Květen 2006

Svět bez růžových brýlí aneb Putování mezi poledníky a rovnoběžkami proti proudu ustálených představ

Luděk Frýbort

(Část 10)

(ANNONCE, k. s. Praha 2002, (c) ANNONCE, k. s., (c) Luděk Frýbort, ISBN 80-900125-5-8)

Sedm tisíc ostrovů

V časovém pořadí by nyní mělo přijít vyprávění o Filipínách, ale jsem najednou jaksi na rozpacích. Co o nich psát, aby to nebyly jen popisy krajin, jaké si lze nalistovat v každém průvodci? Je zvláštní, jak málo námětů ke kritickému zamyšlení ta země poskytuje. Možná proto, že zde nápodoba západního životního způsobu došla tak daleko, až setřela většinu místní rázovitosti? No nic. Zkusím to. Snad z pokusu vyplyne aspoň několik stránek zajímavého čtení.

1. Z Manily na ostrov Cebu

Když začínám toužebně upírat zrak k nebeské modři a sledovat letadla, startující z místního letiště, vím, že už je to zase tady: někam bych letěl. Je to stejná, pravěce lidská touha po dálce, s níž dříve zasnění básníci vzdychajíce sledovali plachty korábů, zvolna mizící za obzorem. Snad jen že dnes je letadlo za obzorem než bys řekl švec; a na druhý konec světa se zasněný poeta dostane ne zrovna než by řekl švec, ale přece jen o dost rychleji než druhdy plavci na plachetních korábech. Šest hodin místo celého měsíce. Patnáct hodin místo půl roku. Teprve letadlo učinilo svět přístupným člověku, jemuž je bloudění po rovnoběžkách a polednících ne životním povoláním, ale aspoň potěšením. Nebo lépe kusem poznání, které lze získat nádavkem k běžným životním zkušenostem, a to vcelku příjemně, a dáme-li této své vášni přednost před jinými choutkami, i zaplatitelně. Letecká doprava je levná, komu se to nezdá, ať si přepočte finanční náklad na kilometr a srovná jej s železnicí. Svět se nám obrátil naruby; dojet z Prahy vlakem řekněme do Paříže vyjde na týž peníz jako si zaletět do Bangkoku; a užívat si po čtyři týdny tropického moře, palem a podobných radostí na Filipínách může být včetně letu levnější nebo v nejhorším stejně drahé jako strávit tentýž čas někde poblíž, například v rakouských Alpách.

Zejména takhle uprostřed zimy může být znamenité zaletět si do tropů. To už je takový úkaz: vždy koncem října povstanou věštci a jmou se zvěstovat zimu zlou, zimu krutou, kdy bude sněhu po pás, v povětří bude jen tak praštět a řeky budou zamrzat až ke dnu. Se stejnou pravidelností pak přijde zima utahaná a upršená, s jakou se nedá nic jiného počít než čekat, až jí bude konec. Ošidit tento rmutný čas o jeden celý měsíc, inu, to už je výhra. Zato je tu hned první z problémů: jak se mám, k čertu, vydat na to letiště? V tlustém kabátě, vlněné čepici a botách s beránkem, jak se patří na leden? A vláčet se pak s tímto naprosto zbytečným inventářem po celý měsíc v pětatřicetistupňových vedrech? Nebo se připravit u dveří s ranci, jen tak v tričku, sandálech a šortkách - honem přeběhnout k taxíku - nedbat pohledů kolemjdoucích, domnívajících se, že vidí šílence - ještě jeden mrazivý běh z parkoviště do letištní haly - a je to. Člověku může při tom na chvíli zalézt za nehty, ale z obou možností je to ta rozumnější.

Na druhém konci letu, v Manile, už poutník po botách s beránkem ani nevzdechne. I zde je ovšem zima, což znamená, že bledavě modré nebe nesálá čtyřiceti stupni jako o nějaký měsíc později, nýbrž jen tak asi třiceti. Kromě toho ještě sálá prachem, automobilovými výpary a jinými esencemi, jaké jen dovede zplodit tropické velkoměsto. Manila ... vlastně o ní nemohu mnoho mluvit. Má jediná snaha byla dostat se co nejrychleji z ní, k vidění toho tady není moc, leda zbytky starého centra, které se jmenuje Entremuros a pochází, jak již jméno napovídá, ještě z dob španělské kolonizace. Jinak už si lze užít jen všelijakých útrap, vyplývajících vesměs z apokalyptického přelidnění. V učebnicích zeměpisu ani ne zvlášť starých stál údaj o nějakých statisících obyvatel. Avšak poslední dvě desítiletí trhla oponou a z tohoto skromného čísla se stalo patnáct milionů. Veškerá městská zařízení jsou však dělaná na počet obyvatelstva mnohem nižší, čehož výsledkem je chaos. Na ulicích ... kupodivu už ani ti řidiči divoce netroubí, jak na těchto zeměpisných šířkách bývá zvykem, nýbrž sedí apaticky ve svých vehiklech a čekají. Pohne-li se plechová lavina v ulici, zacpané beznadějně z jednoho konce veleměsta na druhý, popojedou zase o metr. Co by člověk bystrým tempem ušel za hodinu, tam se taxík vleče hodiny dvě. Ó Pražané, klnoucí svému magistrátu při průjezdu Žitnou ulicí, zaleťte si do Manily! Pak teprve poznáte, co je to dokonalá dopravní zácpa.

Naštěstí jsem měl jakési varovné tušení, takže jsem už doma objednal pokoj v levnějším hotýlku hned za dvěma rohy u letiště. Hotýlek sám nemohu hanět; byl dusně zavlhlý, drobátko připlesnivělý, jak už tak v tropech bývá, drobátko předražený - na venkově lze bydlet mnohem pěkněji za peníz sotva poloviční - ale jinak přijatelný, přátelský. Pocestný, dorazivší právě přes půl zeměkoule a zmožený vedrem, by se ovšem chtěl například osprchovat. Což, sprcha by tu byla. Ale vody není. Vodních zdrojů si ani mnohem zdatnější městská správa nežli je manilská nepřičaruje a patnáct milionů lidstva už něco spotřebuje; a tak voda prostě neteče. Kohoutek vydává chrochtavé zvuky a občas z něj cosi hnědavého ukápne. Na dveřích koupelny visí cedule s výzvou hotelovému hostu: »Modlete se za déšť!« Ale vidíte, pomáhá to; patrně všichni hosté poslechli a modlili se, takže ačkoliv hned v tu ránu nepřišel déšť, přijela aspoň k večeru cisterna a upatlaní cestovatelé si mohli zajít pro vodu s kbelíkem. Ó, jaká rozkoš je takový kbelík nažloutlé, vlažné vodičky! Vtírá se otázka - kam až to může jít dál? Kolik milionů duší může čítat Manila za dalších dvacet let? Kde budou brát vodu? V divokých představách apokalypsy můžeme vidět konečný výsledek lidského množení jako stav, kdy na každého vybude jen místo k stání; ale spíš mu ještě předtím udělá příroda přítrž vyčerpáním vodních zdrojů.

Ukázat Manile záda nevyžaduje žádného zvláštního sebezapření, a tak již následujícího jitra stoupáme opět do vzduchu, tentokrát do města Cagayan do Oro na ostrově Mindanao, druhém největším ve filipínském souostroví. Praví se, že ostrovů a ostrůvků, velkých i menších, je v něm na 7 107 - prý, nepřepočítával jsem to. V každém případě dost, aby měl cestovatel celý život co dělat, kdyby si vzal do hlavy je všechny objezdit. Právě když se začíná rozednívat, nasazuje letadlo na přistání, a lze tedy zjistit, že ostrov Mindanao je hornatý, pěkně zelený, s členitým, příbojem a kokosovými palmami lemovaným pobřežím, jak prostě takový tropický ostrov má správně vypadat. Údajně má prý být obdařený mnoha přírodními krásami a přitom daleko méně zalidněný než Luzon, na němž se nalézá Manila. Bylo by zajisté moc krásné se po něm rozjet a vyrazit si do hor, do džunglí, k jezerům a vodopádům. Ale odpustíme si toho potěšení, jelikož je to takhle dost hra s ohněm. V novinách, jež se mi dostaly do ruky na letišti, zrovna stála zpráva o tom, že jakási Národně osvobozenecká fronta ostrova Mindanao (nepamatuji si zcela přesně ten ušlechtilý titul) zase polapila dva neopatrné turisty a nyní z nich a jejich příbuzných ždímá milionové výkupné, samozřejmě že v milionech dolarů, ne filipínských pesos. Nevím, co by Osvobozenecká fronta mohla i při nejlepší vůli vyždímat ze mne, ale třeba bych jí těžko vysvětloval, že nejsem Rotschild; a tak to radši nebudu zkoušet. Nebezpečí být někým osvobozen se sice týká spíš vnitrozemí a jihozápadní části ostrova, ale člověk nikdy neví, co si takový osvoboditel zamane. Škoda.

