Duben 2006

Svědectví o Pavlu Wonkovi

Dušan Prokůpek

Podává jeho bývalý spoluvězeň pan Dušan Prokůpek, nar. 5. 10. 1960, bytem Hostinné, ulice Bedřicha Smetany č. p. 127 – ubytovna pedagogů, telefon do práce Hostinné 54 26 12, předčíslí na Vrchlabí 0438.

Chci podat svědectví o Pavlu Wonkovi, který zemřel v r. 1988 ve vazbě v Hradci Králové. Seděl jsem vedle něho na cele a současně se mnou tam byl pan Vladimír Král, jehož případ byl také vykonstruován a dostal 13 let. Slíbili jsme si, že musíme podat svědectví o Pavlu Wonkovi, na něhož nelze zapomenout. Hovořil jsem i s Jiřím Wonkou, bratrem, a jsem rozhořčen lží a špínou, kterou na něj našlapal bývalý totalitní režim a moje svědectví bude sloužit k jeho očištění. Někteří svědci asi odpadli, nechtějí vypovídat a bojí se, ale já jsem ochoten, nemám strach ani ženu a děti. A svědectví bych chtěl podat i za cenu svého života.

Dosvědčím, že Pavel Wonka byl ve vazbě v Hradci Králové mučen a ubit k smrti. Používalo se velmi rafinovaných metod, které nezanechaly stopy. Nebyla to embolie, ale vražda. Žádná mrtvička, žádný výpadek Pavla Wonky. Šlo o výpadek příslušníků SNV a totalitního režimu. Nebyl sám, kterého ubili k smrti, mnohým píchali injekce, mučili např. ing. Dobnera, který z toho nakonec skončil v blázinci. Zažil jsem ve věznici v Trenčíně na sobě mučení elektrickými šoky, kde dělali takové pokusy jako na zvířatech, pro příslušníky SNV jsme nebyli lidmi. Pavel Wonka byl na cele vedle mne, oddělovalo nás od něho pouze 16 cm zdi, ale oknem se bylo možno domluvit. Pavel Wonka vyhlásil hladovku, ale doktoři ji vůbec nebrali na vědomí, stále k němu byla na celu strkána strava, ačkoliv byla praxe, že vězeň, který vyhlásí hladovku, je izolován a je mu věnována zvýšená lékařská péče. Ale u Pavla Wonky to tak nebylo, byl se dvěma Romy, Absolónem a Balášem. Byla to velice dobře promyšlená vražda. Dále chci uvést, jestli jsem svědkem, že byl bit, tak uvádím, že Pavel Wonka byl mučen a bit. Například jsem byl svědkem toho, že když mě vyvedli z cely ven na zubní prohlídku, viděl jsem na chodbě vodu, byl slyšet nářek, jak ho bijí, nikdo nesměl ven. Vyvedli ho z cely, vysvlékli do naha a pověsili ho za ruce na mříže na katr, byl vyzdvihnutý, že měl chodidla 10 cm nad zemí a byl poléván hadičkou, ve vědru měli připraveno 5 pendreků a k nim se připojilo 5 příslušníků SNV a řezali ho tak dlouho, až už nemohl křičet a jen sípal a my jsme to museli poslouchat. Vše bylo velmi dobře slyšet. Takže vězňové, kteří byli nablízku, vše velmi dobře slyšeli, mohl by k tomu mnohem více říci chodbař, který vyměňoval prádlo atd.

Potom vím, že Pavel Wonka nemohl řádně chodit a míval v těle i červy a to věděli i lékaři, brali ho na prohlídky, ale ty byly takové, jako by byl Pavel zdráv. Jako by se nic nedělo. Pavel Wonka se pořád bral jako zcela zdravý, i když jsme ho den před smrtí přinesli na ošetřovnu.

