Duben 2006

Češi v srdci temnoty

Petr Zídek

Před pětačtyřiceti lety se československá rozvědka snažila pro sovětský blok dobýt Kongo.

V lednu 1961 byl zavražděn sesazený konžský premiér Patrice Lumumba. Nově zpřístupněné dokumenty z českých archivů po pětačtyřiceti letech odhalují, že Československo hrálo v pronikání sovětského bloku do Konga velmi důležitou roli. Večer 27. ledna 1961 dorazil do městečka Aba na hranicích mezi Súdánem a Kongem džíp turistické kanceláře Safari Tours. Čtveřice bělochů, která z něj vystoupila, však nepřijela za zvěří. Podle dokladů šlo o novináře z východní Evropy. Dušan Provazník pokrýval v ČTK frankofonní Afriku, Jaroslav Bouček byl káhirským zpravodajem Rudého práva a Miloslav Veselý měl pracovat pro Československý rozhlas. Trio Čechů doplňoval Polák Ryszard Kapuscinski. Skupina vyrazila před čtyřmi dny z Káhiry a dalších pět dnů měla ještě před sebou. „Cestou nás zastavovaly hlídky četníků, opilých nebo hladových, lhostejných nebo agresivních, vzbouřené zdivočelé vojsko, které drancovalo a znásilňovalo a vládlo zemi,“ popsal strastiplné putování pralesy východního Konga o osmnáct let později Ryszard Kapuscinski v knize Fotbalová válka. Prvního února se novináři dostali do cíle - hlavního města konžské Východní provincie Stanleyvillu (dnes Kisangani).

„Když se na to dívám s odstupem, tak bych již nikdy takové šílené dobrodružství nepodnikl,“ říká po letech Dušan Provazník. Kongo již více než půl roku ovládal chaos a novináři zažili nejednu horkou chvilku. „Když přišla 13. února zpráva o smrti Lumumby, tak se vojáci vzbouřili a začali masakrovat bělochy. Z vedlejšího pokoje v našem hotelu vytáhli nějakého belgického učitele a šíleně ho zmlátili,“ vzpomíná Provazník.

Novináři nakonec strávili ve Stanleyville celý únor. Cesta zpět se neobešla bez komplikací: „Jet zpět přes Súdán by bylo příliš nebezpečné,“ říká Provazník. „Zachránilo nás, že v kontingentu OSN působil nějaký polský důstojník. Ryszard mu vysvětlil situaci a on nás vzal letadlem OSN do Usumbury (dnes Bujumbura, hlavní město Burundi), která byla ještě belgická. Podle plánu jsme tam měli mít za pár hodin přestup na letadlo do Říma. Po přistání jsme se ale dozvěděli, že naše letadlo před několika minutami odletělo a další letí za týden. Belgičané nás vůbec nepustili z letiště a ten týden jsme spali na lavičce v tranzitu. Nakonec to nebylo tak strašné, protože jsme se mohli alespoň chodit sprchovat do místních kasáren.“

Pointou tohoto příběhu je identita údajného zpravodaje Československého rozhlasu. Ve skutečnosti šlo o důstojníka I. správy SNB, který v rozvědce užíval jméno Miloslav Václavík. Cílem jeho mise do Stanleyville bylo „získat přehled o skutečné situaci“ ve Východní provincii, a především o postavení tamní vlády Antoina Gizengy, který se prohlásil za jediného legitimního představitele Konga. Pražskou centrálu Václavík informoval pomocí tajnopisu přes rezidenturu v Káhiře.

Konžská krize v letech 1960 - 1961 byla prvním velkým soubojem západního a východního bloku v subsaharské Africe. Shodou okolností hrálo v tehdejších zmatcích významnou úlohu také Československo. Příběh Čechoslováků v „srdci temnoty“ začal již na konci 40. let.