Ono je vůbec více věcí škoda při tom osvobozování. Já vím, ještě před nějakým tuctem let to byla všude náramná móda, tenhle osvobozenecký boj, umělci, univerzity i žurnalisté se jej divoce zastávali, dokonce i církev svatá zplodila jakousi teologii osvobození. S tímto větrem v zádech se gerojové s kalašnikovy proháněli v maskovacích mundúrech po džunglích a horách od Jižní Afriky po El Salvador a osvobozovali, jen se za nimi prášilo. Občas někde vypálili policejní stanici, jindy zase vládní vojsko natřelo záda jim, a tak to šlo ve vzájemném hrdinství napořád. Kupodivu od devětaosmdesátého roku, ďasi vědí, čím to může být, osvobozování ubylo. A kde ještě nějaké zbylo, neprojevuje se již v hrdinném boji s utlačovateli, ale že osvoboditelé tak občas někde něco ukradnou. Nebo si chytí neopatrného pocestného. Nectné huby by mohly říci, že se z osvoboditelů stali obyčejní zloději, ale to by ovšem bylo utrhání; zloději se přece nesdružují do osvobozeneckých front a lidových svazů.

Nicméně pohlédneme-li okem nestranným na bilanci nyní již aspoň třicetiletého osvobozování, je dost žalostná. Osvobozeného není pranic kromě několika koutů v hloubi pralesa, z nichž je možné snadno se vypařit, kdyby přišel policajt. A země, již gerojové revoluce hodlali osvobodit - je to truchlivé, ale poctivě je nutno přiznat, že jí nepřinesli nic než chudobu a trápení.

Filipíny jsou země ne zvlášť bohatá a kromě nějakého toho ovoce, kopry a laciného textilu nemá světu mnoho co nabídnout, leda krásu svých pobřeží, panenskou malebnost svých hor a především své krásy podmořské; stalyť se Filipíny rájem sportovních potápěčů. Ovšem jen tam, kde se cizinec nemusí obávat, že v noci přijde nějaký obejda s flintou a osvobodí ho. A tak si šťastnější a požehnanější ostrovy užívají rozkvětu a bohatství přivátého s mořechtivými cizinci, kdežto osvobozované Mindanao chřadne, chudne a zaostává. Ostatně nejen ono; Mindanao je teprve začátek celého pásu nejisté půdy jižních Filipín, kam je lépe nelézt. Ne že by se muselo něco stát; ale při troše smůly by mohlo. Přitom jsou to ostrovy a ostrůvky pohádkově krásné, souostroví Sulu, Pangutaran, Tapul, Jolo, příroda neporušená, pastva pro oči poutníkovy ... no, snad až se jednou doosvobozuje.

Dlí totiž na těch ostrovech, na rozdíl od vesměs katolické většiny země, obyvatelstvo muslimské; a někteří jeho předáci se před časem dali kýmsi přesvědčit, jak by bylo výborné, kdyby usilovali o samostatnost. I usilují, i když silami značně ochablými od té doby, co si někdejší rádce a podporovatel ujařmených národů sám neví rady. Co by si se samostatností měli počít, nad tím se ještě nezamysleli.

Od těch časů se situace značně zostřila, jelikož jihofilipínským osvoboditelům sice ubylo rádců a dobrodějů z tábora míru a socialismu, zato se však dali do spolku s bičem Alláhovým Usámou bin Ládinem, který podřízeným nějaké jen takové lajdání a vydírání výkupných netrpí, nýbrž si žádá rázných skutků ke zkáze světa nevěřících. Skutky se nějaké skutečně staly, takže se nyní na jih Filipín stahují vládní i americké jednotky a ve vzduchu je cítit olovo. Ještě uvidíme, jak to dopadne. Přesto bych se při jistém výběru ani teď nebál na Filipíny letět, ono nebývá pokaždé všechno tak horké, jak senzací chtivý tisk dělá. (Duben 2002)

Ale město Cagayan de Oro je bezpečné a ve srovnání s manilským uličním blázincem i vcelku poklidné. Co se jeho jména týče, přídavek de Oro značí »zlatý« a je to španělsky. Španělé vládli na Filipínách po čtyři století a vtiskli jim svou pečeť, především v podobě všudypřítomného katolického náboženství, obyčejů a z jisté míry i jazyka. Ještě stále, málem sto let poté, kdy ve válce s USA o Kubu ztratili Španělé i Filipíny, se v mnoha lepších rodinách hovoří španělsky, třebaže tohoto ostrůvku někdejšího koloniálního vztahu už valem ubývá. Ale názvy ulic, měst, příjmení i křestní jména velkého dílu Filipínců, to všechno ještě zní španělštinou. Američané po válečném dobytí (ostatně snadném) připravili Filipíny svědomitě a bez imperialistických choutek na samostatnost, již jim v určeném termínu spolu s rozličnou pomocí poskytli, přesto však zůstalo na ostrovech zjevného amerického vlivu, nepočítáme-li dosti slušnou znalost angličtiny, jen málo.

Jazykově jsou Filipíny vůbec zajímavá země. Bloumám v ostrém slunečním úpalu - jsme tu na osmé rovnoběžce, to už se v poledne dělá stín jen jako malé kolečko pod nohama - po cagayanském přístavu, ale co dělat, když loď na ostrov Camiguin jede až za hromadu hodin; a z dlouhé chvíle si čtu i vyhlášky a nápisy na rezavých cedulích. Některé jsou psány v jakémsi domorodém jazyce, vzdáleně připomínajícím malajštinu, ale většinou je všechno anglicky. Anglicky jsou psané i noviny, které se tamhle ve větru válejí, anglicky se zásadně jedná v úředním styku, filipínského domorodce nikde nepřijmou ani za prodavače burských oříšků, neumí-li aspoň trochu anglicky. Je to okolnost, zpříjemňující cestovateli značně život, srovnáme-li snadné obcování filipínské s jinými končinami světa, v nichž vládne domorodý státní jazyk a jinak už nic. Býval bych se rád před cestou naučil aspoň několika drobtům z domácí řeči, ale neudělal jsem to. Jednak že toho při obecném rozšíření angličtiny není třeba; a jednak ... které řeči, prosím pěkně?

Té, která se nazývá tagalog a mluví se jí v Manile? Jenže Manile jsem ukázal záda a nemám valné touhy se do ní vracet, leda až před odletem. Nebo jazyku bisaya (jinak též cebuano) na turisticky oblíbených ostrovech o něco jižněji? A jak vůbec se mluví tady v Cagayanu? Věru že nevím. Sám ostrov Mindanao je požehnán asi dvaceti jazyky; a na celých Filipínách jich je kolem sedmdesáti. Pak se něco uč. Filipínská vláda, hodlající v návalu vlastenectví před časem zavést jednotnou úřední řeč pro celý stát, se jala prosazovat zmíněný již manilský tagalog, ale bez valného úspěchu. Jako jeden muž se proti tomu postavili lidé všech ostrovů řkouce, že si nenechají od Maniláků vnucovat tu jejich hatmatilku. Pročež, řekl bych že na štěstí pro Filipíny, zůstalo u angličtiny. Pozůstatek nezdařeného pokusu lze shledat už jen na filipínských bankovkách ... počkejte, ještě mám jednu desítipesovku schovanou ... Republika ng Pilipinas, Sampung piso.

Ostrov Camiguin není z největších ve filipínském souostroví, ale zato pěkný a mnohotvárný. Ne že by to byl tajný tip, turisty a potápěči dosud neobjevený; ale mnoho lidí sem nejezdí, rozhodně žádné hromadné výpravy velkých cestovních kanceláří. Potkáš-li na Camiguinu bledou tvář, bývá to stejná duše cestovatelská, dozvěděvší se někde náhodou o pěkném, malém ostrově. Tváře tmavší jsou pak přátelské, zubící se od ucha k uchu. »Hallo, friend!« volají přívětivě a je možno jim stejným způsobem odpovědět. To, dlužno zdůraznit, není jen tak samo sebou. V největší části takzvaného třetího světa je dobře si vypěstovat na oslovení friend značnou ostražitost a urychleně se vzdálit, ozve-li se odněkud, jelikož neomylně předcházívá škemrání o peníze.

