozhodnutí o postupu vůči Slovensku bylo přenecháno samotnému Ribbentropovi. Ten nařídil, aby byl učiněn ještě jeden neoficiální pokus přesvědčit slovenské vládní kruhy, aby v deportacích pokračovaly. Ludin neměl oficiálně zasahovat, misi měl vykonat SS-Oberführer Veesenmayer, po vojenském obsazení Maďarska zplnomocněnec Třetí říše v Budapešti. Bylo přece snadné připojit k transportům maďarských Židů, přecházejícím přes Slovensko, několik transportů se zbytkem slovenských Židů! Veesenmayera předtím o situaci na Slovensku informoval Wisliczeny.

Veesemayer jednal poprvé s Tisem již počátkem července 1943. Znovu s ním a s premiérem Tukou jednal v prosinci 1943 v Bratislavě; požadoval urychlené obnovení transportů, čímž by byla definitivně vyřešena židovská otázka na Slovensku. Tiso podle Ribbentropa měl dát „zcela do pořádku židovskou otázku“ bez toho, aby cítil oficiální německý nátlak. Podle Veesenmayerovy zprávy zaslané do Berlína údajně souhlasil se soustředěním těch Židů, kteří jsou ještě nasazeni v pracovním procesu. Veesenmayer navrhl dokončení akce do konce dubna 1944; Tiso jej ubezpečil, „že se osobně zasadí o to, aby tento termín byl v podstatě dodržen“, i kdyby měl překonat odpor domácích hospodářských kruhů. Veesemayer jednal i s Tukou, který mu přislíbil všestrannou podporu; aby prý neměl „potíže s církví“, měli být pokřtění Židé umístěni ve zvláštních táborech. Do 1. dubna 1944 ze Slovenska však neodjel ani jeden transport.

Od jara 1943 předkládala slovenská vláda příslušným místům Třetí říše požadavek, aby jí jmenovaná komise mohla navštívit tábor, kde se nacházejí Židé deportovaní ze Slovenska. Zahraniční úřad tuto žádost slovenské vlády postoupil šéfovi státní policie 15. května 1943. Tuka argumentoval (a v tom s ním Ludin souhlasil) tím, že cesta komise by dementovala zprávy šířící se po Slovensku o vyvražďování Židů, takže by se v deportacích mohlo pokračovat. Vyřízení této otázky náleželo Eichmannovu oddělení; Eichmann dobře věděl, co se s Židy ze Slovenska stalo, a proto hledal všemožné výmluvy. Tím se vyslání komise oddalovalo. 2. června 1943 oznámil, že prohlídka se již konala a výsledky byly publikovány v tisku (Fiala). Dalším tahem byl odkaz na korespondenci mezi deportovanými a známými či příbuznými na Slovensku; v srpnu 1943 přišlo na Slovensko na Eichmannův rozkaz 2 500 dopisů a korespondenčních lístků od deportovaných se stejným obsahem: „Pracujeme, máme se dobře.“ Počet zásilek několikanásobně převýšil množství korespondence z předchozích měsíců. Slovenská vláda na tento Eichmannův podvod nenaletěla a jeho odpověď považovala za nedostatečnou. Ludin vyřízení této záležitosti několikrát urgoval telegramy z 22. listopadu a 16. prosince 1943 a 13. ledna 1944. Zahraniční úřad Eichmanna přesvědčoval, že právě povolení slovenské návštěvy v táborech „tvoří rozhodující předpoklad pro úspěšný průběh jednání týkajících se odsunu dalších Židů“. Nakonec Eichmann počátkem února 1944 navrhl, aby slovenská komise navštívila koncentrační tábor v Terezíně, kde však žádní Židé ze Slovenska nebyli a kde nacisté dočasně udělali pro Mezinárodní červený kříž divadlo, jak vzorně se o Židy starají. L. Lipscher soudí, že „podle všeho Eichmannovo odmítavé stanovisko přinutilo Zahraniční úřad nevyvíjet další nátlak na slovenskou vládu, aby se situace zbytečně nekomplikovala“.

Trvalý nátlak Německa na slovenskou vládu ať již po neformální, anebo oficiální linii trval. Kdysi věrný spojenec a průkopník v konečném řešení židovské otázky vlastními prostředky, za přispění Říše, ve svém díle najednou přestal a odmítal je dokončit. Radikálové na Slovensku se zřejmě dostávali do palby kritiky umírněného křídla a slovenské veřejnosti a narůstající protifašistická rezistence jim neumožňovala prosazovat plány tak bezstarostně, jak tomu bylo donedávna. Protižidovský stín se na Slovensku však přece jen těžce překračoval. Již začátkem roku 1944 zesílil nátlak radikálů, aby byly omezeny pracovní výjimky. Vláda se na svém zasedání 18. ledna 1944 rozhodla udělat do 7. února přesný seznam Židů, nacházejících se na Slovensku. Vydala zároveň příkaz Ústřednímu hospodářskému úřadu, aby revidoval pracovní povolení, v důsledku čehož bylo odebráno 237 povolení; varovným signálem bylo, že se administrativní opatření na veřejnosti prezentovala jako „soupis Židů“. Proti dalšímu vyřazování Židů z hospodářského života se na svém jednání v únoru 1944 sice rezolutně postavil Komitét hospodářských ministrů, argumentující nadřazeností ekonomických zájmů nad politickou stránkou řešení židovské otázky, soupis a počet odebraných výjimek však měly ve společnosti silný ohlas. I když celá akce revize pracovních povolení mohla být považována za formální a zastírací manévr, aby se uklidnili radikálové a Třetí říše, po předchozích zkušenostech musela na tento signál reagovat zejména židovská obec a její stále četnější sympatizanti, zvláště jestliže se oživováním myšlenky konečného řešení slovenské židovské otázky nevzdával ani sám Mach. O hospodářských ministrech se vědělo, že svými výjimkami přejí mnoha Židům a že kriticky posuzují postup Vaškova 14. oddělení, jež řádně zaměstnané Židy svévolně odvádělo do pracovních táborů. Tito ministři však nepředstavovali celou vládu a museli se bránit novým tlakům.

