Duben 2006

Pochmurné perspektivy

Ota Ulč

Sledování současných událostí ve světě nevede příliš k jásotu. Poeta by tvrdil, že přibývá černých mraků na horizontu. Rusko bylo kooptováno do nyní již osmičlenného klubu, vrcholného grémia států, kde předpokladem je jednak dosažená prosperita a dále neméně vzkvétající demokracie. Leč Vladimír Putin, s nímž si George W. Bush tak dobře rozuměl za návštěvy na texaské farmě, si počíná všelijak. Na domácí politické půdě nadále přistřihuje křídla již beztoho ochuzovaným svobodám, zbavuje se odpůrců, likviduje nevládní organizace (NGO – Non-Governmental Organizations), sousední Gruzii a na Ukrajině komplikuje život. I vzdálenější Evropě, odkázané na ruské dodávky plynu, přibývá starostí. Podivný, málo průhledný je postoj Moskvy vůči Íránu a jeho nukleárním ambicím, nadále vítanému zájemci o ruské, ne vždy zcela mírové zboží.

V Palestině ve volbách zvítězila radikální teroristická organizace Hamas, jejímž svatosvatým závazkem zůstává zničení státu Izraele a ovšem i důkladné vybití židů. Článek 6 této Covenant: „Zvednout Alláhův prapor nad každou pídí území Palestiny a vyhladit stát Izrael.“ V článku 13 jsme ujišťováni, že „Není jiného řešení palestinského problému než svatou válkou: veškeré iniciativy, návrhy, mezinárodní konference jsou ztrátou času.“

Jak teď budou západní demokracie vyjednávat s organizací, jejímž byznysem je terorismus, vysílání explozivních fanatiků, s odpovědností za smrt víc než šesti set obyvatel Izraele? Budou nadále dodávat štědré fondy, jež vesměs končily na kontech hrabivých kleptokratů? Hamas se ovšem domáhá pokračování pravidelných darů, s pohrůžkami, že jejich nedodání by bylo zločinným porušováním norem mezinárodního práva a tak dále. Každopádně by takové peníze byly porušením amerického domácího zákona, zakazujícího poskytování finanční podpory organizacím, teroristickým jak slovem, tak činem.

Evropské státy se s dalšími filantropickými fondy k Hamasu prozatím nehrnou. Ozývají se již ale hlasy, vyjadřující optimistické očekávání, že Hamas po svém náramném volebním vítězství a tudíž z pohodlné role opozice přesazen do odpovědnosti za správu veřejných věcí, včetně odvozu odpadků, teď zmoudří a bude si počínat konstruktivně. Příliš státnické však nejsou jeho opakovaná ujišťování, že Izrael musí být se vším všudy zničen.

Jak úspěšný bude bojkot takové vlády na mezinárodní fóru? Ovšemže nebude. Putin, patrně v úmyslu oživit někdejší ruské imperiální tradice a ambice, pozval Hamas na státnickou návštěvu do Moskvy. Dosud jsem se o reakci pozvaných nedozvěděl, ale již se ozval francouzský prezident Chirac s podporou takové iniciativy. Washington a Moskva se rozcházejí v názoru, zda Hamas je nebo není teroristická organizace.

Na opačném konci světa rovněž přituhuje. Za svého nedávného pobytu na Tchaj-wanu jsem nezískal dojem, že by se blížila válečná apokalypsa a přes úžinu Jižního čínského moře by se připravovala dorazit flotila válečníků rozpoutat příslušné inferno. Spíš jsem měl dojem, že ostrov s víc než dvaceti miliony domorodců pilně pracuje a nejspíš se obává ptačí chřipky (avian flu). Teď se ale z daleko lépe informovaných kruhů kolem Washingtonu dozvídám, že představitelé oné mohutné, formálně stále komunistické Číny (People´s Republic of China neboli PRC) počítají s brzkým zahájením útoku, který by mohl vítězně skončit během jednoho týdne. Vyhodnocující zpráva, kterou vydal Hudson Institute v New Yorku, poskytuje dost drastické čtení. Je to scénář o invazi, vylodění vojska o počtu 200 až 400 tisíc. Bezprostředně poté zasáhne letectvo, které zničí obránce ostrova. „Musíme se zmocnit Tchaj-wanu, i kdybychom měli obětovat životy desítek tisíců vojáků,“ citován je nejmenovaný čínský generál.

