Duben 2006

Procházka – muž práva

Erik Tabery

S každým dalším dnem je stále zřetelnější, jak výjimečný byl náš první Ústavní soud. A s každým jeho členem, který odešel na věčnost, je ještě zřejmější, jak unikátní osobnosti ho tvořily. V únoru zemřel ve věku devětasedmdesáti let jeden z velkých mužů – Antonín Procházka.

Stejně jako Zdeněk Kessler či Vladimír Čermák si i Procházka prošel tvrdou perzekucí ze strany totalitního režimu. Sedmnáctého listopadu 1949 byl odsouzen na čtrnáct let do kriminálu za údajnou velezradu a špionáž. Ve vězení nakonec strávil šest let. Až do roku 1989 se různě protloukal, nakonec jako podnikový právník. Po revoluci na chvíli stanul v České národní radě, ale v roce 1992 byl zvolen nejprve do federálního a pak i do českého Ústavního soudu, kde setrval deset let. Byl tedy v této instituci právě v době, kdy hrála tak stěžejní roli jako obrana proti mocenským ambicím tvůrců opoziční smlouvy Václava Klause a Miloše Zemana – soudci zrušili účelový volební zákon či omezení nezávislosti centrální banky. Ústavní soud se také těšil mimořádné důvěře u veřejnosti už proto, že spravedlnost vykládal jako srozumitelnou součást života a ne formální shluk paragrafů.

Antonín Procházka si vybral pro sebe jako stěžejní dvě témata – narovnání křivd napáchaných na církvích a na restituentech. Marně se snažil veřejnost a její politické reprezentanty přesvědčit, že je třeba zapomenout na třídní vidění světa. Když pak ve sporech o vrácení velkého panství rodu Kinských stát propadl panice, nabídl „ohroženým“ obcím právní pomoc a v polovině roku 2004 se policie dokonce pustila do pátrání, kde všude tady bývalá šlechta žádá o návrat majetku, Procházka vášnivě protestoval. Podle něj to bylo porušení hned tří ústavních práv člověka (rovnost, zákaz diskriminace vzhledem k původu člověka a právo na spravedlivý proces). „V prvé řadě je to totalitou inseminovaný třídní pohled na naši společnost. Vypadá to, jako by se u nás restituenti dělili na dvě společenské třídy – na ty normální a na bývalé šlechtice. Ona třídnost však netkví ve zdůrazňovaném původu restituenta, ale v rozsahu jeho majetku,“ napsal Antonín Procházka do Lidových novin.

Se stejným zaujetím hájil ve svých článcích i vystoupeních právo na víru. Upozorňoval na to, že je třeba rozšiřovat ve společnosti mravnost, pochopení, lásku k bližnímu.

Když v červenci před dvěma lety zemřela jiná mimořádná osobnost Ústavního soudu – Vladimír Čermák –, napsal o něm jeho kolega Procházka do MfD: „Odchod každého velkého člověka zanechává mezi lidmi mezeru. Tu možnost lze vyplnit nejen vzpomínkami, ale hlavně uplatňováním zásad jeho odkazu.“ Není pochyb o tom, že totéž platí i pro autora citátu.

(Respekt, www.respekt.cz)