Nové ohrožení slovenských Židů signalizoval Maglionemu budapešťský nuncius Rotta ve zprávě z 6. února 1944. Společnost Svatého Kříže, založená maďarským episkopátem na ochranu katolíků, jichž se týkaly rasové zákony, mu poslala memorandum „o novém utrpení, jež se připravuje Židům žijícím na Slovensku“. V memorandu se uvádí, že po deportacích na Slovensku zůstalo na dvacet tisíc Židů, z nichž většina jsou křesťané, sedm až osm tisíc však vyznává židovské náboženství; „situace těchto Židů a křesťanů židovského původu se stává v poslední době kritickou“. Dále se uvádí, že „různá prohlášení a přípravy nasvědčují tomu, že slovenská vláda se chystá zavést proti nim nová opatření“. Poukazuje se přitom na Machův projev, v němž ministr opět slíbil, že zemi zbaví Židů, a to bez ohledu na náboženství, dále na to, že vláda opět zavedla soupis Židů, a na to, že Židé ztrácejí byty a že jsou rušena jejich pracovní povolení. Poněvadž Židé nemohou emigrovat a nemohou si nalézt nové byty, automaticky se tito lidé bez přístřeší jako „nežádoucí živly“ dostávají do pracovního tábora; do koncentračního tábora putují i ti, jimž bylo zrušeno pracovní povolení. „Z těchto důvodů jsou všichni zainteresovaní lidé na Slovensku velmi znepokojeni. Mnozí z nich se pokoušejí utéci do Maďarska. Maďarsko, věrné svým křesťanským tradicím, poskytovalo až dosud nešťastným utečencům azyl a my doufáme, že s Boží pomocí to bude moci činit v budoucnosti ještě účinněji.“ V závěru memoranda maďarské Společnosti Svatého Kříže se uvádí:

„Naši křesťanští bratři a naši bližní – Židé ze Slovenska – obracejí se s důvěrou na ,Roma Aeterna‘ doufajíce, že pozvedne svůj hlas na ochranu jejich přirozených lidských práv, jako to učinil na začátku deportací. Tlumočíce vám výkřik zoufalství, chceme splnit naši povinnost, diktovanou svědomím.“

Kardinál-státní sekretář Maglione si na memorandum připsal otázku, co se po poslední odpovědi Msgre. Burzia dá ještě podniknout; Burziova odpověď, týkající se Židů na Slovensku, pocházela ze začátku června 1943 a vztah slovenské vlády k deportacím označila za otevřený. Maglione vzápětí dostal na stůl varování, že na Slovensku se něco připravuje. Byla to informace československé vlády v Londýně, adresovaná westminsterskému arcibiskupovi Godfreyovi ze 4. února 1944, v níž se připomnělo, že na základě intervence Vatikánu roku 1942 bylo zmírněno pronásledování slovenských Židů a dočasně byly zastaveny deportace do Polska; československá vláda však upozornila na hrozbu nových deportací a prosí Svatý stolec, aby „protestoval u nynějších vládních kruhů na Slovensku a aby je požádal o zastavení dalších deportací židovského obyvatelstva ze Slovenska do Polska nebo kamkoli jinam“. Biskup postoupil žádost Vatikánu.

Dále se na Godfreye 13. února 1944 obrátila Agudat Israel World Organisation (AIWO) s prosbou o intervenci ve prospěch slovenských Židů s tímto odůvodněním:

„Předchozí intervence Svatého stolce, jíž si židovská obec vysoce cenila, byla úspěšná, protože deportace židovského obyvatelstva na Slovensku byly zastaveny a my doufáme i nyní, že se podnikne vše, aby se zabránilo hrozící deportaci.“

Dopis vrchního rabína ve Velké Británii Hertze z 27. března 1944 měl podobný obsah.

Dne 13. února 1944 se na Maglioneho obrátil apoštolský delegát ve Washingtonu Cicognani tímto telegramem:

„Představitelé Světového židovského kongresu prosí Svatý stolec, aby zachránil existenci Židů na Slovensku, kde je uskutečňován jejich soupis, aby byli poté deportováni a odsouzeni k těžkému utrpení a není vyloučeno, že také k smrti.“

Cicognani doplnil svůj telegram 22. února 1944 dalším, v němž oznámil, že „ministerstvo zahraničních věcí ve Washingtonu prosilo nótou z 21. února 1944 Svatý stolec o intervenci u vlády Msgre. Tisa, aby se zabránilo hrozící deportaci a perzekuci (…) Židů, žijících na Slovensku“.

Maglione měl tedy dost podkladů, aby rychle reagoval. Dne 17. února 1944 poslal Burziovi telegram, v němž reprodukoval žádost představitelů Světového židovského kongresu z Washingtonu se žádostí, aby jej Burzio informoval o věrohodnosti zpráv „a o výsledku kroků“, jež v této akci podnikne. Burzio odpověděl telegramem 19. února 1944:

„Situace Židů na Slovensku je stále nejistá a těžká, není však pravda, že by jim bezprostředně hrozily další deportace. Soupis uskutečněný začátkem tohoto měsíce měl za cíl zjistit určitý počet Židů, které vláda považuje za nebezpečné pro stát a kteří budou internováni. Za takového stavu věcí nelze očekávat velkorysý postoj vůči Polákům, kteří by se případně pokusili uchýlit na Slovensko. Ale prezident republiky, s nímž jsem hovořil ihned po doručení telegramu č. 54 (Maglione Burziovi 17. února, pozn. aut.), mi přislíbil, že nebudou pronásledováni, ale zadrženi v koncentračním táboře, nebo jim bude umožněno odejít do jiného státu, jako se to dělá se zajatci, kteří utečou z Německa.“

V telegramu Cicognaniho z Washingtonu z 22. února 1944 se objevila věta, jíž si v Bratislavě dobře povšimli:

„Zdejší (americká, pozn. aut.) vláda prohlašuje, že v budoucnosti si dobře zapamatuje dobré i špatné zacházení s Židy ze strany Tisa a ostatních odpovědných osob.“

Burzio to jistě se zadostiučiněním Tisovi reprodukoval.

