Duben 2006

Cizinci v Cizkrajově

Jáchym Topol

Martina Němcová vozí synka v kočárku jeho rodnou obcí každý den. Filipovi je jedenáct a už tři roky má poškozený mozek. Odpovědnost za úraz má obec. Od chvíle, kdy se to stalo, dobré sousedské vztahy v Cizkrajově na Vysočině jako by rozčísl blesk. Soud o miliony je na spadnutí. A sousedé teď viní Němcovy, že chudá vesnice přijde na buben. Boj o Filipa se vede i na nebesích. Karmelitáni z blízkého Kostelního Vydří se za chlapce nepřetržitě modlí. Nejen to. V kraji vzniklo hnutí na podporu vyvržené rodiny. Mniši, soukromníci i firmy sbírají peníze nezbytné k tomu, aby chlapec přežil.

Neříkám, že mluví

Němcovi bydlí v domku na kraji Cizkrajova. Do svých osmi let se Filip od svých kamarádů lišil snad jen samými jedničkami na vysvědčení. Na osudný školní výlet cizkrajovští žáčci vyrazili před třemi lety. V horkém letním dnu se třída šla vykoupat do bazénu v blízké Jemnici. Pedagogové tehdy v péči o své žáky naprosto selhali. Ředitel zjistil, že jeden z nich chybí, až na odchodu z koupaliště podle batůžku pohozeného v šatně. Filipa zatím vylovili a křísili učitelé a děti z jiných škol. Zůstal pod vodou asi patnáct minut. Odumřela mu část mozkové tkáně. Trpí apatickým syndromem. Podle této diagnózy nic necítí. Nemyslí. Nevnímá.

Martina, drobná blondýnka, nás vede do obýváku. Filip tu leží pod tenkou dekou, hlavou s nevidomýma očima spočívá na těle do klubíčka stulené labradorky. Druhý pes, mrňavá čivava, zas kolem Filipa pořád šmejdí, co chvíli do něj šťouchne čumákem, olízne ho. „Cítí z nich teplo a pohyb,“ říká Martina. V hrudi má chlapec sondu, kterou přijímá potravu. Martina zdraví synka, mazlí se s ním, mluví k němu, jako by právě třeba přišel ze školy nebo z hřiště. Ve vedlejší místnosti je počítač. Martina komunikuje s několika rodinami podobně postižených. „Pomáháme si,“ řekne stručně a rozpláče se. Pak trpělivě odpovídá na novinářské dotazy. Diagnóza, dle které má její synek zůstat věčným ležákem bez citu, se nepotvrzuje. Vždyť byla u toho, když se po dvou letech usmál. „Slyšíte?“ ptá se vzrušeně. Z pokoje, kde je chlapec a psi, se ozývají skřeky. „Neříkám, že mluví,“ usmívá se teď Martina, „ale dlouho byl úplně zticha. Zapomněla jsem, že má hlas.“ O tom, že pokroky jsou skutečné a že nejde jen o přání utrápené mámy, svědčí Filipova lékařka Jiřina Parmová. Sama je přesvědčena, že kdyby Filip šel po úraze do ústavu, nepřežije. „Takového nasazení jako rodina není prostě nikdo schopen.“ Lékařka a matka sice jásají nad zlepšením Filipova stavu, ale člověk, který nehybnou kostřičku chlapce vidí poprvé, se nutně zděsí.

Lítost a Popelnice

Zlepšením, které je pro Němcovy obrovským povzbuzením, je třeba fakt, že Filip dokáže sám vystrčit špičku jazyka. A doktorka se raduje, že pacient, který podle diagnózy už neměl nikdy pocítit bolest, při injekci fňukne. „Léčivá je pro chlapce nepřetržitá komunikace. Mazlení a doteky. Kdyby jednou vstal a chodil, byl by to zázrak,“ říká doktorka. „My jsme ale vděční i za malá zlepšení.“ Zájem o případ má i náš největší odborník na lidský mozek, profesorka Eva Syková z Ústavu experimentální medicíny. „Vůči jakémukoli radikálnímu zlepšení jsem velmi skeptická,“ říká opatrně. „Průzkum mozku ale probíhá nepřetržitě. A nejtajemnější lidský orgán má pořád spoustu neprobádaných komůrek.“

Před třemi lety tedy Němcovi vypravili nadaného synáčka do školy a vrátila se jim nemyslící troska. A začal maraton návštěv nejrůznějších léčebných zařízení. K trýzni a šoku z Filipova stavu se také přidaly mučivé otázky: Jak k neštěstí vůbec mohlo dojít? Ředitel cizkrajovské školy Vítězslav Jindra a dvě učitelky měli tehdy na plovárně na starost asi dvacítku dětí. Neuhlídali je. Soud je odsoudil k podmíněnému trestu na půl roku. Po třech letech od neštěstí pan Jindra, otec tří dětí, který teď učiteluje v blízkých Dačicích, kajícně říká: „Nemám slov, abych vylíčil svou obrovskou lítost. Přijal bych tehdy samozřejmě jakýkoli trest. To obrovské selhání s sebou ponesu celý život.“ Němcovi se ale snaží na minulost příliš nemyslet. „Nenávistí už se nevysiluji,“ říká přímo paní Němcová. Ale nevraživosti a zášti musí přesto čelit. Za selhání učitelů je odpovědná škola, patřící obci. A právě tu právníci rodiny Němcových žalují o 17 milionů. Vždyť podle zákona „postižený má právo na odškodnění a léčbu“. Někteří sousedé to ale takhle nevidí. „Klukovi to stejně nepomůže a obec přijde o vše,“ vmetl Martině jeden z Cizkrajovských. „Chodili jsme spolu opékat buřty i třeba do hospody,“ dodává o některých známých Dušan Němec. „Teď se nezdravíme.“ Slovy jedné sousedky „se Němcovi prostě chtějí na klukově neštěstí napakovat“. A jiné paní ze sousedství zase děti ve vsi neřeknou jinak než Popelnice. Veřejně si totiž stěžovala, že jestli Němcovi soud vyhrají, zdraží se kupříkladu odvoz odpadků.

