Květen 2006

Otravná velmoc

Luděk Frýbort

Kremelský vládce Putin prodlel nedávno na návštěvě v Praze, čímž se opět rozhořel málem už zapomenutý zájem o Rusko. Noviny se o něm se zaujetím rozepsaly v snaze vydobýt smysl z dvojí otázky: je Rusko velmoc, jak ze sebe dělá, nebo není? A je-li, co od ní máme očekávat? Může nás znovu ohrozit? Bude lepší si ji v moudré předvídavosti držet od těla, nebo se nabídnout k roli mostu mezi Západem a Východem, jak to už tady jednou bylo a sakramentsky se nevyplatilo?

Je-li Rusko velmoc, nebo není, je obtížné rozhodnout, hlavně proto, že navzdory hojnému používání toho termínu nestojí zatím nikde psáno, co vlastně znamená. V zastaralejším chápání toho pojmu je velmocí vojensky silná, výbojná země, mající mnoho žoldnéřů, mušket a halaparten, a mohoucí tudíž sužovat a otravovat sousedy nalevo i napravo, jak daleko až její regimenty dokáží domašírovat. S tím se pojí i chápání imperiální: velmocí jest ten, kdo dokázal urvat co možná nejvíc cizích území a územíček a shromáždit tak pod své komando nesourodou sbírku národů a životních způsobů, majících společného pouze to, že milují svou centrální moc jako lejno za límcem. V obojím tom smyslu je dnešní Rusko velmocí tak napůl. Žoldnéřů má sice mnogo, avšak nevalných, jejichž hlavní vojenskou kvalifikací je to, že se dovedou navzájem sadisticky sekýrovat. Současné postavení jednoho z hlavních ropných exportérů mu dává možnost nákupu a vývoje moderních zbraní, ale i to je jen poloviční sláva: nejmodernější zbraně nejsou mnoho platné bez nejen odborně, ale i lidsky kvalitní obsluhy. Z toho vyplývá, že ačkoli by možná chuti nechybělo, vojenské expanze mimo své hranice není Rusko schopno. Uvnitř hranic ovšem ... oho.

Nicméně též imperiální sláva je nejvýš polovičatá. Vlastenecky rozcitlivělému ruskému lidu, jemuž nevadí nuzování, hlavně že je jeho vlast samaja magučaja, nedochází, že se nechává oslňovat pozlátkem dávno už oprýskaným. Dřevní carové všechny ty země a národy pod svým komandem shromáždili, bolševičtí tajemníci bezohlednou brutalitou udržovali, ale třetího dějství toho kusu, troufám si ve střední perspektivě předpovědět, už nebude, spíš budou do ruského pytle nacpané národy hledět z něj při vhodné příležitosti zase vyskočit. Což ovšem neznamená, že ruské sousedství je či bude příjemné; zoufalá snaha zahnat do velmocenské ohrádky všechen dobyteček, jenž se v ní pásl za carsko-stalinských dob, ještě bezpochyby vyústí v rozličné otravování. Ale už jen v ně; sebevědomý národ, který se nelekne nátlaku ani ekonomického vydírání, v té patálii obstojí.

Otázku, může-li být Rusko nebezpečné, je třeba rozdělit na dvě části. Tedy zaprvé: může být nebezpečné světu? Řekl bych, že asi stěží, ledaže se může různými způsoby do jeho záležitostí míchat, vyhrožovat, vymýšlet si extrabuřty a justamenty, pachtit se s vytvářením sfér vlivu, jedním slovem otravovat. Nelze-li už vydat regimentům povel k výbojnému marši, lze alespoň ledacos znesnadnit či překazit. Instrument k tomu má znamenitý, jemuž v celém světě včetně jeho skutečné a jediné velmoci není rovna: své intaktní, ze sovětského režimu zděděné výzvědné a dezinformační služby. To je faktor, jejž Západ buď ve své smířlivé naivitě nedoceňuje, nebo možná i doceňuje, ale do strategického plánování zahrnuje jen váhavě. Sice už drahně povadl někdejší vliv, který dokázal na povel z Moskvy zaplnit ulice západních měst statisícovými demonstracemi za mír, proti americkým raketám a vůbec proti čemukoliv; ale rozsáhlé archivy, v nichž KGB po desítiletí shromažďovala kompromitující detaily veřejného i soukromého života, jsou k dispozici a podle potřeby využívány, pravděpodobně i dále doplňovány. Kdykoli některý západní politik provede nevysvětlitelný veletoč, jejž nelze objasnit potřebami jeho země, zpozorněme: nezahovořily zase archivy?