Diplomatická bouře, která se strhla nad přípravou nových deportací slovenských Židů, velmi nepříznivě zasáhla diplomatické aktivity Bratislavy, jež se snažila uzavřít konkordát a dosáhnout zřízení církevní provincie na Slovensku při povýšení nitranského biskupství na arcibiskupství. Karol Sidor o věci jednal 19. února 1944 se státním podsekretářem Montinim, jenž upozorňoval na „množství překážek“ stojících plánu na zřízení provincie v cestě. Zmínil se však o tom, že snadnějším řešením by bylo udělení arcibiskupského titulu „pro jednoho ze stávajících slovenských biskupů“. O tři dny později, 22. února 1944, Sidor navštívil Domenica Tardiniho. Ten se kdysi osobně zúčastnil řešení církevních otázek v ČSR, kterou navštívil, věděl tedy, o co jde. Tardini považoval za vyloučené, aby slovenské arcibiskupství bylo zřízeno během války; byl ochoten jednat pouze o návrhu slovenské vlády a biskupů ustanovit nitranského biskupa arcibiskupem. Jádro kauzy vyjádřil Montini téměř nediplomaticky:

„Ale Vatikán projevil nesouhlas s činy slovenské vlády, zejména při řešení židovské otázky. A vláda si navzdory výstrahám vedla svou. Takovýmto způsobem na cestě ke zřízení arcibiskupství stojí jisté překážky a je na slovenské vládě, aby je odstranila.“

Stručně řečeno – pokud se bude pokračovat v deportaci Židů, slovenská vláda nedostane ani arcibiskupa! Sidor se snažil argumentovat, že „účinkování každé vlády má své temné, ale i jasné stránky“, a snažil se vyzvednout pozitiva bratislavské vlády v katolickém zákonodárství, dále že žáci se ve školách neučí o Vatikánu to, co za ČSR, že se zlepšilo postavení dělníků a že se „tvoří bohatší střední vrstva slovenské katolické společnosti, jež do roku 1939 na Slovensku téměř neexistovala“. Bylo to cynické konstatování, protože Tardini a Vatikán všeobecně věděli, že tato „vrstva“ zbohatla právě díky arizovanému židovskému majetku. Tardini nevzal na vědomí Sidorovo tvrzení, že „Slováci sami a přímo na svém území nezavraždili ani jednoho Žida“, neboť fakta o brutalitách na samotném Slovensku znal, a stejně tak nevzal v úvahu Sidorovo prohlášení, že na Slovensku je ještě třicet tisíc Židů. Zeptal se jej stručně, zda si myslí, „že by monsignore Andrej Hlinka, kdyby dnes žil, dal souhlas k takovému řešení židovské otázky, jaké se provádělo ve Slovenské republice“. Poslechněme si Sidora: „Odpověděl jsem vyhýbavě…“ Hlinka by prý založením vlastních družstev, spolků a bank Židy ze svého území vypudil. Bylo zjevné, že pokud bude Slovenská republika od Vatikánu cokoli potřebovat, na prvním místě bude otázka, jak respektovala jeho snahy zachránit slovenské Židy. A zde mohla být odpověď jen negativní…

Jestliže Vatikán najednou vyzvedl Hlinkovo jméno a hodnotu proti Tisovu státu, znamená to, že konstatoval příkrý kontrast mezi humanistickým knězem-osvícencem a jeho následovníky, kteří si z něj vzali jen zneužití jeho jména pro „gardy“, „mládež“ a „pohotovostní oddíly“, různé dekorace slovenského národního socialismu. Ti, kteří vyvražďovali občany či obyvatele Slovenska ve jménu Hlinky, zneužili jeho jméno a odkaz, a Vatikán to slovenskému vyslanci v příhodné chvíli připomněl. Sidor byl zřetelně zaskočen faktem, že Vatikán o Hlinkovi a jeho odkazu ví více než celá slovenská vláda a všichni, kdo se na něj odvolávají. Zástupce Vatikánu se oprávněně zeptal, zda by Hlinka jednal stejně, jako jedná slovenská vláda: vyslanec Sidor nemohl dát souhlasnou odpověď; trapnost celé věci je zjevná.

Kam vlastně Hlinkovo dědictví dovedli jeho následovníci? Na étos Hlinkova odkazu měl právo zeptat se právě jen Vatikán. S přízemním viděním světa se tu konfrontovala světová mocnost a výsledek byl pro zemi pod Tatrami trapný. Vatikán na bouřlivého monsignora z Ružomberoku nezapomněl: byl to člověk krásný a vzácný, právě tak jako ješitný a nepřístupný, ale v každém případě symbolizující všechny rysy svého národa (podívejte se na jeho fotografii!): připravil by tento člověk deportaci a hromadnou smrt lidí, které znal, s nimiž vyrůstal, které viděl růst vedle sebe, s nimiž se hašteřil, posílal je do horoucích pekel, ale které vždy uznával a ctil jako lidi, dítky boží, odvolávaje se na největší revoluci lidstva, kdy křesťanství rozrylo římské impérium svým étosem, jehož podstatou je právě to, že všichni lidé bez rozdílu – patricij i otrok – jsou dítkami božími a nikdo nemá právo povyšovat se nad jiného a ubližovat mu?

Hlinka tento svůj názor publikoval mnohokrát i na sklonku svého života; Vatikán o tom věděl a Tardini se neptal na věc, kterou neznal. Neznal ji Karol Sidor, který v této zkoušce propadl… A propadli s ním všichni, kdo se Hlinky za slovenského státu, ale i dlouho po jeho zániku dovolávali. Včetně historiků, kteří ztratili základní normy etiky a slušnosti a Hlinkově úrovni se nemohli ani přiblížit. Quod licet jovi, non licet bovi…

Slovenští Židé zůstávali v centru zájmu vatikánské diplomacie i nadále. Maglione poslal 5. dubna 1944 washingtonskému nunciovi Cicognanimu telegram, že „apoštolské nunciatury v Maďarsku, Rumunsku a na Slovensku se i nedávno snažily zasáhnout ve prospěch tamních Židů“ a že Svatý stolec bude problému věnovat i nadále „co největší pozornost“.

