Květen 2006

Historie islámské bomby a její možná budoucnost

Luděk Frýbort

Vysílala tuhle bavorská televize diskusi: seděli kolem stolu čtyři pánové a mluvili o těch patáliích kolem íránské snahy pořídit si atomovou bombu. Býval bych řekl, že věc je jasná a velkých disputací nevyžaduje, ale to jsem se mýlil; nemůže snad být hovadství tak očividné, aby si okamžitě nenašlo advokáty. Jedna půle toho úkazu vyplývá z pomatení ducha, jak na Západě vypučelo v roce osmašedesátém a dodnes trvá v mnohé intelektuální hlavě; to vymýtit nelze, ani kdybychom snesli na hromadu všechny argumenty světa, to může jen procesem odumírání vymizet. Příčinou druhé půle však je povrchnost, polovičatá informovanost a neochota zabývat se problémem hlouběji, a jim čelit lze. Rád bych ze svých skrovných sil a znalostí přispěl k vyrovnání toho nedostatku, takže se nyní budu chvíli zabývat okolnostmi a historií vzniku islámské atomové bomby. Zdůrazňuji: islámské, ne pouze íránské.

Počátek všeho leží v roce 1947, kdy jak známo Indie svrhla britské koloniální jho. Svrhávání jha bylo doprovázeno milionovým vražděním a vzedmutím nenávistné vlny, rozhodivší dotud celkem pokojně pospolu žijící obyvatelstvo do dvou na krev znepřátelených států, hinduistického a muslimského. Rozdělení po sobě zanechalo řadu dodnes nestrávených jablek sváru, kašmírské například, avšak pro naše líčení je důležitější jablko bengálské. Muslimský Pákistán sestával při svém vzniku ze dvou různorodých a značně od sebe vzdálených částí. Ve východní z nich, v pákistánském Bengálsku, Indie podnítila a zbraněmi i penězi podpořila odštěpenecké hnutí, což vedlo v roce 1972 k osamostatnění dnešního Bangladéše. Pákistánské vojenské jednotky se snažily rozbití svého státu zabránit, ale byly smeteny a z části povražděny, jak už bývá průvodním jevem všelikého osvobozování. Pro Pákistán to bylo něco víc než porážka; bylo to dno ponížení, jež nelze nechat nesplacené. Otázka byla jak. Tehdy poprvé se vynořila idea pákistánské atomové bomby.

Převedení ideje v skutek se ovšem zdálo nacházet v říši iluzí. Chudobný, zaostalý a zkorumpovaný Pákistán si sotva mohl dopřát ukojení mnohem jednodušších potřeb, natož celého vysoce komplikovaného technologického řetězce, na jehož konci by stála odplata v podobě nějaké indické Hirošimy (uvažovalo se o Bombaji). Méně závažnou překážkou toho projektu byly jakési pominutelné mezinárodní dohody o nešíření jaderných zbraní. Avšak Alláh nezanechá své věrné v bryndě. Studoval tehdy v belgické Lovani obor metalurgie nadaný mladík pákistánského původu a nevšedního osobního kouzla, jménem Abdul Kadír Khan. Byl plně integrován v evropském prostředí, což se pokládá za záruku proti nákaze teroristickým virem, ale jako dnes, ani tehdy to neplatilo zcela. Silnější než integrace byl Khanův cit pro ponížení své vlasti; i zkontaktoval její vysoká místa a nabídl jim pomoc. Nejprve se vetřel do nizozemského centra pro výzkum jaderné techniky v Almelo. Mělo podléhat přísnému utajení a ostraze, ale asi tak přísná nebyla, protože hbitý a okouzlující Pákistánec dokázal ukrást veškerou dokumentaci zařízení, nutných pro obohacování přírodního uranu na úroveň potřebnou k výrobě jaderné zbraně. Jelikož běžná lež každého kouzelníka s atomy zní, my neobohacujeme uran kvůli atomové bombě, ó, jak bychom mohli, my jen skrze mírové využití! - uveďme si výši nutného obohacení pro oba uvedené účely: palivo pro jaderné elektrárny stačí obohatit na pět procent štěpného izotopu U 235, kdežto atomová bomba vyžaduje 90 procent. I jest poměrně snadné usvědčit lháře.

