Duben 2006

Odpověď na otázky

Ota Ulč

Kdy jste vstoupil do literatury? (Kolik vám bylo tehdy let?) Měl tento krok vliv na váš další lidský růst?

Já začal dost pozdě a vlastně ani ne moc dobrovolně. Jakožto kantor na americké univerzitě, kde platí kruté pravidlo „publish or perish“, jsem musel pilně publikovat. Poté co vyšla má první anglická kniha „The Judge in a Communist State“, mě – tehdy již čtyřicátníka – ponoukl Josef Škvorecký, abych napsal její českou verzi. Do té jsem se pustil o jedněch Vánocích a zjistil, že se mi píše snadno. Netvrdím, že nějak zvlášť náramně, ale snadno. A toto tehdejší mé postranní počínání se mi docela zalíbilo, pokračoval jsem v něm a tak se po mistru Josefovi stal druhým, nejvíc publikovaným autorem jejich torontského nakladatelství 68 Publishers – aniž o mé existenci v tehdejší ČSSR někdo věděl.

Zaznanenal jste v průběhu života nějaké proměny společenského významu krásné literatury? Jaký vývoj v tomto směru očekáváte?

Proměny společenského významu krásné literatury? Pro českého tvora v současných podmínkách konzumního snažení a bažení, při dobíhání ztraceného času, literatura už rozhodně není a nepředpokládám, že by někdy v budoucnu ještě byla náramnou prioritou. A tuze příjemně bych se divil, kdyby ještě někdy došlo k příznivé změně.

Je umělecká literatura oborem konečným? Nepřivodí digitální technologie jeho zánik nebo splynutí s jinými tvůrčími obory?

Nedovedu si představit jakousi „konečnost oboru.“ Technologické změny nám nabízejí ledajaké možnosti. Například nějaký ten náš milovaný opus, o který žádný nakladatel nemá zájem, bych si mohl celkem snadno vydat sám, s pochybným pocitem satisfakce, třeba i blaha.

André Breton řekl, že psát znamená splynout s řádem světa. Co prožíváte při psaní vy?

Jak jsem již řekl, píše se mi snadno. Nicméně to občas doprovází i poněkud protivné napětí, které psavce žene vpřed, jen aby už ten který nalinkovaný úkol měl za sebou. Když ho pak docílí, následný pocit je docela příjemný – rozhodně příjemnější, než když občas dojde k frustraci nad tím kterým tvůrčím zádrhelem.

Čeho si ceníte na své literární bilanci nejvíc?

Já těch knih napsal už aspoň dvacet – nejvíc je té exotiky ze vzdálených končin, literatury faktu, politické publicistiky. Ale vlastně nejbližší je mi románový počin „Šťastně navrácený běženec“, který ale vyšel jen v Torontu. V anketě Lidových novin začátkem devadesátých let mistr Škvorecký tento můj výtvor ohodnotil jako „knihu roku“ – ale v České republice nikdy nevyšla, nenašel se nakladatel, který by měl zájem. Ti, co rukopis četli, ho odmítli jako prý „výsměch české národní povaze.“ Což jsem dodnes nepochopil.