Když ho zase mučili, domluvil jsem se s Vladimírem Králem, že si rozbiji hlavu, abych se dostal na chodbu a mohl podat o zvěrstvech rudých gestapáků, co tam s Pavlem Wonkou dělají. Vladimír Král si lehl do postele a dělal, že spí a já vyhodil signalizaci. Simuloval jsem nevolnost, upadl a o topení si rozrazil hlavu. Bylo to zrovna po tom křiku, co Pavla domlátili. Přiběhl společně s dévéťákem a otevřeli celu, měl jsem zakrvácenou hlavu a odvedli mě na chodbu, kde jsem viděl něco příšerného. Naposledy jsem měl možnost vidět Pavla Wonku, byl pověšený nahý na katru a nejevil známky života. Buď omdlel bolestí, nebo byl již mrtvý, ale při vědomí nebyl. Proto, když jsem se vrátil od doktora, zabouchal jsem na Absolona a Vladimír Král mě informoval, že Pavel je již na cele a leží v bezvědomí a je ošetřován Romy. Pavlu Wonkovi byla odebírána krev i moč atd., takže doktoři věděli, že se v něm tvoří aceton a je jasné, když člověk drží hladovku více než 5 dní, je z něho cítit aceton. Bylo to z Pavla cítit i na dálku a my, vězni a kamarádi, jsme to z něj cítili, natož nějaký pan doktor. Pan doktor se tvářil a dělal tak, že Pavel hladovku nedrží. Vše bylo řízeno estébáky, a natolik promyšleno, že k tomu byli použiti i Romové, kteří mu jedli jídlo. Dělalo se to záměrně a byla to naplánovaná vražda.

Opakuji to znovu, že to byla vražda. Chci podat toto svědectví a očistit jeho jméno od té špíny, kterou na něj totalitní režim nakydal a našlapává dál. Měl hodně přátel, nemyslím jen z okruhu Vrchlabí, kde vyrůstal a žil se svojí matkou a se svým bratrem, ale i jinde. Jméno Pavel Wonka se stalo symbolem a oblétlo celý svět. Chtěl bych, aby jeho jméno obcházelo očištěné a v pravdě. To, co na něm prováděli policajti, ta struktura, co tady byla, ten režim, tito byli vykonavatelé této úkladné vraždy. Stále tam pracují a jsou ve funkcích, dokonce i náčelník je stejný. Jména policajtů, kteří zavraždili Pavla Wonku, neznám, ale znám jejich přezdívky, které jim dali muklové, vězni před mnoha lety a dle nich jsou známí. Jeden z nich je známý pod přezdívkou „Cikán“ – je černovlasý s fousy, dále „Tužtička“ v hodnosti poručíka, další „Zlatozub“, který byl v tzv. bouchacím komandu s „Černou Mářou“ v 60. a 70. letech. Dále uvádím jméno dalšího vraha pod přezdívkou „Prasečí hlava“, ti tam stále pracují a ti Pavla kopali, mučili a nakonec zavraždili. Tito lidé dále chtějí v našem novém režimu převychovávat. Jsou tam jako vychovatelé, oni neberou svoji funkci jako zaměstnání, ale jako nějakou útěchu a místo, kde si mohou beztrestně vylít svoji zlost.

Bylo by třeba, resp. žádám celou veřejnost o to, aby tito lité byli potrestáni a propuštěni z věznice. Já bych v případě, že bych takto někoho zavraždil, dostal 14 let nepodmíněně a nikdo by se se mnou nebavil. Tito lidé nadále vykonávají funkci a můžou kdykoli zneužít svoji funkci, popř. zase někoho ubít k smrti. Jako by se nic nedělo. Je to smutné, ale je to pravda. Já sám vím, že se pravda špatně vykládá, hlavně těm, kterých se to týká. Jsou to vrahové, to nejsou lidé, to jsou zvířata, mně připadají jako gestapáci. Já se na to ptal i starších lidí, co byli v koncentrácích a ve vězení za války, ti něco zažili a to, co se dělo v ČSSR od r. 1948 do 17. 11. 1989, je hrozné. Oficiálně žádní političtí vězni neexistovali, prý jsme neměli ani žádné politické oddělení. Tito vězni existovali od r. 1948 a na paragraf dle hlavy I. tr. z. jsem byl souzen i já. Vím, že existovala tzv. politická oddělení vězňů ve věznicích Leopoldov, Mírov, Horní Slavkov a další a další. V těchto věznicích jsem byl i já a mohu říci, že to, co jsem zažil, se nedá ani vypovědět, normálnímu člověku, který to viděl a zažil, se musí i rozum zastavit, když to dnes někde vyprávím, nikdo mi nevěří.

Ne, že bych to někomu doporučoval, aby to zažil, to ne, nepřál bych to ani svému nepříteli. Nechtěl bych to zažít znovu.

