Duben 2006

Období, o němž se raději mlčí

Tomáš Krystlík

(Ve zkrácené verzi pod názvem Jak začala okupace vyšlo v MfD, 16. 03. 2006)

Panuje téměř úplná absence historických pojednání o druhé republice - mně jsou známy pouze dvě historické práce na toto téma. Mlčeli a mlčí i všichni svědkové oné doby, jako kdyby vzpomínky na druhou republiku vytlačili ze svého vědomí. Mají ostatně proč.

Již 14. října 1938, vydaly české vrcholné stavovské organizace lékařů, právníků, advokátů, notářů, inženýrů memorandum požadující, „...aby pro budoucnost vůbec nebylo přípustno v zájmu nejdůležitějších statků národa, aby povolání lékařská, právnická a technická byla vykonávána Židy.” To nebyl názor pouliční luzy, nýbrž české inteligence pouhé dva týdny po zhroucení první republiky! Takové postoje nemohly vzniknout během předcházejících dvou týdnů, musely v českých myslích vězet desetiletí! V čem se lišil německý a český vztah k židovské otázce? Existencí norimberských zákonů? I to se Češi snažili dohnat mílovými kroky.

Profesorský sbor lékařské fakulty University Karlovy hned iniciativně rozhodl, že nedopustí, aby po dva nejbližší dva semestry byli ke studiu přijati posluchači židovského původu. 13. ledna 1939 byli židovští právníci vyloučeni z Jednoty česko-slovenských advokátů a nesměli vykonávat svá povolání. 27. ledna 1939 přijala vláda omezující opatření ve vztahu ke státním zaměstnancům židovského původu. Starší ročníky měly být bezodkladně penzionovány, střední dány na dovolenou s čekatelným a mladší přeloženy na místa, kde nepřijdou do styku se stranami. Před jejich propuštěním se měli jejich nadřízení pokusit o jejich „dobrovolný” odchod.

Další protižidovská opatření se připravovala v kultuře a v hospodářství. V prvních měsících roku 1939 se mělo začít se soupisem všech židů v Česko-Slovensku spojené s následným vyřazením z politiky, ze státních služeb, školství, tisku, filmu, rozhlasu, z nemocnic a nemocenských pokladen. Ve svobodných povolání měl být uplatněn důsledný numerus clausus. Chystalo se přísné přezkoumání jejich česko-slovenského občanství, popřípadě jeho odnětí. Židé měli být přinuceni prokázat, jakým způsobem nabyli svůj majetek. Měla být zavedena přísná segregace česko-slovenského obyvatelstva od židů.

Různé české nacionální spolky, jako Národní obnova, si kladly za cíl vysídlení všech židů, kteří se na území Česko-Slovenska usadili po roce 1914. Dokonce se měli vysídlit společně se zastánci židů a německých emigrantů. V běžném životě se český antisemitismus projevoval kromě článků a výzev tisku k bojkotování židovských obchodů, lékařů, advokátů a podobně nalepováním nálepek na neárijské obchody, ordinace, kanceláře „Pozor Žid!” nebo „Židovská křivonoska!”. Český antisemitismus dospěl až k pokusům o vyhození synagog v Praze, Plzni, Hradci Králové a Dobříši do vzduchu.

I k uprchlým německým antinacistům, sociálním demokratům uteklým do Česko-Slovenska ze Sudet se Češi chovali hanebně. Vydávali je, jako později Sovětský svaz, do spárů Hitlera - s policejní eskortou je vlakem přepravovali do říše. Židy prchnuvší ze Sudet většinou bezodkladně dopravili na nejbližší hraniční přechod s Německem a vyhostili.

Uplatňovala se tzv. autoritativní demokracie, kterou popsal ministerský předseda Rudolf Beran v rozhovoru pro list Petit Parisien 5. prosince 1939: ”Chtěli jsme mít dvě strany, protože se chceme v novém státě přidržovat myšlenky demokracie ... Nicméně nechceme zavírat oči před určitými nedostatky demokratických systémů. Proto se budeme snažit o praktické rozhodování, což znamená osobní, a nikoli kolektivní odpovědnost. Tomu říkáme autoritativní demokracie. Proto si od parlamentu vyžádáme plnou moc, abychom mohli činit rázná a rychlá rozhodnutí.”

