Duben 2006

Slovensko na dobré cestě

Luboš Palata

Slovenská ekonomika rostla v posledním čtvrtletí minulého roku o sedm a půl procenta. To je nejvíc od dob vlády Vladimíra Mečiara. Ale zatímco v roce 1998 zůstala po Mečiarovi prázdná kasa a Slovensko čekala hubená léta, nyní Slováci tuší, že naopak může být už jedině lépe. Hlavně kvůli odvážné reformní smršti právě Dzurindovy končící vlády, ale také třeba proto, že největší zahraniční investice, automobilky PSA a Kia v Pováží, začnou teprve vyrábět. Po čase dnešního utahování opasků díky tomu Slováky čekají tučná, nebo alespoň tučnější léta. To je pro zdaleka nejhůř vydělávající Středoevropany zpráva, na niž už osm let od Mečiara marně čekali. „Česko na tom bylo historicky vždy lépe než Slovensko, to ale v budoucnu nemusí platit. Slovensko má totiž mnohem vyšší růstový potenciál,“ říká analytik Pavel Kohout z PPF.

Jistá skupina obyvatel

Vlajkovou lodí reforem druhé Dzurindovy vlády se stala rovná daň. Lze se samozřejmě přít o její výši (19 procent neznamenalo snížení daňové zátěže, ale jen její přesun z přímých do nepřímých daní), stejně jako o její vliv na celkovou strukturu společnosti, v níž rovná daň znamená rozevírání na Slovensku už tak dost rozevřených sociálních nůžek.

Dva úspěchy jsou však jednoznačné. „Ani jsme nedocenili, jak obrovský propagační vliv pro Slovensko může zavedení rovné daně mít,“ řekl před časem v rozhovoru pro Lidové noviny ministr financí a klíčová postava reforem Ivan Mikloš. Druhým kladem je, že výběr daní nejenže nepoklesl, ale naopak se zvýšil. A to natolik, že Slovensko bez problémů splnilo o roky dříve než Česká republika první koš podmínek při postupném přechodu na euro.

Vedle toho ale reformy dopadly na slovenské chudé a středně vydělávající rodiny s dětmi. Při zavádění jednoduchého daňového systému s výší zdanění 19 %, kdy musel Mikloš odolávat tvrdým politickým tlakům na všemožné výjimky, se daň z přidané hodnoty u řady zboží zvýšila, a to zdražilo život. Ještě daleko tvrdší reformní úder na chudší část slovenské populace ale připravil dnes už bývalý ministr práce a sociálních věcí Ľudovít Kaník. Ačkoli to vláda nikdy nepřizná, byla tato reforma namířena především proti jedné skupině obyvatelstva, vůči níž vždy panovala na Slovensku silná nevraživost – Romům. „Chudoba na Slovensku se nerozšiřuje. Prohloubila se u jisté skupiny obyvatel. Mají velmi nízké vzdělání a zároveň mnoho dětí,“ popsal Dzurinda chladně v rozhovoru pro Hospodářské noviny slovenské Romy. „My jsme se rozhodli znemožnit zneužívání dávek.“

Nutno dodat, že se to podařilo. Strop na dětské přídavky, který by se dal zjednodušeně popsat jako „tři děti a dost“, vede k snížení romské porodnosti, která „bílé Slováky“ děsila. Drsné snížení příjmů asi půl milionu slovenských Romů v některých případech až pod hranici dvou tisíc korun na osobu měsíčně se podařilo po čase částečně vylepšit systémem veřejných prací. Ty se však rozbíhaly velice pomalu a problém romské totální chudoby neřeší, jen částečně zmírňují tragickou sociální situaci slovenských Romů. Přitom opatření nové ministryně sociálních věcí Ivety Radičové, jakými jsou bezplatné školní obědy pro romské děti, jsou sociálními nástroji z devatenáctého, nikoli jedenadvacátého století.

Zdravotnictví kulhá

Restrikční sociální reforma však měla další efekt: snížení statisticky evidované nezaměstnanosti. Ta spadla pod dvanáct procent, což je pro Slovensko, kde se nezaměstnanost mnoho posledních let pohybovala kolem procent dvaceti, zásadní úspěch. Důvodem nejsou statistická kouzla a rychlý růst slovenské ekonomiky, ale omezení práce načerno.

Měřeno přínosem pro blahobyt na Slovensku se rovné dani svým významem vyrovná důchodová reforma, která mění dosavadní systém, v němž mladí platí ze svých odvodů důchody rodičů. „Situaci řešíme teď a nenechali jsme to na naše děti, které by ji řešily ještě obtížněji,“ uvedl pro LN sám Kaník. Zavedený systém individuálních účtů a nestátních důchodových fondů je revoluční a dlouhodobě udržitelný, tedy pokud byly dobře nastaveny počáteční podmínky. To se sice teprve uvidí, ale už dnes je penzijní reforma, které uvěřilo přes milion Slováků spořících si na důchod „po novu“, převratným počinem.

Nejobtížnější je stav slovenského zdravotnictví. Platby za část lékařských úkonů, které zavedl ministr Peter Zajac, stabilizovaly finanční situaci. Ale zavírání nemocnic, nejasné pozadí privatizace i současný stav, kdy tisíce ambulantních lékařů chtějí vybírat peníze přímo od pacientů, svědčí o chaosu, který jinak dobrý záměr provází. „Lidé si musí připlácet na chřipku, aby bylo dost peněz na infarkty nebo na léčbu rakoviny,“ říká správně Zajac. V nepřehledné situaci, kdy se každých pár měsíců mění nejen doplatky na léky, se tato základní myšlenka reformy pomalu ztrácí.

