Duben 2006

O právu potírat nepřítele

Ota Ulč

V Americe mocná žurnalistická komunita si pravidelně uděluje vyznamenání za své statečné výkony, za odhalování nepravostí v počínání politických předáků, kteří jsou ovšem snadným terčem střelců s neprůstřelnými obrannými štíty ústavních záruk svobody slova. S chutí se v roce 1998 spěchalo s publikací vyzrazeného tajemství, že se americké vládě podařilo odposlouchávat telefonáty Usámy bin Ládina, s předpokládaným dopadem, že Usáma se odmlčel a tak odpadl zdroj informací, co že dál má za lubem. Míň kuráže se ale mediím dostává teď v souvislosti s politicky nekorektními ošemetnostmi, například s dánskými karikaturami. Pouze jedny americké noviny (The Philadelphia Inquirer) si je troufly uveřejnit.

Počínání nejvlivnějších mediálních zdrojů jako jsou New York Times, Washington Post či Los Angeles Times mě nutí k dojmu, že jejich ultimální ambicí je vlastní vládě podrazit nohu, vrazit kudlu mezi žebra. Tím se získá prestiž, sláva a třeba i zisk. Poslužme si nedávným příkladem: Po útoku 11. září 2001, Kongres spěšně odhlasoval tzv. Patriot Act - nutné, logické opatření, omezující až sebevražedně destruktivní možnosti ve jménu bezbřehých občanských svobod. Za Clintonova prezidentství, tedy v době, kdy došlo k útokům na americké velvyslanectví v Keni a Tanzánii a též k prvnímu útoku na World Trade Center v New Yorku, ministerstvo spravedlnosti velmi dbalo na dodržování nesmyslného zákazu komunikace mezi organizacemi jako FBI a CIA, jimž přece měly – či, přesněji, měly mít – stejný cíl, totiž ochranu bezpečnosti země. A narychlo přijatý Patriot Act tuto absurditu, spolu s jinými překážkami, konečně odstranil.

Zákon měl ale jen omezenou platnost, končící závěrem roku 2005. Bylo pak na Kongresu, aby rozhodl, zda platnost zákona obnovit, prodloužit, modifikovat či anulovat. New York Times již víc než před rokem získaly (nikterak legálně) informaci o praxi tajnůstkářské National Secrecy Agency s víc zaměstnanci a větším rozpočtem než CIA, ve světě pokládané za téměř všemocné zlověstné monstrum. Tato NSA se svým ultramoderním vybavením monitoruje zahraniční komunikace, snaží se slyšet, dešifrovat a pochopit, co se ve světě říká a děje. Po 11. září se jí z Bílého domu dostalo oprávnění odposlouchávat telefonáty a číst elektronickou poštu v případě komunikace s osobou v zahraničí, o níž je důvodné podezření, že je napojena na al-Kajdu. (Kdyby se třeba bin Ládinovi podařilo inkognito dorazit do USA a odtud by se chtěl spojit s někým v zahraničí, NSA by právo odposlechu neměla.)

Tohle byl tajný program, jehož další platnost se zvažovala vždy po uplynutí 45 dní. V Kongresu o něm vědělo jen osm lidí (čtyři Republikáni, čtyři Demokraté), pravidelně informovaných. Informovat víc než 500 členů Kongresu by bylo znamenalo záruku konce takového tajemství. Ale i tak, někdo dosud nezjištěný jeho existenci prozradil novinám NYT, jejichž vedení se právě koncem roku 2005 rozhodlo závažnou tajnou záležitost zveřejnit a tak ohrozit hlasování i budoucnost onoho patriotického zákona. Prezident Bush, s odkazem na zájmy národní bezpečnosti, se marně snažil změnit rozhodnutí vydavatele NYT. Nezákonně získané státní tajemství vyšlo na první stránce novin, účel ublížit nenáviděné vládě dosažen. Navíc to bylo oslazeno předpokládaným přívalem peněz: žurnalista James Risen, autor zveřejnění je též autorem knihy State of War, zabývající se touto záležitostí. Vydání knihy bylo perfektně načasováno, stává se z ní výnosný bestseller.

Tolik prozatím o americké mediální statečnosti a integritě.