Plány vysoce výkonných centrifug tedy už byly v kapse, teď ještě zbývalo vyřešit, odkud vzít hotové výrobky, jelikož pákistánští kováři k takovému umu dosud nedospěli. Ale i zde se A. K. Khan znamenitě osvědčil a pomocí svého šarmu i rozsáhlých osobních styků vytvořil síť snaživých dodavatelů. Naprosto největší podíl mezi nimi tvořily německé firmy, ochotné prodat cokoli komukoli, hlavně když tomu odpovídal finanční efekt - klasická věta o idiotech, kteří dodají provaz k vlastnímu oběšení, našla příkladné potvrzení i v tomto případě. Ale nejen firmy; lví podíl na Khanově úspěchu mělo i obzvláštní lajdáctví či zaslepenost německých (rovněž holandských, švýcarských a jiných) úřadů, jejichž úkolem bylo podezřelé zboží zachytit, ale zpravidla se daly obelstít dodacím listem, udávajícím poklice ke kotlům nebo součástky k šicím strojům. Varovné signály americké výzvědné služby končívaly v šuplatech německého ministerstva zahraničí, v nejzazším případě je smetl ústavní soud. Laxnost takových rozměrů odporuje všemu, co si obvykle o Němcích myslíme, a žádá si vysvětlení: lze je nalézt v tehdejší německé - ať se vyjádřím tak hrubě - připodělanosti jednak historickou vinou, jednak uvolňováním napětí a vše ovlivňujícím mírovým žvaněním, nedovolujícím klepnout přes prsty ani nejzjevnější zločince.

Nicméně USA takovým ochromením stiženy nebyly a na základě dokonalých informací vyvíjely nátlak na pákistánské vedení, až málem dosáhly zrušení zbrojního programu. Ale právě že málem. V rozhodnou chvíli opět zasáhl Alláh a spunktoval sovětský vpád do Afghánistánu. Západní svět stanul před dilematem: co bude horší? Nechat Sověty, aby pokračovali ve výboji a zmocňovali se dalších a dalších asijských zemí, nebo podpořit Pákistán, jedinou hráz sovětské rozpínavosti v těch místech, protože Indie spolehlivě klusala na Brežněvově obojku? V takové situaci se jevila atomová bomba jako podružná věc a byla odsunuta stranou. Když po rozpadu SSSR přišla znovu na přetřes, bylo už pozdě, geniální A. K. Khan mezitím stačil její stavbu dokončit. Evropští dodavatelé se konečně chytili za nos a pár se jich dokonce octlo v kriminále, ale ani to nebylo nic platné, protože za ně ochotně zaskočilo jednak Rusko, jednak Čína. K dovršení všeho byla v západním Pákistánu objevena vydatná ložiska uranu, takže i ten úzký profil byl odstraněn a jaderné bomby mohly být vyráběny jedna za druhou.

Ale ani to ještě nemuselo znamenat katastrofu. Jaderná zbraň jako odstrašující prostředek, o němž se předpokládá, že nebude nikdy použit ... s tím se dalo v nejhorším smířit. Avšak vyhnáním Rusů z Afghánistánu a ještě několika jinými okolnostmi velice stouplo muslimské sebevědomí a došlo k radikalizaci. Představa jednotné islámské obce, Ummy, Bohem předurčené k rozšíření pravé víry po celém světě, znovu vystoupila na povrch a vyjádřila se nepřátelstvím k Západu. Tím okamžikem přestala být Khanova bomba výlučně pákistánskou, určenou k zastrašování Indie. Sám její tvůrce jí určil vyšší cíl: stát se majetkem a zbraní veškerého islámu v jeho boji za ovládnutí světa. A. K. Khan jezdil od jedné islámské země do druhé a nabízel své vědění i technické zařízení jejich vládám, některým úspěšně, jiným ne; Súdán například by býval atomovou štafetu rád převzal, ale jeho primitivní hospodářství to nedovolovalo, až se nakonec výběr zúžil na dva státy: Libyi a Írán. Měly k tomu nejlepší předpoklady, bohaté finanční zdroje a diktaturu buď nacionalistických, nebo náboženských fanatiků. Jelikož však je bomba málo platná, není-li ji čím zanést na území nepřítele, byl přibrán do spolku ještě další člen, třebaže neislámský: Severní Korea, ochotná poskytnout nosné rakety výměnou za technologii jaderné zbraně. I ve všech těchto případech se Západ snažil sílící jaderné hrozbě zabránit, ale jako obvykle nezabránil.