Ve veřejnosti se udržoval dojem, že připravovaná totalitarizace země z vlastního rozhodnutí je pouhou opravou demokracie s důrazem na kázeň a řád a nikoli nekontrolovatelnou vládou několika jedinců. Ani západní veřejnost nepochopila, kam nastoupená cesta v Česko-Slovensku směřuje - britský tisk psal o Beranově autoritativní demokracii jako o „modifikaci ortodoxně demokratického režimu.” Ironií je, že to správně vystihl Berliner Lokalanzeiger, který napsal, že si česko-slovenské obyvatelstvo vůbec neuvědomuje systémovou podstatu změn a jejich rozsah.

Viníkem všeho a nepřítelem číslo jedna se stal pro své soukmenovce bývalý prezident Beneš. „Odbenešit republiku!” znělo tehdejší heslo. Existovaly tlaky na vyčištění úřadů a kulturních institucí od demokratů, liberálů a socialistů – obecně od stoupenců první republiky. Přejmenovávaly se školy, ulice, náměstí, kdysi pojmenované po Edvardu Benešovi, mizely jeho portréty a sochy. Došlo to tak daleko, že 30. listopadu 1938 pozbyly platnosti i poštovní známky s jeho portrétem. Tomáš Masaryk to schytal též - byl prý kosmopolita a postrádal lásku k české zemi a národu.

Česká rodová jména měla být chráněna zákonem, všechny změny příjmení po roce 1918 měly být podrobeny přísné revizi, aby se zjistilo, kdo se podvodně vydává za Čecha a mohl být pak z národa vyloučen. Prakticky hned po mnichovských událostech se začaly vývěsní štíty předhánět s názvy a jmény obsahujícími co nejvíce háčků, čárek, měkkých slabik. Jazykový purismus zasáhl především názvy převzaté z francouzštiny a angličtiny - pražské biografy Apollo, Alfa, Broadway, Hollywood, Metro byly přejmenovány. Odstraněny měly být i názvy na počest cizinců (např. Wilsonovo nádraží). Zákonným nařízením měla být počeštěna všechna příjmení Čechů, občan měl být povinen zkouškou prokazovat znalost česko-slovenského, tj. státního jazyka. Této zkoušce se měli podrobit i cizinci žijící v zemi déle než rok pod hrozbou nuceného vystěhování.

Česko-slovenský stát měl výrazně omezit překlady literárních děl z cizích jazyků, hostování cizích umělců a podobně. Dovoz tisku ze zahraničí, vyjma slovanského, měl se výrazně snížit. Na národních školách se měla zrušit výuka neslovanských jazyků, měly být nahrazeny ruštinou. Ruský jazyk měl nastoupit na místo francouzštiny na školách středních, učitelských ústavech, univerzitách, v osvětových a rozhlasových kurzech.

Zglajchšaltování kultury měla na starosti Národní kulturní rada. Zavedla prověrky vhodnosti spisovatelů pro národ, její čistky se zaměřily na veřejné knihovny, nakladatelství, grémia pro literární ceny, literární agentury, umělecké instituce, rozhlas a školní učebnice. Moderní slovesné a umělecké směry označila po nacistickém vzoru za umění zvrácené. Literatura měla angažovaně propagovat vzor energického, hybného, pracovitého člověka zítřka. Svoboda tvůrce byla ohraničena nedotknutelností hodnot jako vlast, národ, hrdinství, kázeň, řád, bůh. Úkolem umění bylo pomáhat vládní politice vnášet do národa budovatelský optimismus, lásku k národu, rodné půdě a k bohu. Jeden z prověřených spisovatelů Jan Zahradníček soudil, že prvorepubliková škola byla řízena satanem a způsobila úžasnou zchátralost mládeže.

Vydavatel Lidových novin Jan Stránský napsal 4. listopadu 1938: „Nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky ... Jestliže nemá svět být ovládán právem, nýbrž silou - buď naše místo tam, kde je větší síla a větší odhodlanost.”

