Duben 2006

Báječná to československá armáda

Marcel Roubíček

(Tato stať doplňuje článek Tomáše Krystlíka Nacionální mýty o mnichovských událostech, CS-magazín 09/2003.)

Takzvaná obranná linie bunkrů typu „řopík“ (zkratka odvozena z Ředitelství opevňovacích prací), „pěchotní srub“ a „dělostřelecká tvrz“ se netáhla pouze podél státních hranic, nýbrž i v podobě roztroušených řopíků ve dvou obranných pásmech ve vnitrozemí, z nichž poslední dosahovalo až k okraji Velké Prahy. Hranice s Rakouskem byly neopevněny – narychlo stavěné polní bunkry (zakopané s dřevěnou výztuhou pokryté pytli s pískem) to nemohly napravit. Určitou bojovou hodnotu měl pouze typ pěchotní tvrz, zbývající dva typy byly bezcenné.

Dva typy řopíku měly jako jedinou výzbroj lehký kulomet vzor 26, zbraň určenou k podpoře pěšího družstva při útoku. Z něho se mohly pálit jednotlivé rány, dávky pěti ran nebo celý zásobník (25 ran). Pokud byly po sobě vypáleny tři zásobníky, musela být rozžhavená hlaveň vyměněna. Proto měl každý kulomet ve výbavě náhradní hlaveň. Jak vidno nesplňovala tato zbraň požadavek delší nepřetržité palby jako například německý (pásový) kulomet vzor 34. Po březnu 1939 odmítla německá armáda tento československý typ zařadit do výzbroje, ale zbrojní úřad Waffen SS jej po modifikaci (žebrovaná hlaveň k dodatečnému chlazení) zavedl do výzbroje svých jednotek.

Řopíky samy nemohly skladovat munici ani potraviny na několik dní, nedalo se v nich spát, za bezměsíčních nocí nebylo z nich vidět (a patrně ani slyšet) a – neměly latríny (!). Vcházelo se do nich zadními plechovými, někdy i překližkovými dvířky (viz Ota Holub: 35. hraniční oblast).

Pevnosti typu dělostřelecká tvrz se vyznačovaly jinou specialitou – měla z nich totiž střílet polní děla. Při první zkoušce se zjistilo, že je to naprosto neproveditelné. Po vypálení několika málo ran naplnily plyny unikající ze závěrů děl prostory tvrze a obsluha se začala dusit. Generalita proto rozhodla, že děla budou umístěna poblíž tvrze venku v klasické podobě a odtud budou pálit (!).

„Obranná“ linie se navíc vyznačovala pozoruhodností, že mnohé její bunkry byly postaveny v horském bezcestí, kudy by německá armáda nikdy neútočila, protože by se její vozidla neprodrala neschůdným terénem.

Rovněž idea ústupové železniční magistrály středem státu na Slovensko, které dával před opevněním přednost generál Husárek, mimochodem přednosta Ředitelství opevňovacích prací, tj. vrchní budovatel betonových bunkrů (!), byla groteskní. Od roku 1936 byla naprostá většina Slováků odpůrci společného státu a tamní situace byla podobná oné v Sudetech. Bylo by nutné detašovat značné síly pro úkoly vnitřní bezpečnosti, další pro boje proti maďarské armádě a zbytek pro obrannou linii podél Váhu. To by předpokládalo velká množství munice všeho druhu, náhradní výzbroj, represe vůči nepřátelskému slovenskému obyvatelstvu a vyřazení slovenských vojáků z armády nebo jejich využití k opevňovacím pracím. Navíc byl ústup po železnici zcela vyloučen pro naprostou vzdušnou převahu Luftwaffe ve vzduchu (nesouměřitelná rychlost letadel pro kvalitativní technologický rozdíl v konstrukci letadel - v době, kdy Češi vyvíjeli dvouplošník Avia 534, se v Německu vyvíjel již moderní jednoplošník Me-109, narychlo koupených moderních pár kusů sovětských stíhaček B 170 v roce 1938 na tom nemohlo nic změnit). Stranou nechme otázku, zda by Slovensko tak velký počet vojáků vůbec uživilo.

