Duben 2006

Ivan Jandl - neznámý kluk s Oscarem

Scarlett Wilková

Příběh prvního Čecha, který získal nejslavnější filmovou cenu. „Oscara za dětskou roli získává Ivan Jandl z Československa!“ Los Angeles, rok 1948. Desetiletý kluk z pražské Libně byl prvním Čechem, který cenu dostal. Po komunistickém převratu si nemohl jet do Ameriky nečekanou slávu vychutnat.

Ten dopis z první poloviny padesátých let je napsaný kulatým, jakoby dětským písmem. „Milý Ivane. Velmi se těším na spolupráci s tak výborným hercem, jako jsi ty. Doufám, že se co nejdříve setkáme v Paříži.“ Následují další milé věty. A podpis: Tvá Brigitte Bardot.

„Všichni jsme zírali,“ vzpomíná Danuše Mrkvičková, jak na konci šedesátých let tenhle dopis viděla poprvé. Jí a dalším přátelům jej ukazoval Ivan Jandl, inspektor podniku Potraviny, se kterým ochotničila v Divadle Gong. V Libni se vědělo, že ten nenápadný, kulhající úředník má doma víc zajímavostí - třeba sošku Oscara. Ale dopis od Bardotky, to bylo něco. Napsala ho jako začínající herečka klukovi, který už měl Oscara. Z plánů na společné natáčení však sešlo. Z Brigitte se stala superhvězda, z Ivana kontrolor salámů.

Herec s obrnou

Kdyby dnes český herec dostal Oscara, dával by rozhovory, dostával nabídky na role, vydělával miliony. Všichni by ho znali. Ale Ivan Jandl? Kolik Čechů si něco vybaví? „Zapomnělo se na něj,“ říká Eva Urbanová, historička Národního filmového archivu. „Měl smůlu, žil v nevhodné době.“

Když drobný blonďáček přichází na svět, je rok 1937, blíží se druhá světová válka. Dostává obrnu. „Maminka ho vozila na takovém zvláštním vozíku,“ vzpomíná Jiřina Grimmová, sousedka. Okolí Palmovky ještě byla klidná čtvrť, děti si hrají před domy. Jen Jandlovi jedináčka Ivana ven nepouštějí. Z oken je slyšet, jak do úmoru cvičí na piano. A chodí do Dismanova hereckého souboru.

Tam si trochu neduživě vypadajícího kluka všiml americký režisér Fred Zinnemann, když hledal hrdinu do filmu The Search. Je přes rok od konce války a on chce natočit dojemné protiválečné drama. Herecké obsazení je skvělé: populární Montgomery Clift, operní pěvkyně českého původu Jarmila Novotná. Zápletka: český chlapec byl na převýchově v Německu. Po válce bloudí troskami Berlína. Mezitím ho hledá jeho skutečná matka, pomáhá mu americký voják. „Film je poznamenaný poválečnou dobou, je plný patosu,“ říká historička Urbanová. Jandlův výkon však filmové akademiky zaujal tak, že mu udělili Oscara ve zvláštní dětské kategorii.

Sire, vy jste vůl

Zatímco ve Spojených státech bylo předávání Oscarů velká sláva, v československých novinách o něm nebyla zmínka. Sošku Jandlovým předal švýcarský velvyslanec, film totiž vznikl ve švýcarské produkci. Doma ji uložili v krabici od bot do skříně. „Věděli jsme, že ji mají, ale nemluvili o tom,“ vzpomíná sousedka. Ale Ivan spolužákům vyprávěl. „O tom, že tam bylo hodně jídla, taky vzpomínal na švýcarskou čokoládu,“ říká spolužák Jan Hurych.

Film se v Československu hrál jen párkrát pod názvem Poznamenaní. Po dalších malých rolích ve filmech Svědomí a Zelená knížka Jandlova kariéra skončila. Ostatně, rodiče nestáli o to, aby ze syna byl herec.

Ivan končí gymnázium, stává se revizorem, úředníkem, inspektorem. Z chlapečka, který v divácích dokázal vyvolat dojetí, je muž s pleší a vlasy sčesanými na přehazovačku. Obrna nechala následky, kulhá. Nežení se, po smrti otce žije s matkou.

Sedmdesátá léta, pražská hospoda Na Mělníku. Každý pátek tam je živo. Může za to jedna parta, která se tam schází. V ní vynikají dva chlapíci, kteří se oslovují sire. „Sire, vy jste vůl.“ Ivan Jandl a Pavel Mrkvička, amatérští režiséři, herci a recesisté baví okolí. Třeba stojí na zastávce tramvaje, vedle parkuje policejní auto s otevřeným okénkem. Každé slovo je slyšet. Jandl s Mrkvičkou, aniž na sebe mrkli, začínají recitovat dialog divadelní hry, pasáž, ve které zaznívají slova „prezident“, „vůl“ a podobně. Policisté je jdou kontrolovat, oni se s nimi dávají do řeči, lidé kolem se smějí.