Jiná věc je, může-li být Rusko nebezpečné samo sobě. Odpověď zní že ano, a to na několikero způsobů. Například tím, že mrhá energií i prostředky ve snaze udělat dojem na okolní svět: koukejte, jací pašáci jsme my Rusové! Podobá se v tom automobilistovi, producírujícímu se svým drahým vozem a riskantním stylem jízdy. Říká si: to se všichni diví, jak skvělý já jsem jezdec, to všichni obdivují můj úžasný stroj! Ti, kteří před ním uskakují do příkopu, říkají: to tady zase projel nějaký vůl! Je prostě rozdíl v tom, jaký dojem kdo dělá na sebe a na jiné; ale ti, kteří zkoušejí přehlušit svůj pocit méněcennosti producírováním, nikdy nepochopí, že jsou ostatním za voly. Abych stále nemluvil o volech: Rusku by se velmi ulevilo, mnohý rubl a mnohou mrzutost by si ušetřilo, kdyby dokázalo potlačit svůj archaický prestižní pud.

Střelou do vlastního kolena je i putinský autoritativní způsob vlády, vycházející z podobného bludu. Generálové staršího ražení si myslívali, že nejlepší voják je takový, který dobře cvaká podpatky, má řádně přišité knoflíky, předpisově dělá kvérgrify a salutuje, jinak řečeno tupec bez kouska vlastní úvahy a iniciativy. Nemyslící vojín je generálům nad jiné milý, jelikož se jím dá snadno manipulovat. Právě tak je poslušný, nevzpouzející se poddaný ideálem autoritativního vládce: zaručuje mu bezproblémové panování dle vlastních představ, neboli, jak tomu říkají někteří vypečenější demokraté, klid na práci. Generálové se pak diví, když jejich voje jsou navzdory vzorně přišitým knoflíkům v složité situaci k ničemu, nedovedouce pohnout prstem bez příkazu shora. Centralistický vládce se diví, proč k čertu jeho říše zaostává, jsouc obydlená tvory beze stopy aktivního zájmu. Přesto se vládci Putinovi dostává za ten výkon uznání, jak se zrovna dočítám: po letech jelcinského galimatyáše přivedl Rusko k stabilitě! Stabilita, předmět touhy a zrovna kouzelné zaříkadlo i v ústech leckterého západního politika, ale i to je pošetilost a omyl. Cokoliv kladného a osvědčeného se kdy na světě objevilo, vyplynulo z tvůrčího neklidu, ze zdánlivého, nekonečně složitého galimatyáše, v němž se ve vzájemné interakci střetá nesmírné množství myšlenek, podnětů, představ. Největší stability si pak lze užít na krchově. Ale vykládejte to suverénovi, domnívajícímu se, že síla a zdar jsou jednoduché věci, které se dají z poddaných i ze světa vypráskat komandýrským bičem.

Koho chtějí bohové zahubit, toho zahrnou nezaslouženým bohatstvím. Vidíme v současném světě dvě skupiny bohatých zemí. Jedny se dostaly k své zámožnosti vědeckou zdatností, nápaditostí, cílevědomou prací, prozíravostí. Jiným uložil jejich bohatství před stamiliony let do půdy Stvořitel. To je právě teď velmi příjemné, skýtající možnost si medit v zabezpečení bezpracnými zisky a velmocensky se naparovat. Jenže ... kde vidíme aspoň krabičku sirek, opatřenou exportní značkou některého z ropných emirátů? Kde, snad kromě zbraní, kousek zboží, aby neslo nápis - Made in Rossia? Zlaťáky, získané načepováním cizího míšku, jsou dusivý náklad. Ukolébávají v blažené nečinnosti, podporují představu, že není třeba se o nic snažit a nic vytvářet, svádí k rozhazování snadno získaných prostředků buď k vyzbrojování drahých a přesto neúčinných armád, nebo k budování nesmyslných prestižních paláců i jiných předmětů pošetilé slávy. Nejbezpečnější poukázkou na průšvih je však poddaný, vychovaný v přesvědčení, že má na státně poskytovaná, z darů přírody plynoucí dobrodiní pro všechny časy nárok.

