Duben 2006

Starý židovský hřbitov v Praze

Eduard Vacek

Patří mezi nejstarší a nejvýznamnější kulturní památky v Praze i když nelze přesně určit dobu jeho vzniku. Jsou tu náhrobky, které jsou staré několik set let a mezi těmi které zapadly do spodních vrstev mohou být ještě starší. Vždyť v roce 1389 želí rabbi Avigdor Karo ve své elegii zpustošení hřbitova a pomníků svých dávných předků.

Na první pohled se může zdát že seskupení tisíce rozmanitých kamenů, které vytváří starobylý romantický obraz může být pouze dílem nějakého starověkého architekta. Vysvětlení je však daleko prozaičtější. V těsném ghettu byla hřbitovu vyhražena jen malá plocha, dále ještě zmenšovaná tím, že ačkoli byla využívaná po celá staletí, nemohla být dále rozšiřována. Pieta ovšem nedovoluje, aby bylo někdejšího hrobu znovu využito, nebo aby dokonce byla mrtvola z hrobu exhumována. Proto byly rakve kladeny na sebe ve vrstvách nad sebe. Při tomto způsobu pohřbívání ovšem ještě musela být zachovávána předepsaná mezera. Proto bylo nutné doplnit prostor vrstvou dalšího násypu. Péčí pozůstalých byl každému zemřelému postaven náhrobní kámen, proto vznikla skrumáž velkého množství náhrobních kamenů těsně na sebe přiléhajících. V roce 1903 byla státem vyvlastěna velká část hřibotova a využita k zavední ulice. Při této rekonstrukci a exhumaci pohřbených nalezli archeologové několik vrstev uložených zemřelých. Na památku ztráty velké části hřbitova byl zřízen pomník, jehož hebrejský nápis podává zprávu o bezvýsledných snahách zachránit hřbitov.

Topografie hřbitova

Při prohlídce hřbitova, pokud návštěvník vyjde přímo od hlavního vchodu stane po pravici u náhrobku, v němž je pochován Rabi Avigdor Karo, syn Jizchakův, který zemřel roku 1439. Avigdor Karo byl velmi učeným rabínem a náboženským básníkem. Za svého mládí byl očitým svědkem židovského pronásledování o velikonoční neděli roku 1389, což vylíčil v srdcervoucí seliše. Tato elegie bývá přednášená odpoledne v Den smíření v pražských synagogách.

Po pravé i levé straně jsou na náhrobcích symboly a speciální umělecká výzdoba, jediná svého druhu, která je židovským zákonem povolena. Potomci velekněze Aharona, kohanim, mají na pomnících dvě ruce, které jsou symbolem kněze, žehnajícího roztaženýma rukama lidu. Hrob levitů je zdobený konvicí na paměť jejich služby v synagoze, kde si kněží dříve než žehnali, myli ruce. Jména Bär, Wolf, Löwe, Vogel, Taube, Blume, Rose jsou často znázorněna symbolicky, stejně jako rodinná jména jako Hahn (Hendl), Fisch, Fischer, Karpeles, apod.

Na mnohých náhrobcích jsou na znamení úcty nahromaděny kaménky. Travnatá půda je sporadicky porostlá šeříkovými květy, které nikdo nesázel. Vždy na počátku června oděje se hřbitov hávem bílých květů, na zimu a z jara jsou černé plody zdrojem obživy ptáků.

U zdi je zvýšené místo nazvané Nefele proto, že jsou tam pohřbené děti. Ve zdi je zapuštěno několik náhrobků, které byly dříve ve zrušené hřbitovní části. Z pravé strany je vyvýšenina, napravo je hrob Mojžíše Becka, Lippmanova syna, který zemřel roku 1787, jde o poslední hrob tohoto hřbitova. Další pohřbívání zde bylo ze zdravotních důvodů zakázáno císařem Josefem II.

Na pahorku je vidět šest nových náhrobků z nejnovější doby, jež byly zřízené tam, kde byly v roce 1903 pohřebené exhumované kosti k poslednímu odpočinku. Tuto událost hlásá budoucím pokolením pomník v podobě sarkofágu. Podél zdi je skupina neúplných náhrobků, jež byly nalezeny na někdejším hřbitově v tzv. židovské zahradě ve Vladislavově ulici. Dosud jsou zřetelné letopočty 1351 a 1360, které dosvědčují, že židé měli v té době v Novém městě své pohřebiště a pravděpodobně tam také i bydleli. Později byli nuceni, aby se stěhovali z jedné čtvrti do druhé.

Podél Klausovy synagogy lze vlevo přijít k náhrobku Mordechaie Maisela, syna Samuelova, který zemřel v roce 1601. Maisl byl vzácným a vynikajícím dobrodincem. Kromě toho že vystavěl dvě synagogy, které jsou podle něho také pojmenovány (Maiselova a Vysoká synagoga), nemocnici a židovskou radnici, vystavěl též chudobinec a ženské lázně. Na své vlastní útraty dal vydláždit židovské město a všemožně přispíval v všeobecnému dobru. K podpoře chudých, židovských obcí a k uživení práce neschopné chudiny věnoval velké sumy peněz. Ve své štědrosti nepodporoval pouze stoupence své víry, ale také i jinověrce. Věnoval například 100 říšských tolarů ke stavbě salvatorského kostela. Po jeho smrti zabavil fiskus celé jeho značné jmění. Protože po sobě nezanechal žádné děti, snažili se jeho příbuzní o proces proti této, podle jejich mínění, nezákonné konfiskaci majetku. Téměř po 100 letech, kdy se celé jmění spotřebovalo na pokrytí různých výdajů se uzavřely spisy, aniž by byl vydán právoplatný soudní rozsudek. Památka tohoto vzácného člověka je ovšem stále ctěna mezi lidmi znalými historie Prahy. Také ulice, ve které stojí jím postavené budovy se po něm nazývá Maiselovou ulicí.

