Květen 2006

Důl je díra v zemi, tu vám nikdo nevezme

Eva Hlinovská

Zaměstnanci společnosti RPG Industries, jejímž spolumajitelem je Zdeněk Bakala (45) a skrze niž vlastní ostravsko-karvinské uhelné doly, mají hned dva benefity: kromě nádherného výhledu na střechy pražských domů mohou celý den čuchat vůni drahých doutníků. Jsou totiž cítit ve všech moderních prostorách firmy. Doutník ke Zdeňkovi Bakalovi patří stejně jako Spejbl k Hurvínkovi. "To mi zas budou nadávat, že jsem v novinách s doutníkem," krčí rameny muž s přezdívkou uhlobaron po skončení rozhovoru. Jeho doutníky jsou vděčné téma - této Bakalovy záliby si ostatně povšimli v roce 1995 i reportéři New York Times v textu o investičním bankovnictví v České republice. Tehdy se drahá cigára dala koupit pouze v pražském hotelu Intercontinental. V té době Zdeněk Bakala žil již několik let znovu v Česku. Do Spojených států emigroval před dokončením brněnské střední školy, to mu bylo devatenáct, a vystudoval zde University of California, Berkeley a The Tuck School of Business Administration na Darmouth College. A právě v polovině 90. let se osamostatnil - v roce 1994 založil společnost Patria Finance. O sedm let později ji prodal, dal si chvíli pauzu (během ní řešil i vleklý rozvod s první ženou, Američankou, s níž má syna) a zhruba před dvěma lety se vrhl na investice do důlního průmyslu.

Na stěnách zasedací místnosti visí černobílé fotografie dolů. Zdeněk Bakala, čerstvý otec dcery Anabel, která se narodila jemu a podnikatelce a bývalé miss Michaele Maláčové, přichází v perfektně padnoucím obleku (neopomene zdůraznit, že běžně ho nenosí, ale měl obchodní jednání) a v dobrém rozmaru. Je to však tvrdý muž: dokáže dát velmi dobře najevo, když se mu nějaká otázka nezdá. Mluví spisovnou češtinou (možná i proto, že pochází z Moravy) a jako správný byznysmen ví, co říci a co ne. Dokáže být i neuvěřitelně stručný. "Dobrá tedy, říkáte magazín Lidových novin?" povzdechne si na úvod.

Velmi dobře znáte Ameriku, navíc tam stále často jezdíte. Jak se změnila?

Všichni se zbláznili.

Jak?

Je hysterická. Je náchylná k jednoduchým systémovým opatřením. Tak například: každý, kdo chce nastoupit do letadla, si musí nechat líbit, že ho předtím v zájmu národní bezpečnosti oskenují, svléknou a vezmou mu otisky prstů. Jsou to přehnané reakce. A lidé zapomínají, že tohle všechno má i odvrácenou stranu, že jejich osobní svobody jsou nenápadně oklešťovány.

Jsou asi disciplinovaní.

Je to velmi disciplinovaná společnost. Lidé mají sklony jednat tak, jak si jejich vůdcové předsevzali. Aniž by přemýšleli, jestli právě tohle je v dlouhodobém zájmu společnosti. Vládnoucí třída, mám-li použít toho ošklivého slova, toho umí velmi dobře využívat, avšak způsobem, který mi není zrovna příjemný. A lidé mnohdy připomínají dav, který vůbec nepřemýšlí v dlouhodobém horizontu.

To zní skoro nebezpečně.

Naštěstí jsou tam legitimní, otevřené a férové volby. Lidé jsou důvěřiví, ale důvěra je založená na dvousetleté historii kvalitního a demokratického fungování státního aparátu.

Václav Havel v souvislosti s aférou Billa Clintona mluvil o prudérnosti Američanů. I na vás tak působí?

Americká společnost je úzkoprsá.

V čem?

Vybavte si Janet Jackson. Reakce na odhalenou část jejího těla byly neuvěřitelné. Od té doby se přenos ze Super Bowlu zpožďuje, aby cenzoři mohli tyto věci vystřihnout. Průměrná americká rodina ale takto opravdu přemýšlí, není to póza.

Nebylo to tehdy v dobách železné opony, kdy jste získal azyl vy, pro cizince snadnější?

Nemyslím. Americký vysokoškolský systém neustále soutěží o talentované studenty z celého světa. Když chce člověk něčeho dosáhnout, může. Tenkrát ale nebyl pro Čecha problém získat zelenou kartu, protože Američané měli kvóty na počet lidí z nesvobodných zemí. A zatímco třeba Poláci kvóty mnohonásobně převyšovali, Češi ne. V roce 1986 jsem se stal americkým občanem. Ani ve snu mě v té době nenapadlo, že skončím tady.

