Duben 2006

Co zavinil doktor Chán

Martin Uhlíř

Íránská cesta k atomové zbrani začala u pákistánského fyzika. Únor 2003, centrální Írán. Okolí městečka Natanz asi 160 kilometrů jižně od Teheránu. Pustá pláň se táhne až k obzoru, v jednom místě však jednotvárnost pohledu narušuje obrovské staveniště. Právě k němu míří konvoj luxusních vozů.

Auta zastavují uprostřed komplexu. Vystupují z nich inspektoři Mezinárodní agentury pro atomovou energii v čele s jejím ředitelem Muhammadem Baradejem. Dostali tip od íránských disidentů, a jdou proto téměř najisto. Skutečnost však předčí jejich nejčernější očekávání.

Vzniká tu obrovská podzemní továrna, dobře chráněná před leteckými údery ze vzduchu. V jedné z hal úžas inspektorů kulminuje: blyští se tu asi 160 válcových přístrojů vyrovnaných v řadách za sebou, součástky ke stovkám dalších se povalují různě kolem. Jsou to centrifugy pro obohacování uranu. „To, co uviděl, Baradeje opravdu šokovalo. Byl ohromen tím, jak pokročilé to bylo,“ řekl později jeden z inspektorů časopisu Science. Lesklé přístroje, na něž tým kontrolorů narazil, dokáže vyrobit a používat jen několik zemí na světě.

Íránští vůdci sice s Baradejovou inspekcí předem souhlasili, ovšem jen se skřípěním zubů a teprve po měsících nátlaku. Na šokující odhalení ale reagovali pouze pokrčením ramen: Žádný zákon jsme neporušili. Jsou to zařízení pro mírový jaderný program. Chceme postupně vybudovat až šest jaderných elektráren, palivo pro jejich reaktory si budeme vyrábět sami. Vše, co vidíte, jsme hodlali řádně nahlásit 180 dní před uvedením do provozu, přesně tak, jak žádají předpisy.

Moskva couvla, zbyl černý trh

Uranová ruda z přírodních ložisek se skládá ze dvou izotopů: uran 238 je neškodný, zato izotop 235 skrývá pověstné Werichovy „běsy z nitra hmoty“. Právě v něm může probíhat štěpná reakce. Buď řízeně jako v jaderné elektrárně, nebo prudce a nekontrolovaně; pak dochází k atomovému výbuchu.

Uranová ruda obsahuje jen necelé jedno procento izotopu 235. Pro klasický lehkovodní reaktor, jaký funguje třeba v Temelíně a jaký je dokončován v íránském Búšehru, je to málo. Aby se takový uran mohl stát jaderným palivem, musíme jej nejprve obohatit, zvýšit podíl složky 235 na tři až pět procent. A právě tady vstupují do hry centrifugy. Fungují podobně jako odstředivka na mléko: těžší „smetanu“ (izotop 238) vypudí k okraji, zatímco lehčí složka zůstane v centru. Oba izotopy lze pak od sebe oddělit a dále s nimi pracovat.

Problém je v tom, že centrifugy mohou uran obohatit ještě mnohem výrazněji, než si žádá výroba jaderného paliva. Třeba tak, aby obsahoval přes 90 procent „nebezpečného“ izotopu 235. Takový materiál už lze využít v atomové pumě. Vlastní výroba zbraně není nijak složitá, hlavní překážku představuje jaderná nálož, nikoliv konstrukce bomby. Země, které centrifugy vlastní, mají tedy cestu k nukleárním zbraním otevřenou. Jaderné mocnosti dělají vše pro to, aby se technologie výroby jaderného paliva po světě nešířila. V případě Íránu ale jejich úsilí očividně selhalo.

Země ájatolláha Chameneího nehodlala Baradejovi vysvětlovat, jak k centrifugám přišla. Domněnky nicméně existují a opakovaně v nich zaznívá jedno jméno: Abdul Kádir Chán. Tento pákistánský fyzik v polovině 70. let ukradl v Evropě plány na výrobu centrifug a propašoval je do své rodné země. Výsledek se časem dostavil: v roce 1998 Pákistán úspěšně otestoval svoji první jadernou bombu. Mezitím ovšem Chán nelenil a vybudoval ilegální obchodní síť, která tajně prodávala nejen výkresy, ale i hotové centrifugy a také součástky různých jaderných zařízení. Podle časopisu Nature nabízela rovněž plány jedné sice zastaralé, leč funkční jaderné hlavice čínské provenience.