Ferdinand Peroutka sice českou servilitu vůči Němcům odsuzoval, zároveň však prosazoval porozumění a vstřícnost vůči nacionálně socialistickému Německu. V Přítomnosti 22. února 1939 napsal: „... Každý organismus se brání otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu ... Počet židovských spisovatelů a journalistů v Německu byl přílišný, daleko větší než v kterémkoli jiném národě, přímo sensační počet. Jejich jazykové výkony, brány vcelku, podstatně oddálily němčinu od její klasické podoby. Styl židovského německého spisovatele ... podobal se břečce, ve které plavou neznámé substance, styl pak typického německého journalisty, který dovedl udělat feuilleton ze všeho na světě, páchl na dálku jako pomáda.” Ani pronásledování židů v Německu nepovažoval Peroutka za hodné kritiky a projevil pochopení pro nacistickou politiku vůči židům s tím, že „kdybychom my byli prožili něco podobného, patrně i my bychom cítili v židovské otázce ohnivěji”.

I poslední hodiny druhé republiky nejsou ničím, na co by mohli být Češi hrdi. Čeští fašisté v uniformách obsadili budovu parlamentu. Bizarní scenérii v okolí Rudolfina podtrhovala nákladní auta plná židovských kultovních předmětů z vyrabovaných synagog, jimž velel karlínský holič Rovný. České fašistické úderky v té době přebíraly a demolovaly židovské obchody, firmy, kanceláře a ordinace. Státní moc proti tomu vůbec nic nepodnikla.

Také se nezničil ani kus armádní výzbroje a výstroje, vše padlo neporušeno do rukou Němců, navzdory skutečnosti, že česko–slovenská vláda již od 11. března od poledních hodin znala s jistotou německé řešení: Protektorat Böhmen und Mähren a Republika slovenská, včetně přesného data, kdy se tak stane. Do rukou Němců padly i prototypy nových tanků a výrobní dokumentace k nim. Nic se nezničilo, ba ani přípravy k tomu se nepodnikly - chrabří junáci, kteří před několika měsíci chtěli nebojácně bránit republiku před stejným nepřítelem, vše předali neporušené Wehrmachtu. Čeští vojenští letci po 15. březnu 1939 hodně stáli (v některých případech celé letecké pluky, běžně kolem 75% letců) o dobře zaplacenou možnost přelétávat ukořistěná čs. vojenská letadla do Německa, s pozemním vojenským personálem se pak také ucházeli o místa smluvních zaměstnanců u německé Luftwaffe (od této možnosti nakonec Němci upustili).

Traduje se mylný názor, že ČSR musela s odstoupením území podle mnichovské smlouvy odevzdat Německu velkou část výzbroje. Byla povinna předat pouze pohraniční pevnosti na odstoupených územích a v nich pevně namontovanou výzbroj a muniční továrny, které hloupě za 1. republiky vybudovala v pohraničí. Toť vše. Protiletadlové dělostřelectvo Češi pilně Wehrmachtu prodávali již před mnichovskou konferencí, za druhé republiky prodali Německu tzv. přebytky z výzbroje česko-slovenské armády, zejména těžké dělostřelectvo a dělostřelecké tabulky.

Ačkoliv se to tak nevnímá, tak nacistická okupace 15. března 1939 zabránila totalizaci státu vlastními, českými mocenskými prostředky a z vlastních ideových zdrojů. Příznačné pro přechod mezi první a druhou republikou, druhou republikou a protektorátem byly názorové veletoče, obraty o sto osmdesát stupňů. Například ihned po 15. březnu 1939 navzdory tomu, že západní jazyky byly před několika málo měsíci zavrženy, letěla českou zemí najednou jako smršť vlna obnovené franko- a anglofilie.

Kdo se chce dovědět více, nalezne nejvíce informací v knize Jana Rataje O autoritativní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938 - 1939, Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy, Praha 1997

(Středoevropský magazín)

Odezvy k článku v MfD:

Britské listy, 20.3.2006

Tomáš Krystlík v MFD zkresluje význam německé okupace

Nemohu mlčet, nemohu některé věci nechat bez povšimnutí, píše Otto Drexler. Historie je ohromná, je to obrovský prostor, stejně tak velká svoboda. Umožňuje různé pohledy, různá stanoviska, různé pravdy, čím víc je historie vzdálenější, tím těch stanovisek je více, poněvadž je více také materiálu, který umožňuje tu onu svobodu hodnocení historie. Ovšem vše má své meze, a ty občas někdo nedodržuje. A tak se stává, že historie je občas znásilňována, nikoliv za účelem hledání jakési pravdy, nýbrž za účelem jiným, kterému ta daná znásilněná historie má posloužit jako nástroj. Empirie vždy souvisí se spekulací, tudíž nelze na empirii stavět nový základ, protože empirie se nikdy neděje bez spekulace, mnohdy se na celé spekulaci vytváří empirie – to je případ, o kterém budu psát.