Madeleine Albrightová vzpomínala, jak moc se cítila odlišná a snažila se stát pravou Američankou. Vy jste tam studoval v jiné době, ale měl jste podobný pocit?

Ne. Nikdy jsem neměl pocit, že nějak vybočuji. Na univerzitě i na business school jsem byl vždycky jedním z mnoha cizinců. Stejně tak v běžném životě.

Také jste tam měl kamaráda, dnes bohatého kanadského byznysmena maďarského původu Petera Kadase, s nímž podnikáte. Jsou přátelství ve velkém byznysu obvyklá?

Velmi. Je to jeden z nejdůležitějších benefitů obchodního školství v USA. Lidé si tam vytvoří přátelské vazby, z kterých pak mohou vycházet. A je to i jeden z cílů tohoto typu vzdělání.

V textu Naučme se rozlišovat píšete, že je v Česku nutná rehabilitace slova podnikatel. Jak?

Ale na to je jen anglická odpověď.

Jaká?

With difficulty. Tohle české slovo se dá podle mě v dohledném časovém horizontu rehabilitovat velice těžko. V zásadě každý člověk, podezřelý z většího hospodářského trestného činu, je totiž označován za podnikatele. Je proto nutné zapomenout na podnikatele a zavést standardní slovo, které bude shodné s celosvětovou praxí - byznysmen.

Ale pak by podnikatelé, o kterých mluvíte, dostali nálepku byznysmen.

(směje se) Pak už nevím.

Setkáváte se i vy s nedůvěrou při obchodních jednáních kvůli podnikatelům tohoto typu?

Když poprvé jednáme s někým, kdo je zvyklý výlučně na prostředí českého byznysu, ztrácíme vždycky spoustu času nesmysly (důrazně). Bohužel - styl práce založený na důvěře u nás doposud nezapustil dostatečné kořeny.

Jakými nesmysly ztrácíte čas?

Dlouho trvá, než protistrana pochopí, že si opravdu myslíme to, co říkáme. Že naše slova nejsou jen zástěrka, abychom nelegitimně získali nějakou výhodu. Nechceme předstírat, že jsme něco jiného, než jsme. Byla by to ztráta času. A čas jsou peníze.

A protistrana nic nepředstírala?

To bych se musel vracet do dávné minulosti. Navíc se snažím mít očekávání nastavená na relativně nízkou úroveň. Je pak těžké mě zklamat.

Takže ne?

(odmlčí se) Zcela jistě ano. Jenže já tyto věci velmi rychle zapomínám.

Jak byste popsal to české prostředí v byznysu, jež vyvolává nedůvěru?

V první řadě jako nepoučené. Běhají tu stovky a tisíce lidí, kteří dělají "byznys" bez jakýchkoliv znalostí a zkušeností.

Když o vás vyšel v roce 1995 článek v New York Times, charakterizovali vás jako misionáře na Divokém východě. Jak se podnikatelské prostředí za tu dobu změnilo?

Ten článek si už nepamatuji. (směje se) Dnes už se nikdo na českou ekonomiku takto nedívá. I Světová banka to stvrdila a vyňala nás ze skupiny rozvojových zemí.

A vy osobně jste si jako misionář na Divokém východě v době, kdy jste zakládal Patria Finance, připadal?

Nepřipadal. Byznysmen-misionář je pro mne někdo, kdo pracuje třeba v Mongolsku a snaží se prosadit základní pohled na komerční aktivity. Tohle označení nebylo případné ani v 90. letech v České republice.

Chcete rozšířit své podnikání na Ukrajinu. Není tohle území pro Čechy tím Divokým východem? I když tam proběhly změny...

Ano. Ukrajina nesmírně připomíná Českou republiku v první polovině 90. let.

Můžete být konkrétní?

(odmlčí se) Dnes už v České republice nehraje stát žádnou roli v soukromých komerčních vztazích. Kdežto na Ukrajině ano - lidé ho berou jako součást všeho, co dělají. A neumějí si představit, že podnikat lze nezávisle na státu. Stále jim v hlavě hlodá představa, že státní administrativa musí implicitně či explicitně všechno odsouhlasit. Je to ale spíš rozdíl v mentalitě.

Není to tak, že tam, kde vládne taková mentalita, vzniká prostor pro korupci?

Jak pravil klasik: Důl je díra v zemi. Tu vám nikdo ukrást nemůže. (směje se)

Mluvím ale o době, než se vám podaří tu díru v zemi získat.

Podívejte. V některých zemích zkrátka existují vyšší rizika. A to v investičním byznyse znamená, že vyšší míra rizika ovlivňuje výši ceny, kterou jsem ochoten za daná aktiva zaplatit. Toť vše. Prostě místo abych koupil předmětná aktiva za sto, tak za ně budu ochoten zaplatit třeba jen osmdesát.