Nic neslyším, nic nevidím

Československá diplomacie se zajímala o Belgické Kongo již v meziválečném období; v letech 1929-1939 fungoval v konžském hlavním městě Léopoldville (dnes Kinshasa) honorární konzulát. Po válce nastal čas navázat zpřetrhané kontakty: čtyři dny před komunistickým pučem vyslovila Belgie souhlas s tím, aby v její nejvýznamnější kolonii byl zřízen československý konzulát. Prvním konzulem se stal Zbyněk Roušar, postava, kterou dodnes obestírá několik záhad.

Roušar se narodil v roce 1908 v Panenském Týnci u Loun a ve 20. letech se stal vojenským pilotem. Za války odešel do Británie a působil v československé armádě, pro neshody s velením se však nechal přeložit nejprve k polskému letectvu a později k letectvu Svobodné Francie. Hned po válce vstoupil do komunistické strany a stal se styčným a repatriačním důstojníkem u 2. britské armády v Německu. V prosinci 1945 pobýval v Palestině, kde plnil blíže nespecifikovaný úkol Reicinova Obranného zpravodajství.

Počátky československého konzulátu byly dost krušné. V soukromém dopise psal Roušar v srpnu 1948 příteli do Prahy: „Jsme mizerně vybaveni; mám jen jednoho úředníka a o auto jsem žádal už před šesti měsíci. Dosud však ani zmínka. Bez auta například život i fyzicky není tu možný - konečně to zde má úplně každý. Takhle je to lepší, je to pohodlnější, pěkně sedím doma, nic neslyším a nic nevidím. Samozřejmě i tady mají radost.“ Činnost konzulátu od počátku ochromovaly také osobní spory Roušara s jeho sekretářem Vladislavem Roubalem. Konzul svého podřízeného minimálně dvakrát denuncoval, že se snaží navázat kontakty s exilovými politiky. V dubnu 1949 byl Roubal odvolán do ústředí, ale neuposlechl a zůstal i s manželkou a ročním dítětem v Kongu. Zde se mu nevedlo příliš dobře, a proto v následujícím roce odjel s rodinou do vlasti. Po návratu byl odsouzen na 11 let a v říjnu 1951 zastřelen při pokusu o útěk z pracovního tábora v Jáchymově.

Konzul Roušar byl do Prahy odvolán v roce 1951 a po několika měsících ho propustili z ministerstva zahraničních věcí. V následujících letech se stal intimním přítelem Zdeny Mašínové a v lednu 1955 byl v procesu se členy odbojové skupiny bratří Mašínů odsouzen na doživotí. O jeho osudech po propuštění z vězení v roce 1965 není nic známo.

Po Roušarově odvolání zůstal v Léopoldville pouze František Klouda, který nastoupil do úřadu v září 1950 ve funkci vicekonzula. O jeho činnosti toho příliš nevíme, protože o ní pražskou centrálu informoval velmi skoupě. Vzhledem k neexistenci kurýrního spojení, o radiovém ani nemluvě, to ani dost dobře nešlo. V dubnu 1955 se Klouda oženil s devatenáctiletou míšenkou s belgickým občanstvím. V září 1955 se vrátil do Československa, ale již v listopadu mu byla kladně vyřízena žádost o návrat do Konga, kde mu zemřel tchán. Ještě z Bruselu odeslal dopis, že se do vlasti z rodinných důvodů již nevrátí.

Pes a krokodýl

Přes nepřízeň osudu se československé diplomacii podařilo v polovině 50. let situaci na konzulátu stabilizovat. Zásluhu na tom měl nový konzul Josef Virius, který přijel s rodinou do Konga v květnu 1955. „Trvalo dost dlouho, než si na nás zvykli,“ vzpomíná na počátky mise svého manžela Olga Viriusová.

O příhodách československého diplomata, který byl podle slov své ženy „dobrodružné povahy“, kolovaly později po ministerstvu zahraničí hotové legendy. Podle jedné mu šifrovací tabulky sežraly opice. Jindy prý chtěl zanést do inventáře psa, který měl sloužit při koupání jeho dcer v řece jako návnada na krokodýly. Než překvapení úředníci v Praze našli způsob, jak tuto výjimečnou situaci vyřešit, přišel z Léopoldvillu telegram se slovy: psa z inventáře vyřaďte, sežral ho krokodýl. „O šifrovacích tabulkách nic nevím, ale psa nám krokodýl skutečně sežral,“ říká Olga Viriusová, která dnes žije v Německu, kam s manželem a rodinou odešla po roce 1968.