I když se Vatikán tehdy angažoval ve prospěch Židů všude, kde byli pronásledování, včetně pobaltských Židů a Židů v Šanghaji, věc zbytku slovenských Židů byla v popředí pozornosti nejen jeho, ale i jiných států. Cicognani se 18. dubna 1944 obrátil na Maglioneho telegramem, v němž oznámil, že američtí vládní činitelé a představitelé židovských organizací „se obávají, že sčítání Židů na Slovensku může mít za cíl i jejich perzekuci, a prosí o intervenci Svatého stolce, aby izraelité nebyli vyvezeni ze Slovenska do Německa nebo na jiné Němci okupované území“.

Americká vláda tehdy do svých plánů pomoci evropským Židům zahrnula Židy v koncentračních táborech ve Vittelu ve Francii a Tittmoningu v Německu a jednala s vládami Paraguaye, Salvadoru a dalších zemí, aby internovaným Židům udělily pasy nebo uznaly náhradní doklady. Představitelé Spojených států prohlásili, že americká vláda „je ochotná postarat se o tyto izraelity, jakmile budou propuštěni, a naléhavě prosí Svatý stolec, aby intervenoval přímo anebo přes španělskou či švýcarskou vládu u německé vlády a u vlád výše zmíněných zemí“. Cicognani se omlouval: „Mrzí mne, že musím tak často opakovat stejné prosby, ale nutí mne k tomu naléhavé záležitosti.“

Kardinál-státní sekretář Maglione se 22. dubna 1944 obrátil na Burzia telegramem, ve kterém reprodukoval telegram Cicognaniho a požádal jej, aby uvážil, „jaké kroky je možné a vhodné podniknout“. Téhož dne poslal telegram Cicognanimu, že ve věci slovenských Židů se obrátil na bratislavského internuncia. Z poznámek vatikánského Státního sekretariátu z 24. dubna 1944 vyplývá, že do záchrany evropských Židů byla zapojena řada apoštolských nunciatur v Jižní Americe, jakož i ve Švýcarsku a Španělsku; Maglione se však neodvažoval zainteresovat berlínskou nunciaturu, aby nezhoršil situaci vittelských Židů a postavení monsignora nuncia. V třetím bodu poznámek se píše: „Nezdá se mi vhodné ani znovu zainteresovat jihoamerické nunciatury. Učinily v této věci již dost. Myslím, že se nedá dělat nic jiného než vyčkat odpověď mons. Burzia, kterou oznámíme do Washingtonu. Mons. nunciovi v Bernu můžeme oznámit odpověď Španělska.“

V prvních měsících roku 1944 vznikly plány na záchranu slovenských Židů vystěhováním do některé z neutrálních zemí v Evropě nebo Jižní Americe. V tomto smyslu se angažovali švýcarští Židé prostřednictvím své společnosti Schweizerischer Hilfsverein für Jüdische Flüchtlinge im Ausland. Předseda této společnosti informoval nuncia v Bernu Bernardiniho, že se prostřednictvím slovenského chargé d’affaires Jozefa Kirschbauma obrátil na prezidenta Slovenské republiky s výzvou ve věci repatriace slovenských Židů, deportovaných do Polska a Maďarska. Tisovi bylo oznámeno, že „švýcarští Židé jsou ochotni uhradit všechny náklady spojené s repatriací svých souvěrců ze Slovenska, postarat se o jejich živobytí a zabezpečit je vším potřebným až do definitivního vyřešení věci“. Kirschbaum předsedovi švýcarských Židů „důvěrně naznačil“, „že přímluva Svatého stolce v této záležitosti by velmi ulehčila nevyhnutelné těžkosti a urychlila by vyřizování zmíněné repatriace“. Bernardini Maglionemu připomněl, že je do věci zainteresován, a prosil ho, aby „ztratil dobré slovo ve prospěch těch nešťastníků“, a vyjádřil přesvědčení, že jeho „rozhodný zákrok u monsignora Tisa zachrání životy mnoha ubožáků, kteří již mnoho let zakoušejí trpkosti vyhnanství a těžkosti tvrdé práce, zvyšované perspektivami stále tvrdších opatření“.

Bernský nuncius ještě netušil, co se s Židy ze Slovenska stalo, a proto si spolu se švýcarskými Židy myslel, že je z táborů smrti zachrání. 28. července 1944 Bernardini poslal Maglionemu „Auschwitzský protokol“, kde dva mladí Židé, jimž se podařilo utéci, popsali holocaust slovenských Židů.

