Duben 2006

Mladićovi zvoní hrana

Matyáš Zrno

„Dejte nám Mladiće, nebo se rozlučte s cestou do Bruselu!“ Takhle ostře to srbským předákům řekl evropský komisař pro rozšíření Oli Rehn. Balkánské státy mají zkrátka smůlu na generály, kteří jim prokazují medvědí službu. Chorvatskou cestu do EU málem zhatil Ante Gotovina. Srbskou blokuje malý podsaditý generálplukovník, který se stal synonymem pro největší zločiny v Evropě od druhé světové války – Ratko Mladić, bývalý velitel armády bosenských Srbů. Minulý týden (od 21. 02. 2006 – pozn. red. CS-magazínu) obletěla svět zpráva, že byl v Srbsku zatčen. Informaci srbská vláda i haagský tribunál pro válečné zločiny dementovaly. Ale síť okolo Mladiće se stahuje a tlak mezinárodního společenství už srbská vláda nemůže ignorovat. Co se stane, až ho letoun NATO potupně odveze do Haagu? Těší se generál ještě podpoře veřejnosti? Kdo vůbec je muž, který udělal celou zemi svým rukojmí? A co se stalo minulý týden – byl zatčen, nebo ne?

Pro mnohé stále hrdinou

Máme-li věřit opakovaným ujištěním z Bělehradu i Haagu, tak Mladić zatčen není. Byla to tedy jen novinářská kachna? Možná ne. Ne nadarmo se říká, že na každém šprochu je pravdy trochu... Mladić je možná zatčen a je v nějakém domácím vězení, zatímco s ním srbská vláda jedná o formě jeho přesunu do Haagu, aby byla pro veřejné mínění co nejméně bolestivá. Možná šlo o jakousi generální zkoušku. Pro mnoho Srbů je Mladić stále hrdinou. V záplavě zkorumpovaných politiků je rázný generál mužem, který dosud vzbuzuje sympatie. Nepašoval naftu jako Radovan Karadžić, jeho syn se neřítil po srbských silnicích v luxusních ferrari jako syn Slobodana Miloševiće. Není sice známo, že by se účastnil černého trhu jako mnozí důstojníci a politici, ale také proti němu nijak nezakročil. Nežil ve skleněné kleci luxusu, ale často vyrážel mezi své vojáky na frontu. Mluvil jasně a stručně. Byl jedním z mála Srbů, který si dovolil odporovat prezidentu Miloševićovi. Zatímco vůdce bosenských Srbů Karadžić Miloševićovi vždy vykal a obracel se k němu s uctivým „pane prezidente“, Mladić mu nejenom tykal, ale dokonce ho i urážel. V létě 1995 mu Milošević vyhrožoval, že ho nechá zastřelit kvůli útoku na Srebrenicu, který tehdy nezapadl do jeho plánů. Mladić se nenechal vyvést z míry: „Neřvi na mne, nejsem tvoje žena. Pokud vůbec můžeš na svou ženu zdvihnout hlas.“ (Narážka na podřízené postavení Miloševiće vůči manželce Mirjaně.) To si nikdo jiný nedovolil.

Mladić rozhodně netrpěl malým sebevědomím. Naopak, sebedůvěra z něj přímo čišela. Vyžíval se v ponižování Západu. Francouzského generála Phillipa Morillona, velitele vojsk OSN, nechal čekat hodinu proto, aby dohrál partii šachu. Celý svět zná záběry holandského plukovníka Karremanse, velitele jednotky, která měla chránit „bezpečnou zónu“ Srebrenice. Když srbští vojáci enklávu obsadili, některé holandské vojáky zajali a zbytek drželi fakticky jako rukojmí. Karremans se snažil zachránit, co se dá, a vyjednávat s Mladićem. Byl to nezapomenutelný záběr: na jedné straně bledý a prkenný Karremans, na druhé straně triumfující Mladić. Dává Holanďanovi povýšeně cigaretu se slovy: „Nebojte, není vaše poslední.“ Ponížení Západu a sebeuspokojení Mladiće nebylo nikdy větší.

Mladićovo sebevědomí rostlo s léty bojů, jak média a všemožní pochlebovači budovali jeho kult. Postupem doby se u něj projevovala mýtománie, která nakonec přispěla k jeho konečné porážce na podzim 1995. Vojenský analytik Ljubodrag Stojadinović říká: „Postupně začal věřit tomu, že je výjimečný, že je hrdina, který svou slávou překoná všechny srbské vojvody.“ Skutečnost byla podle Stojadinoviće prozaičtější: „Mladić dobře řešil operační a taktické situace, ale očividně nebyl schopen vidět strategický význam svých činů.“ To se ukázalo při obsazení Srebrenice, kdy Mladić nechal postřílet 7 000 muslimských mužů. Bylo to jeho nejhorší rozhodnutí. Postavilo Západ definitivně proti Srbům, což vyvrcholilo jejich masivním bombardováním na podzim 1995. A bylo to přitom úplně zbytečné. Po celou válku byli zajatci cenným „zbožím“, za které šlo získat vlastní zajaté vojáky, peníze i potraviny. Mladić jako by ztratil základní schopnost velícího důstojníka – schopnost chladného logického úsudku. Vždyť k postřílení Srebreničanů musel mobilizovat všechny Srby ve východní Bosně, kteří udrží zbraň. Celkem se na operaci podílelo skoro 20 000 mužů. Když bombasticky říkal do kamery, že srbskému národu předává „srbskou“ Srebrenicu, byla to jeho labutí píseň. Nedocenil, že takový masakr před světem neskryje a že svět to jen tak nenechá. Možná jeho necitlivost způsobila smrt dcery Any, která se zastřelila v roce 1994 v Bělehradě, kde studovala medicínu. Důvody její sebevraždy nejsou dodnes jasné (pravděpodobně za nimi stály osobní důvody, a ne odpor ke krvavým praktikám otce).

