Duben 2006

Naši předkové vařili v kožených vacích

Nejen zvláštní recepty, ale i poněkud překvapivé kuchařské postupy používali lidé v pravěku. Zabitou slepici vykuchej, obal ji hlínou a peč ji zahrabanou do popela. Po upečení rozbij hlínu klackem, sloupni ji a peří půjde s ní. Podobně můžeš připravit i jiné ptáky.

Zdá se vám ten recept divný? Bodejť ne, je z pravěku. Pro názornost ho ve své nejnovější knize „Jídlo a pití v pravěku a ve středověku“ otiskla Magdalena Beranová z Archeologického ústavu Akademie věd ČR. Jako archeoložka se celý život zabývá právě stravovacími zvyklostmi lidí v období posledních tří milionů let. Zkoumala tedy především jídelníček lovců a sběračů, zemědělství nastoupilo teprve před deseti tisíci lety.

A jak vůbec archeologové zjišťují, co naši předkové jedli? Cenné informace přinášejí odpadky nalezené při výzkumu sídlišť. Nezkonzumované zbytky jídla totiž naši prapředkové zahodili v blízkosti svých příbytků nebo je dali do jam. Nalezené kosti nám tak například umožňují určit, jaká zvířata jedli, jak byly jednotlivé kusy velké nebo kolik asi měly masa. Dozvídáme se také, které druhy masa převažovaly ve výživě obyvatelstva. Archeologové však dovedou z objevených kostí určit i způsob tepelné úpravy. Když narazí na stopy opálení, je jasné, že se maso peklo. V závislosti na charakteru půdy může někdy i zabarvení kostí prozradit, zda se maso vařilo. Lidé ve starší době kamenné ho patrně dusili v jámách, pod nimiž rozdělávali oheň.

Možná vařili také v nádobách rostlinného původu nebo ve vacích z kůže. Do nich se nalila voda a následně se přivedla do varu rozpálenými kameny, které se vhazovaly dovnitř. Určitým dokladem popsaného způsobu vaření mohou být četné přepálené, částečně rozpadlé křemencové valouny. Archeologové tento způsob vaření masa dokonce vyzkoušeli. Svědčí o něm také pozorování etnografů, a to jak ze severovýchodní Evropy v 19. století, tak z krajin obývaných „divochy“.

Vaření v žaludku bizona nebo v kůži pozorovali cestovatelé u severoamerických prérijních indiánů a popsal ho dokonce Herodotos v 5. století před naším letopočtem u Skytů. Ještě ve středověku a na počátku novověku se tato technika hromadně používala u vojska nebo při loveckých výpravách v Anglii.

Velký význam pro zpestření jídelníčku měl také rybolov. Rozvinul se především v přímořských oblastech a při ústí velkých řek, podél větších toků a kolem jezer ve vnitrozemí. Užívaly se kostěné udice a harpuny, patrně se lovilo také lukem a oštěpem. Vzácně se zachovaly proutěné vrše s plováky z borové kůry, lodě a pádla.

O úpravě dalších potravin se podobně podrobné informace získávají obtížněji. V případě obilí jsou archeologové odkázáni na průzkum jam, v nichž se tato plodina skladovala, a to pro pozdější spotřebu i pro setbu. Analýza zásob ukázala, že první zemědělci žijící na našem území konzumovali především pšenici dvouzrnku a ječmen. Občas si jídelníček zpestřovali prosem, hrachem nebo čočkou. Nejrozšířenější plodina, pšenice dvouzrnka, měla ovšem jednu velkou nevýhodu - takzvané pluchy. Ty pevně obalují zrna a jsou poměrně účinnou ochranou proti vlivům vnějšího prostředí a hmyzu. Lpějí však na zrnu a nelze je jednoduše odstranit, na rozdíl od plev je nemůžeme vymlátit. Zároveň jsou poměrně těžko stravitelné. Archeologové zkoušeli, jak se můžeme pluchů nejlépe zbavit. Když například pšenici dvouzrnku namočili a opražili, opadalo 80 až 90 procent pluchů samo.

Naši prapředkové zrno zpočátku drtili velmi nahrubo. Obilí nasypali na jeden rovný kámen a druhým po něm prostě jezdili. Ze vzniklé mouky připravovali hlavně placky a kaše. Když se rozdrcené obilí namočilo, dalo se určitou dobu skladovat. Později se z něj buď udělaly placky nebo se prostě snědlo namočené. Dneska se někdy podobně připravují vločky. Do „pravěkého šrotu“, případně i do kaší se také někdy přidávalo ovoce, a hlavně maso - rybí i obyčejné.

Lidé žijící na našem území chovali hovězí dobytek, což ovšem není typické pro celou Evropu. Na jihu převažovaly ovce a kozy. V zimě se domácí zvířata tolik nekrmila. Někdy se uvažuje i o tom, že se stádo na podzim vybíjelo, aby se pro něj nemusela shánět potrava. Neexistovaly také žádné stáje nebo chlévy. Postupně se však zvířata začala chovat i přes zimu. Přikrmovala se senem nebo slámou.

(ved)

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)