„Když viděl, že baví lidi, byl ve svém živlu,“ vzpomíná Danuše Mrkvičková, žena jeho kamaráda. „Tehdy amatérské divadelní spolky musely uvádět nějakou hru k politickým výročím, aby pak mohly nazkoušet něco normálního. Tak připravili hru z prostředí války ve Vietnamu. Ivan hrál vojáka. Když na jevišti umíral, hlediště řvalo smíchem,“ vypráví.

Polévka a osm piv

Přesto neměl odvahu prosadit se jako profesionální herec. Nevěřil si. Nebyl zajímavý typ, navíc to kulhání... I pocit ublíženosti v něm zůstal - jediný herec s Oscarem a neštěkl po něm pes. Možná kdyby byl ctižádostivý a dravější, k rolím by přišel. Vždyť se k nim občas dostali i herci, kteří měli s režimem skutečné potíže, tak proč ne on? Jenže pro to nic nedělal. Bavil se amatérským divadlem, doma se probíral hromadami knih. Uměl několik jazyků, perfektně se vyznal v historii, výborně hrál šachy.

Slibně vypadal rok 1968, když dostal místo v rozhlase. Jenže pak přišla sovětská okupace. Byl propuštěn. Chátral, ke zdravotním problémům přibyla cukrovka. Jeho životní styl ke zdraví nepřispíval. Účty z hospody, to byla polévka a osm piv.

„Párkrát jsem ho viděla s nějakou paní,“ říká Jiřina Grimmová. „Od smrti maminky žil sám, tak jsem byla ráda, že někoho má.“ Ale dál zůstával v libeňském bytě sám, a to se mu stalo osudným.

Je rok 1987 a on se právě vrací z nemocnice. „Přijď k nám, Ivane, ať nejsi tak sám,“ říkají Mrkvičkovi. „Zavolám, je mi fajn.“ Za pár dnů telefon. „Víte o tom, že Ivan je mrtvý?“ ptá se vyděšený hlas jejich společné známé. Mrtvý? Vždyť mu bylo padesát!

Sousedé si všimli, že přes okno světlíku jeho bytu je už několik dnů vidět rozsvícené světlo na toaletě. Ivan Jandl ležel na zemi. Měl záchvat cukrovky. Kdyby v tu chvíli nebyl sám, dost možná se mu dalo pomoci.

Zádušní mše za Ivana

Vypadalo to, že jeho konec je stejně smutný jako jeho život. A to ještě nebylo všechno. Kamarádům ochotníkům bylo divné, že jim nikdo nedal vědět, kdy má pohřeb. Pozůstalost likvidoval vzdálený příbuzný. Pak si všimli na vývěsce v krematoriu, že Ivan byl zpopelněn. Urnu si však nikdo nevyzvedl. Složili se, koupili mu pomníček, popel uložili. V roce 1988 za něj nechali v kostele sloužit mši. „Když rok nato začaly listopadové události, všichni jsme na něj vzpomínali. Kdyby žil, možná by se lidé o prvního Čecha s Oscarem konečně začali zajímat,“ míní Danuše Mrkvičková. V internetové databázi těch, kteří kdy získali Oscara, je u jména Ivan Jandl dodnes napsáno: Nejsou známy bližší informace.

Po roce 1990 zvonila u libeňského činžáku stará dáma. „Jsem Jarmila Novotná, hledám Ivana Jandla, natáčeli jsme spolu,“ říkala. Jenže lidé ji nepustili dovnitř, ta jména jim nic neříkala. „Škoda, že jsem tehdy nebyla doma,“ lituje Jiřina Grimmová, velká obdivovatelka operní pěvkyně.

Jandlovi přátelé se ještě pár let dohadovali, kde skončil jeho Oscar. Netušili, že ho uchovává Národní filmový archiv. Rok po jeho smrti tam zavolal úředník z notářství, které sepisovalo pozůstalost. Naštěstí mu pozlacená soška, o níž si kolegové mysleli, že je bezcenná, připadala povědomá.

Češi s Oscarem

jméno profese rok film

Ivan Jandl herec 1948 Poznamenaní

Ján Kádár, režiséři 1965 Obchod na korze

Elmar Klos

Jiří Menzel režisér 1967 Ostře sledované vlaky

Miloš Forman režisér 1975 Přelet nad kukaččím hnízdem

1984 Amadeus

Theodor Pištěk výtvarník 1984 Amadeus

Karel Černý výprava 1984 Amadeus

Jan Svěrák režisér 1996 Kolja

(MFDNES)