Ultimátum? Nikdy a od nikoho

Mladićův životní obzor je velmi omezený. Narodil se ve vesnici 20 kilometrů jižně od Sarajeva a od 15 let žil v armádě – ve vojenských školách a po kasárnách. Jako většina důstojníků se označoval za Jugoslávce, od 21 let byl členem strany. Byl dítětem ideologické armády a ohraničené myšlení mu zůstalo. Po rozpadu bipolárního světa nechápal, co se děje. Trapná úloha vojáků OSN v Bosně ho pak přesvědčila o tom, že si může se světem dělat, co chce. V duchu jugoslávské obranné koncepce věřil, že se Srbové mohou sami ubránit komukoliv. „Srbové nikdy nepřijímali ultimáta od nikoho a nebudou je přijímat ani v budoucnu,“ zněla jeho odpověď na mírové návrhy mezinárodních zprostředkovatelů. Věřil v pomoc Ruska, která se nikdy nedostavila. Věřil, že se rozpadne NATO, což se nestalo. Nechápal, jak NATO funguje. Když holandské stíhačky v rámci NATO bombardovaly srbské pozice, chvástal se: „Holandsko? Koho můžou napadnout Holanďané? Tak jedině Dány…“ Vyhrožoval, že bude bombardovat Londýn a Washington. Měl naprosto ztřeštěné územní nároky: „Já jsem v téhle válce nic nedobyl. Jenom jsem osvobozoval to, co bylo vždy srbské, a ještě zdaleka jsem neosvobodil všechno. I Terst je staré srbské město.“

Když válka skončila, Mladić zůstal ještě skoro rok velitelem bosensko-srbské armády. V té době už v Bosně byly jednotky NATO a tribunál v Haagu na něj vydal zatykač, nicméně pro NATO byl klid v Bosně důležitější než Mladićova hlava. Generál pak pro jistotu stejně zmizel do bezpečí Miloševićova Srbska. Žil ve vile v Bělehradu, měl armádní ochranku a k dispozici vojenské nemocnice, občas se na venkově věnoval svému oblíbenému včelařství a v roce 1997 ho tehdejší prezident Jugoslávie Zoran Lilić vyznamenal. S pádem Miloševiće se sice přestal objevovat na veřejnosti, ale jinak se moc nezměnilo. Jen historky o tom, kde všude byl viděn, zaplňovaly srbský tisk. Podle jedněch je v Rusku, podle druhých v tajné jeskyni ve východní Bosně, někdo ho viděl kdesi na salaši, jiný v klášteře nebo v kasárnách.

Za to odpovídají druzí

Srbská vláda po léta tvrdila, že neví, kde Mladić je, a proto ho nemůže zatknout a vydat do Haagu. Ale v Srbsku se jen těžko může schovávat známý člověk bez vědomí rozsáhlých bezpečnostních struktur. Zdroje z Haagu opakovaně uváděly, že se Mladić skrývá s podporou armády a tajných služeb. Proč ho vlastně Bělehrad nechtěl vydat? Důvodů je několik. Mladić je u řady Srbů dosud populární, ač minulý týden ukázal, že po zprávě o jeho zatčení se do ulic nikdo nevydal. Premiér Koštunica je člověk, který Mladićovy válečné cíle vždy schvaloval a ke spolupráci s Haagem se odhodlal jen pod tvrdým tlakem Bruselu a Washingtonu.

Vláda tak až donedávna dělala před Západem, jako že Mladiće vydat chce, ale před domácí veřejností se ministři úzkostlivě vyhýbali tomu, aby zmínili slova „zatčení“ a „Mladić“ v jedné větě. Typickou ukázkou je rozhovor s ministrem spravedlnosti Zoranem Stojkovićem. „Vím, že máme povinnosti, které jsme slíbili splnit.“ „A co konkrétně se dělá, aby se tyto povinnosti splnily?“ „Za to jsou odpovědni druzí. Já o tom nemám žádné informace.“ „Má vláda nějaké informace, kde se Mladić nachází?“ „Věřte mi, nevím. Já o tom nevím vůbec nic.“ Tvrzení, že vláda nic neví, ale věří málokdo. Spíše už tomu, že vláda se chce nepříjemného závaží v podobě Ratka Mladiće zbavit. Nejvíce by jí asi vyhovovalo, kdyby se vzdal dobrovolně nebo spáchal sebevraždu. Tou už vyhrožovali mnozí obvinění důstojníci, ale nakonec se pokorně vydali do cel v Haagu.

Ratko Mladić

Narozen 12. března 1943 ve vsi Božinovići v Bosně a Hercegovině;

1945 – ustašovci mu zastřelili otce;

1958 – odchází na vojenskou školu a následujících 40 let tráví v armádě;

1991 – v červnu se stává velitelem 9. sboru jugoslávské armády v Kninu, metropoli vzbouřených chorvatských Srbů, přidává se na stranu povstalců;

1992 – velitelem 2. vojenské oblasti v Sarajevu, po boku místních Srbů bojuje proti legitimní vládě Bosny a Hercegoviny, poté jmenován velitelem nově vzniklé armády bosenských Srbů; 1995 – v červenci jeho jednotky masakrují 7 000 muslimských mužů v Srebrenici;

1996 – v listopadu sesazen z pozice velitele armády bosenských Srbů, odchází do Srbska;

2000 – v březnu byl naposledy viděn na fotbalovém utkání Jugoslávie–Srbsko v Bělehradě.

(Respekt, www.respekt.cz)