A mohlo být ještě hůř. Abdul Kadír Khan, vystoupivší mezitím do pozice pákistánského národního hrdiny a nabyvší velkého politického vlivu, se rozhodl vložit atomový dárek i do rukou nejkompetentnějších, talibanského režimu v Afghánistánu a s ním spřažené Al Kajdy. Nastal velký provoz mezi Kábulem a Islámábádem, byla zvažována možnost dopravit jednodušší druh atomové bomby v nějakém kontejneru do USA a nechat tam explodovat...

Naštěstí - lze-li mluvit o štěstí v tak příšerných souvislostech - neměl Usáma bin Ládin tolik trpělivosti a ukvapeně se rozhodl pro mediálně působivý útok na symboly nenáviděné západní civilizace. Tím všechno pokazil, protože Amerika odpověděla vojenskou akcí, svrhla Taliban, a třebaže nevyhubila celé podhoubí terorismu, zatlačila jej do neschůdných horských roklí a jeskyň, kde je věru obtížné instalovat náročnou techniku potřebnou k výrobě atomové zbraně.

Téměř zároveň došlo k jinému skoro zázraku: libyjský revoluční vůdce Kaddáfí se zničehož nic dal na pokání, odřekl se teroru a zlikvidoval svá jaderná zařízení. Jest nesnadno uhodnout, zda ho k takovému obratu přiměl nějaký obzvlášť působivý druh nátlaku ze strany USA, nebo spíš uražená ješitnost zhrzeného kandidáta na vůdcovství radikálně islámského světa, jejž předběhli jiní. Právě tak můžeme pouze hádat na příčinu náhlého bezvýhradného příklonu pákistánského prezidenta Mušarafa k Americe a k Západu, jehož byl do té chvíle jen velmi nejistým souputníkem. Jeho obrat šel tak daleko, že vyhodil národního hrdinu A. K. Khana i s jeho úsilím o všeislámskou bombu.

Jestli k té trojici událostí došlo nevyzpytatelným úradkem Alláhovým, o tom nechť přemýšlí rada islámských mudrců; třeba přijdou k zjištění, že Alláh vždy neletí, aby splnil vše, co se urodí pod jejich urážlivými turbany. Nám se v každém případě ulevilo, ze čtyř atomových hrozeb zůstala jedna, íránská. Čímž není řečeno, že bychom si mohli prozpěvovat. Naopak. Pákistán, prolezlý islámským fanatismem do dřeně kostí, s armádou a tajnými službami jen s nejvyšším sebezapřením trpícími prozápadní úchylku svého prezidenta, první atentátnická kulka, jež může tuto tenounkou nitku přestřihnout a budeme mít islámskou bombu v plné kráse na talíři...

Ale i kdyby v té snaze zůstali záštiplní íránští starci osamoceni: Poprvé svět čelí perspektivě atomové zbraně určené ne k zastrašování a udržování rovnováhy, ale k velmi určitému použití. Poprvé hrozí, že se tento apokalyptický prostředek octne v rukou šílenců, jimž se jejich křečovitá víra proměnila v kult smrti, lidí, kteří jsou pro ukojení žárlivé pomstychtivosti připraveni zničit sebe, svoji zem, celý svět. Výbušninami opásaný palestinský mládeneček je zmenšeninou tohoto usilování.

Je otázka, zdali a jak lze takové konce ještě odvrátit. Ponecháme-li víru v nebeský zásah vyznavačům islámu, nezbývá než se spolehnout na ne vždy zcela moudrou úvahu západních politiků. S veškerou zkušeností minulou i přítomnou je třeba jim připomenout: všechna vyjednávání, kulaté stoly, konference, rezoluce, sankce i jiné prostředky téže kvality mohou být něco platné v střetu s protivníkem, který si aspoň váží vlastní existence. Ne však se sebevražednými šílenci, ledaže jim poskytnou dostatek času, než za stálých průtahů, vytáček, slibů, lží a podvodů dospějí k utažení posledního šroubku na své bombě. Sebere-li Západ, přesněji řečeno USA nebo Izrael, odvahu k zničení íránského jaderného potenciálu vojenským zásahem, bude zle. Nesebere-li, bude ještě hůř. Růžové brýle nejsou na místě. Západ si může vybrat jen mezi dvěma zly, ale zlo nečinnosti bude mít daleko šerednější následky.