V reakci na někdejší příkaz k rezignaci donuceného prezidenta Richarda M. Nixona, aby NSA odposlouchávala jeho politické odpůrce, Kongres v roce 1978, tedy se zpožděním několika roků, přijal zákon Foreign Inteligence Surveillance Act (FISA), též zřizující zvláštní soudní stolici, která buď vydá nebo nevydá oprávnění jednat, zasáhnout (tzv. warrant) proti podezřelým osobám. Požadavek musí být podložen důkladnou dokumentací, aby soudce shledal „probable cause“ k vydání souhlasu.

Tento zákon, přijatý před víc než čtvrt stoletím a stále v platnosti, je už beznadějně zastaralý, „předpotopní“ (technologically antediluvian), jak charakterizuje Victoria Toesingová, právní poradkyně senátního zpravodajského výboru (Wall Street Journal, 19. 1. 2006) a jako příklad uvádí rozhodnutí v roce 1985, kdy došlo k teroristickému útoku na letadlo TWA 847, vraždě jednoho pasažéra a únosu ostatních. V běhu byl odposlech teroristů, jehož další průběh ale FISA zakázala s obskurním, formalistickým zdůvodněním a tak zjištění lokace obětí bylo znemožněno.

Daleko víc známý je případ z roku 2001, když čtyři měsíce před útokem 11. září, instruktor letectví v Minnesotě informoval místní odbočku FBI, že jeho žák Zacarias Moussaoui se zajímá o vzlet, řízení, ale nikoliv přistání letadla B-737. FBI požádala své představené ve Washingtonu, aby získali potřebný warrant k inspekci computeru tohoto podivného studenta. Jenže washingtonské velitelství FBI si netrouflo se obrátit k soudu, poté, co se mu dostalo vypeskování za předchozí iniciativy, kdy souhlas nepřinesl předpokládané ovoce - jak se ovšem v tomto zpravodajském počínání stává víc než často a s takovou nevyhnutelností se musí počítat. Moudré hlavy usoudily, že „nebyl dostatek informací, které by dotyčného usvědčovaly ze styku se zahraniční mocností.“ Al-Kajda ovšem není „zahraniční mocnost“ v tradičním slova smyslu. S tímto druhem uvažování by žádný z teroristů nebyl postižitelný. Tento Moussaoui, nyní za mřížemi, měl být dvacátým členem úspěšného teroristického komanda 11. září. Senátor Charles Grassley není ten jediný, který vyjádřil názor, že tehdy se zmeškala příležitost zabránit katastrofě.

I když žadatel předloží fascikl o tloušťce dvou až tří coulů, schvalovací procedura si vyžádá čas, mnoho času, v podmínkách, kdy mnohdy musí dojít k okamžitému rozhodnutí. S něčím takovým nemohli počítali tvůrci zákona v roce 1978, v době předcházející muslimskému mezinárodnímu terorismu a elektronickým komunikačním novotám, teď komukoliv k dispozici.

Po katastrofě uštědřené 11. září, mezi zákonodárci jakoby stranické hašteření ustalo a rozum se navrátil. Již za tři dny (14. 9.) Kongres odhlasoval společnou rezoluci obou komor (v senátu hlasů 98 : 0, ve sněmovně 420 : 1), za tohoto de facto válečného stavu opravňující prezidenta jakožto hlavního velitele obranných sil (Comander-in-Chief) k nutným opatřením.

Teď ale, po čtyřech letech, kdy na americkém území nedošlo k významnému teroristickému útoku, na politické půdě se rozmohla nepěkná polarizace. Vydatně k tomu přispěly New York Times zveřejněním praxe NSA bez souhlasu oné FISA monitorovat komunikace s osobami v zahraničí, napojenými na al-Kajdu. Takže starý klasický konflikt mezi bezpečností státu a společnosti versus občanskými zárukami jedince, který, pokud jeho zálibou není podílet se na teroristických počinech, určitě se nemůže cítit ani v nejmenším ohrožen.

Ale jestliže toto se dovoluje, příště z toho bude ještě víc zneužívání a demokracie bude ohrožena, ne-li zničena - takové slyšíme hlasy. Nejhlasitěji se prozatím ozývají liberálové typu Edwarda Kennedyho („prince z ostrova Chappaquiddick“, z dobrého důvodu též zvaného), obviňující Bushe z opětovaného porušování zákona.