Na Camiguinu a většinou ani na ostatních filipínských ostrovech téhle vlezlosti není. Dokonce ani obchodníčci a dopravci se nepokoušejí pocestného nijak zvlášť ošidit, a to už je vůbec v těchto mořích nějaká vzácnost. Mám určitý cvik z Indonésie i odjinud, takže než vyslovím zájem o kousek ovoce nebo o tričko, zeptám se raději předem někoho na transakci nezúčastněného, co mám za takový předmět dát; kdybych se zeptal obchodníka, dozvěděl bych se pěkné věci. Tady to není třeba. »Kolik může stát kilo manga?« zkoumám tržní podmínky u toho bosého mužského, co mě přivezl na trh v motorce s boudičkou. »Forty pesos,« zní odpověď. A opravdu, opakuji-li otázku u ovocného stánku, údaj je týž, opatrnosti nebylo třeba. Jak vzácný to úkaz všude od Istanbulu po Pacifik! Nevím, co přesně znamená jméno Camiguin, ale domorodci rádi zdůrazňují podobnost toho slova s anglickým come again, přijď znovu. Inu, nic bych proti tomu neměl, friends. Bylo mi u vás dobře.I když, poctivě řečeno, je tu na tropický ostrov mořských radovánek poměrně málo. Moře by sice všude kolem bylo, ale je většinou dost nepřístupné, tříštící se v divokém příboji na srázných skalách. Korálové útesy se svým pestrým životem se nalézají až dost daleko v moři, a jen tak ležet na písku a hodiny hodinoucí se opékat na slunci by bylo pochybné potěšení tam, kde by snad slunce za chvíli vypálilo díru do kůže.

Vnitrozemí je už lepší, Camiguin má jen nějakých třicet kilometrů v průměru, ale vejde se na něj sedm sopek, z nichž ta nejvyšší se jmenuje Hibok-Hibok a je dosud činná. Není-li její vrchol právě zahalený do mraků, lze nad ním spatřit povívající obláček sopečného dýmu, a jednou za čas si usmyslí vybuchnout; to pak nemusí být nic zvlášť veselého. Naposledy si vyhodila z kopýtka v roce 1951 a stálo to život dva tisíce lidí. Nicméně pravděpodobnost, že by se to mělo opakovat zrovna v naší přítomnosti, je celkem malá, a tak si nedáme obláčkem nad sopkou kazit hezký čas. Až pod samé vrcholy jsou sopečné hory Camiguinu porostlé hustou, vlhce zapařenou džunglí, a protože se vulkanická činnost projevuje i některými příjemnějšími způsoby než občasnými erupcemi, nabízí se k výletům řádka teplých i chladných pramenů, několik krásných vodopádů, a vůbec je kam chodit a nač se dívat. Rovněž veliké, chladné jezero přírodního pramene Santo Niňo stojí za námahu dvouhodinového pochodu v tropickém úpalu. Jméno je to rovněž španělské a značí Svaté dítě, po česku Jezulátko.

Prý že někde na Filipínách stojí městečko, zvané Santo Niňo de Praga - Pražské Jezulátko! Snad že sem byl někdy v století sedmnáctém přeložen některý jezuita z pražské koleje, založil misii a nazval ji po svém milovaném chrámu. Nevím, jak to bylo přesně, nevypátral jsem to. Ale že je to zvláštní pocit, najít Pražské Jezulátko deset tisíc kilometrů daleko, pod sopkami a palmami.Jistě; až na ten rebelantský jih jsou Filipíny země hluboce katolická. Největší katolický národ v Asii, praví se. Což je snadno pravda, neboť jiné většinově křesťanské země v Asii ani není. Na rozdíl od jiných končin tohoto světadílu nemívaly Filipíny před příchodem kolonizátorů nijak zvlášť vyvinutou vlastní kulturu ani náboženství, nezakořenil zde buddhismus, hinduismus ani taoismus, ledaže víra Prorokova zasáhla na nejzazší filipínský jih. Španělští misionáři se tu setkali jen s primitivními animistickými kulty a nebylo jim obtížno zemi v krátké době obrátit na katolictví, třebaže leckteré podivné obyčeje, zejména v odlehlejších horských krajích, lze jen s námahou mít za katolické.

Na druhé straně Filipínám zase cosi chybí, ona jistá asijská barvitost a exotika, s níž se lze setkat v Thajsku, v Indii či v Japonsku. Žádné tajemné chrámy, žádní mniši v oranžových rouších a potulní svatí, žádné dunící gongy, dým vonných tyčinek a podivné vyzpěvování, nic z toho, co dává pocestnému tušit, že se ocitl v jiném, jemu jen zčásti pochopitelném světě. Dokonce ani barokně koloniální architektuře zde Španělé nenechali vzniknout jako třeba v Mexiku. Není příliš na čem oku spočinout: tu a tam betonový kostelík, jaký by mohl stát i někde na sídlišti, tu a tam sádrová soška svatého, jenže těžko poznat kterého, když má uraženou hlavu a je celý olezlý tropickou plísní. Ale podívejme, není tohle svatý Jan Nepomucký? Zdravíčko, krajane, podívejme, kde jsme se to až setkali.

Ale třeba by někoho zajímalo, nač filipínské dobrodružství tak asi přijde; vykládat o krásách cizích zemí a neuvést, jakou rychlostí se v nich vyprazdňuje kapsa, není informace zcela úplná. Filipínská měnová jednotka se nazývá peso a má tu vlastnost, že se v ní českému návštěvníku dobře počítá, jelikož její hodnota je jen o nějaký ten halíř nižší než koruny české. V době mé návštěvy jsem dostal za jeden americký dolar čtyřicet pesos; myslím, že ani v Praze to číslo nebylo příliš jiné. Chatička u moře přijde na nějakých 300 až 400 pesos, pokoj pro dva v menším městečku stojí dvě stovky až tři, v Manile ovšem sedm až devět. Nasytí se pocestný bohatě se vším všudy za šedesát, osmdesát, a vyhodí-li si z kopýtka, může to stát i přes stovku. Pivo značky San Miguel stojí v hospodě tak patnáct až dvacet pesos.

Jak český čtenář bystře pozná, samé ceny důvěrně známé. Ne že by ovšem nebylo možno vydat peníz mnohem vyšší, ba horentní v rozličných luxusních establishmentech; ale k tomu není nikdo nucen, lidovější nabídky je dost. Zhlédl jsem - z příslušné vzdálenosti - jeden takový luxusní podnik na osamělém ostrově: jeho návštěvníci měli k dispozici veškerý komfort, jaký jen koho může napadnout, a platili za to v dolarech zhruba totéž co my skromní v pesos; za to je řečený ostrov přísně a dokonale izoloval od okolního světa. Jakmile se mu domorodá loďka přiblíží na doslech, ihned se vyřítí strážce v motorovém člunu a žene ji pryč - ale proč tedy jezdit do cizí země? Jaký je to cestovatelský zážitek bez kontaktu s živými lidmi a jejich obyčeji? Jaké vůbec cestování, omezené jen na pár stovek čtverečních metrů superluxusního ostrova vyvolených? Nevím. Komu záleží na tom, být dobře izolován, tomu se to nejlépe podaří v kriminále. Ostrov vyvolených cosi takového je, ovšem na vysokém stupni přepychu.

Ale aby se nezdálo, že jsou Filipíny země za babku, jedna ze základních potřeb je zde ukrutně drahá, totiž voda. Nemyslím tím vodu z kohoutku, jíž je lépe si ani zuby nečistit, nýbrž vodu pitnou a nezávadnou. Lze ji koupit v plastikových láhvích, a už kvůli tomu čištění zubů to poutník musí občas udělat; ale je to drahé povyražení. Plastiková lahvička přijde na 25 až 30 pesos, takže je dražší než pivo. Dokonce - víte, země, kde zítra znamená včera (nebo naopak, už mi tyhle věci vyšly z hlavy), to už tady bylo; ale je jen jedna země na světě, kde je voda dražší než rum. Dobrý rum, solidní, z cukrové třtiny dělaný, jsem kupoval od 22 do 35 pesos za litr, neboť v tropech je užitečné si dvakrát denně propláchnout tělesné trubky něčím ostrým; to chrání proti rozličným breberkám a cizopasníkům lépe než celá apatyka. Již vidím, jak se ledakomu rozsvítily oči: rumu jak vody! Jiní naopak svraští brvy a řeknou - ha, zkáza mravů a obžerství sodomské ... ale vida: za celou svou cestu jsem neviděl opilého Filipínce. Ba dokonce ani mírně přinapitého.

Marně je pokouší démon alkohol, i kdyby byl zadarmo. Jaký to rozdíl proti jiným světa krajům, kde je alkohol třeskutě drahý - myslím teď třeba na evropský sever - a přes- to (nebo právě proto) je lid oddán kořalce! V tom, myslím, lze vidět důkaz marnosti snah o regulaci lidských hříchů mastnou cenou: mezi ní a spotřebou není velké souvislosti. Buď ta hříšnost lidem stojí za to, a pak za ni dají peníze. Nebo jim za to nestojí a ani nízká cena je k ní nesvede. Nelze bránit démonu alkoholu tím, že se zdraží či zakáže. Ledaže tak na stromě pokušení naroste vzácné, lákavé ovoce.