Běda pak, když tento v zásadě parazitický princip selže. Může to nastat trojím způsobem. Když se ložiska vyčerpají a není produktu vlastní snahy, který by je nahradil. Když bylo z cizího míšku čepováno příliš nestydatě, takže se odběratel ropného požehnání hospodářsky zhroutil - někdy se zdá, jako by někteří východní mocnáři po ničem jiném netoužili. A zatřetí, najdou-li si produktivní průmyslové země, otrávené jejich vyděračstvím, jiný zdroj energie. Ještě to tak daleko není, ale jak se poslední dobou zdá, začíná něco takového klepat na dveře.

Neopodstatněná pýcha, starožitné imperiální myšlení, závislost na jediném a pomíjivém zdroji příjmů, to je dost příčin, pro něž je možno usuzovat, že ruský velmocenský strom neporoste do nebe. Kdo je rozumný, bude od něj udržovat odstup, aby ho nezavalil, až se tíhou vlastní strnulosti zhroutí. Je ale otázka, můžeme-li potácení ruského obra jen tak pozorovat a strouhat mu mrkvičku. Ledacos z toho, co stojí na předchozích řádcích, se může týkat i nás, nezačneme-li si dost brzy počínat prozíravěji.

Znepokojují mě totiž signály sebeuspokojení, jak ke mně doléhají z českého tisku. Jsme dobří! Jsme výkonní! Náš hospodářský produkt roste, příjmy a blahobyt rovněž, přibližujeme se Západu... Jenže čím a proč, milí krajané moji? Z čeho pramení ten nenadálý vzestup? Z vlastních dovedností a přičinění? Z plodů vlastní tvořivé inteligence, ze zakladatelského úsilí, z vlastní síly a konkurenceschopnosti? No, něco takového se také najde. Znal bych jednu docela pěkně úspěšnou firmičku... Ale většinou musel přijít nějaký Volkswagen, nějaký Hyundai, nalít peníze do skomírající socialistické fabriky nebo zbudovat na zeleném trávníku novou a postavit ji pod svůj dozor. Jediné, čím k tomu zázraku přispívá domácí prostředí, je levná pracovní síla. To je ovšem vavřín slávy jen na čas půjčený, zdroj prosperity nejistý, jenž může vyschnout, než se nadějeme: potřeba najednou pomine, někdo bude ještě levnější nebo méně zkorumpovaný, a... K trvalému nebo aspoň k dlouhodobému úspěchu by bylo záhodno se postavit na vlastní ekonomické nohy. K tomu by ale političtí činitelé této země museli upustit od způsobů, typických pro nezodpovědné orientální vladaře. Nerozhazovat dočasně plynoucí prostředky na krátkodeché volební dárky, nevytvářet v době vrcholné konjunktury dluhy, ale rezervy, nepodporovat poddanskou mentalitu natažených dlaní, nepokládat domácí podnikání za penězolom k uspokojování erární nenasytnosti, nedusit je stále novými byrokratickými výmysly. Prvním úkolem, na nějž nesmí být škoda peněz, budiž rozvoj odborného a vysokého školství, z nějž teprve mohou vzejít ti, kdo pozvednou české hospodářství nad úroveň montážní haly z cizí milosti. A všechno jiné je jen pozlátko k odloupání.

To jsme se ovšem poněkud odchýlili od otravné velmoci jménem Rusko a jejího nepříliš opodstatněného sebevědomí. Bát se jí snad nemusíme, zato nám dobře poslouží jako zrcadlo. Jsme-li pozorní, můžeme v něm spatřit leckterý rys vlastní pokřivené tváře: svůj sklon k bláhovému sebeuspokojení, k vychloubačné pýše nad svým pašáctvím, k projídání dočasných zdrojů bez pomyšlení na to, co si počneme, až bude hrnec prázdný.

http://www.annonce.cz/cgi-bin/comment