K zákazníkům Chánovy sítě patřila například Libye, Irák nebo Severní Korea. A také Írán, který byl ovšem hrubě nespokojen s kvalitou nabízeného zboží a pokusil se získat něco lepšího. Počátkem roku 1995 se tajně dohodl s Moskvou na dodávce desítek tisíc ruských centrifug. Zajímavý kontrakt ovšem neunikl pozornosti Spojených států, které ruského medvěda dokázaly přesvědčit, že posílat do Íránu centrifugy není úplně nejlepší nápad. A tak blízkovýchodní mocnosti nezbylo než vzít zavděk již poněkud zastaralými zařízeními dr. Chána.

Nejhorší možný scénář

V měsících, které následovaly po první návštěvě Natanzu, posílal Muhammad Baradej své inspektory do sálů podzemní továrny opakovaně, aby tu odebírali chemické vzorky. Laboratorní testy v nich odhalily stopy vysoce obohaceného uranu vhodného k výrobě atomových zbraní. Kde se tu vzal, když rozestavěný provoz neměl s jaderným materiálem ještě vůbec přijít do styku? Írán tvrdí, že uran přicestoval na součástkách centrifug dovezených z ciziny.

Západní experti tomu nevěří. Jejich pochybnostem dává za pravdu i jednoduchá úvaha. Proč by se vlastně Írán neměl pokoušet získat jadernou zbraň? Pohlédneme-li na celý blízkovýchodní region optikou íránských vůdců, spatříme neradostný obraz. Dva přímí sousedé, Afghánistán a Irák, jsou v očích teheránských představitelů zeměmi okupovanými nepřítelem, Spojenými státy. Nepřítelem je také nedaleký Izrael, který nepochybně atomové hlavice má, i když to nikdy oficiálně nepřiznal. Nikdo se mu v tom ani nepokouší bránit, mimo jiné proto, že Izrael na rozdíl od Íránu nepodepsal smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Svůj tajný nukleární arzenál Tel Aviv používá jako pomůcku v politickém manévrování, na což Teherán hledí s tichou závistí.

Experti se liší v odhadech, kdy může Írán první jadernou zbraň vyrobit. Ti izraelští tipují, že to bude trvat jeden až čtyři roky. „Žijeme v dostřelu íránských raket. Naše přežití závisí na tom, budeme-li brát v úvahu nejhorší možný scénář,“ řekl listu New York Times nejmenovaný izraelský představitel.

Odborníci Ze západu jsou ovšem zdrženlivější. Poukazují na obrovské problémy, které Írán řeší jen s největšími obtížemi. Ze 164 centrifug, které v Natanzu objevil první inspekční tým, se jich 50 brzy rozbilo. Síť fyzika Chána zřejmě opravdu nenabízela to nejkvalitnější zboží. A stovky centrifug, jimiž Írán disponuje nyní, nestačí; pokud chce země získat jaderný arzenál, potřebuje jich tisíce.

Centrifugy navíc nemohou fungovat bez kvalitní vstupní suroviny. Tu má zajišťovat závod v Isfahánu, městě nacházejícím se ve stejné oblasti jako Natanz. Vyčištěná uranová ruda se tu mění v plynný hexafluorid uranu (právě ten se stává potravou pro centrifugy). Rotory centrifug jsou ale velmi citlivé, špatně se vyrovnávají s jakoukoliv cizí příměsí, která do nich s plynným hexafluoridem pronikne. V Isfahánu pracují zařízení, jež si Írán vyrobil sám podle čínských výkresů, a zdejší linka zatím nedokáže dodat hexafluorid v požadované čistotě. Produkuje ho znečištěný atomy molybdenu. Střízlivější odhady proto hovoří o tom, že nálož pro první jadernou bombu nevyrobí země ájatolláhů dříve než v roce 2010.

Zřejmě to bude nálož uranová, úplně jisté to ale není. Do klubu držitelů jaderných zbraní vede totiž ještě jedna cesta, cesta přepracování vyhořelého jaderného paliva. Z něj lze získat plutonium a vyrobit bombu založenou na plutoniové bázi.

Bomby se šířit budou

Na podzim 2003 Írán svůj program obohacování uranu zmrazil. Inspektoři komplex v Natanzu zapečetili a udržovali jej pod přísnou kontrolou. Letos v lednu ale íránští vůdci přikázali pečetě a zámky rozlomit. Práce v Natanzu se znovu rozběhly.