Myslel jsem, že letošní výročí začátku okupace Čech a Moravy přejdu mlčením, protože různých výročí již mám celkem dost; tak jsem si vyslechl, respektive přečetl, pár komentářů k tomuto výročí – ničím mě nepřekvapily, jen shrnuly tehdejší události. Ale stalo se, co mě překvapilo: Psal se letošní březen 16, do rukou se mi dostalo čtvrteční vydání MF DNES a v něm článek Tomáše Krystlíka, jak zdá se mi, spolu s E. Mandlerem hlavního odborníka MF DNES na moderní dějiny české. Okamžitě mi prošlo na mysl, co na následujících řádcích autora, který byl již předčasem Národní stranou označen za kolaboranta, může být. To, co jsem od pana Krystlíka přečetl, mně nijak nepřekvapilo, v podstatě novinářskou práci T. Krystlíka mohu obdivovat, protože takto manipulovat s fakty a přitom vlastně neříci lež, to oceňuji. Já bych však doporučoval spíše jiná témata, s kterými by mohl pan Krystlík manipulovat, protože to, o čem píše T. Krystlík, u toho přestává být legrace. Možná si neuvědomuje kolik toho svými články ničí, že jeho práce je ve výsledku především psychologická.

Každý spořádaný občan má svůj život; každý den musí řešit spoustu problémů, snažit se o výdělek, o naplnění svých plánů, prostě o živobytí. Do toho se asi každý rád občas pobaví, stejně jako každý chce rozšířit množství svých znalostí. Každý člověk časem zaujme na každý problém nějaké stanovisko. Pak přijde takový Tomáš Krystlík a to nějaké stanovisko se snaží převracet v opak, ale v naprostý opak. A takový spořádaný občan si pak logicky řekne: „Aha, ono to bylo trochu jinak.“ Krystlík soustavně ničí v českém národu vše, co je na něm dobré. Očerňuje soustavně Masaryka, Beneše, Čapka, Peroutku, Jungmanna, Havlíčka.

Řekněme, že jsou tři druhy hodnocení české historie: Jeden je ryze nacionalistický, pro nejž je všechno nedotknutelné a vše bylo správné. Další proud je takový, který vyzdvihuje českou demokratickou historii (tedy husitství, Jiřího z Poděbrad, J. Á. Komenského, národní obrození, první republiku, Peroutku, Tigrida).

Pak je tu třetí proud, který český národ zatracuje, jak může (nevidí problém v okolnostech – tři sta let nesvobody, v r. 1948 dalších 40 let nesvobody, nýbrž v samé podstatě národa),. To je právě T. Krystlík nebo Emanuel Mandler a Bohumil Doležal. Všichni tři jsou častými přispěvovateli CS-magazínu, který „snaží se přispět k odstranění nacionalismu, resentimentů, národních pudů, nevraživosti a přezíravosti vůči ostatním národům, národnostem a sociálním skupinám.“

Na tom by ještě nemuselo být nic špatného, horší je to, co se v článcích této trojice vyskytuje. Po přečtení pár článků jsem nabyl přesvědčení, že nejde o nic jiného, než o nenávist vůči českému národu. Oni pouze kritizují, boří vše to, co do dnešního dne byl schopen český národ vybudovat (a že je toho tuze málo). Jejich cílem je zřejmě zničit vše, s čím se český národ může identifikovat. Na druhou stranu tito lidé nic nevytvářejí, nic se vytvářet nesnaží.

Nevím, jaký význam jejich práce má, zda jim dělá potěšení, když manipulují s fakty za jakýmsi vyšším důvodem. Obdivují období baroka, mně se baroko okamžitě spojí s obdobím temna. Z toho si spekulativně mohu okamžitě odvozovat, že by nejradši byli, kdyby český národ vůbec nebyl. Co mně vadí ještě více je to, že pro svůj účel si vytvářejí fiktivního nepřítele, proti němuž bojují.

Mám za to, že u nás není zrovna příliš těch, kdož si myslí, že jsme pupek světa a středobod světa. Naopak si myslím, že je hodně těch, kdo si myslí, že český národ má jen ty nejhorší vlastnosti (kromě humoru), tudíž já bych považoval za daleko moudřejší, kdyby tito pánové upozorňovali na to, co je u nás dobré. Mám za to, že není nic špatného na tom, když se někdo raduje z úspěchu hokejistů, ale že je velmi špatného na tom, když někdo říká, že „neústupný český nacionalismus byl hlavní příčinou krachu první republiky“.

