Květen 2006

Selfmademan ze sovchozu

Alexandre Gajdamacký

Před týdnem byl Alexandr Lukašenko do třetice zvolen prezidentem poměrně velkého evropského státu. Přesné výsledky klání sice nikdo nezná a oficiální čísla (skoro 83?% hlasů pro) připomínají spíše Asii, ovšem „tatínkovi všech Bělorusů“ šlo o rekord – o drtivou porážku opozice. Právě ta, ale i Evropská unie a USA odmítly výsledky uznat. Podle běloruských opozičních médií mu prý k vítězství gratulovaly především Moskva a Teherán. Tomu se říká „v nouzi poznáš přítele“. Přesto ale – kdo je vlastně ten Alexandr Lukašenko, o kterém se již delší dobu mluví jako o posledním diktátorovi Evropy? Vždyť i podle předpokladů opozice ho dnes, po dvanácti letech prezidentství v relativné složitém „terénu“, podporuje přibližně 40 % voličů, a to je v evropských poměrech pozoruhodný výsledek.

Dejte mi nějakou funkci

Pochází z chudé vesnické rodiny. Prý neví, kdo byl jeho otec. Ačkoliv uvádí, že je Bělorus, právě otázky kolem identity předka vyvolávají spekulace; kolují fámy, že z otcovy strany proudí v jeho žilách židovsko-romská krev. Lukašenko to v latentně antisemitském a rasistickém Bělorusku raději nekomentuje. Vychovala ho maminka.

Ještě před 20 lety znal jeho jméno v Bělorusku málokdo. Ví se ovšem, že než byl v roce 1990 zvolen do republikového parlamentu, vykonával funkci ředitele řadového sovchozu Gorodec ve šklovském okresu Mogilevské oblasti, jenže do čela tohoto zemědělského podniku se dostal až v roce 1987. Bývalý šéf mogilevského výboru komunistické strany Vasilij Leonov (dnes jeden z členů běloruské opozice) tvrdí, že právě on tehdy podlehl prosbám Lukašenka dát mu alespoň nějakou „řídící funkci“.

A pak už to šlo ráz naráz: říká se, že jako ředitel sovchozu se Lukašenko choval natolik hrubě, arogantně a bezohledně, že se nakonec elita sovchozu rozhodla zbavit se ho stůj co stůj. Zvolila proto klasický způsob povýšení – navrhla jeho kandidaturu na místo poslance. Obratný a schopný řečník Lukašenko se náhle cítil jako ryba ve vodě.

Raketově rychlá kariéra mladého funkcionáře ovšem později vyvolávala otázky, zda mu přece jen někdo k hvězdnému startu nepomohl. Spekulací se sice vyrojilo dost, ale žádná z nich zatím není fakticky podložená. Pravda, v rámci vojny Lukašenko sloužil jako politruk u pohraničních jednotek svazové KGB, a to docela dlouho – v letech 1975 až 1977, potom od roku 1980 do roku 1982. Z této životopisné skutečnosti se po roce 1994 zrodila podezření, že právě tajné služby bývalého Sovětského svazu naplánovaly operaci s cílem přemístění soudruha Lukašenka do prezidentského úřadu. Tato myšlenka je celkem logická. Specialistům na Bělorusko připadá divné, že hlavou státu je člověk, jenž ještě před rokem 1994 byl jen řadovým poslancem, člověk, jehož většina zkušenějších a zdánlivě mnohem ambicióznějších kolegů považovala za šaška, který se neúnavně vyjadřuje ve sněmovně skoro ke každé otázce ve snaze obrátit na sebe pozornost médií.

Verze o podílu státní bezpečnosti na „projektu Lukašenko“ vysvětluje zájem KGB tím, že právě tajná služba nemohla připustit, aby se do čela klíčové západní republiky Společenství nezávislých států dostal nacionalista typu Zianona Pazniaka či třeba někdo z proevropsky naladěných liberálů. Pro Rusko by to znamenalo beznadějnou ztrátu Běloruska jako nárazníkové zóny. To si impérium prostě nemohlo dovolit, a právě proto místo premiéra Viačeslava Kebiče (sice politika prověřeného ještě za sovětských časů a spolehlivě proruského, ale zároveň nepříliš populárního, navíc zapleteného do korupčních skandálů) vsadilo na mladého a nadaného populistu Lukašenka.

Korupčníci, uvolněte mi cestu

Ať už měla v nápadně rychlém vzestupu politické váhy Lukašenka své prsty státní bezpečnost nebo ne, faktem je, že klíčovým bodem jeho předprezidentského působení bylo zvolení předsedou parlamentní komise, která měla na starosti boj s korupcí. Běloruští poslanci si pak autorovi tohoto článku mnohokrát stěžovali na svou tehdejší politickou krátkozrakost, prý nikdo z nich tenkrát nechápal, že dávají profesionálnímu politikářovi ideální zbraň a prostředek k dosažení nejzávratnějších cílů. Lukašenko měl totiž jako šéf protikorupční komise k dispozici skupinu důstojníků z ministerstva vnitra a KGB – díky jejich možnostem a zdrojům pak shromáždil množství materiálů kompromitujících politické rivaly. Publikace těchto (většinou neověřených a nevyšetřených) případů a údajů s nálepkou „Podívejte se, daňoví poplatníci, co si dovolují ti, kteří jsou nahoře, za vaše peníze!“ působila v Bělorusku roku 1993 jako výbuch bomby. Výsledkem Lukašenkova „nezištného pátrání po stopách korupčníků“ byl pád formální hlavy státu, předsedy Nejvyšší rady Stanislava Šuškeviče (Lukašenko odhalil, že tento vážený muž, vědec a politik, prý „zneužil postavení státního činitele“ a ukradl bednu hřebíků pro stavbu chaty), a faktické zahájení předvolebního boje o post prezidenta.