Ať už mezinárodní společenství přivede neposlušnou zemi k rozumu či nikoliv, jedno zůstane jisté. Současný svět se snaží držet zájemce o atomové zbraně na uzdě pomocí smlouvy uzavřené v roce 1968. Smlouva o nešíření jaderných zbraní se pokusila konzervovat tehdejší stav: přiznala právo na nukleární arzenál pěti státům, které jím tehdy disponovaly. Ostatním ponechala pouze možnost rozvíjet mírový jaderný program. Každá země se mohla rozhodnout, zda se k ní připojí nebo ne.

Od té doby vzniklo několik dodatků, přesto je jasné, že smlouva nedokáže šíření atomových bomb zabránit. Do jaderného klubu vstoupily zadními vrátky Izrael, Indie, Pákistán, a zřejmě i Severní Korea. Japonsko nukleární zbraně sice nemá, údajně je ale může vyrobit „jedním otočením šroubováku“, tedy během dnů, týdnů nebo maximálně měsíců. Brazílie možná brzy dospěje do podobného stadia. Jedna země v regionu přitom strhává ostatní. Jestli se politici rychle nedohodnou na nějakém řešení, budeme žít za pár desetiletí v ještě mnohem nebezpečnějším světě než dnes.

Minulost íránského programu...

1972–75 – pákistánský fyzik Chán krade v Evropě plány centrifug na obohacování uranu

1987 – Írán začíná vyjednávat s Chánovou sítí

počátek 90. let – za pomoci Číny začíná stavba závodu v Isfahánu, na nátlak USA však Čína od spolupráce odstupuje

1995 – Írán se neúspěšně pokouší získat centrifugy v Moskvě

srpen 2002 – íránští disidenti prozrazují existenci závodu v Natanzu

únor 2003 – první inspekce v Natanzu, objeveny „Chánovy“ centrifugy

listopad 2003 – program obohacování uranu zmrazen

leden 2006 – program obnoven

..a možný výhled do budoucnosti

konec r. 2006 – začíná instalace 3000 dalších centrifug v Natanzu, po jejím dokončení dokáže závod vyprodukovat nálože pro 10 jaderných hlavic ročně

2016 – závod v Natanzu dosahuje plné kapacity: 50 tisíc centrifug je schopno vyprodukovat nálože pro 180 jaderných hlavic ročně

Pramen: Wisconsin Project on Nuclear Arms Control, New York Times, Nature

O jaderných zbraních s Františkem Janouchem, českým fyzikem žijícím ve Švédsku

Kdyby mezinárodní společenství nakonec souhlasilo s tím, že Írán bude přece jen obohacovat uran na svém území, dalo by se nějak uhlídat, jestli se nesnaží získat nálož pro bombu? Třeba pomocí kamer?

Kamery lze zakrýt, odpojit. Pokud se nějaká země rozhodne nerespektovat zdravý rozum, zabráníte jí v tom jenom válečnými prostředky. Smlouva o nešíření jaderných zbraní je dobrovolná, nelze ji vynutit.

Kdyby se íránský uran obohacoval v Rusku, měli bychom jistotu, že je vše pod kontrolou?

Ne úplně, protože by nikdo nevěděl, co Írán dělá s vyhořelým palivem z jaderných elektráren. Mohl by se z něj snažit získat plutonium.

Je výroba plutoniové bomby jednodušší než uranové?

Měl jsem tady ve Švédsku na návštěvě kamaráda, se kterým jsem studoval v Sovětském svazu. Dnes je šéfem výzkumu a výroby jaderných zbraní v Rusku. Během jedné přednášky dostal právě tuhle otázku. Zasmál se a řekl: Zkoušel jsem dělat obě bomby a nevidím v tom žádný rozdíl.

Proč pákistánský fyzik Chán prodával Íránu plány centrifug? Byla to nějaká politická hra?

Nejspíš ne. Možná ho někdo vydíral, ale myslím, že to Chán dělal spíš pro peníze.

Lze postupnému šíření jaderných zbraní vůbec nějak zabránit?

Myslím, že nelze, protože technologie jejich výroby se stává jednodušší a dostupnější. Leda vojensky, ale bombardovat nějakou zemi, to je problematická cesta. A vytvořit mezinárodní klima, ve kterém by jaderné zbraně nebyly zapotřebí, je velmi obtížné.