Zatímco když se raduji z úspěchu českých hokejistů, tak tím nikomu neubližuji, pouze tak pomůžu k výdělku některých prodejců posilňujících tekutin a mám k vlastní práci přece jenom o něco více radosti. Avšak pokud řeknu to, co řekl pan Krystlík, pak pouze něco bořím, ale co je ještě horší: znásilňuji dějiny; a nejhorší je to, za účelem pohanění českého národa.

Pan Krystlík říká, že je mýtem, že první republika byla ideální demokracií. Já mám zas ten pocit, že tu pan Krystlík vytváří fiktivního nepřítele, neboť jsem od nikoho neslyšel, že by řekl: „První republika byla ideální demokracií.“

Stejně tak mám pocit, že ideální demokracie existovat nemůže, protože za ideálem směřujeme, ale ideálu nemůžeme nikdy dosáhnout, poněvadž dokud bude na světě zla, ideál vzniknout nemůže – tudíž ideál dosažen nikdy být nemůže. Stejně tak se nedá popřít, že ČSR byla ostrůvkem demokracie v Evropě – a ta čs. demokracie byla závislá na demokracii francouzské a britské.

Pokud mám výroky T. Krystlíka chápat správně, pak chyba nebyla v tom, že Francie a VB opustily v zahraniční politice podporu československé demokracie, nýbrž v tom, že ČSR demokratická zůstala. Ovšem dále dostávají Krystlíkovy výroky nerozum: Kritizuje zánik první republiky (čas, kdy konečně ČSR přestala být republikou demokratickou) a následnou druhou republiku, která se přibližovala Německu (což pan Krystlík chtěl).

Mám za to, že do doby mnichovské smlouvy nebyla ČSR nacionalistická, nýbrž demokratická, a že po mnichovské dohodě přestala být demokratická a začala být nacionalistická. Tudíž Krystlíkovy výroky nedávají žádný smysl.

Pokud snad chce tvrdit, že jsme se měli před Mnichovem snažit o dohodu s Německem, pak musím namítnout, že Edvard Beneš byl ochoten přijmout jen dohodu takovou, která povede ke zvýšení demokracie v Evropě, ovšem má hlavní námitka je ta, že všechny metody, jak se k Německu chovat vyzkoušeny byly; Polsko zažilo historii úplně opačnou: Smlouvu s Německem podepsalo již r. 1934, ale Německo Polsko napadlo stejně, a na rozdíl Československa utrpělo daleko větší ztráty jak lidské, tak kulturní.

Jugoslávie také spolupracovala – a výsledek byl opět stejný. Belgie zas vyhlašovala neutralitu – napadena byla také. Plyne z toho jednoduchý závěr: Ať by se Československo chovalo jakkoliv, bylo by napadeno, protože Hitlerovi nešlo o nic jiného, než o nadvládu světa. Jako je ho soused obsazeno býti muselo. Je také docela pravdivá spekulace, že pokud by Francie a VB nepřestali držet demokratickou linii spolu s ČSR, Německo by nemělo šanci podniknout žádný výboj.

Tomáš Krystlík: Malý český člověk a skvělý český národ (CS–magazín) Ještě něco je pro Čechy typické: za nic nemohou, to jiní. Vlastní selhání jsou zpravidla vnímána jako výsledek zrady a útlaku cizáků – mohou za ně dle situace například katolíci, Němci, komunisté, Rusové nebo Slováci. K tomu vydatně přispívá i česká oficiální historiografie, podle níž jsou české dějiny historií národa, který svými činy často tvořil evropské dějiny, ale mnohdy mu v tom bránili mocní sousedé, protože prosazoval myšlenky v té době příliš moderní. Význam českých dějin tak spočívá nikoliv v tom, co se v minulosti stalo, nýbrž v představách, co by se bývalo stalo, kdyby byli Češi ponecháni na nastoupené cestě. Aby se česká historie mohla vrátit ke svému původnímu směru, musejí být důsledky historických událostí, které vedly k vychýlení od nastoupené cesty českého národa, tzv. odčiněny. Odčiněními byly i dvě pozemkové reformy: po první světové válce (odčinění bělohorské křivdy) a bezprostředně po druhé světové válce - konfiskace majetku Němců a Maďarů (odčinění za odstoupení Sudet a jižního Slovenska).

