Duben 2006

Svoboda

Ivan Špaček

Brodím se vzpomínkami na voru názvem "Deník", čtu a snažím si vzpomenout jakže to vlastně bylo.

Za všechno může moje žena. Jako všechny ženské je i ona zvědavá. Tahleta je snad zvědavější než průměr, vždyť jsme se vlastně seznámili díky otázce. "Jseš šťastnej?" zeptala se mě asi tak pět minut poté, co jsme se prvně potkali. Protože je tím, čím je - tedy ženou která se nedá ignorovat - tak s touto jednoduchou větou zahájila řetěz událostí, které vedly k "nedozírným následkům".

Tento termín si pamatuji z dob těsně pookupačních, kdy nám s tím bylo vyhrožováno, kdykoliv jsme odmítali držet hubu a krok. Ne tedy, že by se u nás střílelo – nevěřím, že by Rusové zmasakrovali Čechy a Slováky, kdyby neposlouchali, ovšem moje hypotéza není dokazatelná, stejně jako opak - ale důsledky by byly rozhodně drastické.

Trvalo jí deset let, než se zeptala další otázkou, která mi mění život: "Proč jsi vlastně emigroval?" Stejně jako poprvé, moje první reakce byla instinktivní. Tedy tehdy jsem odpověděl "ano", ovšem pak jsem začal přemýšlet. To je vždycky nebezpečné, tak se člověk dostane do trablí. Moje odpověď na otázku druhou bylo "svoboda". Pak jsem začal přemýšlet. S podobnými následky.

Jak jsem už podotkl, brodím se. Oprášil jsem stará zežloutlá lejstra - vždycky jsem měl potřebu dokumentovat. Když jsem prchal, uvědomoval jsem si, že procházím drastickou změnou v života, která mě bezpochyby změní k nepoznání. Takže jsem si napsal, co se rovná víceméně závěti. Odkaz pro potomky. Teda ne, že bych si myslel, že jsem svůj vlastní otec - i když vlastně jsem, ten klučík, co práskl do bot - Bože, je už tomu skutečně tolik let? - nemá s dnešním Já příliš mnoho společného. Což asi není originální myšlenkou, ovšem pravda není nutně originální. Pouze pravdivá. Takže.

Našel jsem co jsem hledal? Otevřením Pandořiny skříňky jsem vypustil na svět cosi, co se mě zmocnilo. Abych citoval Jana Wericha, "každý stárnoucí mužský se snaží napsat memoáry". Mužskej jsem, stárnoucí taky, i když... Pokud se chci věnovat jalové diskusi, člověk je ve stavu stárnutí od doby početí - embryo staré tři týdny je starší, než jaké bylo před týdnem, stárnoucí miminko se převtělí v dítě, stoupá po žebříku, až přijde bod nejvyšší příčky, kdy se člověk vrátí odkud přišel, tedy z ničeho se vrátí nikam, jinak řečeno prach jsi a v prach se obrátíš. Ještě jinak řečeno, nula od nuly pošla.

Což je poněkud depresivní stav věci, z čehož asi vznikly mystické světové názory, které se jako živý-mrtvý vyhrabou z hrobu, aby děsily svou žáruvzdornou neprůstřelnou nezničitelností svět normálních lidí, kostra z vanadiové oceli poháněná nečistými silami se vypotácí z hořících trosek a kráčí naším směrem, Terminátor-ukončitel bez konce.

Rozbité věci a věci, které už nechceme užívat, nevyhazujeme, pečlivě třídíme nechtěnosti podle materiálu, plníme modré krabice a cítíme se dobře, neboť přispíváme k lepší budoucnosti našich děti, smetiště dějin zeje prázdnotou. Recyklovací mánie postihuje i ideologie, nevyhazujeme nic a pokud ano, tak se vždycky někdo najde, kdo vyhrabe explodované úlomky z hromady odpadků, opráší je, osmirkuje, přelakuje a slepí dohromady, že jsou jako nové. Smrtící hračky marxismu, nacismu a fašismu se vrací znovu a znovu, oprýskaný email a otlučené rohy jenom přispívají k šarmu, "they don't make 'em the way they used to.", jednoduché odpovědi na otázky, které nemají uspokojivých odpovědí.

Všechno je, jak vždycky bylo a jak vždycky bude, ideologie zla mají viditelně nekonečný appeal, přízeň bohů se lidé odjakživa snažili získat krvavým oběťmi, obsidiánoý nůž na krku mladé dívky nahrazen zakřiveným mečem z nerez oceli.

"My" a "Oni", lidské životy jsou ničím v porovnání s Myšlenkou, cesta do ráje vede přes pole kostí. Bible mluví o dědičném hříchu, žijeme v slzavém údolí, které vede do údolí stínu, což je světanázor, který vedl k masakru nevěřících, Láska k bližnímu se netýká nebližních Katarů, Židů a jiných pohanů, takže pokud existuje Universální idea, tak jí je neúcta k životu ostatních i k životu vlastnímu. Což je vlastně totéž, člověk který neváhá položit vlastní život za abstrakci, nebude váhat brát životy ostatních.

