Duben 2006

Irvingova válka

Zbyněk Petráček

Případ popírače komor ukázal, že i Evropa má své tabu. Za knihu, přednesené názory, slova do vězení? Jako bychom se přenesli o třicet let nazpátek do éry normalizace. Tehdy za napsání knihy, románu Dotazník, šel za mříže Jiří Gruša, za přednesené názory například Ivan Jirous a za slova v čele s Václavem Havlem řada disidentů. Jenže rozsudek, o kterém je nyní řeč, padl před týdnem ve Vídni a týká se britského publicisty Davida Irvinga. Autor populárních a často překládaných knih o druhé světové válce stráví tři roky v rakouské káznici za svou veřejně pronesenou tezi, že „plynové komory neexistovaly“. Za popírání holocaustu, jak zní obecný termín.

Podněcoval Irving opakování největší genocidy? Nebo jen prolomil tabu, které se udržuje ještě šedesát let poté, co genocida skončila? Odpovídá trest vězení společenské nebezpečnosti činu, nebo už je přežitkem? Takové otázky logicky padají právě teď. Už měsíc sledujeme bouřící se muslimský svět. Evropské publikace karikatur proroka Muhammada vyvolaly útoky na dánské, potažmo evropské cíle a řeči o dvojím metru Západu: Oháníte se svobodou slova, která prý svou posvátností převálcuje naši urážku, porušení našeho tabu, ale sami svá tabu přísně bráníte a své urážeče trestáte. Salmana Rushdieho obhajujete a policejně chráníte, Davida Irvinga pošlete do basy. Oba přitom jen nakládali se slovy, jejichž svoboda je vám tak vzácná. Zhruba takto zní názory ve světě a nutno přiznat, že pro nezaujatého pozorovatele na nich něco je. Kdyby šlo jen o svobodu slova, bylo by to zhruba „jeden za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou“. Jenže to je jen část problému. Zcela jinak to vypadá z hlediska inspirace. Inspirují snad Rushdieho slova k vraždě? To Irvingovy lži ano. Ne snad že by k vraždám přímo vyzývaly, ale pokud genocidu přímo popírají, proč by tu neexistující někdo nezopakoval? Takže v praxi, ve smyslu podněcování zášti, patří do kategorie „jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou“ spíše Irving a íránský prezident Ahmadínežád.

Osvětim i po šedesáti letech

O holocaustu a Irvingovi víme v podstatě vše – tedy ten, kdo vědět chce. Proto nebyl příliš překvapivý ani samotný proces. Rakušané mají přísný zákon na popírání holocaustu z roku 1947, Irving ho při svých přednáškách porušil již v roce 1989, takže když loni na podzim do Rakouska po delší pauze opět přijel, nemohl se divit zatčení. Ani soudci neměli v rámci pozitivního práva moc široké mantinely, takže vše skončilo za pár hodin. Debata ovšem zůstává stejná jako dřív. Nad lidmi, kteří tvrdí, že útok z 11. září 2001 byl pouze americký humbuk, jen krčíme rameny. Kdy budeme stejně krčit rameny nad lidmi, kteří považují plynové komory za humbuk sionistický? Má „osvětimská lež“ zůstat trestná navždy?

Otázka zní, jestli holocaust patří do historie, nebo jestli se z ní vymyká. Zatím konsenzuální názor se drží druhé možnosti. Přitom revize historických soudů běží na plné obrátky. V prosinci vydali francouzští historikové petici proti tomu, aby stát určoval historickou pravdu. Zasazují se za zrušení zákonů kladně hodnotících koloniální dílo Francie, odsuzujících tureckou genocidu Arménů a uznávajících otroctví jako zločin proti lidskosti. O jejich trestním stíhání nikdo nemluvil. Obecně se uznává, že jim jde o možnost vlastní interpretace, a ne o návod k záboru Afriky, vyhubení Arménů či zotročení lidí. Přitom ani Irving nechce zplynovávat Židy, jen nabízí „alternativní pohled“, tak proč ta výjimka v trestnosti? Proč se naopak k „osvětimské lži“ nepřidává lež arménská, kambodžská, rwandská či teď dárfúrská?

Protože hrozba vůči Židům se pořád opakuje, zní odpověď. Právě oni bývají vybíráni za cíl a terč jaksi přednostně. Stačí si vzpomenout na éru únosů letadel v 70. letech, na dobu, kdy spolupracovali palestinští a němečtí teroristé. Jedním z nejodpornějších činů té doby byla selekce rukojmích na Židy a nežidy na palubách unesených letadel, zvláště selekce prováděná za přítomnosti, ba účasti ozbrojených Němců. Vzpomínku na holocaust tak ironií osudu oživovali němečtí ultralevičáci, antinacisté. Podobně i dnes – z pohledu četnosti útoků a napadení – představují větší ohrožení pro Židy v Evropě muslimské menšiny než neonacisté.

Kdybychom to zrušili

Takže trestat popírání holocaustu, nebo netrestat? Názory se různí. Proti trestnosti je například britský týdeník The Economist. Tvrdí, že popírání věci natolik známé a zdokumentované, jako je holocaust, už společensky škodlivé není. Irving by neměl být trestán dokonce ani podle americké historičky Deborah Lipstadtové, která ho označuje za popírače a vyhrála nad ním soud. Odsouzením se prý z něho stane mučedník. Jenže takový argument lze použít v mnoha případech, často padá i v rámci boje proti teroristům z al-Káidy. Zastánci opačného názoru obvykle říkají: Soudní stíhání demonstruje odhodlání naší civilizace žádný příští holocaust nedopustit. Jako symbol je to hodnota velká, ale… To jsme na tom šedesát let po Osvětimi tak špatně, že to musíme udržovat navěky?

Otázka je, co vlastně trestností dokážeme v praxi. Dokážeme na evropském území odvracet možnou recidivu hnědé moci. Nedokážeme však odvrátit hrozbu pro Židy pocházející od radikálních islamistů, od mladíků z předměstí, kterým je Irving s celou „osvětimskou lží“ zcela ukradený, neboť do Evropy přenášejí svou intifádu. Řečeno vojenskou hantýrkou – připravujeme se na minulou válku. Co by se konkrétně stalo, kdyby popírání holocaustu trestné nebylo? Bezprostředně prakticky nic. V anglosaských zemích nebylo trestné nikdy. A u nás, tam, „kde se to stalo“, je možné hajlujícího skinheada trestat podle jiných paragrafů. Takže praktické možnosti pro budoucno jsou dvě. Buď trestnost zrušit a pak se holedbat skutečně absolutní svobodou slova. Nebo symbol zachovat, ale přiznat si, že je to naše tabu. Odtud by vedla cesta k uznání, že svá tabu mají i jiní a my nemáme důvod je porušováním onoho tabu dráždit.

(Respekt, www.respekt.cz)