Abych se dostal k tomu čtvrtečnímu článku. Krystlíkův článek je manipulace prvního řádu. Doba Druhé republiky je především stav psychologický, a od tohoto základního poznatku se musí vše ostatní odvíjet. Jde o psychický stav člověka, nikoliv určitého národa. Nikdo mě nepřesvědčí v tom, že kdyby ve stejné situaci byl jiný národ, že by se choval jinak. Vždyť mám i fakt. Jakpak se choval francouzský národ těsně po podepsání mnichovské dohody? A jakpak se choval francouzský národ po příjezdu de Gaulla?

Je to otázka psychologie, nikoliv charakteru. Je to jednoduché: Když se člověk zradí v bílé, přejde na černou, a když se zradí v černé, přejde na bílou. Když se Češi zklamali ve víře v podporu Francie a VB, přešli na SSSR, to je naprosto přirozené, na tom nemůže být ani trocha údivu. Když byla zrazena jejich víra v demokracii a humanitu, vzali si příklady z nacistického Německa.

Zatímco v první republice měli židé (především díky T. G. Masarykovi) velké svobody, jaké měli v málokterém státě, ze dne na den se vše změnilo: Čechy zklamala víra v demokracii a humanitu, tudíž Masaryk byl špatný, Beneš byl špatný, Čapek byl špatný, židé byli špatní. Češi si podle Německa si vzali příklad z extrémní pravice, ale zatímco demokratické strany byly zatracovány, komunisté byli i přesto, že vládla pravice, bez problémů trpěni.

Je si však nutno uvědomit, že čeští fašisté se k moci nikdy nedostali. Byl to právě Hitler, který tomu zabránil. Nikoliv z dobré vůle, ale kvůli taktice, protože vláda českých fašistů by většinu Čechů mohla odlákat od německých vzorů, což Hitler nechtěl, chtěl loutkovou vládu demokratů, nikoliv vládu samostatně přemýšlivých fašistů.

Pan Krystlík zakončuje v novinách články zmínkou vždy o nějaké české osobnosti: na podzim to v „nemedové“ republice byl Karel Čapek, tentokrát Ferdinand Peroutka. Takže proč bych to neudělal stejně.

Myslím si, že každý si může ze žurnalistické práce Ferdinanda Peroutky, která čítá stovky a stovky dlouhých článků, stejně tak několik tisíc stránek knih, vzít příklad. F. Peroutka se za svoje výroky nikdy nemusel stydět, a nikdy se s nimi neztrapnil. Začal psát již za 1. světové války, po celou dobu první republiky, za druhé republiky, ze začátku protektorátu než byl odvezen do koncentračního tábora, po celou dobu třetí republiky než byl 24. února 1948 vykopnut z redakce Svobodných novin a než mu byl zakázán Dnešek.

Pak dalších necelých třicet let pracoval pro Rádio Svobodná Evropa. V každé době musel Peroutka vědět, pro co píše, jaký smysl jeho práce má. Peroutka byl rozený realista, a vždy věděl, co si může dovolit. A tak i v 2. republice nějak psát musel. Psal tak, jak jen to bylo pro český národ nejlepší.

Tudíž ve svém psaní převrátil svou orientaci z Francie a VB na Německo, protože podporovat Francii a VB nemělo žádný smysl, protože tyto státy stejně o spolupráci nestály, vyzývat po ideálech Masarykovy demokracie by bylo naprosto nepragmatické, jelikož by si jen poštval proti sobě ty, které sám chtěl přesvědčit. Štvát proti Německu by bylo opět nesmyslné, protože český národ stál a padal na libovůli Adolfa Hitlera, tudíž protiněmecké akce by byly opět kontraproduktivní.

Peroutka dobře věděl, že o výhře či prohře se nebude rozhodovat v Čechách, ale v ostatním světě. Takto myslel Ferdinand Peroutka. Vyzývám všechny, ať si Peroutkovy články přečtou. Peroutka už v samotných článcích vysvětluje proč tak píše. Dokázal si vše obhájit, tudíž za nic se nemusel později stydět.