Nu, dobře bylo na Camiguinu a přišel čas popojet dál. Loď připlouvá, malý, ale rychlý katamarán norské výroby, lidé nastupují, bledé tváře vesměs do klimatizované kabiny, domorodci s koši, dětmi, slepicemi a jinými předměty na plachtou zastíněnou palubu. Odplouváme za pozdravů a mávání z břehu - come again! Přijďte zase! Podoba ostrovního jména nutí k zamyšlení. Jaképak by to bylo, vydat se zase jednou do zdejší příjemné bezstarostnosti? Nebo dokonce, jak to již mnozí učinili, přesídlit sem z drahé a studené Evropy na stará kolena natrvalo?

Ale ne. Ještě chci něco ze světa poznat, ne spočinout v pouhé příjemnosti. Toho dne, kdy mě přemůže chuť spočinout, lehnout si, obrátit zrak mezi kývající se koruny kokosových palem a takzvaně si užívat - ten den, vím to, bude prvním dnem konce. Zatím to ještě tak daleko není a zvědavost mě pudí dál, k jiným ostrovům, horám, obzorům. Ten další se nazývá Cebu a jeho hlavní město nese totéž jméno. Je veliké, v celé zemi po Manile největší, takže lze předem tušit, že zde nebude zvlášť co pohledávat. Ostatně v něm nemíním prodlévat, hned ráno ujíždíme pryč, k zeleným obzorům hor a pobřeží. Na ostrově Cebu je takových pěkných, idylických pobřežních míst hodně a lze si vybrat; a tady stojí autobus, mířící k obci Moalboal. Dočetl jsem se už, že poblíž toho místa se nalézá proslulá a potápěči vyhledávaná pláž Panagsama, takže to by mohl být náš další přechodný cíl.

Přichází průvodčí a trhá z bločku jízdenky, čtyřhodinová jízda přijde na nějakých čtyřicet pesos, což je legrace. Je mi pouze poněkud divné, kam chce ten autobus jet celé čtyři hodiny, protože tak velký zase ostrov Cebu není, aby se zhruba čtvrtina jeho obvodu musela objíždět tak dlouho. Vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat.

Odbočmež na tomto místě od krás ostrova Cebu a povězme si něco o filipínských dopravních prostředcích. Jsou různé a lze je rozdělit na dvojí skupinu: dopravní prostředky námořní a pozemské. Ty námořní jsou většinou příjemné, spolehlivé a nepříliš drahé. Ty pozemní ... ó hrůzo. Snad nikde jsem necestoval tak nepříjemně jako na Filipínách. Ze všeho nejspíš se člověk nasouká do nějakého autobusu. Pravím nasouká, protože je zkonstruován pro osoby nepřevyšující metr padesát; co si má počít dlouhonohý a dlouhoruký Evropan, na to konstruktér nepomyslel. Že by autobus nebyl po střechu přeplněn, se snad ještě ve filipínských dějinách nepřihodilo; sedátka jsou jako pro panenky, a ať děláte co děláte, zaberete dvě místo jednoho, což vám vynese nepřívětivé pohledy od těch, kteří by si taky chtěli sednout. Ale všechna čest vlídnému lidu filipínskému, nahlas nenadávají.

Autobus je buď levný a obyčejný, nebo též luxusní a pořád ještě dost levný; avšak po jistých zkušenostech dám přednost obyčejnému. Náleží nějaké chudé společnosti, takže sice hrozí rozpadnutím, sedadla jsou tvrdá a komfort nevalný, ale zato - je zde klid! Chudá společnost nevybavila svůj vehikl videopřístrojem a ampliony pět centimetrů nad hlavou, které vyjí, vřískají a kdákají na nejvyšší dosažitelný stupeň, k čemuž může cestující pozorovat, jak se vpředu na obrazovce v jednom kuse někdo kdovíproč mydlí a mlátí. Jinak velkého rozdílu není. Jak chudý, tak luxusní autobus se musí proplést nekonečnými předměstími, plnými prachu, puchu, hektické dopravy, psů, motorikš, rozvážečů ovoce, selských kár, buvolů, cyklistů a vůbec kdečeho. Okamžikem startu se do tak už přeplněného vehiklu ještě vecpou prodavači všeho možného a za hrozného povyku se prodírají vpřed a vzad.

Nu, naštěstí je ostrov dost malý, takže se velkoměsto Cebu City nemůže rozlézt až kam by chtělo; za nějakou hodinku nabízeči vyskáčí, zatáčky začínají stoupat do hor, je už volněji, i když pořád ještě dost nacpáno. Naskýtají se pěkné rozhledy po ježatých, zalesněných hřbetech, na drobné vesničky v údolích, a najednou už to zase jde dolů a objeví se modrý pás moře a za ním šedavý obrys sousedního ostrova Negros. Ještě hodinku a konečně - konečně! Moalboal je tady.

Do krychlovita zmáčknutí se vyvalíme ven, to by tedy bylo za námi. Nicméně se rozhoduji omezit cestování filipínskými autobusy na minimum. O další dopravu je okamžitě postaráno. Tentokrát již žádný autobus, nýbrž prostředek jménem tricykl, jímž se na Filipínách jezdí na kratší vzdálenosti. Představte si starou, doškytava zchátralou motorku, obvykle stopětadvacítku, k níž je po straně připojeno ještě jedno kolečko a nad ním boudička s ozdobnou stříškou. To se musí filipínským přepravcům nechat, že své prostředky vyzdobují, o cingrlata, třásničky, světélka a obrázky svatých nikdy není nouze. Do boudičky tricyklu se jakž takž vejdou dva, nemají-li příliš dlouhé nohy a velké rance. Veze se jich tam nezřídka sedm. Osmý plandá v povětří a přidržuje se rámu boudičky. Nikdy bych býval neuvěřil, co takový maličký motůrek utáhne, nesmí to ovšem jít příliš do kopce.

Nu, ale když sáhnu do kapsy a vytáhnu dvacet pesos, mohu si najmout ten zázrak sám pro sebe. Jinak to stojí tři, ba pět, řekněte, co by člověk za takový obnos ještě chtěl? Jen na delší vzdálenosti nebývá jeho majitel ochoten se vydávat, obávaje se, že by se mu ten přístroj cestou rozpadl. To je škoda, jelikož by mi nebylo proti mysli objet tím způsobem celé Filipíny.

Panagsama je městečko potápěčů a světoběžníků, kromě nich a domorodého personálu tu nikdo nebydlí, jen hospůdka na hospůdce, penziony, chatičky, potápěčské školy. Provozovatelé těchto zařízení jsou vesměs usedlí Evropané. Je zvláštní, jak málo Filipínců něco podniká; domorodé obchůdky, firmičky a doprava bývají zpravidla v rukou Číňanů, cestovní ruch ovládají Němci, Angličané, Holanďané, Švýcaři. Děje se tak v míře mnohem vyšší než kdekoliv jinde v teplých mořích. Zčásti proto, že filipínská vláda nečiní drobným investorům z Evropy žádné větší potíže: chceš si otevřít hospodu - otevři si. Zaplať nějakou tu daň a žij si spánembohem. Tak se zde už stačila vyvinout pozoruhodná lidská rasa, tropický běloch: opálený čahoun ve vybledlém tričku, obvykle člověk laskavý, usměvavý a vyrovnaný, ale též činorodý a houževnatý. Někteří se na Filipínách oženili a zakotvili napevno, jiní se - snad - ještě někdy vrátí domů. Ale většinou se na to netěší. Zvykne-li si kdo na zdejší neustálé vedro a netrpí steskem, může vést živůtek velmi líbezný; životních potřeb není mnoho a jsou laciné. Když je firma jednou zavedená, vysedává pan šéf s hosty pod stinnou stříškou, tlachá s nimi, upíjí piva a jen občas se jde přesvědčit, jestli mu personál v kuchyni nelajdačí. Ten personál, to už jsou Filipínci. Ne že by nikdo z nich nemohl dát dohromady prostředky na zřízení hospůdky nebo penzionu; ale obvykle jim to nestojí za to. Dá to nějakého starání a běhání a slunná, bezstarostná filipínská povaha po starostech netouží.