(Respekt, www.respekt.cz)

Martin Uhlíř

Íránská cesta k atomové zbrani začala u pákistánského fyzika. Únor 2003, centrální Írán. Okolí městečka Natanz asi 160 kilometrů jižně od Teheránu. Pustá pláň se táhne až k obzoru, v jednom místě však jednotvárnost pohledu narušuje obrovské staveniště. Právě k němu míří konvoj luxusních vozů.

Auta zastavují uprostřed komplexu. Vystupují z nich inspektoři Mezinárodní agentury pro atomovou energii v čele s jejím ředitelem Muhammadem Baradejem. Dostali tip od íránských disidentů, a jdou proto téměř najisto. Skutečnost však předčí jejich nejčernější očekávání.

Vzniká tu obrovská podzemní továrna, dobře chráněná před leteckými údery ze vzduchu. V jedné z hal úžas inspektorů kulminuje: blyští se tu asi 160 válcových přístrojů vyrovnaných v řadách za sebou, součástky ke stovkám dalších se povalují různě kolem. Jsou to centrifugy pro obohacování uranu. „To, co uviděl, Baradeje opravdu šokovalo. Byl ohromen tím, jak pokročilé to bylo,“ řekl později jeden z inspektorů časopisu Science. Lesklé přístroje, na něž tým kontrolorů narazil, dokáže vyrobit a používat jen několik zemí na světě.

Íránští vůdci sice s Baradejovou inspekcí předem souhlasili, ovšem jen se skřípěním zubů a teprve po měsících nátlaku. Na šokující odhalení ale reagovali pouze pokrčením ramen: Žádný zákon jsme neporušili. Jsou to zařízení pro mírový jaderný program. Chceme postupně vybudovat až šest jaderných elektráren, palivo pro jejich reaktory si budeme vyrábět sami. Vše, co vidíte, jsme hodlali řádně nahlásit 180 dní před uvedením do provozu, přesně tak, jak žádají předpisy.

Moskva couvla, zbyl černý trh

Uranová ruda z přírodních ložisek se skládá ze dvou izotopů: uran 238 je neškodný, zato izotop 235 skrývá pověstné Werichovy „běsy z nitra hmoty“. Právě v něm může probíhat štěpná reakce. Buď řízeně jako v jaderné elektrárně, nebo prudce a nekontrolovaně; pak dochází k atomovému výbuchu.

Uranová ruda obsahuje jen necelé jedno procento izotopu 235. Pro klasický lehkovodní reaktor, jaký funguje třeba v Temelíně a jaký je dokončován v íránském Búšehru, je to málo. Aby se takový uran mohl stát jaderným palivem, musíme jej nejprve obohatit, zvýšit podíl složky 235 na tři až pět procent. A právě tady vstupují do hry centrifugy. Fungují podobně jako odstředivka na mléko: těžší „smetanu“ (izotop 238) vypudí k okraji, zatímco lehčí složka zůstane v centru. Oba izotopy lze pak od sebe oddělit a dále s nimi pracovat.

Problém je v tom, že centrifugy mohou uran obohatit ještě mnohem výrazněji, než si žádá výroba jaderného paliva. Třeba tak, aby obsahoval přes 90 procent „nebezpečného“ izotopu 235. Takový materiál už lze využít v atomové pumě. Vlastní výroba zbraně není nijak složitá, hlavní překážku představuje jaderná nálož, nikoliv konstrukce bomby. Země, které centrifugy vlastní, mají tedy cestu k nukleárním zbraním otevřenou. Jaderné mocnosti dělají vše pro to, aby se technologie výroby jaderného paliva po světě nešířila. V případě Íránu ale jejich úsilí očividně selhalo.

Země ájatolláha Chameneího nehodlala Baradejovi vysvětlovat, jak k centrifugám přišla. Domněnky nicméně existují a opakovaně v nich zaznívá jedno jméno: Abdul Kádir Chán. Tento pákistánský fyzik v polovině 70. let ukradl v Evropě plány na výrobu centrifug a propašoval je do své rodné země. Výsledek se časem dostavil: v roce 1998 Pákistán úspěšně otestoval svoji první jadernou bombu. Mezitím ovšem Chán nelenil a vybudoval ilegální obchodní síť, která tajně prodávala nejen výkresy, ale i hotové centrifugy a také součástky různých jaderných zařízení. Podle časopisu Nature nabízela rovněž plány jedné sice zastaralé, leč funkční jaderné hlavice čínské provenience.

