Duben 2006

Musíme se bránit i útočit

USA budou dál pokračovat v boji proti „celosvětovému povstání“, říká generál Richard Myers, který byl do nedávna náčelníkem generálního štábu americké armády. Rozhovor poskytl Leemu Cullumovi, redaktorovi listu Dallas Morning News.

Měly by Spojené státy stáhnout své jednotky s Iráku, když to vyžaduje stále více členů amerického Kongresu? Nebo by měly „držet kurs?

Al Kajda a její spojenci učinili z Iráku centrum „celosvětového povstání“, jak to nazývají. Před naším příchodem do Iráku to tak nebylo, ale současnou tvrdou skutečností je, že Irák se pro ně stal jejich ústředním bojištěm. Kdybychom odešli, povzbudili bychom pachatele útoků z 11. září. Prezident Bush, jak jsem ho za uplynulá léta poznal, udělá, co považuje za správné. Neučiní nic jenom kvůli politickému tlaku.

Jakého kursu je třeba se držet? Čeho se musí dosáhnout, než se Spojené státy stáhnou?

Cílem je vybudovat irácké bezpečnostní síly, které účinně zaručí dostatečnou bezpečnost pro politický proces, tedy vznik ústavně zvolené vlády, což zase umožní hospodářskou obnovu.

Ozývají se domněnky, že k dosažení tohoto bezpečnostního cíle budou Spojené státy muset zůstat v Iráku dalších pět let. Jiní tvrdí, že povstání podněcuje právě sama přítomnost armády USA.

Americká přítomnost v Iráku násilí částečně jistě vyprovokovala. Částečně jde také o spontánní reakci na to, že se vám za domem utáboří nějací cizinci. Z části jde o důsledek přítomnosti teroristických bojovníků z ciziny. Musíme tedy vyvážit snížení počtu amerických vojáků s potřebou splnit úkol. Nepočítaje podpůrný personál, máme v Iráku nasazených sedmnáct bojových brigád, což činí asi sto čtyřicet tisíc vojáků. Tento počet se právě teď o něco zvýšil na sto šedesát tisíc kvůli nedávnému ústavnímu hlasování a takto zvýšený zůstane až do ukončení prosincových voleb. Příští rok, až se ustaví politické orgány a irácké bezpečnostní síly budou schopnější, se tento počet bude snižovat.

Senátor John McCaine, válečný hrdina z Vietnamu a pravděpodobný kandidát na prezidenta, prohlásil, že jediný způsob, jak z Iráku odejít, je vyhrát válku proti povstalcům zvýšením počtu vojáků o deset tisíc. Co si myslíte vy?

Kdyby šlo o konvenční boj, jako například za druhé světové války, pak by nasazení většího počtu vojáků snad pomohlo. Ovšem početní převaha nepomůže potlačit povstání, s jakým bojujeme v Iráku. Toto povstání má několik prvků: zahraniční bojovníky, sunnitské extremisty a příznivce strany Baas. Takového povstání je třeba řešit promyšleněji. Více vojáků bude v této souvislosti jen znamenat více terčů.

Jak odpovídáte na kritiku, že Spojené státy nedostatečně plánovaly do budoucna pro období po vlastní vojenské invazi?

Válečné plánování se obvykle zakládá na předpokladu, že vás někdo napadne. Co by se stalo, kdyby například Severní Korea zaútočila na Jižní Koreu? Při tomto plánování se reaguje na nějakou událost. Když nastane situace, kdy podle vás ozbrojené síly mají jednat jako první, mění se tím celé paradigma plánování, zvlášť když nechcete svůj postup vytrubovat do světa. Podle mne jsme podcenili devastaci lidského ducha v Saddámově režimu. Lidé nebyli v policii, armádě ani v úředním aparátu placeni za dobrou práci; byli placeni za to, aby drželi krok. Jejich postoj poválečné obnově ublížil. Po třiceti letech útlaku lidé nezvednou ruce a neřeknou si: „Tohle pomůže, aby všechno fungovalo lépe.“

CIA nedávno vydala zprávu, že v Iráku se cvičí celá nová generace teroristů, stejně jako se před tím cvičila v Afghánistánu. A tito teroristé se nemohou dočkat, až začnou působit mimo jeho hranice. Budeme v důsledku toho ve válce proti terorismu nuceni bojovat na další, nové frontě?

Já to považuji za znovu oživenou starou frontu. Vroce 1998 Usáma bin Ládin uvedl, že během následujících sto let hodlá svrhnout moc Západu a nastolil celosvětový kalifát podřízený extremistickému výkladu islámu. Dožadoval se džihádu a zahájil toto celosvětové povstání. Někteří lidé tvrdí, že bez amerického zásahu v Iráku by všechny tyto snahy ustaly. Můj názor je, že kdyby se ústředním bojištěm nestal Irák, došlo by k tomu někde jinde. Vlastně je to tak, že uspějeme-li v Iráku, povstání Al Kajdy se přesune jinam. A je asi pravda, že v Iráku se cvičí džihádisté, kteří se přesunou jinam. Jde o celosvětové povstání, a tak boj z naší strany musí obnášet obranu, útok i dlouhodobou strategii. Obrannou složkou je bezpečnost naší země. Útočná složka, jak jsme ji viděli v Afghánistánu a v Iráku, je jasná. Dlouhodobá strategie není dobře formulovaná, ještě hůře je rozpracovaná, ale zahrnuje širší cíl pochopit, proč se lidé hlásí k džihádu, a pokusit se to změnit. To není vojenský úkol, ale ekonomický a diplomatický, včetně veřejné diplomacie. Měla by to být mezinárodní strategie.

Překvapilo vás, že se v Iráku nenašly žádné zbraně hromadného ničení?

Naprosto. Kdyby Saddám neměl žádné zbraně hromadného ničení, proč se tak usilovně snažil, aby to vypadalo, že je má?

V Národní bezpečnostní strategii z roku 2002 se praví, že preventivní válka je oprávněná, pokud Spojeným státům hrozí „bezprostřední nebezpeční útoku“. Podle vašeho názoru jako vojáka hrozilo USA „bezprostřední nebezpečí“, že je Irák napadne?

Existuje neodmyslitelné právo - a to jak podle Charty OSN, tak podle mezinárodního práva - na „předběžnou sebeobranu“. Než zaútočíte, tak nemusíte čekat, až někdo zaútočí na vás. V tomto smyslu nebyla myšlenka prevence nijak zvlášť nová.

Moje otázka zněla, zda „bezprostřední nebezpečí“ představoval Irák, ne terorismus obecně.

Problémem bylo spojení terorismu a zbraní hromadného ničení. To byla ta hrozba. Kdyby Irák měl zbraně hromadného ničení a tyto zbraně by padly do rukou Al Kajdy, ohrozilo by nás to. Al Kajda nebyla spojená s Irákem, ačkoli občas se v Iráku vyskytovala. Byla tu spousta neznámých.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)