Jak z diplomatické korespondence Vatikánu vyplývá, od února 1944 se na záchranu Židů na Slovensku soustředil washingtonský nuncius, který tlumočil žádosti vlády USA a amerických Židů. Vlastní iniciativa vzešla od rabína Maurice L. Perlzweiga, ředitele oddělení pro mezinárodní záležitosti Světového židovského kongresu v USA, který se 4. února 1944, tedy v době, kdy již probíhal soupis slovenských Židů, obrátil na arcibiskupa S. G. Cicognaniho, apoštolského delegáta Svatého stolce ve Washingtonu, s prosbou o pomoc slovenským Židům. Cicognani reagoval telegramem z 13. února 1944 Maglionemu, což Msgre. Carboni z apoštolské delegace oznámil Perlzweigovi. Jisté kroky byly však učiněny již dříve. Perlzweig mezitím (4. – 11. února 1944) jednal s apoštolským legátem; v obsáhlém přátelském rozhovoru bylo představiteli kongresu oznámeno, že Řím je již informován. Perlzweig tehdy navrhl evakuovat Židy ze Slovenska do bezpečného zahraničí. Po Cicognanově odpovědi Perlzweigovi navázal rabín styk s Johnem Pehlem, ředitelem US War Refugee Board (Úřad pro válečné utečence) s žádostí o pomoc a požádal o navázání spojení s ženevskou filiálkou Světového židovského kongresu; odtud vyplynulo spojení na švýcarské Židy a Bernardiniho. Perlzweig telegrafoval též Nachumovi Goldmannovi, prezidentovi Světového židovského kongresu, aby projednal projekt záchrany slovenských Židů s britským zahraničním úřadem; všechny akce se měly odehrát v nejpřísnějším utajení, aby nevyprovokovaly Třetí říši k nátlaku na slovenskou vládu s cílem obnovit deportace. Perlzweig ocenil dobrou vůli Vatikánu a jeho úmysl spolupracovat s Židy. V rozhovoru s Cicognanim dospěl k názoru, „že Vatikán si plně uvědomil hrozbu nacismu pro katolicismus a že budoucnost si vyžaduje katolicko-židovskou spolupráci, protože organizace spojené se Sovětským svazem na něj nebudou brát ohled“. Historik Y. A. Jelinek dochází k závěru:

„(…) už v době války Vatikán přemýšlel o společné židovsko-katolické frontě proti komunismu (,organizace spojené se Sovětským svazem‘ byly vlastně prosovětské organizace na Západě, jež spolupracovaly s každým, kdo byl ochotný pomoci SSSR…). Podle všeho se předpokládalo že s koncem války skončí spolupráce s nekomunistickými elementy na Západě. Z toho vyplývá, že pomoc Židům na Slovensku měla prohloubit katolicko-židovskou spolupráci v budoucnosti, a v tomto světle chápal Perlzweig gesto Vatikánu. Pomoc, kterou Perlzweig kvitoval vřelými slovy, se vymykala z bezprostředního rámce a nabývala mezinárodní důležitosti.“

Plán vystěhování Židů ze Slovenska, který navrhl Perlzweig, nebyl nový. Již roku 1943 Pracovní skupina při Ústředně Židů navrhla plán vystěhovat do Palestiny 1400 dětí ve věku od deseti do šestnácti let, 500 dospělých jako doprovod a 250 členů sionistických mládežnických hnutí. Plán zkrachoval na německém odporu a machinacích slovenských fašistů. Když člen Pracovní skupiny Andrej Steiner o plánu informoval „Beratera“ Wisliczenyho, ten ihned poukázal na odpor jeruzalémského velkého muftího Hadže Amina al-Husajna, arabského spojence Adolfa Hitlera, proti vystěhování Židů do Palestiny. Sám Wisliczeny byl za náležitou sumu ochoten uvažovat o jiném cíli vystěhování, ale slovenští úředníci, zejména prezidiální šéf Izidor Koso, přípravy zmařili. Myšlenka vystěhování Židů však žila i nadále na Západě stejně jako na Slovensku a její uskutečnění bylo reálné. Německá okupace Maďarska 19. března 1944 tento plán zmařila. I když k emigraci slovenských Židů do Švýcarska nedošlo, podpora Vatikánu si zaslouží pozornost. Byla jen pokračováním nesmírného úsilí, jež Vatikán na záchranu slovenských Židů (a nejen jich) během druhé světové války vyvinul.

Německé vedení se nevzdávalo plánu zničit všechny slovenské Židy. Hledalo mezery ve slovenských vládních kruzích, aby svého cíle dosáhlo. Soustředilo se též na A. Vaška, šéfa 14. oddělení ministerstva vnitra. „Židovský král“, ačkoli dostával vysoké úplatky od ilegální skupiny při Ústředně Židů za svou pasivitu, soukromě jednal s vídeňskými orgány Sicherheitsdienstu o dalších deportacích, jež byl ochoten iniciovat a organizovat. Vymlouval se, že jeho plánům brání silné osobnosti slovenského hospodářského života a církevní kruhy; proto žádal účinnější podporu ze strany Německa.

Ta přišla v létě 1944 v souvislosti se začátkem deportací Židů z Maďarska; „šípové kříže“ ochotně realizovaly nacistický plán holocaustu namířený proti čtyřem stům tisícům maďarských Židů, z toho proti pětačtyřiceti tisícům Židů žijících na jižním území Slovenska, jež bylo roku 1938 přiděleno Maďarsku. Nacisté chtěli maďarský příklad aplikovat i na Slovensko; jejich hlavním tlumočníkem byl německý vyslanec v Budapešti Veesenmayer. Na jeho podnět Zahraniční úřad v Berlíně 16. června 1944 nařídil H. Ludinovi, aby se s Veesenmayerem spojil a vypracoval s ním návrh na koordinovaný postup při konečném řešení židovské otázky v Maďarsku a na Slovensku; Ludin měl o tom informovat slovenskou vládu. K setkání vyslanců však nedošlo a slovenská vláda již neměla na pokračování deportací nejmenší zájem. 10. srpna 1944 na ni do Berlína žaloval E. Veesenmayer. Neochota slovenské (ale i rumunské) vlády negativně ovlivňovala i maďarskou vládu, jež namítala, proč se má od Židů očistit jen Maďarsko, zatímco státům pod německým protektorátem a státům s ním spřízněným jako Slovensko a Rumunsko „se takovým požadavkům – pokud na ně byly vůbec kladeny – dosud podařilo s úspěchem vyhnout“. 11. srpna 1944 na slovenskou vládu podobně žaloval i Ludin; v obsáhlé zprávě poukazoval na neochotu vlády totálně vystěhovat Židy ze Slovenska a žádal, aby se na Slovensko vrátil Wisliczeny, který by usměrnil řešení otázky v souladu se zájmy Třetí říše.

Slovenská vláda tehdy již věděla o jasně vyslovené hrozbě ze strany Spojených států, jejichž vláda „si dobře zapamatuje“, jak ze strany Tisa a jiných zodpovědných osob bude naloženo s Židy; navíc spojenecká vojska již úspěšně bojovala na evropských bojištích v Itálii a vylodila se v západní Evropě.