Chtěl bych toto svědectví rozepsat na jednotlivé díly. Když jsem se setkal s Pavlem Wonkou v r. 1988 v dubnu na vycházce, vodil jsem ho. Já jsem byl svázán jako divá zvěř v tzv. „medvědu“ a musel jsem ho přidržovat, protože nemohl chodit, potom to s ním šlo ke konci a musel ještě jít k soudu. Bylo to s ním velmi špatné, nám se moc nesvěřoval, ale nadával na ně, kudy chodil a říkal, že jediná zbraň proti nim je tužka a kus papíru. Mohu říci, že touto zbraní, kterou si vybral, uměl velice dobře zacházet. Veškeré stížnosti, které psal, měly svůj účel. Dnes, když se na to dívám, po Pavlovi jsou vidět stopy i ve vězení, stížnostmi dosáhl i spravení okapů atd. Když jsem se na ně díval, vzpomněl jsem si hned na Pavla.

Barbarství příslušníků SNV v Hradci Králové bylo strašné, začali Pavlovi vypínat přívod vody na celu asi 2 týdny před jeho smrtí. Na tuto skutečnost si stěžoval, křičel z okna a oznamoval, že píše stížnosti o krutosti příslušníků SNV a bude je psát tak dlouho, dokud udrží v ruce pero. Větší krutost si snad již vymyslet nemohli. Z vedlejší cely bylo slyšet, když někdo splachuje záchod, ale z cely, kde byl Pavel Wonka to nebylo slyšet. Pouze večer jsme slyšeli, jak se otevřely dveře cely a chodbař s vědrem spláchl záchod, to byla jediná voda, kterou umírající Pavel Wonka viděl. Muselo to být strašné, ani Romové nemohli spláchnout záchod. Poslední den, kdy jsem ho nesl na ošetřovnu, kde opět říkali, že Pavel Wonka je v pořádku. Nikdy mu nebyla poskytnuta řádná lékařská péče, pouze vím, že mu dávali nějaké prášky a injekce. Toto svědectví Pavel volal z okna. Mimo to nám to sdělovali i Romové. Po injekcích byl nějaký čas ochromený, že nemohl psát a volat z okna a na nějaký čas se odmlčel. Musel ale mnoho psát a stěžovat si, neustále nás o tom informoval. Bylo to rafinovaně naplánované, snažili se ho uklidit, byl pro ně velmi nebezpečný, takových lidí se totalitní režim velmi bál. Bylo to vše tak neskutečně rafinované a zákeřné. Novodobé gestapo, ale v rudém, ho pověsilo na katr (mříže) a řezalo ho jako králíka do bezvědomí, byl pověšen 10 cm nad zemí, polévali ho hadičkou. Takto s ním bylo zacházeno od začátku.

Opakuji, že to byl „ďábelský“ plán, jak Pavla Wonku zlikvidovat. Pavel od začátku psal a psal, to se jim samozřejmě nelíbilo, pravda se jim nikdy nelíbila a líbit nebude. Jedině lež je u nich pravda a ta se jim líbí dodnes. Pavlovou jedinou zbraní byla tužka a papír, Pavel to křičel z okna, že s touto zbraní bude bojovat do konce. Jsou to strašné vzpomínky, na tu bezmocnost, když jsem byl nedaleko od něho a nemohl pomoci. Všemožně jsme mu fandili a pomáhali a nevěřili, že by tak mohl dopadnout. Někteří vězni také bouchali na cely a křičeli, ať ho netlučou. Plicní embolie byla, ale z čeho? To by se měl vyjádřit lékař, já jsem pouhý laik a vím, že vše bylo způsobeno tím strašným bitím, kterým se vytvořila sraženina a způsobila embolii. Od toho řezání a kopání, které trvalo tak dlouho, dokud nezemřel. Mlátili do něj, dokud křičel jak bolestí, tak vztekem z té bezmocnosti.

Za bývalého komunistického režimu se embolie vyvolala tak, že někoho pověsí na katr, nad zem, kropí ho vodou, mlátí pendreky. Krev se odrazí a není, zvláště v poměrech, které panovaly v hradecké věznici za náčelníka Šimka J., žádná pomoc. Pavel Wonka na vycházkách hrozně kašlal a plival krev. Toto dosvědčí desítky svědků a je neuvěřitelné, že v této věznici slouží dodnes J. Šimák a náčelník VO Mezera.

Duben 1990