V těsné blízkosti jeho hrobu je hrob Sáry, choti Josefa Katze, který je prý nejstarším náhrobkem hřbitova. Stylistycky ne zcela jasné označení roku dalo historickům prostor ke sporu o stáří kamene.

Podél vysoké zdi kolem průmyslového musea vpravo lze přijít k pamětihodnému náhrobku rabiho Jehudy ben Bezalela – vysokého rabi Löwa. Rabi Löw byl vynikající učenec s neobyčejnými znalostmi náboženské literatury., byl však také mistem v astrologii a kabale a dovedl si prý podrobit i tajné přírodní moci. O jeho osobě se vypravují mnohé pověsti, v jejichž středu stojí Golem, homunkulus, který ožíval čarovnou mocí rabiho Löwa. Vysoký rabi Löw měl i značný vliv na pohřební bratrstvo, které bylo založeno rabínem Eleazarem Aškenazim. Dal podnět k vydání nových stanov. Zemřel roku 1609. Český básník Vrchlický využil některé podněty k dramatu Rabínská moudrost a sochař Šaloun vytvořil sochu, která byla postavena před novou radnicí. Hrob rabína tvoří střed, okolo něhož jsou uloženi jeho žáci a vrstevníci. Lze se zmínit o Efraimu Lenczici, který napsal šest knih.

Poblíž leží náhrobek Hendl bat Ševi, šlechtičny z Treuenbergu, která zemřela roku 1628 a jež měla za svého života pověst štědré a pobožné ženy. Její manžel Jakub Schmiles sloužil třem císařům, z nichž mu Ferdinand II. udělil štechtický titul a přísudek „z Treuenbergu“. Náhrobek je označen erbem. Schmiles je ovšem pochován v Mladé Boleslavi.

V nejsevernější části hřbitova staneme téměř na jeho nejzazším konci u hrobu rabiho Josefa del Medigo z Kandie, který zemřel roku 1655 – podle židovského počítání času roku 5416. Tento rabi byl proslulým lékařem, matematikem a filozofem. Své znalosti si osvojil na univerzitě v Padově. Pro své světské vzdělání však byl u stoupenců židovské víry v neoblibě. To byl zřejmě důvod, proč se vydal na cesty. Nejprve odešel do Káhiry, odstud do Cařihradu, Polska, kde se stal osobním lékařem knížete Radziwilla. Později byl činným v Hamburgu při redigování svých děl, dále v Amsterodamu, ve Vormsu a nakonec i v Praze, kde také zemřel. Ve svých spisech se zabývá matematikou a přírodními vědami.

Márnice, které je postavena ve středověkém slohu, stála blízko prastarého tzv. Badhofu, který byl zbouraný při asanačních pracích. Na hřbitově je také možné navštívit náhrobky obou Spiro, Wolfa a Šimona. Prvý, otec, byl pro své vědomosti hluboce váženým rabínem, jenž z důvodů osobní skromnosti odmítl hodnost vrchního rabinátu. Zemřel roku 1630. Jeho syn Šimon se stal zemským rabínem v Čechách. Jeho sebrané spisy byly bohužel zničeny u příležitosti jednoho z častých plenění. Nalevo Maiselova hrobu je náhrobek Davida Oppenhaimera, významného učence., který sepsal řadu knih. Byl zemským rabínem moravy, potom vrchním rabínem a později i zemským rabínem Čech. Oppenhaimer byl velmi zámožným a své bohatství využíval k podpoře mnoha knihtiskařů, kteří vydávali díla židovských autorů. Byl milovníkem knih, skoupil a shromáždil ohromný počet tisků a rukopisů a vytvořil knihovnu, která zahrnovala univerzílní vzdělání. Tato knihovna však nesměla být díky cenzuře přenesena do Prahy, nýbrž musela zůstal v Hannoveru a nakonec byla zakoupena pro knihovnu v Oxfordu. Katalog této knihovny byl sepsán Steinschneidrem a zaujímá dva silné svazky.

Poblíž tojí náhrobek r. Meira Fischla. Zde byly slavnostně pohřbeny tory, které byly roztrhané za listopadových neklidů v roce 1920.

V Pinkasově synagoze leží její stavitel Aron Meschulem Horowitz, který zemřel roku 1546 a oba knihtiskaři Kohnové, Mordechai a syn Bezalel. Otec putoval do Říma k papeži Piusovi IV, aby u něho vymohl zrušení přísahy, kterou se zavázal císař Ferdinand k vyhnání Židů. Malý nevzhledný kámen označuje hrob proslulého badatele Davida Ganse, syna Šalamouna, který zemřel roku 1613. Gans byl letopisec, matematik a zeměpisec. Se svými vrstevníky Janem Müllerem, Kepplerem a Tychonem de Brahe byl ve stálém vědeckém styku. Jeho nejvýznamnější dílo je uvedeno v hebrejském písmu na pomníku. Podél zdi u Josefovské ulice je pohřebný velký počet mučedníků, kteří byli usmrceni pro svoji víru, či příslušnost k židovství.