V druhé polovině 50. let byl československý konzulát v Léopoldville jediným diplomatickým zastoupením sovětského bloku nejen v Belgickém Kongu, ale v celé tropické Africe. Není proto divu, že byl ze strany místních úřadů vystaven bedlivému dohledu. Přes pozornost belgických úřadů se Viriusovi podařilo navázat cenné styky s mladými nacionalisty, kteří se později stali vládci nezávislého Konga. Na „úzké a přátelské kontakty“ s Viriusem v době, kdy „stýkat se s komunistou znamenalo pro Konžany žalář,“ vzpomínal například ještě v prosinci 1969 konžský ministr zahraničí a bývalý premiér Cyrille Adoula.

Viriusovy kontakty se zúročily v týdnech po 30. červnu 1960, kdy byla Kongu poskytnuta nezávislost. Hned v prvních dnech vypukl v zemi totální chaos. Domorodé jednotky se vzbouřily proti svým belgickým velitelům a začaly masakrovat bělochy. Následně intervenovali belgičtí výsadkáři, pod jejichž ochranou Evropané kvapně opouštěli zemi. Za tiché podpory Belgičanů vyhlásila nezávislost na Kongu jeho nejbohatší provincie Katanga, v níž se těžily také strategicky důležité suroviny (měď, uran). Centrální vláda se rozpadla na několik frakcí. Během několika dní se ukázalo, že Belgie nedokázala svou kolonii na nezávislost připravit. V ohromné zemi s třinácti miliony obyvatel mělo pouze 20 domorodců vysokoškolské vzdělání.

Československo vyslalo na oslavy nezávislosti delegaci vedenou místopředsedou Národního shromáždění Andrejem Žiakem. Díky kontaktům Josefa Viriuse jednala delegace s prezidentem Kasavubuem, premiérem Lumumbou a mnoha ministry. Konzulát byl povýšen na velvyslanectví a Virius dostal titul chargé d'affaires. Po vypuknutí nepokojů v hlavním městě našla v budově velvyslanectví azyl nejen československá, ale i sovětská delegace. Když Kongo 14. července přerušilo diplomatické styky s Belgií a o den později Patrice Lumumba prohlásil, že požádá o pomoc Sovětský svaz, zdálo se, že dveře komunistickému vlivu jsou otevřeny dokořán. Ve skutečnosti si však Lumumba podepsal rozsudek smrti.

Revolucionář bez revoluce

Jean-Paul Sartre o Lumumbovi napsal, že byl „revolucionářem bez revoluce“. Jako premiér se Lumumba snažil především o jednotu země a vypuzení bývalé koloniální mocnosti. Jeho radikální rétorika kontrastovala s reálnou bezmocí. Lumumbova improvizovaná politika bez naděje na úspěch jako by zrcadlila chaos celé země. Žádat o pomoc Sovětský svaz byla Lumumbova fatální chyba: Moskva v té době neměla prostředky, aby mohla v Kongu účinně intervenovat. A co horšího, politik, který se dříve vyznačoval umírněností, získal náhle image komunistického agenta. Západ to utvrdilo v přesvědčení, že Lumumbu je nutno zastavit všemi prostředky.

V srpnu 1960 se v Kongu stupňoval chaos a pokračovaly Lumumbovy námluvy se sovětským blokem. 18. srpna odletělo z Prahy do Léopoldville zvláštní letadlo s československou humanitární pomocí a personálem velvyslanectví. Delegace skládající se z pracovníků rozvědky a ministerstva zahraničních věcí byla přijata Lumumbou, který „ihned vystoupil s tím, že nyní jsou potřeba především zbraně, letadla a piloti“. Konžský premiér Čechoslováky také žádal o „malé radioaparáty, na které by bylo možno poslouchat pouze jeho stanice a které by rozeslal do vnitrozemí, aby mohl ovlivňovat a řídit lidi a vzdorovat nepřátelské propagandě“.

