Duben 2006

Češi si neumějí odpouštět

Jiří Pehe

(S uvedeným článkem leckdo nemusí souhlasit, zejména s výrokem o „zničené pověsti řady lidí“ následkem lustračního zákona, „kteří se léta museli domáhat u soudů spravedlnosti“, nicméně je velmi zajímavý svou neobvyklou uceleností vhledu. Poznámka redakce CS-magazínu.)

Když premiér Jiří Paroubek na konci minulého roku naznačil, že uvažuje o zrušení lustračního zákona, setkal se s vlnou nevole. Některá pravicová média ho obvinila, že chce omilostnit bývalé estébáky, s nimiž se prý tak jako tak přátelí, nebo že chce udělat další úlitbu komunistům (kteří proti lustračnímu zákonu vždy protestovali). Mírnějším způsobem se proti zrušení lustračního zákona vyslovili dokonce i někteří politici z premiérovy sociální demokracie.

Odmítavé reakce opět podtrhly citlivost tohoto tématu a premiér vzápětí rostoucímu tlaku takticky ustoupil s tím, že otázku případného zrušení lustrací je lepší „odložit na později“. Krátce poté rozhodla Poslanecká sněmovna, že má lustrační zákon zůstat v platnosti. Potvrdila tak, že k hlubší diskusi o problému kolaborace s bývalým režimem zatím nenastal čas. Přesto se vynořuje řada znepokojivých otázek.

Zastánci a odpůrci

Obhájci lustrací tvrdí, že i nadále pomáhají zamezit tomu, aby do důležitých pozic ve státní správě nepronikali lidé, kteří se nejvíce provinili spoluprací s bývalým režimem. Je to prý jak otázka morální, tak otázka bezpečnostní.

Podle odpůrců lustračního zákona byly lustrace založeny na principu kolektivní viny, registry bývalé Státní bezpečnosti nebyly úplně spolehlivé, a navíc je prý absurdní, když demokratickou společnost prostřednictvím svých záznamů ještě dnes ovlivňuje represivní aparát komunistického režimu.

Ať tak či onak, když byl lustrační zákon původně přijímán, měl platit jen do roku 2000. Jeho platnost byla prodloužena a různé návrhy na jeho zrušení byly už několikrát zamítnuty. To vše se bohužel děje bez hlubší společenské reflexe.

Lustrace na věčné časy?

Jak dlouho má ale zákon platit? Jestliže skutečně ještě dnes existují bezpečnostní rizika spojená s jeho zrušením, měli by politici vysvětlit jaká. Česká republika nyní přece má jak zákon o státní službě evropského střihu, tak systém bezpečnostních prověrek, které provádí Úřad pro národní bezpečnost v případě všech, kdo by snad mohli přijít do styku s citlivými materiály.

Toto vše navozuje zásadní otázku: Proč je pro českou společnost tak těžké si odpouštět? Nebylo by přirozené, kdyby země, která se považuje za standardní demokracii, dala 16 let po pádu komunistického režimu lidem, kteří se tak či onak zapletli s bývalou tajnou policií, možnost, aby na základě individuálního posouzení mohli ukázat, že si zaslouží důvěru demokratického režimu? Dokonce i trestné činy se po určitém čase promlčují a záznamy v trestním rejstříku po čase vymazávají!

Kritici budou namítat, že lidé, kteří už jednou zásadně morálně selhali, mohou selhat znovu. Je též možné zaslechnout argument, že dát bývalým spolupracovníkům komunistické policie šanci pracovat ve státní správě by bylo podobné například účasti komunistů na vládě. Co na tom, že ve skutečnosti jsou to dvě nesouměřitelné situace.

Zatímco odmítání úplného politického omilostnění strany, která se za svou minulost neomluvila a nehodlá se nijak měnit, je pochopitelné, v případě pozitivně lustrovaných má česká společnost morální problém. Mnozí tito lidé se totiž za svou minulost nejen omluvili, ale mnozí svými činy po roce 1989 ukazují, že ctí demokratický systém i právní stát. A zatímco jim společnost odmítá odpustit, existují tisíce lidí, včetně členů dnešní KSČM, kteří demokratický systém svými činy či slovy zpochybňují, ale zato mohou kdykoliv ukázat „čistý lustrák“.

Jinými slovy, mnozí z lidí, kteří byli registrováni v policejních svazcích si už za posledních 16 let svou poctivou prací a demokratickými postoji tisíckrát odčinili svá normalizační selhání. Známe ale tisíce jiných, kteří jsou z hlediska lustračního procesu čistí a přesto rozkradli miliardy, tunelovali, podváděli. Na mnohé z nich zákon nemůže, takže i jejich trestní rejstříky se skví čistotou. Kdyby například někdo z těchto „neposkvrněných“ chtěl do státní správy, nebude to zřejmě žádný problém. Pokud by tam chtěl někdo, kdo byl pod nátlakem k podpisu vázacího dokumentu přinucen bývalou tajnou policií a kdo v posledních 16 letech poctivě pracuje, neukradl ani korunu a ctí pravidla demokracie, má smůlu. Navíc, pokud má nějaký významný politik zájem na tom, aby v jeho okolí pracoval někdo, kdo má „pozitivní lustrák“, udělá z něj jednoduše poradce.

Proč ten strach z odpuštění?

Zdá se, že neochota zabývat se tímto problémem má hluboké kořeny, které souvisí s tím, že se česká společnost zatím nebyla schopna vypořádat s minulostí. Chybí skutečně hluboká reflexe toho, jak bývalý režim skutečně fungoval a jak se na něm jednotliví lidé i skupiny podíleli. Lustrační zákon byl vždy jistým druhem alibi: společnost pomyslně rozdělil na ty, kteří si s bývalým režimem „zadali“, a na ty, kteří byli jen „oběťmi“

Takové černobílé dělení je nepravdivé, ale mnoha lidem vyhovuje. Nemusí je tolik trápit jejich vlastní případné špatné svědomí, když už ze zákona je jasné, kdo byli ti „špatní“. A pro mnohé politiky je takové rozdělení výborným nástrojem politického boje. Mohou se na základě lustračního zákona profilovat jako bojovníci s komunismem a „starými strukturami“, což mnozí dělají s o to větší vervou, oč méně tak činili během existence komunistického režimu.

Jenže to, co bylo možná ospravedlnitelné jako mimořádné opatření v první fázi postkomunistického budování demokracie, nemůže obstát ve společnosti, která je součástí Evropské unie a vykročila za postkomunistický horizont. Lustrační proces po česku se už dávno z různých důvodů zvrhnul v trapnou šarádu. Zničil pověst celé řady lidí, kteří se léta museli domáhat u soudů spravedlnosti. Ani v nejmenším nepomohl české společnosti se vypořádat s minulostí.

Jeho trvání ukazuje, že česká společnost má ještě stále malou úctu k individuální svobodě a odpovědnosti. Ukazuje na politickou bohorovnost, která si vypomůže kolektivní vinou, kdykoliv si její nositelé budou myslet, že jim to ulehčí práci a přinese politické body. Skutečná demokracie je ovšem dřina. Vyžaduje úctu k jedinečnosti, schopnost přemýšlet o individuálních motivech selhání každého z nás, a také již zmiňovanou schopnost odpouštět.

(www.pehe.cz)