Hudsonova zpráva uzavírá tvrzením, že čínské vojenské velitelství se neobává boje s Amerikou, pokud by takové střetnutí bylo nevyhnutelné. (I když je Washington smluvně zavázán do boje zasáhnout, došlo-li by k útoku na Tchaj-wan, velice pochybuji, že by k dodržení závazku došlo. Nejen proto, že Irák stále zůstává velikánskou prioritou, ale předchozí dodržování či spíš nedodržování amerických slibů vůči Tchaj-wanu jsou varujícím precedentem.) Podle oficiální zprávy Centrálního vojenského velitelství Číny, velitelé vyjádřili přesvědčení, že Tchaj-wan musí být přemožen a že bude nevyhnutelné se s americkou brannou mocí utkat během několika příštích roků (Newsmax, únor 2006: 70).

Vskutku krušné vyhlídky. Mohou, ale již vlastně jsou, ještě horší, zásluhou vývoje v jiné zemi, o níž jsem nedávno psal v textu „Íránská porce s jadernou příchutí“. Tam v prezidentských volbách v červnu 2005 překvapivě vyhrál Mahmoud Ahmadínežád, ultrakonzervativní, islámu tuze oddaný starosta Teheránu. Vítěz měl pověst schopného administrátora na radnici, ale zcela bez zkušenost s celostátními, natož zahraničními záležitostmi. Na zasedání OSN v New Yorku se proslavil tvrzením, že Izrael musí být zničen, vymazán z mapy světa – poprvé v historii světové, o mír údajně usilující organizace, se stalo, že by jeden člen oznamoval svůj program zabít, zničit, totálně zlikvidovat jiného člena. Posléze tvrdil, že během jeho projevu se objevila svatozář nad hlavami delegátů, jakoby zvláštní moc jim otevřela oči, aby správně absorbovali jeho poselství.

Tento státník vyjádřil své přesvědčení, že ještě před příštími americkými volbami v roce 2008 dojde k apokalypse a navrátí se mesiáš, dvanáctý imám, který jako dítě se tajemně ztratil v dávném roce 941 a od té doby o sobě nedal vědět. Prozatím prý pobývá ve studni v mešitě Jamkaran. Jedním z prvních aktů nového prezidenta bylo uvolnění mnohamilionových fondů na zřízení extrasvatyně v právě takovém místě. Od svých ministrů si vyžádal písemnou přísahu jejich věrnosti ztracenému a dosud se nenavrátivšímu imámovi z desátého století. Tyto důkazy věrnosti hodil do oné studny, z níž se mesiáš již vbrzku vynoří.

Prezident je tímhle imámem posedlý, on sám je mentální případ – „certifiably insane“, slovy významného íránského, ovšemže anonymního, činitele. Prezident uspořádal důkladnou čistku, výměnu kádrů na ministerské jakož i nižší úrovni. Na uvolněné židle zasedli příslušníci tzv. Hojatieh společnosti, fanatici kalibru hlavy státu. Mnozí tamější muslimové se o nich vyjadřují jako o tzv. „lunatic fringe“, druhu potrhlíků, jejichž extrémismus byl nestravitelný i pro ajatolláha Chomejního a proto je od podílu na moci odehnal.

A teď tento stát s takovým vedením spěchá vyrobit svou první atomovou bombu. Evropě leze oprávněný mráz po zádech a v duchu spoléhá na Ameriku, aby zasáhla a po zasáhnutí ji mohla zatracovat z obvyklých pozic mravní superiority.