Když se cestovatel nasytí potápění na korálovém útesu, může se pro změnu vydat do vnitrozemí. Tricyklem k vesnici Matutinao, například, a odtud pěšky po stezičce podél řeky - pravím, máloco je tak pěkného jako řeka v džungli, s čistou, zelenavou vodou, zastíněná palmami a jinou vegetací. Po hodince chůze se přijde k nádhernému, mnohastupňovému vodopádu. Tricyklista mezitím počká, abychom si nedej Pámbu na zpáteční cestu nenajali jiného; takový obchod se mu nenaskytne každý den. Aby přece nejel zpátky tak nevytížen, sebere cestou ještě jakéhosi mužského s kohoutem v podpaždí. To může znamenat jen jediné: kdesi poblíž se pořádají kohoutí zápasy a řečený muž se k nim vypravil se svým nejnadějnějším šampionem. Hladí ho a něžně k němu promlouvá, ale zpátky už ho nejspíš nepoveze; kohoutí ztrátovost při zápasech je značná. Kohout je hloupý pták: ukážeš mu jiného kohouta a on se s ním hned popere, třebaže široko daleko není žádná slepice, o niž by se mohl svářit. Pranice je to urputná, peří jen tak lítá a není toho konec dřív, než jeden ze soků klesne v krvi nebo s okem vyraženým soupeřovým drápem. Kolem dřepí na bobku domorodci, vzrušeně pokřikují a sázejí nevelké částky na předpokládaného vítěze.

Což, neberu nikomu jeho potěšení. Pro můj vkus je to podívaná poněkud řeznická, ale zato je jednou z mála, jež si může dovolit i nemajetný domorodec. Statného kohouta vypěstovat nestojí mnoho a prát se ho nemusí nikdo učit, to on umí sám od sebe. A když se usměje štěstí, třeba uklove a utluče hromadu jiných kohoutů a na šťastného majitele se kromě té sportovní slávy sesype i požehnání v podobě nějaké té stovky pesos - kdo by mu to mohl mít za zlé? Moje starost to není; nejezdím do cizích zemí proto, abych domorodcům vymlouval jejich obyčeje. Zato se ale musím důkladně rozhlédnout, než se někde ubytuji. Vidím-li hned za domem nepřehlednou řadu košů s kohouty, je lépe se odporoučet, byť i místo bylo jinak pěkné a cena nevysoká. Neboť začne-li vám každé ráno úderem čtvrté hodiny hned za bambusovou stěnou kokrhat tři sta padesát kohoutů ... třeba jsou lidé, kteří si potrpí na časné vstávání. Ale já to mít nemusím.

A když je už řeč o domácí zvěři, musím se zmínit o tvorečku, jejž mám na rozdíl od kohoutů rád - jmenuje se gekko. Je to malá, světlá, skoro průsvitná ještěřička, šmejdící po stěnách a po stropech - udrží se i na naprosto hladkých plochách, a to i vzhůru nohama - a kouká tak bystře svými korálkovitými kukadly, že se člověk musí usmát. Mimoto chytá komáry a jiný hmyz, což je záslužná činnost. Někdy se též vyskytne její větší zelený příbuzný a to už je jiná potvora; chytá i myši a menší ptáky. K večeru se vám představí: to se najednou odkudsi ozve silným hlasem, jaký by člověk v tom tělíčku nehledal, volání: »Gek-kooo! Gek-kooo!« Mimo kohouty a gekka už se v domech vyskytují pouze švábi - s tím se nedá nic dělat, švábi patří prostě k tropům a běhají i po drahých a noblesních hotelích, ostatně nikomu neubližují. Jsou velcí asi jako menší myš. Psi - ne, ti už v ubytovacích zařízeních nejsou, zato ale jich jsou hejna, tlupy a smečky všude kolem. V některých horských krajích na Filipínách se psi pěstují jako jatečná zvířata, na čemž zatím máloco změnily protesty zámořských psomilů i zákazy filipínské vlády. Kde tento obyčej panuje, poznáte podle toho, že všude vidíte spousty štěňat, ale málokdy dospělého psa. Jinak si psi hledí svého, nežebrají a neobtěžují, jelikož vědí, že kromě nějakého kopance se nemají čeho nadít. Jsou to dost ošklivá, prašivá a nemocná zvířata, takže člověk snadno odolá pokušení podrbat je za ušima.

A to už je čas vydat se na další etapu, tentokrát o něco dál, přes velký kus moře. Letiště už neleží na Cebu, nýbrž na sousedním ostrově Mactan, u města Lapu-Lapu. Místo je proslulé tím, že zde před čtyřmi staletími filipínský náčelník téhož jména zabil a snad i sežral slavného mořeplavce Magellana, zabrániv mu tak v jeho předsevzetí obeplout jako prvnímu v dějinách svět. Dokud evropská kolonizace ještě platila za věc úctyhodnou a světu užitečnou, byl náčelníkův skutek vnímán negativně, avšak nyní se doba změnila a tatáž kolonizace je právě tak jednostranně vyhlašována za dílo prokleté, pročež se z náčelníka Lapu-Lapu stal filipínský národní hrdina. Po náměstích stojí jeho sochy v hrdinské póze s oštěpem a štítem, kdeco se po něm nazývá, mimo jiné zdejší město a také jedna ryba, ostatně velmi chutná. Jinak - nevím. Jelikož nemiluji jednostrannost, nevím tak přesně, co národní hrdina Lapu-Lapu pro Filipíny vlastně vyhrdinoval.

Magellan by býval z jeho ostrova beztak brzy ujel a následné španělské kolonizaci Lapu-Lapu nezabránil, ta se udála přesto a nezávisle na jeho hrdinském skutku. Kontaktu s okolním světem nezabránil už vůbec. Ať s kolonizací nebo bez ní, stěží mohly Filipíny zůstat takové, jaké je chtěl uchovat slavný Lapu-Lapu; a je možná dobře, že se mu to nepodařilo. Dnešní Filipínci, ač mu staví pomníky, by asi velmi neradi žili v světě civilizací nedotčeném; je to živobytí dost nekomfortní, o němž se v pohodlné lenošce rádo čte, ale nerado by se jeho obtížnosti braly na sebe. Ačkoliv, pravda, mohl ten život bez výdobytků civilizace mít i něco do sebe. Magellan se sice na Filipíny plavil spoustu let, sice ho tam nakonec zamordovali, ale zato po nich nemusel jezdit autobusem.

2. Poslední pomezí

Ale to všechno ještě nic není; Camiguin a zvlášť Cebu jsou ostrovy zalidněné, civilizované, daleké toho, aby je někdo mohl pokládat za panenskou ostrovní divočinu. Tu abys dnes vůbec pohledal; ale na Filipínách ještě jedna zbyla. Jmenuje se Palawan, ostrov podlouhlého tvaru, jemuž sami Filipínci říkají last frontier, poslední hraničářská země. Tam je ještě příroda neporušená a vnitrozemí neobydlené. I podél pobřeží je osídlení malinko, jedno hlavní město, spíš roztahané než velké, a jinak už jen rybářské osady, od světa téměř odříznuté vesničky, ojedinělé zárodky turistického ruchu. A vnitrozemí ... ne, úplně neobydlené není; žijí tam doposud roztroušeně divošské kmeny, jež filipínská vláda nechává moudře na pokoji, nepokouší se je civilizovat ani je navštěvovat dobře míněnou osvětou. Palawan je dokonce místo, kde byl roku 1978 objeven poslední dosud neznámý nárůdek světa. Jmenuje se Tau't Batu, bydlí v jeskyních Singnapan nedaleko osady Ransang a jeho životní způsob se nezměnil za celých dvacet tisíc let existence. Kdo by se chtěl na tu raritu jít podívat, musí si nechat zajít chuť; území Tau't Batu je naprosto a pro každého bez výjimky zakázané. Možná že to tak divoši vydrží ještě dalších dvacet tisíc let. I když nevím. Bude jistě záležet na filipínských úřadech a jejich snaze uchránit Tau't Batu styku s civilizací, ale ještě víc na nich samých; a zkušenost ukazuje, že je to záležitost nesnadná. Postačí jeden divoch, který se nějak dostane do nedaleké osady a zvěstuje ostatním, jaké krásy tam viděl a čeho si všeho užil, jízdy tricyklem a piva, a na ukázku přinese do své rodné jeskyně růžový plastikový hrnek. V tu chvíli bude po odloučenosti, jelikož bezcivilizační stav pokládají za krásný a bohulibý lidé civilizovaní, kdežto těm, kteří v něm žijí, se líbívají spíš ty plastikové hrnky.

Hlavní město Palawanu se jmenuje Puerto Princessa, prý na počest jakési dávno zapomenuté španělské princezny. Praví se, že je nejrozlehlejší ze všech filipínských měst a také nejčistší. Tomu prvnímu se není co divit, připojte například k Říčanům všechno až po Krkonoše a budou také nejrozlehlejším městem v Evropě. Leda že na Palawanu není připojování tak problematické, neboť kromě džunglí a neobydlených hor tu není nic, co by se administrativnímu šimlu stavělo do cesty. Pro nás je ale východištěm k prozkoumání ostrova; a tu se ukazuje, že přírodní neporušenost má i své stinné stránky. Především je velmi obtížné se odkudkoli kamkoli dostat. Silnice jsou na Palawanu prachmizerné, což je pokrok, jelikož ještě docela nedávno nebyly vůbec žádné. Žehrali jsme na filipínské autobusy, avšak nyní bychom některým vzali rádi zavděk, jen kdyby byl.