K zákazníkům Chánovy sítě patřila například Libye, Irák nebo Severní Korea. A také Írán, který byl ovšem hrubě nespokojen s kvalitou nabízeného zboží a pokusil se získat něco lepšího. Počátkem roku 1995 se tajně dohodl s Moskvou na dodávce desítek tisíc ruských centrifug. Zajímavý kontrakt ovšem neunikl pozornosti Spojených států, které ruského medvěda dokázaly přesvědčit, že posílat do Íránu centrifugy není úplně nejlepší nápad. A tak blízkovýchodní mocnosti nezbylo než vzít zavděk již poněkud zastaralými zařízeními dr. Chána.

Nejhorší možný scénář

V měsících, které následovaly po první návštěvě Natanzu, posílal Muhammad Baradej své inspektory do sálů podzemní továrny opakovaně, aby tu odebírali chemické vzorky. Laboratorní testy v nich odhalily stopy vysoce obohaceného uranu vhodného k výrobě atomových zbraní. Kde se tu vzal, když rozestavěný provoz neměl s jaderným materiálem ještě vůbec přijít do styku? Írán tvrdí, že uran přicestoval na součástkách centrifug dovezených z ciziny.

Západní experti tomu nevěří. Jejich pochybnostem dává za pravdu i jednoduchá úvaha. Proč by se vlastně Írán neměl pokoušet získat jadernou zbraň? Pohlédneme-li na celý blízkovýchodní region optikou íránských vůdců, spatříme neradostný obraz. Dva přímí sousedé, Afghánistán a Irák, jsou v očích teheránských představitelů zeměmi okupovanými nepřítelem, Spojenými státy. Nepřítelem je také nedaleký Izrael, který nepochybně atomové hlavice má, i když to nikdy oficiálně nepřiznal. Nikdo se mu v tom ani nepokouší bránit, mimo jiné proto, že Izrael na rozdíl od Íránu nepodepsal smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Svůj tajný nukleární arzenál Tel Aviv používá jako pomůcku v politickém manévrování, na což Teherán hledí s tichou závistí.

Experti se liší v odhadech, kdy může Írán první jadernou zbraň vyrobit. Ti izraelští tipují, že to bude trvat jeden až čtyři roky. „Žijeme v dostřelu íránských raket. Naše přežití závisí na tom, budeme-li brát v úvahu nejhorší možný scénář,“ řekl listu New York Times nejmenovaný izraelský představitel.

Odborníci Ze západu jsou ovšem zdrženlivější. Poukazují na obrovské problémy, které Írán řeší jen s největšími obtížemi. Ze 164 centrifug, které v Natanzu objevil první inspekční tým, se jich 50 brzy rozbilo. Síť fyzika Chána zřejmě opravdu nenabízela to nejkvalitnější zboží. A stovky centrifug, jimiž Írán disponuje nyní, nestačí; pokud chce země získat jaderný arzenál, potřebuje jich tisíce.

Centrifugy navíc nemohou fungovat bez kvalitní vstupní suroviny. Tu má zajišťovat závod v Isfahánu, městě nacházejícím se ve stejné oblasti jako Natanz. Vyčištěná uranová ruda se tu mění v plynný hexafluorid uranu (právě ten se stává potravou pro centrifugy). Rotory centrifug jsou ale velmi citlivé, špatně se vyrovnávají s jakoukoliv cizí příměsí, která do nich s plynným hexafluoridem pronikne. V Isfahánu pracují zařízení, jež si Írán vyrobil sám podle čínských výkresů, a zdejší linka zatím nedokáže dodat hexafluorid v požadované čistotě. Produkuje ho znečištěný atomy molybdenu. Střízlivější odhady proto hovoří o tom, že nálož pro první jadernou bombu nevyrobí země ájatolláhů dříve než v roce 2010.

Zřejmě to bude nálož uranová, úplně jisté to ale není. Do klubu držitelů jaderných zbraní vede totiž ještě jedna cesta, cesta přepracování vyhořelého jaderného paliva. Z něj lze získat plutonium a vyrobit bombu založenou na plutoniové bázi.

Bomby se šířit budou

Na podzim 2003 Írán svůj program obohacování uranu zmrazil. Inspektoři komplex v Natanzu zapečetili a udržovali jej pod přísnou kontrolou. Letos v lednu ale íránští vůdci přikázali pečetě a zámky rozlomit. Práce v Natanzu se znovu rozběhly.