Začátkem února 2006 Roberto Gonzales, člen Bushova kabinetu (Attorney General) obhajoval Bílý dům ve devítihodinové výpovědi před vyslýchajícím výborem Kongresu. Po ruce měl onu rezoluci z roku 2001, opravňující prezidenta užít všechna nutná a přiměřená (necessary and appropriate) opatření proti nepřátelským živlům. Gonzales připustil, že svým hlasem někteří členové Kongresu si tehdy třeba neuvědomili dopad tohoto zmocnění, a k tomu dodal „Jsme ale národem, v němž vládne psaný zákon a nikoliv nepsané záměry jedinců.“ Též řekl: „Naši nepřátelé nám naslouchají. Nemohu se zbavit představy, jak asi potřásají hlavou v úžasu nad pomyšlením, že někdo by si ohrozil tak senzitivní program jeho zveřejněním – a jak se musí usmívat nad představou, že my jim ještě víc prozradíme a unilaterálně se odzbrojíme.“

Gonzales poskytl historické precedenty, jimž přece tvorové s britskou tradicí dávají tak značnou, ostatním pozorovatelům těžko pochopitelnou váhu: generál George Washington se snažil číst dopisy nepřátel, Abraham Lincoln dal souhlas ke sledování telegrafických zpráv, prezidenti Woodrow Wilson a Franklin D. Roosevelt značně souhlasili s odposlechem nepřátelské komunikace. (Dost nedávno, v roce 1994, za předchozího prezidenta Billa Clintona, došlo bez soudního souhlasu k zatčení pro Sověty pracujícího špiona Aldriche Amese a žádný mediální pokřik tehdy nevypukl. Clinton též pověřil NSA v ultratajném projektu Echelon monitorovat miliony telefonátů a elektronické pošty zaměstnanců, pracujících pro zahraniční firmy, za účelem hospodářské špionáže. Což vedlo v Evropě v roce 2000 k bouři protestů.) Někteří pokrokoví zákonodárci jako například senátoři Patrick Leahy a Russ Feingold, frustrováni Gonzalesovou výpovědí, předchozí dějinné počínání nepopírají, nicméně zůstávají nezvikláni, vzdor tvrzení znalců, že takto sebevražedná omezování již stála dost životů ve vlastních řadách.

Přední činitelé ve Washingtonu přiznávají, že po 11. září očekávali zásah teroristů během několika dní. Nedošlo k němu z důvodů obranných opatření nebo že by to byl „dumb luck“ – „štěstí hlupáků“? Tak vysvětlují kritici nynějšího Bushe – a stejnými slovy dřív odmávly Reaganovy zásluhy na rozpadu sovětského impéria. Al-Kajda že si třeba dává na čas nebo už ji něco tak příliš třeskutého nebaví. Média některé incidenty bagatelizují, jako například přiznání Iymana Farise z pokusu zničit brooklynský most. Nebo úspěchy NSA kompletně ignorují, jako když se například podařilo včas zlikvidovat záměr tří Alžířanů v Itálii, plánujících útok na americké půdě s cílem zasáhnout lodě, železniční stanice, sportovní stadiony, s předpokládanou devastací větší, než jakou se povedlo uskutečnit zásahem do manhattanských mrakodrapů.

Tahle čenichající práce NSA ve tmách vskutku nemůže záviděníhodná. Však to musí být hledání jehly ve velmi velké kupě cena, orientovat se v denně posbíraném množství milionů slov, než se najde nějaká ta perla, potenciálně exkluzivní poklad. Můj informátor se zkušeností z právě těchto kruhů, se mi například zmínil, že hory materiálů jsou tak značné, že tým překladatelů z čínštiny je beznadějně se vším pozadu.

Dosavadní výsledky průzkumů veřejného mínění potvrzují optimistický předpoklad, že většina národa ještě neztratila zdravý rozum a zhruba ze dvou třetin dává větší důraz na bezpečnosti země před obavami zneužití občanských práv. S největší pravděpodobností, tuto otázku a tím i mandát NSA budou s konečnou platností rozhodovat soudy.