Již během této kampaně z roku 1994 patologický populista a lhář Lukašenko prokázal schopnost pohotově si vymyslet cokoli, aby si zajistil podporu té či oné skupiny voličů. Sliboval mužům, že jako prezident zajistí, aby podniky fungovaly jako za sovětských časů, že každý občan bude mít práci a slušný plat. Ženám zase přísahal, že za jeho vládnutí muži svůj plat nepropijí v hospodách, ale rovnou ho přinesou domů. Seniory lákal na to, že jim vynahradí bankovní vklady znehodnocené po pádu SSSR. Na každou otázku měl odpověď, zatímco jeho sok premiér Kebič vypadal v tomto srovnání bledě a nepřesvědčivě. Především proto, že nechtěl slibovat to, co splnit prostě nešlo. Proto nakonec prohrál na celé čáře. Zvítězilo mládí a arogance: Lukašenko ve druhém kole získal kolem 80% hlasů.

K Lukašenkovu umění lhát a podvádět se váže příznačná historka. Jednou během setkání se skupinou veteránů druhé světové války řekl, že jim rozumí více než kdokoli jiný, neboť také ztratil tatínka ve válce s nacisty. A rozbrečel se přitom tak přirozeně, že žádného veterána ani nenapadlo se zeptat, jak je to možné, vždyť soudruh prezident se narodil v roce 1954.

A ještě k nacistům a Lukašenkově nenávisti vůči nim. Zde je citát z interview Alexandra Lukašenka pro německý list Handelsblatt z roku 1995 (autor na vlastní oči sledoval tento rozhovor vysílaný běloruskou televizí; je to důležité upozornění, neboť Lukašenko potom vždy zarytě popíral, že to řekl): „V dějinách Německa jsou se jménem jistého Adolfa Hitlera spojeny zdaleka ne jen a jen ošklivé věci. Svého času bylo Německo fakticky znovuzrozeno a zvednuto z kolen a ruin tímto mužem právě díky velice drsné formě vládnutí. …Německý pořádek se vytvářel po dlouhá staletí, za Hitlera však tento proces dosáhl nejvyššího bodu. To úplně odpovídá našemu pojetí prezidentské republiky a místa určeného v ní pro prezidenta. …Hitler dal dohromady mocné Německo díky silné prezidentské moci. ...Německo se koneckonců zvedlo díky silné moci, díky tomu, že se celý národ stačil konsolidovat a sjednotit kolem mocného vůdce… Hlava státu – prezident, jeho autorita a vedoucí úloha v tento historický okamžik mají absolutní přednost. …Toto je poučení pro nás na základě zkušeností plynoucích z německých dějin.“

Odpovědnost nesu já

V roce 1999 záhadně umírají a mizí beze stop hlavní Lukašenkovi političtí rivalové, kteří se mu mohli účinně postavit během příštích prezidentských voleb. Za velice podezřelých okolností umírá místopředseda parlamentu Gennadij Karpenko. Uneseni a zřejmě zavražděni jsou bývalý ministr vnitra Jurij Zacharenko a místopředseda parlamentu Viktor Gončar. Vyšetřování těchto případů vázne. V letech 2000 až 2001 vychází najevo, proč tomu tak je: v zemi působí tajné komando, kterému velí důstojník zvláštní jednotky ministerstva vnitra Dmitrij Pavljučenko a které zřejmě vykonává zločinné rozkazy špiček prezidentského týmu včetně únosů a vražd nepohodlných osob. Zacharenko, Gončar a další jsou oběti této eskadrony smrti. Rozzlobený snahou opozice a novinářů zjistit o tom pravdu Lukašenko nakonec prohlašuje: „Všichni křičí jako jeden – Lukašenko je vinen. Takže, aby se už novináři netrápili a zbytečně nenamáhali – ano, jsem vinen, že se to v zemi stalo. Vinen jsem proto, že jsem prezidentem. Proto další viníky nehledejte. Proto nesu za tuto věc a další věci plnou zodpovědnost.“

Zdá se však, že Bělorusové budou muset ještě nějakou dobu počkat, než Lukašenko tento svůj slib skutečně dodrží.

Alexandr Grigorjevič Lukašenko, se narodil 30. srpna 1954 ve městečku Kopys v oršanském okresu ve Vitebské oblasti. Absolvoval dvě vysoké školy – Mogilevskou státní univerzitu (1975, obor historie) a Běloruskou zemědělskou akademii (1985, obor ekonomika). Po vojně u pohraničníků vystřídal mnoho různých zaměstnání, pracoval jako učitel, lektor, prý jako bachař ve vězení (tento fakt v oficiálním životopisu není, zveřejněn byl až během předvolební kampaně v roce 2006 protikandidátem Alexandrem Kozulinem), byl drobným komsomolským funkcionářem atd.

1987 – 90 – ředitelem sovchozu;

1990 – 94 – poslancem parlamentu;

od 1994 – prezidentem Běloruské republiky.

(Respekt, www.respekt.cz)