Díky kultuře, ve které jsem se narodil a vyrostl, nemám potřebu sebeexplodovat, takže na mne zřejmě nečeká houf slečen, které trpí syndromem virga intacta, což mi popravdě řečeno nevadí. Když už houf ženskejch, tak spíš zralých žen kolem čtyřiceti, tedy žen, které se, dle autorit, vyšplhaly na vrchol sexuální sjezdovky. Ne, že bych bral autority vždycky vážně, ale něco na tom je.

O tom, co na mne skutečně čeká, moc nepřemýšlím, už to ani nebude tak dlouho a získám informace takříkajíc z první ruky. Všechno ostatní jsou informace z druhé, případně anatomicky nesprávné třetí ruky.

Je to problém. Nihilistický ateismus mi nechutná, mysl se vzpírá pochopit nepochopitelnou abstrakci nuly, vždycky něco je, i "nic" je něco, tedy "nic", což je návratem k diskusím šestnáctiletých mudrlantů. Někteří lidé zřejmě nikdy nedospějí. A proč taky?

Pak je tu víra založena částečně na krutém, fanatickém Bohu a částečně na jeho synovi, který boří chrámy konkurence a mluví o univerzální lásce, která vlastně tak úplně všeobecná není, neboť závisí na víře v to či ono. Tok čas obrousil ostře hrany, otupil obětní nůž, Voltairovym dědicům se podařilo zředit "opium lidstva" natolik, že zcela postrádá schopnost uspokojit lidskou potřebu po extázi, nahradil vzrušení víry nudnou bezvýchodností bohorovného cynismu evropské civilizace, případně americkou fanatickou potřebou netolerantně vnucovat toleranci za každou cenu, včetně odstranění práva jednotlivce být tím, čím být chce. Myšlenková policie neprospívá svobodě jednotlivce o nic víc než police totalitní. Bez osobní svobody nemůže existovat ani svoboda společnosti. Každý úder proti svobodě jednotlivce žít svůj život způsobem, který mu vyhovuje, drtí svobodu samu.

Jed kolektivismu, kdy zájem společnosti rozhoduje o životním stylu jednotlivce, co má pít a kolik, co má jíst a kolik, co inhalovat a co neinhalovat, co smí a co nesmí říkat, vede k trestu za zločin bez obětí. Toto vede nějakou skrytou logikou k situaci, kdy trest za zločin s obětí je trestán méně přísně. Za vraždu deset let s propuštěním za "dobré chování" podstatně dříve. Za pěstování nedovolených rostlin dvacet let s podstatně menší šancí milosti, neboť jsme "společenskýynebezpeční", což se o vrahovi říci nedá, ten je nebezpečný pouze jednotlivcům.

Člověk který pět let sexuálně zneužíval malé dítě, dostane čtrnáct dní domácího vězení, neboť soudce nevěří, že trest má nějaký účel. Není mi zcela jasné, proč onen soudce (skutečný případ) zůstává soudcem, když ztratil víru v účinnost odsouzení, ale tento názor se mnou nesdílí řada lidí, jak vyplynulo z veřejné diskuse, která se o tomto subjektu rozpoutala.

Na mysl přichází slovo "dekadence". Naše kultura se vyznačuje technickou brilancí a zmatením etických pojmů. Jsme tlustí a líní. Fyzicky i intelektuálně. Svět kolem nás je plný hubených, aktivních lidí, kteří přesně vědí, co nechtějí. Na mysl přijde prosperující vesnice obklopena chlupatými hladovými barbary. Vesničané jsou v bezpečí, pokud nevyberou jako policistu vegetariánského pacifistu. Policista, kterému se místo úcty a nábojů do pušky dostane opovržení, eventuálně ztratí efektivnost.

Pak je tu víra zvaná "Víra míru", která se vyznačuje totální neexistencí jakékoliv sympatie pro lidi, kteří věří jinak, domáhající se tolerance bez sebemenší potřeby tolerovat druhé. Ze všeho nejvíce vadí zrcadlo, které mu ukazuje, že má křivou hubu.