Brutální vyvážení Židů z Maďarska přes Slovensko vzbudilo neklid u zbylých slovenských Židů; maďarský příklad mohl vyvolat podobné aktivity i u slovenské vlády. Horší bylo, že slovenští Židé již neměli kam utíkat; v letech 1942 a 1943 jich do Maďarska uteklo na sedm tisíc, žili zde s padělanými doklady. Malá skupina slovenských Židů, která žila v Maďarsku s vědomím vlády, byla též terčem brutality, i když tam žili legálně. Na podnět členky Pracovní skupiny Gizely Fleischmannové vyvinula Ústředna Židů úsilí, aby se na Slovensko mohly legálně vrátit aspoň děti, které měly legální slovenský pas. Maďarští opatrovníci těchto dětí podávali na slovenském vyslanectví v Budapešti žádosti o poskytnutí ochrany a o jejich navrácení rodičům, pokud žili na Slovensku. Zástupci příslušných slovenských úřadů 20. června 1944 vyjádřili k těmto požadavkům negativní stanovisko. Slovenské úřady podnikaly jisté kroky v otázce Židů, žijících v Maďarsku legálně, víceméně pokud šlo o jejich majetek, na který si slovenská vláda činila nárok; nařízení o koncentraci židovských cizinců v Maďarsku a o zabavení jejich majetku vyšlo v Budapešti již v březnu 1944. Ale snaha dostat majetek Židů z Maďarska se vládě vrátila jako bumerang; když se totiž arizoval majetek maďarských Židů na Slovensku, slovenská vláda o jeho vydání Maďarsku nechtěla ani slyšet. Postup maďarských úřadů při arizaci židovského majetku byl ještě brutálnější než postup Morávkova úřadu; nebral se žádný ohled na zájmy zahraničních podniků, což postihlo zejména slovenské banky a firmy, jež měly v Maďarsku pohledávky kolem pěti miliard korun. Slovenské ministerstvo zahraničních věcí tuto pohledávku od Maďarů nikdy nevymohlo.

Navíc slovenské úřady mohly těžko prosazovat návrat těch slovenských Židů, kteří jako utečenci nebyli již vlastně podle vystěhovaleckého zákona (č. 68/1942 Sl. z.) slovenskými státními občany. Části slovenských Židů se podařilo pod falešnými jmény přežít genocidní řádění fašistických „šípových křížů“ v Maďarsku a části z nich se dokonce podařilo vrátit se na Slovensko. Většina děkovala za svou záchranu nezištné pomoci a obětavé práci slovenského vyslance v Budapešti Dr. Jána Spišiaka, rodáka z novohradského Českého Brezova, který navázal spolupráci s ilegálním protifašistickým hnutím. Spišiak později svou motivaci pomoci Židům vysvětlil podporou, jíž se mu jako chudému chlapci dostalo z židovské strany, a znalostí mnoha židovských osob a poměrů uvnitř Židovstva, jež poznal jako pracovník kanceláře poslance za Židovskou stranu v pražském parlamentu Dr. Reisze: „(…) byl jsem svědkem boje různých skupin v lůně Židovstva, poznal jsem dobře mnohé osobnosti a tato skutečnost mi dala možnost uspořádat mnohé věci na obranu našich emigrovavšíchch občanů lépe, než bych to byl mohl udělat bez takové zkušenosti.“

Ján Spišiak, který spolupracoval v Budapešti s mezinárodními židovskými pomocnými organizacemi, měl prostředky na podporu ohrožených Židů. Tu poskytl především těm Židům, kteří ze Slovenska utekli a ztratili tak státní občanství. Spišiak to nebral na vědomí a poskytl jim úřední podporu slovenského vyslanectví; vydával jim různé náhradní dokumenty i řádné cestovní pasy, na jejichž základě se mohli vrátit na Slovensko. Hromadně jim vystavoval ochranné legitimace (védlevél), jež je zachraňovaly před maďarskými a německými úřady; prosadil též, že maďarské bezpečnostní úřady respektovaly jím vydané ochranné legitimace. Dokonce vystavoval pasy na základě falešných dokumentů, jež zněly na jména Slováků, kteří nebyli židovského původu. V době častých razií maďarských a německých policejních oddílů nacházeli ohrožení slovenští Židé dočasný úkryt na exteritoriální půdě slovenského vyslanectví (podobně i na půdě švédského vyslanectví). Mnozí, kteří nacistické běsnění přežili, se stali na konci války oběťmi sovětské politické policie NKVD; k odvlečení do gulagu stačila jejich německy znějící jména. V gulagu se ocitl na tři roky sám Ján Spišiak; byl propuštěn až roku 1947 a Národní soud jej osvobodil od obvinění z kolaborace.

O Spišiakově záchranné činnosti se brzy dozvěděl i německý říšský zplnomocněnec Veesenmayer, který požádal centrálu v Berlíně, „nechť působí na slovenskou vládu, aby zásadně neměla zájem o slovenské Židy, kteří se nacházejí v Maďarsku“. Veesenmayer ve své zprávě z poloviny června 1944 poukázal zejména na slovenské vyslanectví v Budapešti, ale i na jiné slovenské úřady, jež „mají zvláštní zájem na propuštění a repatriaci zajištěných Židů se slovenskou státní příslušností, což nejen ruší a ztěžuje uskutečňování zdejší akce (deportace, pozn. aut.), ale jmenovitě u maďarské vlády vzbuzuje dojem, že slovenská vláda a zejména ministerstvo vnitra zaujímá v židovské otázce zásadně protikladný postoj“. Veesenmayerův protest Ludin předložil Machovi, který odpověděl 1. července 1944 dopisem, v němž odmítl německá či maďarská obvinění s tím, že slovenské úřady se starají jen o ty slovenské Židy v Maďarsku, kteří mají slovenské státní občanství; o osud jiných Židů prý slovenská vláda zásadně nemá „takový velký zájem“, aby brzdila deportační akce maďarské vlády. Ludin Macha podpořil a snahu o repatriaci Židů se slovenskou státní příslušností vysvětlil „pochopitelným přáním slovenské vlády zdůraznit státní suverenitu právě vůči Maďarsku“.