Ale na Palawanu není autobusů. Kdo se chce mermomocí dostat z Puerto Princessa někam dál, musí použít dalšího a asi nejtypičtějšího z filipínských dopravních prostředků, kterému se tady říká jeepney. Představte si prastarý armádní džíp, na jehož podvozku je namontovaná veliká, co nejpestřeji omalovaná kabina. Nejdůležitější ovšem jsou reflektory, o nichž mi bylo řečeno, že jich může být na zvlášť vynikajícím jeepney navěšeno až sto padesát. Ne že by jimi řidič potřeboval na něco svítit; je-li překvapen tmou, ukáže se, že z celé té chromem se lesknoucí záplavy funguje tak stěží jeden. Jejich účel netkví v svícení, nýbrž v buzení dojmu, a toho je také dosaženo: kdo jednou uzřel správně vystrojený, omalovaný a oreflektorovaný filipínský jeepney, bude se už navždy jen usmívat nad nejdivočejšími kreacemi evropských automobilových nadšenců.

My si na reflektory tolik nepotrpíme, spíš bychom se rádi někam konečně dostali. Nevede se nám nejlíp, oba jsme kdesi chytili nějakou chřipku (našinec by řekl nachlazení, ale řekněte mi, jak se v tom vedru někdo může nachladit?). Kurýrujeme se z ní domorodými léčivy, nad čímž není nutno ohrnovat nos; domácí lékárníci znají zdejší choroby a vědí, co na ně platí, proto se také chřipka nerozrůstá do povážlivějších rozměrů. Ale potřebovali bychom si odpočinout. Najít nějaké klidné, pěkné místo u moře, napnout si houpací síť mezi dvě palmy a počkat dva nebo tři dny, až chřipka poleví. Takové místo je hned nablízku, ujišťují nás místní znalci: San Rafael, nějakých šedesát kilometrů podél pobřeží k severu. Jeepney tam jede hned ráno.

Jdeme tedy na stanoviště jeepneyů. Je jich tam celé hejno, jeden omalovanější než druhý. San Rafael? Nu, možná že tenhle, zní váhavá informace. Dostaví se řidič toho zázraku, ano, když tak o tom uvažuje, možná že do toho Rafael jede. Vlastně skoro jistě. Kdy? Ale docela brzy. Za půl hodiny. Nebo za hodinu. Člověk si musí zvyknout na to, že domorodec je zřídkakdy schopný či ochotný poskytnout jednoznačnou informaci, a to i o věcech zcela jasných. Kdo chce získat použitelný údaj, musí se ptát aspoň tří na sobě nezávislých informátorů a jejich sdělení s velkou porcí zkušenosti a skepse srovnat. Lépe je ptát se žen než mužských; snad proto, že domorodý muž by pokládal pod svou důstojnost přiznat, že nic neví, a poví raději nějaký nesmysl, aby si nezadal.

Vehikl je zatím prázdný, nad čímž se může radovat jen pošetilý Evropan; tento stav totiž ve skutečnosti značí, že jeepney pojede za dlouho, za převelice dlouho. Již dávno minula ohlášená hodina, pak druhá a neděje se pořád nic. Lépe by bývalo bylo nastoupit do jeepney už plného, nevázat se na určitou představu a někam prostě jet, ono by to tam určitě také bylo zajímavé a snad i pěkné. Ale to jsme ještě nevěděli. Přistupují cestující, nakládají ... panebože, co všechno chtějí do toho nebohého vozidla nastrkat! Domácí zvířectvo, koše a bedny, nekonečné kanystry s naftou, tuhle z jedné té bedny cosi teče ... aha, roztátý led, někde v divočině je restaurace, a hostinský, chce-li podávat chlazené nápoje, musí dopravit led z hlavního města. Jako ostatně všechno. Je to na jednu stranu vlastně zázrak; na ostrově není nic než pochybná flotila rozvrzaných jeepney, a přesto se nakonec všechno dostane, kam patří, cestující, zboží, slepice a kozy, i ten led.

Není nic tak neskladného ani hromsky velikého, aby se to nakonec někam nevešlo. Teprve když je vůz plný, to jest velmi, převelice plný, dá se váhavě do pohybu. Zatím jen nějakých sto metrů. Čeká se, až někdo naloží ještě jednu sbírku beden. Pak se tankuje a konají se menší opravy. Po kilometru nebo dvou se stojí zase a řidič s pomocníkem ohledávají spodek vozidla. Poté pomocník někam odběhne s jakousi trubicí, pod vozem se učinila louže, aha, teče chladič. Kolem toho jevu se uspořádá déletrvající porada, což nevadí dalším zájemcům o přepravu, aby ještě stále přistupovali, nyní už na hustě obsazenou střechu. Uběhly čtyři hodiny a ještě stále jsme v Puerto Princessa.

Bledá tvář není vyzbrojena stoickou trpělivostí domorodců, kteří důvěryplně sedí, vesele si vyprávějí a ze všech prostojů si nic nedělají. Co je nějaká ta hodina proti věčnosti, a oni vědí, že kdyby půl motoru upadlo, nakonec se to všechno nějak sdrátuje a někam se dojede. Pokaždé se dojelo, proč ne dnes. Meze naší vlastní trpělivosti jsou ale přesaženy, i zanecháváme prvního a posledního pokusu dojet někam jeepneyem. Luzná představa San Rafaelu se rozplývá; co teď?

A vida, něco se vždycky najde; na protilehlé straně ostrova je vesnička Sabang, kam pravidelně - nebo skoro pravidelně - jezdí klimatizované auto místní turistické kanceláře. Stojí ta legrace asi tak dvacetkrát tolik co jeepney, avšak po přestálé zkušenosti jsme méně nakloněni šetření.

A Sabang je krásné místo, krásné jsou lesnaté hory, svažující se k samému moři, krásná je palmami lemovaná pláž, krásná je i chatová osada na kopečku v džungli, jejímž majitelem je jakýsi člověk z Berlína dbající toho, aby jeho podnik spojoval správnou míru romantiky, čistoty i pohodlí; i zapomínáme rádi na nezdařený pokus dojet do San Rafael.

Kolem Sabangu jsou i rozličné přírodní zajímavosti, kus dál po cestičkách džunglí pobřeží například Underground river, podzemní řeka, prý nejdelší na světě. Kdesi daleko v horách se vnořila říčka do spleti krasových dutin a protéká podzemím přes třicet kilometrů, než vteče do úzkého mořského zálivu. Z těch kilometrů jsou tři splavné a veřejnosti přístupné. Nu, nemusím vidět každou krápníkovou jeskyni, které jsou si nakonec všechny na světě podobné, ale tohle místo má cosi do sebe. Už pro ten vahadlový člunek, tiše klouzající temnotou podzemního bludiště, lodník slušnou angličtinou ukazuje krasové útvary, které se všelijak fantasticky jmenují, také jako všude na světě, a po hladině plave had. Jeskynní a prý dost jedovatý, ale nijak útočný.

Cesta k jeskyni je v dusnu džungle namáhavá, přes skalní srázy pěšinkou nahoru a dolů, po sotva přestáté chřipce nic snadného. Džungle je jako z knížky o Mauglím, obrovské stromy porostlé epifyty a opletené liánami, různé zvuky a vůně ... a koukejme, tamhle se něco hýbe ... celá opičí rodina se přišla podívat, kdo to tady jde džunglí. Opičátka se perou a dovádějí a opičí maminka hlídá, aby děti ze zvědavosti nepřiskákaly blíž k lidské návštěvě, nežli je zdrávo. Už jste se dost nakoukaly? Tak zase jdeme, za mnou po té větvi!

Stezka se láme strmě dolů, bludištěm ježatých krasových skal a propastí, nu a tadyhle zase něco leze: třičtvrtěmetrový varan. Vypadá velmi druhohorně, šlehá rozeklaným jazykem a moje choť se začíná bát. Ale varani se neživí bílými ženami, nýbrž všelijakou hmyzí drobotinou a nejradši tak odpadky, proto se dají zastihnout ponejvíc blízko lidských sídel. Na půl cestě je bungalow správy národního parku a kolem něj slídí varanů celá sbírka; co je na nich divné, jsou jejich ocasy jakoby useknuté. Že by se tak rodili? Ne; jako ti hloupí kohouti se i varaní samci mezi sebou rádi perou a ukusují si navzájem ocasy.