Jak vlastně vzniká velký obchod?

Pokud mluvíme o investičních transakcích, práce na přípravě a realizaci se měří spíše v letech než v měsících.

Takže si řeknete "tohle by bylo zajímavé" a pak zadáte analýzu trhu nějaké analytické společnosti?

Třeba pro OKD, což je jedna z našich největších investic, dává expanze smysl. Už jen proto, že zásoby uhlí se zmenšují a v jistém okamžiku přestane být těžba ekonomická. Proto je třeba, aby se OKD už dnes, mnoho let před okamžikem, kdy bude nuceno snižovat z objektivních důvodů těžbu na Karvinsku, zabývalo investicemi do nových nalezišť.

Máte od té doby, co jste spoluvlastníkem OKD, raději zimu?

Zimu? (udiveně)

V zimě lidé víc topí.

(směje se) OKD je závislé zejména na ocelářském průmyslu, protože produkuje nejatraktivnější produkt s vysokou přidanou hodnotou.

Tím produktem myslíte uhlí?

Koksovatelné uhlí.

Takže vaše uhlí je ještě dražší než stále zdražovaný plyn a elektřina?

Naše produkce je určena pro hutě a elektrárny. Na tom, jak lidé topí, není společnost OKD závislá.

Bavili jsme se o podnikatelském prostředí v Česku. Je třeba i v USA běžné, že nejsou známi všichni vlastníci podniků, jako je tomu v případě OKD?

Kdybyste si dala práci, věděla byste, že stoprocentním majitelem OKD je Karbon Invest a jeho vlastníkem Charles Capital.

A dál?

Struktura se brzy změní, ale přes Charles Capital je to společnost RPG a ta je rozdělena mezi mne a mé partnery. A domluvili jsme se, že budeme uveřejňovat jen souhrnná čísla. Anonymita vlastnictví je jedním ze základních kamenů kapitalismu.

Ale proč?

To záleží na vůli investorů. Někteří chtějí zůstat v anonymitě.

Funguje to stejně v USA?

Jistě. Investiční byznys se tam dělá prostřednictvím fondů. Jeho zakladatel do něj pozve investory a fond pak realizuje jejich investice. RPG je v podstatě takovým fondem. V USA je nemyslitelné, aby byla zveřejněna identita těchto investorů. My jsme tedy dali těch informací ještě více, než je typické. Víte, funguje to takto z mnoha důvodů. Jedním je i ten, že investoři se často mění. Dneska ve společnosti jsou, zítra tam nebudou. Zvednou telefon a koupí, zvednou telefon a prodají. Je to stejné, jako byste si půjčila miliardu v bance a chtěla přesně vědět, z účtu kterých vkladatelů vám kolik peněz půjčili. Proto jsem alergický na tyto dotazy.

Ptala jsem se i proto, že se kvůli tomu v tisku spekuluje, že jste jen najatý manažer.

Nikdy jsem manažerem nebyl, nebavilo by mě to ani bych to neuměl. Když se vrátím k RPG, tam je rozhodující manažerský tým, který činí rozhodnutí ve vztahu k OKD. My investoři se staráme jen o to, jakým způsobem fond generuje zisk.

Kolik vás je?

(odmlčí se) Konkrétně to nemohu říci. Ale v typickém případě to bývají desítky až stovky investorů.

Co podle vás musí mít dobrý manažer a vy nemáte?

Dejme tomu, že třeba vlastním elektrárnu. Jako investor potřebuji rozumět tomu, jaký má potenciál, jak se budou vyvíjet ceny, abych věděl, jakou bude mít výnosnost kapitál, který jsem investoval. Manažer toho musí znát daleko více - vyznat se v konkrétním podnikatelském prostředí, získat nové odběratele, optimalizovat náklady.

Jako poradce jste se na počátku 90. let podílel na investici Volkswagenu do mladoboleslavské Škodovky. Máte k transakcím tohoto typu nějaký vztah?

Mám. Jsem velmi hrdý na úspěch Škody. Myslím, že jsem k němu přispěl mimo jiné tím, jak byla celá transakce při vstupu Volkswagenu strukturována. A hned jsem si v té době také koupil škodovku.

Pořád jezdí?

Už s ní nejezdím, musím se přiznat.

Co si koupit novou?

No. (odmlčí se) Už by mi nezapadala do vozového parku. Ale Škodu mám velmi rád a mám radost, že se jí dobře daří a že struktura té transakce, jež jí zajistila budoucnost, se osvědčila. Kdybych potřeboval tento typ automobilu, klidně bych si znovu koupil škodu.