Uvedu na závěr jednu citaci (21. 12. 1938): „Je v nynější situaci možno, aby někdo pokládal bývalého presidenta téměř za dokonalého, a přece zároveň prosil osud, aby svazky státu s touto bytostí byly co nejvíce uvolněny (…) Důvod je v tom, že my od té doby, co jsme zbaveni jednou ranou i spojenectví, i přirozených hranic, i opevnění, nekonečně více než dříve, chceme-li se uchránit dalších pohrom, musíme dbát i názoru a nechuti Německa a že cestu do budoucnosti lze si představit jen v jakési harmonii s touto neslýchaně zesílivší říší.“

Je svatá pravda, co řekl tehdy Peroutka. Kdyby býval se český národ v některých chvílích choval vůči Německu nepovolně, býval by na příkaz Hitlera vyvražděn již za války. V takových dobách je nutné chovat se nanejvýš pragmaticky.

***

Britské listy, 21.3.2006

Pravda a spravedlnost by se neměla obhajovat nepravdami

Jan Friedlaender

Otto Drexler podle titulku svého článku z 20.3. oponuje stati T. Krystlíka v MfD dne 16.3. Ve skutečnosti se článek zaměřuje na Krystlíkovu publicistiku jako celek. Ta ani ve mně nevyvolává nadšení. Na rozdíl od O. Drexlera mu nemíním podsouvat nenávist k českému národu, avšak jeho boj proti nacionalistickému zkreslování dějin, sám o sobě oprávněný, bývá velmi často přetažen až za hranice pravdy. Je oprávněně přísný na české mýty, slušelo by mu však více přísnosti vůči mýtům německým. Tak jej aspoň znám z měsíčníku Polygon.

Odmítnout však musím konstrukci protičeské trojice, kterou s ním údajně vytvářejí B. Doležal a E. Mandler. Mám za to, že těmto dvěma jmenovaným se v podstatě daří interpretovat historii způsobem „padni komu padni“. Dokud si toto umění neosvojí všechny národy, dokud se nedokáží statečně vyrovnat se svou minulostí, nebude ve světě mír. Ti, kteří objektivitu přístupu nazývají sebemrskačstvím či kálením do vlastního hnízda, prokazují i vlastnímu národu medvědí službu.

Pan Drexler by se měl držet titulku svého článku a říci, v čem je kritizovaný Krystlíkův článek nepravdivý. Nic takového však zřejmě není k dispozici. Pak ovšem musí být prázdný prostor vyplněn oslavou skutečnosti, že jsme se v době druhé republiky chovali k Německu povolně.

Autor provedl stratifikaci národa do tří skupin. První jsou nacionalisté, podle nichž bylo zřejmě všechno správně, druzí ctitelé husitství, první republiky, Peroutky a Tigrida, třetí pak ty, kteří národ zatracují. Je to stratifikace krajně zjednodušující (kdyby si autor přečetl od Peroutky „Jací jsme“, těžko by nad laskavými stránkami o baroku konstruoval příbuznost Peroutky s husitstvím). Ale jeho tolerance k aktům předprotektorátní kolaborace jej bezpečně zařazuje do skupiny první. Všechno bylo správné.

A kdyby s tím pan Drexler nesouhlasil, pak nechť se zamyslí nad tím, že si ve své argumentaci pomáhá prohlášeními Národní strany.

***

MfD, 21.03.2006, FÓRUM ČTENÁŘŮ

Pravda o okupaci

Reaguji na článek Tomáše Krystlíka Jak začala okupace (MFD 16. 3). Naši historikové by měli konečně otevřít našim současným státním představitelům oči a pravdivě ukázat vývoj republiky od jejího vzniku v roce 1918. Zarmoutilo mne, že prezident Klaus 28. října 2005 při udílení státních vyznamenání neukázal na souvislost 28. října 1939 a 17. listopadu 1989. Těch padesát let jsme žili v okupaci a teprve teď jsme pány svého osudu. Mělo by pro nás být výstrahou, že překročení prezidentských pravomocí v září 1938 vedlo k zániku Masarykovy republiky. Srbové oplakávají Miloševiče, souzeného za zločiny proti lidskosti. U nás kromě biskupa Malého neznám z představitelů veřejného života nikoho, kdo by s úctou vzpomněl na prezidenta Háchu, který podle zákonů vynucených okupací prožil se svým národem válku ve vazalském područí.

ALOIS DIVIŠ, Nejdek