Těžké dělostřelectvo se skládalo z dalekonosných děl ráže 24 cm a moždířů ráže 30,5 cm. Jednalo se o pár kusů z výzbroje c. a k. armády, vyrobených za 1. světové války a soustředěných do jednoho pluku. Byl to zbraně určené pouze pro obléhání měst nebo pro zákopovou válku. Přepravovaly se po částech pomocí zvláštních valníků s tahači. Připravení jednoho kusu k palbě trvalo 12 hodin (šest na úpravu terénu a šest na montáž) a bylo při tom nutné používat jeřábů. Za celou druhou světovou válku německá armáda tyto kusy nepoužila a československá by jich asi využila jen jednou.

Charakter harampádí měla i další československá výzbroj. Polní a hrubá děla, jakož i houfnice měly masivní a těžké železné lafety, dřevěná loukoťová kola (při přepravě po silnicích se s děly muselo jet velmi pomalu, aby kola nepraskla) a schopnost střílet pouze jedním směrem na různé vzdálenosti, ale ne zasáhnout určitý cíl - jejich přesnost zásahu byla kolem 0,5%, tj. z 200 výstřelů jen jeden zasáhl cíl. Jejich úkolem bylo pálit palebné přehrady jak při útoku, tak při obraně, tj. dle praktik 1. světové války. Přestože se jednalo o tři různé typy (podle jejich závěrů), jejich charakteristiky byly zcela stejné bez ohledu na to, zda byly vyrobeny za monarchie nebo za první republiky. Jejich ráže 8, 10, 12 a 15 cm nebyly kompatibilní s německými.

Pěchotní minomety byly většinou typu 15, britských třípalcových Stokesů, zavedených v roce 1937, bylo málo právě tak jako protitankových děl ráže 37 mm a nových těžkých kulometů z téhož roku. Standardním těžkým kulometem byl vzor 14 (Schwarzlose) upravený pro munici ráže 7,92 mm, který, ač z celé čs. výzbroje nejlepší, Wehrmacht a Waffen SS nepřevzaly do své výzbroje. Existovalo též malé množství samopalů domácí výroby.

Park obrněných vozidel zahrnoval tři typy obrněných aut z konce dvacátých let (dva z nich pojízdné pouze po silnicích), nefunkční tančíky vzor 32 a poruchový lehký tank vzor 35, jehož větší počet byl prodán H. Píkou po mnichovské konferenci Rumunsku, kde strašily tankisty ještě koncem 40. let (svědectví někdejšího poručíka rumunského tankového sboru Boldeska z roku 1950 autoru tohoto článku). Čs. vojenskými odborníky ceněný tank vzor 38 byl ve stadiu prototypu a po roce 1941 se na jeho podvozek montovala ukořistěná děla různých typů. K dispozici byly také dva obrněné vlaky. Obrněné drezíny pro průzkum (!) byly vybaveny dvěma těžkými kulomety.

Sečteno a podtrženo. Z celé čs. výzbroje si německá armáda, letectvo a loďstvo ponechaly pouze pušky (včetně četnických karabin vzor 32), některá letadla, jakožto školní a dunajskou flotilu (k velkému zármutku pátera Tisa, který chtěl mít námořnictvo). Zbytek byl zčásti prodán nebo darován Slovensku a balkánským státům, které o ně přišly na východní frontě, nebo šel z valné většiny rovnou do šrotu.

Hlouposti valné většiny předmnichovské generality se nelze divit. Byli to většinou vojensky nevzdělaní vysloužilí legionáři, kteří znali z vlastní zkušenosti v omezeném rozsahu zákopovou válku a šarvátky s počátečně vojensky nekvalitními bolševiky. Hrstka, u níž se předpokládala (neexistující) znalost francouzštiny, byla ve dvacátých letech poslána do štábních kursů v Paříži, kde ale spíše studovala prostřední vináren a bordelů.