Duben 2006

Zajatci vlastní nenávisti

Pavel Šafr

Proč v české společnosti panuje tak nevlídné klima? Někdy jsme jako klubko zmijí.

Když po listopadové revoluci začali Češi ve větší míře cestovat na Západ, mohli si všimnout zvláštních rozdílů v chování lidí. Často bylo - a dosud je - v různých detailech lepší. Nevlídné a někdy až nenávistné klima v české společnosti ukazuje na to, že máme nějaký problém sami se sebou.

Poprvé mě to praštilo do očí v roce 1990 v Kolíně nad Rýnem, kde mi při přecházení ulice zastavilo každé auto. Byl to pro mne kulturní šok. Další zvláštní zážitek jsem měl ve švýcarském Lucernu, v malé kavárně na nábřeží řeky. Číšník, elegantní veselý chlapík, se po celou dobu bavil žonglováním s mincemi. Zvládal i bravurní kousky a franky kolem něj létaly vzduchem. Ten číšník uměl s každým hostem zažertovat a každého zároveň rychle obsloužil. Zážitek, kdy spolu neznámí lidé mile a zábavně komunikovali, se mi zopakoval snad ještě stokrát. Jakmile jsem měl s sebou v Toskánsku děti, tak mě běžně zastavovali Italové, jen aby mi gratulovali. Každou chvíli jsem znovu zjišťoval, že moje dcera je bambina bellissima.

Návrat do Česka může být tvrdý. První „pohlazení domova“ může vypadat třeba tak, že narazíte na kyselou pracovnici za přepážkou pasové kontroly a vzápětí je vám ukradena peněženka. Je už u nás mnoho míst, kde se lidé snaží chovat podle západních měřítek. Když jsem si však v restauraci jednoho maloměsta stěžoval na plesnivý chléb, dostal jsem vynadáno, že jsem příliš náročný. V Kutné Hoře, jinak docela civilizovaném městečku, již delší dobu „studuji“, proč v jedné pivnici pracují tři permanentně naštvané ženy. Nepodařilo se mi je rozesmát ani rafinovanými triky.

Není možné, aby stovky takových detailů nesouvisely s něčím hlubším, s nějakou charakteristikou země a národa. Nevlídnost a neochota něco pro druhého udělat, a často dokonce i projevy závisti a nenávisti musí nutně souviset s životním pocitem národa, s kolektivními historickými zkušenostmi a hlavně s deficitem hrdosti. K jakému jinému konstatování lze dojít než k tomu, že žijeme v zamindrákované zemi, kde ke kyselé polévce pijeme kyselé víno a donese nám ho obsluha s kyselou tváří? Jenže je nesmyslné a povýšenecké se takhle hněvat na svoji zemi. Je třeba hledat příčiny stavu a možnosti změny.

Proč (ne)milovat svoji vlast

Člověk má milovat svoji zemi a být na ni hrdý. To jsme se dozvěděli už v první třídě. Jako by šlo o morální imperativ nejvyššího stupně. Nevybavujeme si zemi či národ, v nichž by neplatil. Přesto se prožívání vlastní národní identity liší.

U velkých a úspěšných národů si okamžitě všimneme přímočarých projevů národní hrdosti. Američané se neostýchají vyvěsit si svoji vlajku doma na zahradě. Nepotřebují k tomu svátek. Vyvěsí si ji boháči ve snobských čtvrtích velkých pobřežních měst, ale uvidíme ji také u benzinové pumpy v poušti. Francouzi vykazují podobnou bezprostřednost; jedna jejich brožurka věnovaná seznámení s Francií začíná větou: „Pro Francouze je na světě důležitá jen jedna jediná věc: býti Francouzem.“ Právě proto na sebe v den výročí dobytí Bastily lijí moře voňavek a vyrážejí do ulic, aby se společně radovali ze svého francouzství.

A naopak existují národy, u nichž hrdost a vlastenectví provází pochybnost či skepse. Je přitom nutné odlišit národní hrdost a lásku ke své zemi. To jsou odlišné emoce. Spisovatel Alexej Tolstoj kdysi řekl, že Rusko nelze pochopit, Rusko lze pouze milovat. To sice neodráží hrdost, ale odráží to aspoň silný pozitivní vztah. Zato postsovětský generál Lebeď na otázku, proč nepije, odpověděl: „Někdo musí zůstat střízlivý v té naší opilé zemi.“ Mnoho Rusů má ke svému národu krajně ambivalentní vztah.

V knížce Jací jsme upozornil Ferdinand Peroutka na zajímavý projev národního sebeprožívání. Porovnával, jaké sdělení obsahují různé národní hymny. Jaký je asi životní pocit Poláků, ptá se Peroutka, když se ve své hymně radují, že Polsko ještě nezahynulo? A co teprve česká hymna, která je psaná jakoby z pozice emigranta, jenž s nostalgií vzpomíná na krásný domov. Národy mají prostě své životní pocity, které se sice různě proměňují, avšak v některých projevech zůstávají stejné. A mají i své charakteristické projevy, o nichž se s notnou dávkou paušalizace hojně diskutuje.

Takový životní pocit národa a jeho charakteristické projevy, jakkoliv jsou výsledkem někdy až neblahých zjednodušení, odpovídají zkušenostem celých generací, historickým a zeměpisným okolnostem a dokonce - jak dokládá v knize Masa a moc spisovatel Elias Canetti - i rázu krajiny. Lze se kupříkladu domnívat, že národy, jejichž zemi omývá moře, mají větší nadhled a velkorysost, zatímco vnitrozemské národy mají tendenci k malosti, k žabomyším sporům a ke xenofobii.

Jistě, je to nadsázka. Přesto cítíme v Česku sevřenost. Kolem dokola nás obstupují kopce. A jakkoli to na mapě vypadá hezké, je tu sevřenost mezi velkými národy na Západě i na Východě. A je tu i sevřenost psychická, která ukazuje na obranný reflex každého, kdo sebe sama vidí rovnou jako oběť či přinejmenším pasivní objekt ve víru světových událostí.

Nastupující kosmopolitní mladá generace je schopná leccos zahladit a schovat za dobrou angličtinu. Přesto si nelze myslet, že naše národní mindráky snadno zmizí. Naděje pro lepší vztah k sobě samým existuje, jenže nevede přes obecně sdílené lži a přes tabuizaci nepříjemných stránek národní reality.

Realistická láska a přiměřená hrdost

Člověk nemusí nutně cítit hrdost na svůj národ a na svoji zemi a přitom je může mít rád. Pocit národní hrdosti je určitě dobrý, ale měl by být založen na skutečných výkonech. Hrdost má být hrdostí na něco. Hrdost na něco pofidérního je stejně smutná jako úplná absence národní hrdosti, která může vést až ke kolektivní demoralizaci, jejímž klasickým projevem je třeba masově rozšířená korupce, což je něco jako kolektivní sebezhanobení. Nejde tedy o to, poplivat vlastenectví a národní hrdost. A nejde ani o to, národ či vlastní zemi glorifikovat. Jde pouze a jen o to, najít k oběma entitám přiměřený vztah, který v sobě obsahuje realismus, kritické uvažování a snahu o identifikaci chyb. Ale také o identifikaci předností, vědomí pozitivních výkonů národního společenství. Jde pouze a jen o nalezení přiměřeného stupně hrdosti a realistické lásky. Dobrý a přiměřený vztah ke své identitě může pak vést k dobrému vztahu k okolí, kupříkladu k cizincům, jež si třeba už nebudeme definovat jen jako příhodné oběti k oškubání a okradení.

(MFDNES)