V Moskvě a v Praze vyhodnotili informace z Konga jako velmi slibné. Již 24. srpna se politbyro ÚV KSČ rozhodlo „poskytovat maximální čs. pomoc vládě Konga v rámci našich možností, a to jak lidmi, tak materiálem“. Sovětský svaz si pro sebe vyhradil dodávky zbraní, letounů a leteckého personálu, a Československo se proto mělo soustředit na pomoc Lumumbovi v civilní oblasti. Přesto již 5. září přiletěl do Léopoldville další speciál s 23člennou československou delegací, kterou vedl náměstek ministra vnitra Karel Klíma. Jejími členy bylo několik důstojníků 1. správy SNB, kteří okamžitě dostali status poradců v konžské bezpečnosti.

Klímova delegace přijela do Konga v den, kdy chaos vrcholil. Prezident Kasavubu sesadil premiéra Lumumbu, ten sesazení neuznal a vzápětí prohlásil, že sesazeným je Kasavubu. Zmatek vyřešil po deseti dnech plukovník Mobutu, který 14. září provedl puč, sesadil jak prezidenta, tak premiéra a vzápětí vyhostil všechny československé a sovětské občany do 48 hodin z Konga. Již tři hodiny před vypršením této lhůty byli členové delegace i diplomaté pod samopaly eskortováni na letiště.

Lumumba byl v následujících týdnech držen v domácím vězení. Když se z něj pokusil uprchnout do Východní provincie, kde měl své politické zázemí, byl uvězněn na jedné vojenské základně. Na počátku roku 1961 byl vydán do rukou svých nepřátel z Katangy a pravděpodobně 17. ledna zavražděn. Před několika lety vyšlo najevo, že se tak stalo na přímý příkaz tehdejších belgických politiků. V Lumumbově politice pak pokračoval ve Východní provincii Antoine Gizenga.

Kudy do Stanleyville

Od vyhoštění československých a sovětských občanů z Konga se rozvědky zemí sovětského bloku snažily dostat do země své lidi a navázat spojení s povstaleckou vládou Antoina Gizengy. Tomu pak měly být podle sovětského scénáře dopraveny zbraně a dopravní prostředky potřebné k dobytí celého Konga. Československá rozvědka byla v těchto tajných operacích zvláště aktivní a zaznamenala i jisté úspěchy.

„Gizenga byl náš kůň, takže jsme se snažili dostat do Stanleyvillu,“ říká bývalý důstojník rozvědky Josef Orel. „Vytvořilo se několik skupin, které se z různých směrů pokoušely do Konga dostat.“ Josef Orel s Otou Steinlaufem měli zopakovat cestu, kterou uskutečnil na počátku roku 1961 v přestrojení za novináře Miloslav Václavík. Zásadním problémem však bylo, že po smrti Lumumby, která celou konžskou krizi vyhrotila, vyvinuly západní velmoci tvrdý tlak na súdánskou vládu, aby neumožnila průjezd občanů sovětského bloku. „Učil jsem se vysílat a šifrovat, ale nakonec jsme nikam nejeli,“ říká Josef Orel.

Jako první se tak do Stanleyville v červnu 1961 dostali dva příslušníci „nelegální“ rozvědky, Štěpán Meixner a Václav Janovský. Rozvědčíci odjeli na falešné rakouské pasy a přes Itálii, Francii a Ugandu dorazili po 18 dnech do sídla Gizengovy vlády. Do země dokázali provézt vysílací a přijímací radiové stanice. „Z prvopočátku byli jedinými pracovníky bezpečnosti ze socialistického tábora v Kongu, kteří měli přímé radiové spojení a v důsledku toho zasílali jejich cestou své zprávy i sovětští a polští přátelé,“ píše se v hodnocení předloženém politbyru ÚV KSČ.

