Duben 2006

Rozpaky před volbami

Emanuel Mandler

Volič z lidu se často ptá stejně bezradně jako intelektuál: koho budu volit? Mají to těžké – o programech si myslí své a politici se snaží před kamerami chovat tak, aby si divák myslel, že jim chybí vychování (a dost se jim to daří), preference se mění a jednou se zdá, že volby vyhraje sociální demokracie, za čtrnáct dní, že vítězem bude ODS. Necelé tři měsíce před volbami jsou všechny odhady problematické. Můžeme však poukazovat na určité rysy společenské a politické situace, důležité pro výsledek voleb. Jednoho z nich si všímá tento text.

Tímto rysem je zvláštní druh ideálu, který již před rokem 1989 dřímal v podvědomí širokých vrstev obyvatelstva. Lidé si totiž rozhodně nemohli stěžovat, že by měli nedostatek socialismu – s jeho životními jistotami, s chalupářskou subkulturou, s majorem Zemanem, MDŽ a ideologickými večerníčky – mnohým z nás však chyběla demokracie. Bylo snadné představit si krásný svět, který vznikne spojením obojího. U nás ovšem existoval pouze sovětský model socialismu, a tak nešlo ani ve zbožných představách o „demokratický socialismus“, nýbrž o osvěžení vyčpělého sovětského modelu demokracií. V praxi je to nemožné; sovětský model socialismu je založen na nomenklatuře a totální nerovnosti lidí, demokracie na pluralismu a na zásadě, že jsme si všichni rovni. Dohromady se tedy nemohou snést, přestože tomu nahrává neustálé obnovování evropského sociálního státu.

Doba se však mění; od listopadu 1989 už uplynulo patnáct let a za ta léta se změnil i význam obou pilířů tohoto ideálu. Kdežto demokracie se obtížně prodírá realitou postkomunistické České republiky, zůstal normalizačně socialistický sloup tiše trčet v některých oblastech našeho života. Krásný sen o demokratickém režimu ve společnosti, v níž panuje blaho všech lidí, se zdál být ten tam. A tu přišel Jiří Paroubek a energicky se pokusil o nemožné: naroubovat na naši demokraticky se vyvíjející realitu (nikoli na představy) silné zbytky normalizačně socialistického ideálu.

Rehabilitoval nejprve komunistickou stranu (a komunismus), mocenskou sílu dal najevo neurvalým zákrokem proti CzechTeku; s vydatnými pomocníky zejména ministrů Ratha a Jandáka začala vláda pomocí nomenklaturních praktik ovládat resorty zdravotnictví a kultury a v zákonodárství spolu s komunisty usiluje (a bude usilovat) o prosazení nedemokratických zákonů.

Sociální demokracii tento částečný návrat k bývalým časům pomohl. U moci byla pojednou energická a rázná vláda, schopná vládnout a, jak se zdálo, také vyhovět onomu ideálu, o němž je tu řeč. Preference ČSSD začaly rychle stoupat a zdálo se, že ODS nemá šanci. Ale najednou se všechno zvrtlo, sympatie k sociální demokracii začaly klesat. Jak to bude do voleb, bůhví.

Avšak jedno předvedla vláda Jiřího Paroubka už před volbami, a to velmi výrazně: že nomenklaturní praktiky a demokracie se v praxi navzájem vylučují. Kdyby byl ministr zdravotnictví před listopadem 1989 s touž arogancí prosazoval táž opatření jako Dr. Rath nyní, mocenské orgány socialistického státu by snadno potlačily jakýkoli pokus o odpor. Sociální demokracie přehlédla, jak podstatně se doba změnila, a chovala se „předlistopadově“. Proti tomu zdravotníci (lékaři, sestry, lékárníci) se proti ministrovi spojili na základě možností, které poskytuje dnešní demokratická společnost.

To vše neznamená, že pravice vyhraje volby. Ve hře je mnoho faktorů, některých jsme si vědomi, jiných ne. Mezi ty důležité stále patří křehká a podvědomá, ale silná idea spojení nomenklaturního socialismu a demokracie. Dá se na ni vyzrát?