Mimochodem, kreslit neumím, takže jsem asi v bezpečí, i když tak o tom přemýšlím, mám podobnou zkušenost jako ti nepřístojní dánští kresliči. Totiž z důvodů, které si nepamatuji, jsem nakreslil - velice neuměle - muže s parohy na hlavě (proč parohy, nevím), který stojí na tribuně, z úst mu vychází comicsový obláček s nápisem "kecá". Nad hlavou se mu vznáší helikoptéra, zase nevím proč. Pod celým tím výtvorem byl nápis "President je vůl". Celou tu sérii nepochopitelných akcí jsem dovršil tím, že jsem dotyčnou, snad karikaturu pověsil na plot, abych potěšil kolemjdoucí po ulici V. I. Lenina, dnes T. G. Masaryka. Nějaký snaživý občan to udal. Musím říci že StB reagovalo relativně mírně. Žádné demonstrace po ulicích, nikdo nehodil molotovův koktejl do okna mého pokoje, dokonce ani auta na Leninově ulici nehořela. Všechno, co se stalo, bylo, že do základní školy přišel vyšetřovatel a brilantně vystopoval podle písma ve školních sešitech viníka. Při následujícím výslechu se zajímal, zda tatínek poslouchá Svobodnou Evropu či Hlas Ameriky. Když jsem to popřel - nemusel jsem lhát, tatínek neměl zájem o nepřátelskou propagandu - vyšetřovatel, vlastně vyšetřovatelé, byli dva, asi aby měli svědka přiznání - vypadal zklamaně. Co si pamatuji, je obrovský stud, který jsem cítil. Tedy nestyděl jsem se za režim, který neváhá policejně vyšetřovat malůvku desetiletého dítěte. Styděl jsem se za svůj neomluvitelný hřích.

Dostál jsem nařezáno, taky trojku z chování a s tím to skončilo. Teda pokud vím, možná že bych se měl zajímat o svou složku v archívu StB. Což asi není dobrý nápad, dopustil jsem se v životě vícero hovadin a nemám potřebu vědět, kdo byli snaživci, kteří mě udali.

Společnost, ze které jsem odešel definitivně, svobodná nebyla. Je společnost, do které jsem přišel, svobodná?

Přesnější by asi bylo říci "svobodnější". Svoboda shromažďování. Mohu založit politickou stranu. Záleží na mé schopnosti získat přívržence. Lidi, kteří věří ve stejně ideály jako já. Takže bychom se scházeli a vedli řeči o tom, jak spolu souhlasíme. To by byla pěkná nuda, takže bychom se asi snažili seznámit veřejnost s našimi názory. Šli bychom do voleb. Protože věřím, v co věřím, nejhorší možnou věcí, která by se mi mohla přihodit, by bylo mít úspěch. Dovedu si představit reakci levicové, virulentně antikapitalistické, antiamerické společnosti, ve kterou se změnila společnost, ve které žiji. Není mi zcela jasné, jak k tomu došlo, komunista by mohl očekávat daleko větší sympatie než republikán.

Svoboda slova . V komunistickém Československu jsem si nikdy nedělal starosti s reakci okolí na moje názory a to nejen po dobu dočasné ztráty kontroly komunisty. Pravdou je, že jsem nemusel mít existenční obavy, jako studentovi žijícímu u rodičů mi nehrozila ztráta zaměstnání či jiné postihy. Zároveň je pravdou, že jsem měl daleko větší svobodu slova, než jakou mám nyní.

Osobní svobody, jako takové, no, mohu si vyjet kam chci, což je právo, které konec konců existuje i ve státě KGB, dříve známém jako SSSR. To mě příliš nevzrušovalo ani v ČSSR, jsem spíš zápecní typ, cestuji raději v knížkách než v životě, spím nejradši ve své vlastní posteli.

A tady? Jistě, člověk u lopaty se bát nemusí. Ovšem, to se nemusel bát ani za Husáka. Člověk veřejně viditelný, politik či businessman, si musí silně dávat pozor na ústa. Tedy pokud nezní jako Rudé právo. To se může. Yankee go home. Pryč s U. S. válečnými štváči!

Nevyhnutelně spějeme k "vyrobíme kompresoři, odfoukneme agresoři!" Jak je vidět, dorazili jsme již i do situace, kdy nevhodný kreslený vtip se trestá smrtí. Což je myšlenka hodná Stalina.

Psalo se o problémech najít Rosťovu knížku v českých knihkupectvích. Obdobnou zkušenost mám s kupováním knížek od Aničky Coulter a P. J. O'Rourke. Sehnat se dají, ale nejsou na prvních poličkách, i když se vyskytují v New York Times Bestseller List. Občas nejsou k maní vůbec. Případně, zkuste si koupit noviny, které přetiskly karikatury, kvůli kterým se naši muslimští spolulidé tolik rozčílili. Koupit egyptské noviny s antisemitskými karikaturami jako vystřiženými z Der Stürmeru problémem není.

Právo jít na pivo mám, ale nesmím si u toho zapálit. V tomhle věřím v segregaci - zařízení pro kuřáky i pro nekuřáky. Zdá se to jako prkotina, ovšem ukazuje to situaci, kdy cizí lidé mě mohou donutit žít způsobem, který oni pokládají za pro mne prospěšný, aniž se mě na to ptali. Připomíná mi to vdovu Douglasovou, která zakazovala Huckovi Finnovi kouřit, protože kouření je hřích. Její užití šňupacího tabáku bylo zcela v pořádku.

"Společensky myslící lidé" mají vždycky potřebu zakazovat druhým dělat, co sami nedělají. Příštím terčem bude maso a to hlavně to prorostlé. Budeme všichni vyzáblí a zdraví.

...takže budu dále přemýšlet, proč jsem vlastně emigroval.