Na Palawanu má vůbec být plno vzácných a zajímavých zvířat, některá se vyskytují jen zde a už jinak nikde na světě. Mimo jiné i různé druhy papoušků a krásných motýlů ... jenže kdo by je chtěl spatřit, musel by se vydat bezcestím do nitra horské džungle. Tam ještě nějací žijí. Poblíž pobřežních vesniček už dávno ne. Domorodci je vychytali, buď pro radost dětem, nebo na prodej cizincům. Je to dost smutné. Špatné vysvědčení bílým návštěvníkům, kteří stále ještě nedovedou odolat pokušení koupit si něco vzácného, i když vědí, že tím plundrují neobnovitelné bohatství jednoho z mála dosud přírodních míst; a smutné vysvědčení domorodcům, kteří pro drobný zisk jsou ochotni cokoliv chytit, prodat, zničit. To je druhá stránka té usměvavé, ničím si hlavu nelámající filipínské povahy. Bude-li zítra jejich ostrov zbavený své přírodní mnohotvárnosti a krásy - ať si s tím lámou hlavy ti, kteří přijdou po nich. Ostatně nemylme se příliš; jen západní člověk, tak rád sám sebe obviňující z nesčetných hříchů proti přírodě, s ní opravdu soucítí. Všechny ostatní kultury světa se o přírodu začnou zajímat, až lze-li ji nějak zpeněžit. Předsudek, že ano. Kdoví, jestli ne rasismus. Ale také skutečnost. Ji nikdo nevyřadí z provozu tím, že ji zamlčí.

Pěkný ostrov je Palawan, asi nejpěknější z celého filipínského souostroví, skoro škoda že jsme neletěli rovnou sem a ostatní si neušetřili. Spousta krásných míst je kolem celého pobřeží, jen je otázka, jak se k nim dostat. Zpátky do Puerto Princessa a potés jeepney například do El Nido na severním konci ... domorodci tvrdí, že cesta prý trvá tak asi devět hodin. To znamená, že dvanáct až patnáct, při troše smůly dvacet. V sardinkovité namačkanosti, za stálých poruch a oprav ... jen to ne. Ale dozvídáme se, také víceméně náhodou jako vždy, že jednou týdně pluje do El Nido vahadlový člun. Je to pěkný kus cesty a moře může být všelijaké - máme se toho odvážit? Vahadlové čluny různých velikostí se houpají v sabangském přístavu, ale ani jeden nevypadá na to, že by byl schopen rozsáhlejší mořeplavby. Ptát se na kvalitu a bezpečnost plavidla domorodců by ovšem bylo naprosto zbytečné, takových dětinskostí se ani nedopouštíme. Leč srovnali jsme si možnost námořní katastrofy s celodenním harcováním v jeepney a rozhodli se pro moře.

A dobře jsme učinili. Byl to možná nejkrásnější den celé filipínské cesty. Plavba kolem rozeklaného pobřeží, mezi smaragdovými ostrůvky, jindy zas dost daleko na širém moři, přistání v idylické, od světa odříznuté vesničce ... Loďka má stříšku proti slunci, tři muže posádky a místo tak pro patnáct cestujících, ale je nás jen šest. Jaká volnost, jaké pohodlí! I obavy z mořských nebezpečí záhy pominuly. Už doma jsem si připravil zásobu sušeného zázvorového kořene, to pomáhá při mořské nemoci, proti níž nejsem zvlášť odolný. Ale zázvoru nebylo třeba. Podivná věc, ale třebaže jsem už zakusil mořské nemoci na velké linkové lodi, na maličkém vahadlovém člunu mi zle nebylo. Ani nikomu jinému. Je to tím, že ačkoliv se na širém moři loďka dovede dost divoce houpat, je to jen jeden pohyb: nahoru a dolů. Vahadla zabraňují pohybům do strany, a vůbec oné zlopověstné kombinaci různého houpání, které teprve obrací žaludky naruby. Tak cesta pěkně a v dobré pohodě ubíhá, kdesi vpředu se dlouhé hodiny rýsuje jakási sopka, až ji necháme vpravo a vplétáme se do změti ostrůvků, větších i droboučkých, porostlých džunglí i holých. Kde se udělá širší, nechráněná mořská plocha, houpe to sakramentsky, ale místo nevolnosti ten lochneskovitý pohyb vzbuzuje jen rozjaření. Húúú, to jsme se zhoupli! A teď, vidíte tu vlnu, co se na nás žene? Přivalila se temná stěna, rozstříkla se o příď, že na celé lodi nezůstalo místečka suchého, ale vahadla se jen dotknou hladiny a vše se hned vyrovná. Mezi vlnami, půl metru nad hladinou, létá jakýsi pták - co je to? Nějaká mořská vlaštovka? Najednou milý pták - plumps! a zaboří se přímo do vlny. Nebyla to žádná vlaštovka, ale létající ryba. Vymrští se z moře, roztáhne ploutve do tvaru křídel a plachtí, dokonce i dovede měnit směr. Uletí tak nějakých sto metrů a zase se potopí. Proč to dělá, to nevím; snad že prchá před nějakým dravcem.

Toť se ví, ohlášených sedm hodin míjí a El Nido pořád nikde. Ale posádka je dobré mysli, lodníci nevypadají na to, že by pomýšleli na noční plavbu. Slunce se kloní nad samou hladinu, ozářilo oranžovým leskem ztichlé moře i homolovité ostrůvky, teď už dokonce jen polovinou čouhá z moře, a kdo zná tropické stmívání, ví, že jen co slunce zaleze do hladiny celé, bude tma, jako bys zatáhl za provázek. Ale s posledním zábleskem světla zabočí člun za vysokou skálu, objeví se široká zátoka a řada domečků podél pláže, sláva, El Nido je konečně tady. Kdekdo samozřejmě věděl, že plavba potrvá do poslední vteřiny denního světla, o těch sedmi hodinách se mluvilo proto, aby to hezky znělo a bledým tvářím se to líbilo. Neboť to je účelem informace: udělat tazateli radost příjemnou zprávou. Že to je pak všechno drobet jinak ... ono už to nějak jistě dopadne. Na Filipínách dopadají věci někdy zdlouhavě, často nepřesně, někdy dočista naopak, ale zřídkakdy zle.

Měl jsem doma poněkud obtížné vysvětlování, proč jsem z celé té sedmitisícové nabídky filipínských ostrovů vybral zrovna Palawan. Přes své různé krásy a výjimečnosti je proslulý i něčím, co si mohl klidně nechat: vyskytuje se na něm malárie. Ostatní ostrovy už od ní byly víceméně očištěny, ale Palawan ... inu, je to panenský ostrov. Původní a přírodní. Panuje obecné přesvědčení, že co je přírodní, je tím samým skutkem i dobré a zdravé, kdežto civilizace s jejími vynálezy že vede k zhoubě, ale je to názor spíš módní než na skutečnosti se zakládající. Malárie je například věc velmi přírodní. Dokud na ni civilizace nedokročila, zle pustošila celou teplejší část zeměkoule; ještě počátkem dvacátého století byla značně rozšířená například v Itálii a vyskytla se tu a tam i na jižním Slovensku. Nyní už jen v končinách odlehlých, kam civilizace dosud nestačila zplna zasáhnout. Vydá-li se do nich cestovatel, musí se buď s rizikem malárie smířit, nebo proti ní preventivně polykat prášky. Obojí stojí za stejnou bačkoru. Nepolykáš-li prášky, můžeš malárii dostat; a polykáš-li, otravuješ se zvolna, avšak zcela jistě velmi škodlivým utrejchem. Poruchy jater, zraku a ledačeho jiného nezřídka bývají dlouhodobým následkem takové prevence. Co s tím?

Ale vždyť na Palawanu žijí i usedlí Evropané. Jak to s malárií dělají oni? Vyptávám se tedy a dostává se mi značně rozdílných rad a poučení. Majitel malé jídelny v Puerto Princessa vidí dobrý prostředek v tom, na malárii nemyslet. Provozovatel pohádkově krásné chatičkové osady v džungli nad Sabangem sice uznává, že malárie je zlá, ale berní úřad je prý ještě horší. Jen v jednom jsou si všichni ti zkušení a dlouholetí obyvatelé maláriového ostrova svorní: žádné prášky preventivně nepolykají. Nechtějí během málo měsíců přijít o játra. Kdyby malárie přišla (pozná se to bezpečně podle vysokých horeček a bolení hlavy), vyhledá-li se ihned pomoc, netrvá léčení dlouho. Kromě toho se řečený neduh nevyskytuje všude a také ne stále, lze se mu s rozumem vyhnout ... krátce, byly všechny ty obavy značně přehnané. Až pojedu příště do některé krásné, ale malárií navštívené končiny, zeptám se, jak to tam dělají bílí usedlíci. Když se ten způsob dobře osvědčuje celá dlouhá léta jim, proč by pro mne mělo platit něco jiného?