Méně úspěšní byli Josef Jindřich a Miloslav Václavík, kteří se ve stejné době snažili proniknou do Léopoldville jako novináři. Oba rozvědčíci dorazili 20. června do ghanské Akkry, odkud pokračovali o osm dní později letem PanAm č. 150, který letěl do Johannesburgu s mezipřistáním v Léopoldville. Již při odbavení na letišti však byli oba zadrženi, protože neměli konžská víza. Noc strávili spolu s desítkou dalších zadržených v garáži rezidence hlavního administrátora vnitra Victora Nendaky, která sloužila jako provizorní věznice.

Josef Jindřich byl v Kongu již v září 1960 s delegací Karla Klímy a s Nendakou několikrát jednal. Proto si v noci připravoval krycí legendu, která měla vysvětlit, proč přijíždí pod jiným jménem jako novinář. Nakonec ji ale nemusel použít: Nendaka sice při ranní kontrole vězňů s oběma prohodil několik vět, ale nikterak nedal najevo, že by Jindřicha poznal. Večer oba rozvědčíky posadili na letadlo do Akkry - dokonce jim zaplatili letenky. „Jednání ať ze strany civilních policejních úředníků, tak četníků bylo celkem velmi slušné. Nebyla nám učiněna ani prohlídka zavazadel, ani osobní prohlídka,“ psali ve zprávě o neúspěšné akci.

V lednu 1961, tedy v době, kdy se v sovětském bloku předpokládalo, že Súdán umožní transport přes své území, se začala v Praze připravovat pětičlenná diplomatická mise, která měla ve Stanleyville otevřít československou ambasádu. O dalších úkolech mise vypovídá dobře její složení: kromě designovaného chargé d'affaires Burkharta Skácela měli s diplomatickými pasy do Konga odjet důstojníci rozvědky Josef Jindřich a Stanislav Třešňák, odborník na provoz letišť Milan Furko a konečně generál Štěpán Bunzák, veterán z východní fronty, který na přelomu 50. a 60. let velel 13. tankové divizi v Mladé.

Akce GOLD

Když se protahovalo vydání súdánských tranzitních víz a stále více se ukazovalo, že vytvoření leteckého mostu, po němž by bylo možno dopravovat do Stanleyville zbraně, je nerealizovatelný sen, byla mise zredukována na tři osoby, které se v dubnu přesunuly alespoň do Káhiry. Burkhartu Skácelovi, Stanislavu Třešňákovi a generálu Bunzákovi se podařilo dostat do centra Východní provincie teprve v červenci 1961. V té době však vyčerpané síly Antoina Gizengy nemohly pomýšlet na ofenzivu proti zbytku země. Již v srpnu došlo naopak k dočasnému usmíření mezi příznivci mrtvého Lumumby a centrální vládou Cyrilla Adouly v Léopoldville. Skácelova mise se po vstupu Gizengy do Adoulovy vlády přesunula v září 1961 do konžské metropole.

Vinou protokolárních obstrukcí však mohl československý chargé d'affaires předat svůj kabinetní list až 2. prosince. O čtyři dny později si jej Adoula předvolal a vyzval ho, aby se Československo vyjádřilo ke sporu centrální vlády s Gizengou, který se již v polovině října uchýlil zpět do Stanleyville, odkud se marně snažil mobilizovat své příznivce. To československý diplomat odmítl s poukazem, že jde o vnitřní záležitost země. Tím vlastně přiznal porážku sovětského bloku v Kongu. Vměšování do „vnitřních záležitostí“ Konga ze strany východoevropských tajných služeb tím však zdaleka neskončilo. Již o několik let později československá rozvědka neúspěšně plánovala operaci s krycím názvem GOLD, během níž měl být Antoine Gizenga vysvobozen z domácího vězení a převezen do zahraničí.

Nepokoje v Kongu pokračovaly do poloviny 60. let. V roce 1965 je utnul dalším pučem Joseph-Désiré Mobutu, který v zemi nastolil svou osobní diktaturu. Západní zájmy v Kongu - v roce 1971 přejmenovaném na Zair - byly zachovány za cenu podpory odpudivého kleptokrata, který přivedl kdysi relativně bohatou zemi na mizinu. Když byl Mobutu po třiceti letech u moci svržen, vypukla v Kongu další občanská válka.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)