Ať už mezinárodní společenství přivede neposlušnou zemi k rozumu či nikoliv, jedno zůstane jisté. Současný svět se snaží držet zájemce o atomové zbraně na uzdě pomocí smlouvy uzavřené v roce 1968. Smlouva o nešíření jaderných zbraní se pokusila konzervovat tehdejší stav: přiznala právo na nukleární arzenál pěti státům, které jím tehdy disponovaly. Ostatním ponechala pouze možnost rozvíjet mírový jaderný program. Každá země se mohla rozhodnout, zda se k ní připojí nebo ne.

Od té doby vzniklo několik dodatků, přesto je jasné, že smlouva nedokáže šíření atomových bomb zabránit. Do jaderného klubu vstoupily zadními vrátky Izrael, Indie, Pákistán, a zřejmě i Severní Korea. Japonsko nukleární zbraně sice nemá, údajně je ale může vyrobit „jedním otočením šroubováku“, tedy během dnů, týdnů nebo maximálně měsíců. Brazílie možná brzy dospěje do podobného stadia. Jedna země v regionu přitom strhává ostatní. Jestli se politici rychle nedohodnou na nějakém řešení, budeme žít za pár desetiletí v ještě mnohem nebezpečnějším světě než dnes.

Minulost íránského programu...

1972–75 – pákistánský fyzik Chán krade v Evropě plány centrifug na obohacování uranu

1987 – Írán začíná vyjednávat s Chánovou sítí

počátek 90. let – za pomoci Číny začíná stavba závodu v Isfahánu, na nátlak USA však Čína od spolupráce odstupuje

1995 – Írán se neúspěšně pokouší získat centrifugy v Moskvě

srpen 2002 – íránští disidenti prozrazují existenci závodu v Natanzu

únor 2003 – první inspekce v Natanzu, objeveny „Chánovy“ centrifugy

listopad 2003 – program obohacování uranu zmrazen

leden 2006 – program obnoven

..a možný výhled do budoucnosti

konec r. 2006 – začíná instalace 3000 dalších centrifug v Natanzu, po jejím dokončení dokáže závod vyprodukovat nálože pro 10 jaderných hlavic ročně

2016 – závod v Natanzu dosahuje plné kapacity: 50 tisíc centrifug je schopno vyprodukovat nálože pro 180 jaderných hlavic ročně

Pramen: Wisconsin Project on Nuclear Arms Control, New York Times, Nature

O jaderných zbraních s Františkem Janouchem, českým fyzikem žijícím ve Švédsku

Kdyby mezinárodní společenství nakonec souhlasilo s tím, že Írán bude přece jen obohacovat uran na svém území, dalo by se nějak uhlídat, jestli se nesnaží získat nálož pro bombu? Třeba pomocí kamer?

Kamery lze zakrýt, odpojit. Pokud se nějaká země rozhodne nerespektovat zdravý rozum, zabráníte jí v tom jenom válečnými prostředky. Smlouva o nešíření jaderných zbraní je dobrovolná, nelze ji vynutit.

Kdyby se íránský uran obohacoval v Rusku, měli bychom jistotu, že je vše pod kontrolou?

Ne úplně, protože by nikdo nevěděl, co Írán dělá s vyhořelým palivem z jaderných elektráren. Mohl by se z něj snažit získat plutonium.

Je výroba plutoniové bomby jednodušší než uranové?

Měl jsem tady ve Švédsku na návštěvě kamaráda, se kterým jsem studoval v Sovětském svazu. Dnes je šéfem výzkumu a výroby jaderných zbraní v Rusku. Během jedné přednášky dostal právě tuhle otázku. Zasmál se a řekl: Zkoušel jsem dělat obě bomby a nevidím v tom žádný rozdíl.

Proč pákistánský fyzik Chán prodával Íránu plány centrifug? Byla to nějaká politická hra?

Nejspíš ne. Možná ho někdo vydíral, ale myslím, že to Chán dělal spíš pro peníze.

Lze postupnému šíření jaderných zbraní vůbec nějak zabránit?

Myslím, že nelze, protože technologie jejich výroby se stává jednodušší a dostupnější. Leda vojensky, ale bombardovat nějakou zemi, to je problematická cesta. A vytvořit mezinárodní klima, ve kterém by jaderné zbraně nebyly zapotřebí, je velmi obtížné.

(Respekt, www.respekt.cz)