Na El Nidu, dlužno povědět, není až na pěknou polohu kromě prachu a věčného objíždění řvavých motorek nic zvláštního; ale okolí je kouzelné. Sestává z nekonečného bludiště strmých, z mořské hladiny se tyčících ostrůvků. Mívají maličké pláže, lem korálového útesu a neuvěřitelně rozeklanou kulisu skal z kolmo vrstveného černého mramoru. Každý ostrůvek je jiný a jinak pěkný: tadyhle Malapacao, tvořený jakoby dvěma obrovskými rohy s palmovou zahrádkou uprostřed. Inabuyatan jako obrovská černá homole, vyrůstající kolmo z moře, právě jen s plážičkou pro čtyři robinsony a překrásným korálovým lemem. Ostrov Miniloc, do nějž se hluboko vřezává úzký, lagunovitě se rozšiřující záliv, místo tak úžasné, že člověk má pokušení mluvit šeptem, aby tu nádheru nenarušil. A ostrov ... ne, už jsem ta jména zapomněl, a i když ne, nadobro se mi popletla. Nevím už, jak se jmenoval ten ostrov s jeskyní, do níž se leze úzkým otvorem jako do trouby, ale svrchu je ozářená strmou štěrbinou; a v tom paprsku ostrého světla uzří návštěvník hromádku lidských kostí. Jsou to prý pozůstatky španělských námořníků, vykládá nám lodník, kteří zde ztroskotali někdy v šestnáctém století. Zachránili se na ostrůvek a našli v jeskyni útulek, ne však pitnou vodu. Patrně všichni zahynuli žízní. Zdá se to být divné; vždyť všude kolem jsou na dohled jiné ostrovy, na některé bys snad i doplaval; proč to trosečníci nezkusili? Asi proto, že neuměli plavat; patřilo odevždy k námořnickým pověrám, že správný lodník plavat neumí. Pevnina velkého ostrova a na ní prameny, potoky a říčky je sice nedaleko, jednu dvě hodiny plavby motorovým člunem, jenže to víme my; mořeplavci šestnáctého století to netušili. Je divný pocit stát nad hromádkou kostí a číst z nich záhadu tři sta let staré tragédie.

Je neméně divné pochopit odvahu, s níž se ti lidé vydávali na mnohaleté cesty, o nichž věděli, že zdaleka ne všichni se zase vrátí domů ... ale byla to vůbec odvaha? Nebyl to způsob obvyklý pro ten věk, na němž nenalézal nikdo nic divného? A nejsme to spíš my, lidé přítomného času, ne snad zbabělí, ale odvyklí rizikům a vyžadující při každém konání stoprocentní jistotu? Domnívající se na ni mít nárok a rozčilující se, nemůže-li jim být v plné míře poskytnuta? Různé módní paniky, při nichž celé národy upadají hrůzou do mdlob nad riziky tak mizivými, že je nelze vyčíslit ani dlouhou řadou nul za desetinnou čárkou, naznačují, že je cosi podivného a snad i zvráceného na myšlení a postojích této doby. Obávám se, nepřipravují-li nám už dějiny události, po nichž se opět naučíme rozlišovat mezi nebezpečími skutečnými a pouze hypotetickými.

A ještě se musím zmínit, že jsem najednou slyšel na tomhle konci světa, v obci El Nido na ostrově Palawan, mluvit česky. Mladý párek odkudsi z Čech, ale jaksi podivný. Jacísi podnikatelíci, zřejmě dobře při penězích, nu, nebudu dumat nad tím, jak k nim přišli. Ale sedí povýšeně a jednoslovně odpovídají, kroutíce blazeovaně nosy, zřejmě je nic netěší setkání s lidmi stejného jazyka. Býval to vždy jeden z nejkrásnějších světoběžnických zážitků, tahle nenadálá setkání s krajany na různých koncích světa: odkudpak vy jste? Ale, z Vancouveru. Ze Sydney, ze San Diega, z Curychu. A řečí bývalo, vzpomínek na společnou starou vlast, nakonec se adresy vyměnily, leckdy z toho bylo milé, dlouholeté přátelství, i když na dálku. Nyní ... je to na jednu stranu pěkné, že přibývá těch, kteří neříkají, že jsou ze Sydney nebo z Curychu, nýbrž z Brna, z Hradce nebo z Vršovic. A většinou jsou to rozumní, sympatičtí lidé, z celé duše čundráci, nečinící ostudu této staré české tradici, o to nic. Ale také se najdou pěkní náfukové, namyšlení na své kdovíjak nabyté majetky. Nóbl lidé se slámou za ušima, jak už tak bývají parvenu každé historické epochy. Domnívají se, že koukat nafrněně a mluvit na půl huby se už patří v té lepší společnosti. Nu, buďte mi tu zdrávi, vznešenci, tamhle sedí parta Francouzů a přisednu si raději k nim, vždyť nechci víc než si příjemně potlachat. To už vy dnes v Čechách neumíte?

Plavba z Palawanu mnohapatrovou velkolodí na ostrov Busuanga také není to pravé potěšení, je horko, těsno, po zemi lezou švábi. Nebo je tomu tak aspoň v třídě de luxe; jak se mají domorodí cestovatelé na plachtami zastíněné palubě, je těžko vědět. Možná že líp. Ale v každém případě je hodno zmínky, že Filipíny už jsou jedním z mála míst na zeměkouli, kde ještě takové lodi jezdí a kde existuje hustá síť námořních linek, spojujících ostrov s ostrovem. Většinou, i v ostrovních říších tak rozlehlých jako je Indonésie, už téměř všechnu meziostrovní dopravu obstarávají letadla, Bůh ví, jaký kus romantiky se nám zase vytrácí ze světa.

Ostrov Busuanga je také jeden z proslulých potápěčských rájů, hlavně proto, že v úžině mezi ním a neobydleným ostrovem Coron vyslídili v druhé světové válce američtí piloti japonský konvoj a lodi jednu po druhé potopili. Je jich dohromady dvanáct a leží dodnes roztroušeny v nevelké hloubce na dně mořském, takže se k nim potápěč s dýchacím přístrojem snadno dostane. Jednu z nich stihl její osud hned u břehu malého ostrůvku a její příď leží jen asi pět metrů hluboko; tady není třeba dýchacího přístroje, stačí se nadýchnout. »Tady,« ukazuje domorodý lodník prstem. »Tady se potopte.«Je to divný zážitek, ponořit se k lodnímu vraku. Trochu jako dívat se na hromádku lidských kostí v jeskyni trosečníků. Neříkejte mi nic; kolem té věci straší, to se pozná. Nejdřív je znát cosi bílého, rostoucího do výšky odkudsi z temně modré hlubiny; doplavu však blíž a vidím, že to není bílé, nýbrž takové všelijak rezavé a zahnědlé, to asi jen strašidelné kouzlo dělá dojem čehosi bílého. Bílá je barva hrůzy. Pak už je znát celý lodní trup, spadající zádí kamsi do temna, nebo spíš už jen kostra trupu, protože železné oplátování z největší části dávno zrezivělo a odpadlo. Všechno už je také osedlé silnou vrstvou korálů, je pozoruhodné, jak se moře stačilo zmocnit lidského díla za pouhých padesát let. Jak ještě dlouho tu může ta loď ležet, než se rozpadne docela? Jak dlouho ještě kolem ní může strašit? Naberu zhluboka dech a potopím se k těm žebrům, v uších zaléhá a praští, ale musím si sáhnout. A ještě jednou, zase z téhle strany, a... Je to zvláštní. Kostra lodi v modročerné hlubině, prstovité paprsky slunce pronikají vodou ... to vše láká a hned zase odpuzuje, nemohu se nasytit toho divadla, a přitom mě to pudí pryč, jako by mi duchové utonulých japonských námořníků chtěli ukázat svůj poslední útulek a vzápětí už zase chtěli být sami.

Pak přichází večer a poslední ráno, můžeme podniknout plavbu na některý z nesčetných ostrůvků skupiny Calamian, nebo zas k ježatě se tyčícímu neobydlenému ostrovu Coron ... vlastně ani ne neobydlenému, protože se po jeho droboučkých zátočinách a neprostupným vnitrozemím potlouká polodivoký nárůdek Tagbanua, k němuž je zakázáno se přibližovat. Jsou to malí lidé tmavé pleti, živí se rybařením a o známosti nestojí.

A to už je konec, ještě zbývá let malým šestimístným letadlem do Manily, úpal jejích ulic ... a pak noc, patnáctihodinová noc, v noci odlétáme z Manily a v Londýně je také ještě noc, protože letíme k západu a doháníme čas. A v Evropě už je zase ... inu, sychravě prší a je nějaký ten stupeň nad nulou, jak už tak bývá. To nejspíš dělají ta každoroční proroctví tuhé zimy. (Květen 1998)

(pokračování)