Z nikoliv denního tisku jsem se ledacos dozvěděl a některé informace teď dávám k dispozici. Plánovači Pentagonu (Central Command and Strategic Command) identifikovali cíle, jež by zasáhly bombardéry, každý z nich s náloží až 40.000 liber, zbraněmi přesného zásahu (precision weapons), včetně schopnosti zničit i nejdůkladněji opevněné cíle (bunker-busting devices). Tyto typy B-2 by vzlétly z báze ve státě Missouri a dlouhou cestu tam a zpět by zvládly načerpáním pohonných hmot za letu.

Washingtonu se ovšem do také iniciativy vůbec nechce, daleko žádoucnější by bylo nekrvavé řešení rozumnou diplomatickou cestou a třeba i sankcemi, bojkotem, ekonomickým nátlakem. Jenže alternativa řešení řízným vojenským zásahem není vyloučena. Slovy senátora Johna McCaina, bylo by to druhé nejhorší řešení, horším by byla pouze skutečnost nukleárně vyzbrojeného Íránu.

Ještě že máme maličký statečný Izrael, jemuž jde o přežití. Před víc než dvaceti lety jeho letectvo zničilo objekt, v němž genocidální Saddám Husajn dohotovoval svůj nukleární arzenál. Bác a bylo po arzenálu. Jak se dalo očekávat, naši západní spojenci si tehdy potichu oddychli a nahlas plamenně protestovali proti porušení norem dost pravidelně porušovaného mezinárodního práva.

Koncem září 2005 přijela do Washingtonu skupina členů izraelského parlamentu, se starostmi, že Bushova administrativa se nemá k rozhodnému kroku, a s informací, že když USA nezasáhnou, Izrael tak sám učiní. Jeho náčelník generálního štábu, generál Dan Halutz, v izraelském rádiu prohlásil, že nukleární program Íránu je zničitelný. Ariel Šaron vydal příkaz k připravenosti branných sil zasáhnout už v březnu 2006. Teď ovšem leží v komatu.

Pokud Izrael zasáhne, Amerika s největší pravděpodobností se pokusí zaujmout pozici nezúčastněného diváka. Izrael se pustil do tajných vyjednávání s Tureckem, Jordánskem a Irákem o získání práva přeletu přes jejich území. Souhlas s největší pravděpodobností nezíská a proto se připravuje na alternativní řešení oklikou letem přes Rudé moře a Hormuský záliv. Na zdolání tak značné vzdálenosti bude potřebovat ony speciální létající cisterny, které se nyní snaží koupit nebo aspoň pronajmout, k načerpání bombardérů, vyslaných zasáhnout něco kolem deseti důkladně opevněných iránských cílů. (Poznámka redakce CS-magazínu. Izrale nemá ani jedno bombardovací letadlo, jen bitevní a stíhací letouny schopné nést pod křídly raketové střely nebo bomby.)

Jak američtí tak britští stratégové jsou skeptičtí, že by se něco takového mohlo povést: však v podzemí může být spousta nezasažitelných tunelů. Jenže i na to má Izrael odpověď. Veškeré to náramné podzemní zařízení se neobejde bez dodávky dýchatelného vzduchu. Izraelským špionům se podařilo zjistit rozložení ventilačních kanálů a trubic. Takže na řadu by přišly rakety, které by zasáhly vertikální větrací šachty a když už nic jiného, tak smrtící plyny vykonají své a nebezpečné prostory nebudou na hodně dlouhou dobu k použití.

Zde, prosím, máte scénář, který se nemusí, ale třeba může realizovat. Znicotnil by momentální hurikán nevole, způsobený dánskými malůvkami, tolik teď rozběsňujícími následovníky Mohameda. Těm se tak spěšně podařilo zapomenout na tisíc svých souvěrců na egyptské lodi v Rudém moři, kteří vinou lajdáctví, nikoliv netypického v tamějších krajinách, zbytečně ztratili život.

Každopádně pochmurné perspektivy před námi, jak již anoncoval titulek tohoto textu.