S tím se nespokojil Veesenmayer, který si 10. dubna 1944 opět v Berlíně stěžoval, „že stanovisko slovenské vlády nestačí“, protože slovenské úřady kryjí slovenské Židy v Maďarsku a intervenují v jejich prospěch, čímž myslel především záchrannou činnost Jána Spišiaka.

Alexander Mach ve svém vysvětlujícím dopise z 1. července 1944 projevil jistý alibismus a ustoupil z nikoli chvályhodné pověsti hlavního „židobijce“; naděje německých a slovenských nacistů, že právě Mach využije „maďarského příkladu“ k dovršení genocidy slovenských Židů, ztroskotaly. Mach dokonce 30. července 1944 na valném shromáždění Svazu novinářů prohlásil, že „jestliže si to Židé svým chováním nevykoledují, nevystěhujeme je“. Židovská otázka se měla řešit již jen na domácí půdě izolací Židů v pracovních táborech a střediscích, kde Židé měli pro stát vykonávat „cenné služby a všeobecně užitečné práce“.

V době nejprudší genocidy statisíců maďarských Židů zapůsobilo Machovo odzvonění deportacím slovenských Židů jako studená sprcha nejen na domácí ľuďáky, ale i na centrum německých nacistů, kteří hlavního velitele Hlinkovy gardy po Tukově ústupu z moci pokládali za hlavního garanta „Endlösungu“ slovenských Židů. Projevilo se to v diplomatické korespondenci mezi Bratislavou a Berlínem, ale i ve vedoucích kruzích HG. 18. srpna 1944 se konal velitelský kurz HG v Bojnicích; mnozí jeho frekventanti obvinili Macha z oportunismu a zahrnuli jej výčitkami, že „opustil a zradil svou někdejší linii“. Mach se bránil svou minulostí důsledného „židobijce“, odvolal se však na současnou „politickou nevyhnutelnost“ a na fakt, že pro deportaci nejsou „zákonné podklady“.

Změna Machova postoje v židovské otázce byla zásadně ovlivněna přibližováním Rudé armády k hranicím Slovenska i úspěšnými operacemi západních spojenců v západní Evropě. O řešení židovské otázky začal Mach nepřímo hovořit, když na zmíněném zasedání Svazu novinářů prohlásil: „Mohly být chyby u našich spojenců i u nás, nebyli jsme nadšeni nejednou strašnou událostí, ale kdo je na straně bolševiků nebo jejich spojenců, ten nemá ani nebude mít morální právo vytýkat Němcům nebo nám ani největší chybu, ani nejstrašnější omyl.“ Ty „největší chyby a nejstrašnější omyly“ nebylo nic jiného než genocidní akce proti slovenským Židům, výčitky svědomí a strach před zodpovědností, jež se Mach snažil předem zahnat. Spojenci antifašistické koalice včetně československé exilové vlády a odbojových orgánů připomínali ľuďákům zodpovědnost za genocidu slovenských Židů stále častěji a naléhavěji. Když Mach odmítal výčitky „bolševiků a jejich spojenců“, pokračoval tak jen v logice tehdejší ľuďácké propagandy, která tvrdila, že „Londýňanům leží na srdci jen Židé, (…) třesou se o každý vlas na židovské hlavě, (…) i válečné zločince chtějí trestat podle toho, jak se provinili proti Židům“. Zločiny proti Židům se stávaly jádrem kauzy zodpovědnosti a potrestání ľuďáků. Důrazně jim to připomnělo i dunění bomb, jimiž spojenecké letectvo v červnu 1944 bombardovalo Bratislavu.

Jednotlivá slovenská ministerstva se v rámci svých resortů snažila revidovat občanskou a společenskou izolaci židovských osob. Ministerstvo hospodářství již roku 1943 naléhalo, aby židovští zaměstnanci nemuseli nosit Davidovu hvězdu; i když to Vašek zamítl, potupné znamení nosilo stále méně lidí. Ministerstvo financí v březnu 1944 uvolnilo blokované životní pojistky a Židé, kteří přežili, s nimi mohli volně disponovat. Ministerstvo školství věnovalo pozornost zbytku židovských obecných škol a ochotně udělovalo Židům různé pracovní výjimky. Justiční orgány i nadále odmítaly vydat židovské vězně fašistické policii a ÚŠB. Na základě intervence Ústředny Židů povolil Nejvyšší zásobovací úřad na jaře 1944 normální příděly potravin pro Židy v pracovních táborech a střediscích. Nejvyšší správní soud na podzim 1943 nařídil vrátit zabavený majetek židovským náboženským obcím. Ministerstvo zahraničních věcí na jaře 1944 důrazně upozorňovalo na opatrné zacházení s majetkem Židů – cizích státních příslušníků (bylo jich 270), „neboť mezinárodní právo zná jen cizince, jemuž vlastní stát poskytuje právo na ochranu bez ohledu na rasu, národnost nebo náboženství“. Všechna tato opatření svědčila o snaze ľuďáků částečně revidovat vlastní postoj k židovské otázce; její řešení se tím však podstatně nezměnilo – šlo spíše o alibistické snahy, diktované vývojem mezinárodní situace.

Na druhé straně stále ještě existovaly síly, jež chtěly Židy důsledně zničit. Ľuďácká propaganda dostávala hysterické záchvaty – Židé byli stále „vředem na těle Slovenska“, byli to „židobolševici“, kteří iniciují odbojovou činnost, a ohledy vůči nim „pácháme zločin na sobě samých“. T. J. Gašpar ještě v červnu 1944 vyhrožoval Židům novou revizí jejich pracovních výjimek a psal o Židech jako o „nepřátelích“ svobody a samostatnosti Slovenska, jichž se Slovenská republika musí „načisto zbavit“. Dokonce se zrodil chorobný návrh, který se dostal až do vlády, aby za bombardování Bratislavy byli učiněni zodpovědnými Židé a Češi a aby škody zaplatili; jak vidět, úzká spojitost židovské otázky s otázkou českou, patrná již od autonomie roku 1938, v ľuďáckých hlavách strašila v nezmenšené míře dál.