Nejsme žádné držgrešle

Peníze ale Němcovi nutně potřebují. Hodně peněz. Dušan Němec je klempíř a shání výdělky po celé dny. Martina je doma s Filipem. A jen plenky stojí měsíčně pár tisíc, stejně jako dojíždění po doktorech, na 120 tisíc přišel stroj na cvičení svalstva, galvanický polštář stojí deset tisíc, další desítky tisíc stojí zvláštní stůl, pomůcky, vitaminy, léky… A vycvičená labradorka Eliška stála sto tisíc. K soudu o miliony má dojít brzy. A Cizkrajov má pět stovek obyvatel a roční rozpočet pouhé čtyři miliony. „Nejsme žádný primitivní držgrešle ze zapadlý vsi!“ rozčiluje se trošku nad nynější pověstí Cizkrajovských zastupitel David Rosenkrantz. „Nejradši bych dal Němcovým všechno, co chtějí,“ říká. „Nemůžeme to ale udělat. Jsou to pro nás nepředstavitelné peníze. Soud obci přivede na buben. Patnáct let se tu nepostaví ani chodník,“ obává se zastupitel. Zastupitelka Zdeňka Nyplová chce peníze vyplatit. „Filip je jeden z nás a máme za něj odpovědnost. Obec může celou částku splácet třeba patnáct let.“ To, že Martina bojuje za svoje mládě jako rozlícená tygřice, naplňuje mladou zastupitelku obdivem. „Tak by se chovala přece každá máma. Lidi viní Němcovy, že nedbají na zájmy obce! To je zrůdné! Vždyť jestli má někdo vinu, tak jsou to učitelé.“ A zastupitelé shodně říkají, že tu je ještě jedna cesta – mimosoudní vyrovnání. „Právě teď o částce licitují právníci,“ říká Nyplová. „A možná se to už brzy rozsekne.“ A jestli ne? A co takhle nějaká půjčka pro chudou obec? Vyšší instance je nad spletitým případem v pohotovosti. „Jednáme se starostou. K chlapcovu neštěstí se stavíme s veškerou solidaritou. Nesmíme ale nechat padnout ani obec,“ říká Arnošt Máče z krajského úřadu.

Starosta Cizkrajova František Němec je Filipovým dědečkem. Jak jen může, stará se o vnuka. Obec od něj ale čeká, že se bude bít za co nejnižší částku. Na jedné z bouřlivých schůzí byl obviněn ze střetu zájmů. Po patnácti letech služby své vsi skládá úřad. Z okna kanceláře ukazuje na nízkou chalupu. Bydlí tam jedna z učitelek, která má na svědomí Filipovo neštěstí. „Od té doby je na nervy a nevychází z domu,“ říká starosta. A druhá učitelka z Cizkrajova zmizela. Starosta si pomalu balí věci. Rovná na stůl fascikly s formuláři. Bere si bloky, tužky, fotografie. „Jestli vyhrají soud, odstěhují se,“ říká o synovi a snaše. „Tady by je lidi uštípali. Já a moje žena se ale už nikam nechystáme. Jak tu budeme žít, nevím. Se všema jsem tu vyrůstal,“ máchne zas starosta rukou ven na zasněžené chalupy. „Teď mě mají za cizího. Když Filípka vezu na vozíku, lidi se odvracejí a dělají, že nás nevidějí. Říkají, že je hanba mít takového kluka.“

Návrat do života

Martina ukazuje kartotéku filmů, dokumentů, lékařských materiálů. Inteligentní venkovská žena se během let stala odbornicí na rehabilitaci, sype z rukávu podrobnosti o mozkových operacích, sleduje internet, studuje odborné publikace. Doba, kdy se zoufalá rodina bez zkušeností a naděje ocitla v izolaci, jí dnes připadá jako dávný horor. Přelomem byla reportáž Davida Vondráčka na Nově. Martině začaly chodit spousty dopisů plných povzbuzení. „A netušili jsme, kolik je podobně nešťastných lidí a že také bojují,“ říká Martina. Dnes tyto rodiny společně věří ve změnu, radí si při cvičení i výživě svých dětí. A občané z Dačic a Telče na podporu Němcových založili sdružení Návrat do života. „Když selhalo přirozené společenství obce, pokoušíme se ho nahradit,“ říká o občanské solidaritě člen sdružení Jiří Bláha. Jednání s úřady a shánění peněz si tedy vzali na starost dobrovolníci a rodina se věnuje výhradně péči o nemocného.

Na Vysočině je teď spousta sněhu a zrovna fouká studený vítr. Martina se stejně s Filipem chystá ven. Obléci kluka do zimního trvá tak hodinku. A pak už sedí na vozíku a Martina mu na zchromlé ruce navléká rukavice a pořád na něj mluví: „Vidíš, jak jsi šikovný,“ říká a nasazuje mu čepici. „A všechno by mohlo být daleko horší,“ říká mu, otvírá dveře a vyrážejí ven.

(Respekt, www.respekt.cz)