Duben 2006

Kdo z řad zahraničního odboje informoval Emanuela Moravce?

Marcel Roubíček

Na sklonku války v roce 1944, kdy už bylo jasné, že pád tzv. Třetí říše je již otázkou několika málo měsíců, přešel tisk Protektorátu na nový druh propagandy. Popisoval životní podmínky na územích, z nichž byly německé ozbrojené síly vytlačeny v co možná nejčernějších barvách a k tomu strašil obyvatelstvo ztrátami na majetku, životech a všeobecným rozvratem v případě, že by se vzbouřilo, a na příkladech Varšavy a Slovenského národního povstání ujišťoval, že jakákoliv vzpoura nemá naději na úspěch.

V rámci této přesvědčovací kampaně vyšla v prosinci roku 1944 pozoruhodná a velmi popisná brožurka s názvem Banská Bystrica, jejíž tři kapitoly napsali novináři Jan Scheinost, Ant. J. Kožíšek a Karel Werner, kteří se krátce předtím vrátili z ještě ne zcela pacifikovaného Slovenska, a svá líčení, co tam viděli, doprovodili množstvím snímků. Dnes by bylo již velmi obtížné zjistit, která z jejich tvrzení byla pravdivá, zejména zda fotograficky dokumentované mrtvoly v hromadných hrobech byly opravdu postříleny povstalci. (Podle knížky Jána Mlynárika Dějiny Židů na Slovensku, která vychází v CS-magazínu na pokračování, tak k tomu skutečně došlo.)

Není účelem tohoto článku se zabývat obsahy oněch tří reportáží, nýbrž připojenou předmluvou protektorátního ministra školství a národní osvěty Emanuela Moravce, v níž se objevují tvrzení, jejichž pravdivost se potom prokázala. Ještě pozoruhodnější je skutečnost, že se jednalo o tajné informace, v té době dostupné pouze lidem s úzkými styky ke Stalinovi nebo k Benešovi. Citujeme z Moravcovy předmluvy:

„Prvý nastoupil cestu do Moskvy Beneš v domnění, že se v roce 1943 opakuje politicky rok 1918. Sjednal se Stalinem novou spojeneckou smlouvu mnohem výhodnější pro sovětské zájmy, než byla ta z roku 1935. V moskevské smlouvě se Beneš zavázal, že

1. třetí republika zachová věčné přátelství se Sovětským svazem a tím se vzdává samostatné zahraniční politiky,

2. přijme sovětskou vojenskou misi, přebuduje brannou moc po sovětském vzoru, podřizujíc ji současně sovětskému velení,

3. průmysl a měnu připojí na průmysl a měnu sovětskou,

4. bolševické straně vyhradí ve správě státu podíl odpovídající jejímu významu

Jinými slovy, třetí republika měla být zahraničně politicky, vojensky hospodářsky a vnitropoliticky plně podřízena Kremlu, který za tuto cenu byl prý ochoten strpět české měšťáctvo jako poníženého poddaného a jako druhou vrstvu ve státě po vedoucí komunistické. Dále se Beneš v Moskvě zavázal, že s pomocí svých lidí v Čechách, na Moravě a na Slovensku vyvolá rozsáhlé povstání ve chvíli, kdy to Moskva uzná za vhodné… Tentokrát témuž Benešovi byla spojenecká smlouva nadiktována s tím, že třetí republika postoupí komunistům všechna důležitá ministerstva jako zahraničí, vnitra, hospodářství, národní obrany a financí. Pouze presidentem měl zůstat demokrat, tedy Beneš, bez všech práv.“

Potud E. Moravec. Jak podivuhodně se shodují Benešovy závazky – až na detaily - s poválečnou realitou, pozná každý čtenář sám. ČSR rezignovala veřejně zcela na samostatnou zahraniční politiku po zákazu přijmout Marshallův plán, sovětskému vojenskému velení se oficiálně podřídila vznikem Varšavské smlouvy, k připojení měny na rubl došlo až vznikem RVHP, ale ostatní body byly splněny hned v prvních poválečných měsících. Zbývá jen odpověď na otázku, jak přišel Moravec k těmto brizantním informacím. Plný text sovětsko-československé smlouvy o přátelství poválečné spolupráci nebyl nikdy odvysílán sovětským, britským nebo americkým rozhlasem (ani její plné znění v poválečné ČSR tiskem nevyšlo). Nicméně dr. Beneš začal ony body smlouvy po válce naplňovat, byť jejich stoprocentnímu (alespoň oficielnímu) naplnění došlo až v roce 1948, tedy dávno po Moravcově sebevraždě.

Pomineme-li krajně nepravděpodobnou možnost Moravcova jasnovidectví, zůstává pouze jediné vysvětlení – Moravec musel být informován významných českým komunistou nebo Fierlingrem z moskevského exilu, anebo, což je méně pravděpodobné, kýmsi z bezprostředního okolí dr. Beneše. Kdo to ale byl a jaké kanály měl k dispozici?