Duben 2006

Rady dané emigrantům nestačí

Jozef Vaškovič

(K článku Rosse Hedvíčka Co by měli dělat čeští emigranti v tomto čísle CS-magazínu.)

Podél celé rakouské hranice velké množství Rakušanů se rádo chodí s chutí najíst za cca 1/3 ceny v Rakousku do českých restaurací v těsné blízkosti rakousko-české hranice. Žel, nevědí to, co vím já. Oběd snědí s velkým apetitem se vším, co jim v skrytosti do jídla obsluhující personál ze závisti přidá. Nejčasněji jsou to plivance. Rakušané jim za to ještě nechají ještě nezanedbatelné spropitné.

Chci se podělit o zajímavou zkušenost ze soboty 11. 3. 2006. Se svou paní jsem se zúčastnil oslavy 50. narozenin našeho známého v Prakšicích u Uherského Brodu. Protože jsem jel autem s vídeňskou státní poznávací značkou, po cestě na české straně nás dvakrát zastavila policie. V Břeclavi nám prohlíželi profil na pneumatikách – jestli máme zimní pneumatiky a jestli je vzorek dost velký. Při druhé kontrole o dvacet kilometrů dál u Hodonína mi vzali doklady, odnesli do svého auta a něco podrobně a dlouho zkoumali. Vůbec jim nevadilo, že se kolem nás řítila auta odhadem 120 kilometrovou rychlostí, i když na místě, kde jsme stáli, byla dopravní značka, která zakazovala rychlost vyšší než 60 kilometrů za hodinu. Za nějakou chvíli nám doklady donesli zpátky a řekli, že můžeme pokračovat v jízdě. Do Prakšic jsme pak dojeli bez větších problémů.

Zmiňuji se o tom jenom proto, že podobná zastavení po celé cestě jsou spojena s riziky. V různých lesních zákoutích, na polních i vedlejších cestách číhá totiž často další nebezpečí. Tam parkují se svými nejnovějšími a nejrychlejšími auty různí lupiči. Bedlivě, často s dalekohledem, sledují každé auto. Když vidí auto s cizí poznávací značkou, vyrazí za ním. Chvíli ho sledují, zjišťují, kolik je v autě lidí. Na relativně pustém místě ho zatlačí svým autem ke krajnici a postaví se těsně před něho. Ridiči kolem jen přefrknou. Zpředu vidí českou poznávací značku a na značku druhého auta nevidí. Myslí si, že nějací Češi kvůli něčemu museli zastavit. Ze zadu přijíždějící vodiči vidí rakouskou poznávací značku a mysli si, že za sebou, vzhledem k druhu motorových vozidel, stojí dva cizinci - a něco mezi sebou hovoří. A nikoho nenapadne jaká drama se odehrává. Že právě osádka jednoho vozidla okrádá tu druhou.

Když okradení cizinci toto oznámí policii, neuspějí! Policie se snaží okradenému všemi možnými prostředky namluvit, že k žádnému přepadení nedošlo. Pokud se jim to nepodaří a okradený stále trvá na své výpovědi, sepíší s ním protokol, který k ničemu není. Po krátké době dostanete oznámení, že se vše zastavuje, protože pachatele nezjistili. Policie přece nepůjde proti svým sociálně blízkým. Pokud jste pojištěn, stanete se podezřelým. Začnou Vás obviňovat z toho, že jste měl úmysl před jízdou na Slovensko nebo do Čech se nechat okrást a dokonce jste si naplánoval loupežné přepadení, protože jste chtěl z pojišťovny vymámit peníze. Tisíce turistů proto přepadení ani policii nehlásí. Neumějí česky a sehnat tlumočníka je zdlouhavé. Jsou rádi, že se bez peněz a často i bez auta živí vrátí zpět domů.

Znám to z vlastní zkušenosti. Byl jsem i s mou paní totálně okraden v těsné blízkosti Vysokých Tater. Byli jsme šťastní, že jsme se živí vrátili zpět do Vídně. Proto je lépe na Slovensko a do Čech nejezdit! Mnozí si to berou k srdci. Na silnicích je vidět stále méně a méně zahraničních turistů.

Ale zpět k Prakšicím. Pozvaných na oslavu narozenin bylo 200 lidí. Přišli všichni a něco málo navíc. Kvůli nedostatku místa k sezení se slavilo v sousední obci. Když jsem odmítnul přípitek oslavenci tvrdým alkoholem nebo vínem, byl jsem označen od českých řidičů za zbabělce. Když jsem jim připomněl, jak vysoké pokuty za každou maličkost musí cizinec na českých silnicích platit, byl jsem doslova „uzemněn“ konstatováním, cituji: „Co je pro vás 100 euro, nebo 100 dolarů, je to tolik jako pro nás 100 českých korun – zanedbatelná částka“.

Div jsem neomdlel! Český, nebo slovenský človíček má zvláštní měnovou paritu: 1 americký dolar, nebo 1 euro je rovné jedné české koruně. A bylo po náladě. Hleděl jsem, jak z tak honosné a nákladné oslavy se brzy vytratit. Ne kvůli oslavenci, protože toho máme všichni rádi pro jeho srdečnost a přátelskou náklonnost, ale kvůli osazenstvu.

Navíc byl v naší těsné blízkosti mladý člověk, který se dostal pracovat do Anglie. Jeho řeči člověk žijící v cizině prostě poslouchat nemohl. Ale celé okolí domácích ho poslouchalo s otevřenými ústy. Z jeho řeči bylo jasné, že v celé Anglii existuje jen jeden chytrý člověk. Právě on. Ostatní Angličané, včetně celé královské rodiny, vlády a ministrů, jsou prostě primitivní blbci. Jeho řeči měly patrně vplyv i na venkovní počasí, které se začalo rapidně zhoršovat. Zatáhlo se a začal podat sníh s deštěm a malými ledovými krupkami. Vymluvil jsem se na počasí i na to, že před sebou máme ještě dalekou cestu. Popřáli jsme oslavenci ještě jednou všechno dobré, odevzdali mu dary a odjeli.

Protože venku byla už tma, měli jsme jízdu bez problémů. Nezastavovali nás žádní policajti, ani loupežníci. Potmě se dalekohledem těžko zjišťují poznávací značky vozidel. Proto obě skupiny zastavovačů po setmění opouštějí svá pracoviště na silnicích.