Takový je pohled zvenčí. Přímo na Slovensku reformní lesk Dzurindovy vlády notně kalí vlna skandálů provázejících jeho druhý kabinet. Ale to už je jiná, nereformní kapitola Slovenska. Kapitola mnohem rozporuplnější.

Bratislavské drobty z vídeňského stolu

Z Bratislavy do Vídně je přibližně stejně daleko jako z východního konce Prahy na západní. Ostatně ještě za druhé světové války se většina obyvatel Bratislavy pokládala za Prešpurčany a mluvila německy. Až do roku 1848 byla Bratislava hlavním městem Uherska a za dob Marie Terezie letním sídlem rakouských císařů. I proto se slovenskému hlavnímu městu přezdívá „vídeňské předměstí“. Vzhledem k tomu, že Vídeň je jedním z nejbohatších, nejkulturnějších a turisticky nejatraktivnějších míst v Evropě, nemusí Bratislava tohoto označení nijak litovat.

Jedinou otázkou je, kdo na tom vydělá. Zda Slováci a slovenské firmy, nebo spíš Rakušané. Rakouské investiční společnosti skoupily a skupují atraktivní nemovitosti v centru města, rakouské banky dnes dominují na slovenském bankovním trhu. Samotná Vídeň, ale i spolková země Burgenland se starají o to, aby na očekávaném vzestupu zájmu o Bratislavu vydělaly také. Služby a celková úroveň Bratislavy jdou totiž v posledních letech raketově nahoru, přitom cenově má slovenské hlavní město do velmi drahé Vídně stále ještě daleko. Ceny se srovnaly jen u luxusnějšího oblečení v nově vzniklých nákupních pasážích nebo v obchodním domě Ikea.

Bratislavané tak nakupují oblečení v „outletu“ v Rakousku, dvacet kilometrů za hranicí, zatímco Rakušané jezdí na Slovensko za levnými potravinami a na obědy za pět eur, za což u sebe doma pořídí tak polévku. Kupodivu se v Bratislavě příliš nerozmohla na rozdíl od českého pohraničí sexuální turistika, především proto, že slovenské prostitutky „pracují“ rovnou ve Vídni. Do Bratislavy se dokonce z Vídně jezdí i za kulturou, proslavené jsou především zájezdy vídeňských důchodců do opery Národního divadla, po nichž následuje večeře v bratislavských restauracích a návrat do Rakouska.

Přestože komunisté magistrálou a úpravou nábřeží srovnali se zemí třetinu bratislavského historického jádra, má Bratislava v porovnání s Budapeští a Vídní nejmalebnější historické centrum, které má navíc především o letních víkendech úžasnou atmosféru.

Turistů v Bratislavě přesto příliš nepotkáte, a když ano, tak hlavně z lodí, plujících mezi Budapeští a Vídní. Obří parníky, které jsou vlastně velkými hotely na vodě, se však ve slovenském hlavním městě zastaví jen na onen jeden večer. Turistická infrastruktura Bratislavy zůstává v plenkách, dobrých hotelů střední kategorie tu stojí jen pár a na mladé turisty, z nichž z velké části dnes turistický ruch žije, není slovenské hlavní město zařízeno vůbec.

Zařízení západní úrovně za slovenské ceny, jako před dvěma roky otevřené termální lázně v Senci asi třicet kilometrů za Bratislavou nebo některé vinárny a sklípky v okolí Pezinku, jsou zatím jen ojedinělými příklady. Převažuje komunismem dýchající šeď nebo neúměrně drahý luxus. Mezi Rakušany se navíc musí Slovensko a Bratislava potýkat s neblahou pověstí města zločinu a mafiánů, kde návštěvníkovi z Vídně hrozí, že se domů vrátí bez peněženky nebo i bez auta. Není to sice už tak pravda, ale občasná přestřelka mafiánských klanů přímo na bratislavských ulicích nebo náloží odpálená auta pomáhají tento stereotyp udržovat.

Přesto už nyní Vídeň a celé severovýchodní Rakousko pohlíží na Bratislavu jako na konkurenci. To je hlavní důvod toho, proč na rakouské straně zatím neexistuje dálniční propojení, které by vzhledem k fungující dálnici mezi Vídní a Budapeští mohlo mít délku pouhých asi patnácti kilometrů. Oficiálně se Rakušané odvolávají na ekologii, ale to neplatí o spojení „električkou“, která mezi Vídní a Bratislavou jezdila ještě před druhou světovou válkou. I u ní však zůstává jen u slov.

Důvodem je letiště ve vídeňském Schwechatu, největší, ale také nejdražší letiště ve střední Evropě. Na bratislavské letiště, které je sice zastaralé, má však daleko nižší poplatky, je to ze Schwechatu necelých čtyřicet kilometrů. Dvacet minut po dálnici. Tedy kdyby tam dálnice byla. Dnes této blízkosti ale využívají levné aerolinky, které na billboardech kolem Schwechatu vylepují provokační inzeráty s cenami, kterým už neodolaly tisíce Rakušanů.

Dálnice ale možná bude. Slovenská vláda totiž souboj s Vídní vzdala a dohodla se, že prodá bratislavské letiště konsorciu, v němž hrají akcionáři schwechatského letiště dominantní roli. „Rozhodli jsme se spolupracovat,“ vysvětlil rozhodnutí kabinetu premiér Dzurinda. Na bratislavské letiště a Bratislavu jako takovou tak do budoucna zbudou přinejlepším drobty z vídeňského stolu. Jako na každé předměstí. Ovšem drobty ze stolu velmi bohatě prostřeného.

(Respekt, www.respekt.cz)