Máte pořád stejnou radost z úspěšných obchodů jako z prodeje Škody, nebo to už berete více jako rutinu?

Škoda byla určitě výjimečná. Šlo o fascinující transakci dělanou v době, kdy ještě nebyl zaveden standardní byrokratický postup privatizace. Řady jednání se účastnilo několik členů vlády. Ministři seděli v jednací místnosti do čtyř do rána a diskutovali jsme o podstatě kontraktu. Mám na ni ty nejhmatatelnější vzpomínky, nejen díky mimořádnému úspěchu Škody, ale i díky té atmosféře.

Měli jste škodovku v době, než jste emigroval do Spojených států?

Samozřejmě. Škodu 1000 MB slonové barvy, fascinující vůz. Měla červenou koženku. (Se svým tiskovým mluvčím Vladimírem Bystrovem se zabere do hovoru o tom, jaké barvy embéček byly dostupné na socialistickém trhu.)

Jaké byly vaše první obchody ve Spojených státech? Občas se o vás psalo jako o ostříleném finančníkovi z Wall Street.

Byl jsem zaměstnancem. Jako jeden dejme tomu z patnáctičlenného týmu jsem byl zodpovědný za nějakou dílčí věc. Managing director řekl: Mám takový a takový deal, potřebuji osm lidí, kteří budou modelovat a navrhovat ten obchod.

V jednom rozhovoru jste řekl, že Američané nemají na rozdíl od Evropanů komplex z peněz. Proč?

Evropa prošla velkým množstvím dramatických změn. Je logické, že lidé mají o svůj kapitál větší strach a jsou relativně tajnůstkářští. Bohužel ve střední a východní Evropě se k tomu přidává ještě ta nešťastná okolnost, že někteří přišli ke kapitálu pololegální cestou. A když ne, mají tendenci zatajovat výnosy vůči berním úřadům. Ve Spojených státech je průmysl finančních služeb věrohodný, lidé nemají obavu, že jim někdo jejich peníze sebere. A je tam menší tendence vyhýbat se daním z příjmu.

Co by se muselo změnit v České republice, abyste svoji firmu RPG přihlásil tady a ne na Kypru?

RPG má sídlo, tedy kanceláře, zaměstnance, právníky a další, na Kypru z mnoha důvodů. Tím hlavním, proč se užívá daňových rájů, je to, aby se člověk vyhnul dvojímu či trojímu zdanění: tedy jak provozní společnosti, která zisk generuje, tak mateřské společnosti, potažmo jejích investorů, kvůli stejnému zisku. To je zcela legitimní. Nejde o to, že by investoři nechtěli platit daně, ale daňovou zátěž chtějí optimalizovat. Když OKD vydělá, zaplatí daně. Ale je třeba, aby nedocházelo ke zdvojování tohoto zdanění třeba při výplatách dividend, které by snižovalo atraktivitu konkrétní finanční společnosti.

Takže daně na Kypru nejsou nižší?

(mlčí)

Nejde to říci tak jednoznačně?

Ne. Neumím říci, jak by byla zdaněna provozní společnost například na Kypru nebo v oblastech, které mají jiný daňový režim.

Proč jste se rozhodl studovat ekonomii?

Stejně jako je architektura nejvyšší umění, je ekonomie nejvyšší věda. Je to disciplína, která v sobě integruje všechno lidské konání. Třeba moderní ekonomické výzkumy jsou mnohem více o psychologii než o ekonomice jako takové.

Jste dobrý psycholog?

Myslím, že ne. Na každého se dívám pozitivně a mnohokrát jsem na to doplatil. Názor změním, až když mě člověk zklame.

Jak vás někdo zklamal?

V minulosti jsem třeba připravil nějaký projekt, který pak někdo z lidí, s nimiž jsme o něm jednali, ukradl a realizoval za mými zády. Typický český nešvar.

Jak jste na to reagoval?

Mávnul jsem rukou.

Jak se vy jako muž díváte na fakt, že v českém byznyse je málo žen?

Nejen v byznyse, ale koneckonců i ve státní správě a politice je neuvěřitelně (důrazně) málo žen. A myslím si, že kvalita českého byznysu, státní správy i politiky tím trpí. Čeští muži mají často poněkud středověký názor na ženy a mě překvapuje, jak mnoho žen tento názor dobrovolně akceptuje.

Čím to?

Nevím. Mám to štěstí, že se stýkám se ženami, které rozhodně nepatří do této kategorie. V této věci si česká společnost zaslouží revoluci, která ještě neproběhla. Mám pocit, že tento problém je v lidských hlavách, že lidé jsou vychováváni k úzkému vidění světa, kde jsou role předem určeny. A to je velká škoda.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)