Květen 2006

Eichmann: Architekt holocaustu

Marie Homolová

Zkuste si představit akční scénu, která se skutečně odehrála 11. května 1960 na okraji argentinského Buenos Aires: krátce po setmění zastavila v Garibaldiho ulici černá limuzína a dva chlapíci se začali hrabat v motoru. Půl hodiny nato se od autobusové zastávky blížil muž a mířil ke svému domku. Když míjel auto, jeden z mechaniků po něm skočil. Vypukla rvačka, ale nakonec muže vtáhli dovnitř a auto odstartovalo od chodníku. Po pár metrech řidič zajatce oslovil německy i španělsky. Ten chvíli mlčel, pak jasnou, perfektní němčinou řekl: „Odevzdal jsem se osudu.“ Tak dramaticky se v rukou agentů izraelské tajné služby Mossad ocitl jeden z nejhledanějších nacistických zločinců - Adolf Eichmann. Půl roku nato stál v Jeruzalémě před soudem.

Od jeho narození 19. března 1906 uplynulo sto let, ale to jméno se pořád vrací. Zaznělo i před pár týdny, kdy před rakouským soudem stál britský historik David Irving, obviněný z popírání holokaustu. Na svoji obhajobu tvrdil, že negativní názor už změnil. Kdy? Když si pročetl Eichmannovu podepsanou výpověď.

Ano, jsem Eichmann

Domek v Garibaldiho ulici už nestojí, před časem ho Eichmannovi potomci nechali zbourat. Příliš mnoho turistů tu nakukovalo přes plot, aby zahlédli místo, kde se na přelomu 50. a 60. let skrýval hlavní organizátor Endlösungu, nacistického „konečného řešení židovské otázky“. Vypátrat Eichmanna trvalo patnáct let. Zmizel počátkem května 1945 a dlouho nikdo netušil kam, ačkoli po něm šla americká tajná služba i neúnavný lovec nacistů Simon Wiesenthal. Právě on počátkem 50. let předal Izraeli zprávu, že Eichmann byl viděn v Argentině. Nedůvěřivé vedení Mossadu dlouho váhalo, ale když se stopy vedoucí do Jižní Ameriky začaly množit, vyslalo do Buenos Aires své agenty. První neuspěl, druhý ano.

Jmenoval se Zvi Aharoni a do Argentiny dorazil 1. března 1960. Ve strhující knize Operace Eichmann později podrobně popsal trpělivé kroky, jimiž hledal svého muže. Argentina tehdy byla profašisticky naladěná, v zemi našlo azyl mnoho nacistů, a Aharoni musel postupovat s největší opatrností. Potřeboval bez velkého rozruchu prověřit, jestli jistý Ricardo Klement, žijící s rodinou v chudinské čtvrti, je skutečně Adolf Eichmann. Musel vymyslet a zorganizovat jeho únos, spolu s dalšími agenty Mossadu ho tajně dostat do letadla a převézt do Jeruzaléma před izraelský soud.

S výjimkou rvačky u auta se zajatec kupodivu nebránil. Když ho izraelští agenti odvezli z Garibaldiho ulice do buenosaireského úkrytu, při prvním výslechu brzy přiznal: „Jsem Adolf Eichmann.“

Osobně odpovědný vůdci

Dopadení Eichmanna se pokládalo za mimořádně důležitou součást účtování s nacismem, ten muž měl v podstatě na svědomí šest milionů lidských životů. Proces, který v Jeruzalémě začal na jaře 1961, se stal nejsledovanější mezinárodní událostí a vzbudil silné emoce, zejména v Izraeli. V soudní síni musel být Eichmann dokonce chráněn skleněnou klecí, byl k tomu vskutku důvod.

Eichmannova kariéra začala prudce stoupat koncem 30. let, kdy vedl berlínský Ústřední vystěhovalecký úřad pro Židy, instituci, která s mimořádnou bezohledností nutila příslušníky „nepohodlného“ národa k emigraci. Po zabrání Rakouska rozjel Eichmann stejné akce i ve Vídni a postupně v dalších částech Němci podrobované Evropy. Tehdy už sice šlo o hromadné deportace směrem na východ, kde v táborech za brutálních podmínek zahynuly tisíce lidí, ale program masového vyhlazování to ještě nebyl.

Příkaz k totálnímu vyvraždění evropských Židů vydal Hitler až někdy v létě 1941 a Eichmann ho převzal jako osobní vůdcovo pověření. V lednu 1942 byla do berlínského předměstí Wannsee svolána konference s cílem rozhodnout o zásadním řešení židovské otázky - a tehdy už se na Eichmannův popud zrodila děsivá myšlenka využít k tomu plyn.

Před soudem se Eichmann bránil, že jeho „kompetence končily vypravením transportů do cílové stanice podle jízdních řádů“, ale pod tlakem vyšetřování a výpovědí svědků postupně vycházela najevo jiná pravda. Eichmann nejenže přesně věděl, že ono konečné řešení, za které byl Hitlerovi osobně odpovědný, má podobu masových vražd a plynových komor. Nejenže vyhlazovací tábory osobně navštívil. Ale jeho podíl na holocaustu byl především v důslednosti, s jakou transporty organizoval. Vynakládal těžko uvěřitelné úsilí na to, aby mu v okupovaných zemích žádný Žid neunikl.

Ladislav Mňačko, který se procesu zúčastnil jako československý novinář, v knize Já, Eichmann píše: „V Jeruzalémě svědčí muž, který přežil plynovou komoru v Osvětimi, jiný, který už ležel v hromadném hrobě s ,Genickschussem‘ v týle, svědčí tu příslušník tzv. Totenkomanda i lidé z varšavského ghetta, kde neměl podle nacistických plánů zůstat jediný Žid naživu. Jako přízraky z říše mrtvých se před soudem zjevují lidé, jejichž existence je po tom všem, co prožili, nepochopitelná. Svědčí… a spontánní výkřiky z publika je přerušují. Zprava zleva zaznívají steny, vzlykání. Americký novinář mi zvrací na kolena. Soudní zřízenci vynášejí omdlelou ženu. Jakýsi muž se najednou rozběhne k bezpečnostní kleci ze skla, v níž sedí Eichmann, vrhá se na ni. Čtyři policisté ho nezmohou, utichá až ve svěrací kazajce.“

„Byl jsem jen úředník,“ tvrdil přesto Eichmann u soudu a skutečně tak vypadal - tvář bezvýznamného účetního, který byl očividně až do poslední chvíle přesvědčen o své nevině. Simon Wiesenthal k tomu později poznamenal: „Díky procesu s Eichmannem lidé porozuměli do hloubky nacistické mašinérii smrti a pochopili pojem byrokratického vraha.“

Proces, který šokoval svět, trval čtyři měsíce, 4. prosince 1961 zazněl rozsudek: Smrt provazem. Byl to první a jediný rozsudek smrti v historii státu Izrael. Naplnil se 1. června 1962, pár minut po půlnoci.

(MFDNES)