Jeden z posledních represivních zásahů ľuďácké vlády proti Židům souvisel s blížící se východní frontou. Telegramem ministerstva vnitra četnickým velitelstvím z 5. května 1944 začala akce násilného vystěhování všech židovských osob z území Šarišsko-zemplínské župy. Slovák to 13. května 1944 odůvodňoval tím, že oblast východního Slovenska se stává bezprostředním válečným zázemím, v němž by Židé mohli vyvolat paniku a šířit šeptanou propagandu. Argument blížící se fronty zřejmě využili i tamní státní a gardističtí činitelé A. Dudáš, M. Huťka, A. Sabol-Palko, aby z perzekuce Židů získali politický kapitál. Rozhodnutí slovenské vlády, jež se týkalo poměrně velkého počtu Židů, mělo mimořádný význam; mohlo mít nedozírné následky.

Akce vysídlení začala již smutně proslavenými soupisy Židů a pokračovala jejich dislokací do stávajících židovských pracovních táborů a středisek, do zemědělských usedlostí v držení Fondu pro správu bývalých židovských nemovitostí a do jednotlivých měst středního a západního Slovenska (Ružomberok, Žilina, Veľká Bytča, Nitra, Bánovce nad Bebravou, Skalica, Bratislava). Vysídlování řídilo 14. oddělení ministerstva vnitra, přičemž jeho šéf Vašek ihned požádal prezidentskou kancelář, aby zrušila prezidentské výjimky všem Židům z župy, čímž se prý celá akce zjednoduší. Z materiální a sociální stránky akci opět zabezpečovala Ústředna Židů, která se starala o ubytování evakuantů a o jejich zapojení do práce v táborech a střediscích nebo u jednotlivých zaměstnavatelů. Nejvíce přesídlenců z východu zaměstnalo Všeobecné stavební družstvo v Bratislavě, kde se stavěla nová obytná čtvrť. Jiní zase pracovali na zemědělských statcích v Zemanské Kerti, v Ivánce u Nitry a v Horných Krškanech, které vedl Fond pro správu bývalých židovských zemědělských nemovitostí. Část evakuantů pracovala na stavbě železnice v Liptovském Hrádku.

Celkem bylo z východu přesídleno 2 597 Židů. Přesídlení vedlo též k násilnostem, krádežím a zmatkům, vyvolaným gardistickou a četnickou svévolí, nedosáhly však rozměrů z deportací v roce 1942. Násilné vystěhování Židů způsobilo na východním Slovensku hospodářské a sociální problémy, protože šlo většinou o ty, kteří měli velmi odůvodněné hospodářské výjimky. Zaměstnavatelé za ně nedostali „árijskou“ náhradu, a proto ostře protestovali. Již na začátku celé akce v květnu 1944 ministerstvo vnitra konstatovalo, že jestliže v oblasti zvýšené koncentrace vojenských jednotek bude ohrožena zdravotní situace, musí se zabránit vystěhování tamních židovských lékařů. Podobná výjimka se týkala i židovských veterinářů. Intervence měly jen malý úspěch. Vysídlenci si mohli s sebou vzít jen nejnutnější potřeby. Vaškův plán, aby byli vysídleni všichni Židé z pohraničních okresů, překazily následující vojenské a politické události, jež zasáhly Slovensko koncem srpna 1944.

Ochota slovenské vlády vystěhovat Židy vlastními prostředky v roce 1944 viditelně ochabla. Německý vyslanec Hans Ludin v jedné ze svých posledních zpráv před povstáním – 11. srpna 1944 – skepticky konstatoval:

„V židovské otázce se dal v posledních měsících konstatovat ve zvýšené míře zpětný pohyb. U slovenské vlády chyběla v posledních měsících jakákoli iniciativa, i když při oficiálních rozhovorech vždy znovu zásadně zdůrazňovala ochotu řešit židovskou otázku.“ Ludin dodal, že využil každou příležitost a i „v osobních rozhovorech s vlivnými slovenskými osobnostmi znovu a znovu poukazoval“ na „represivní pohyb“ v židovské otázce na Slovensku, čímž dával najevo nelibost představitelů Německa. Vytvořila se tak situace, že ľuďáci bez mocenské podpory Říše, tedy zásahu zvenčí, nebudou moci dokončit své záhubné protižidovské dílo.

Kardinál-státní tajemník Maglione seznámil 23. května 1944 apoštolského delegáta v USA Cicognaniho s textem Burziovy zprávy: „Kompetentní místa ubezpečují, že slovenská vláda vůbec nemá v úmyslu zavést další opatření vůči Židům, protože tuto otázku považuje za definitivně vyřešenou.“ Táž nunciatura však důvěrně dodávala, že není vyloučena možnost nových represálií „následkem cizího zásahu“.

Brzy se ukázalo, že Burzio měl pravdu.

(pokračování, přetisk se svolením autora a nakladatelství)

JÁN MLYNÁRIK

DĚJINY ŽIDŮ NA SLOVENSKU

360 stran, 16 stran čb. fotografické přílohy, vázaná s přebalem, cena 360,- Kč, ISBN 80-200-1301-6

Ze slovenštiny přeložil PhDr. Milan Pokorný, PhD.

Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd ČR, Legerova 51, 120 00 Praha 2

Rejstřík sestavil Milan Pokorný

Fotografie v příloze pocházejí z archivu autora a ze sbírek materiálu, na který má výhradní právo Židovské muzeum v Praze.

Technická redaktorka Běla Trpišovská

Odpovědná redaktorka Drahoslava Janderová

Vydání 1., 2005

Ediční číslo 10193

Sazba CADISPraha