Květen 2006

Zlobivý kluk Jan Masaryk

Marie Homolová

Jedna z jeho uličnických historek spadá do školních let, kdy se profesor češtiny snažil třídě vysvětlit rozdíl mezi satirou a vtipem. „Když například řeknu: Jan Masaryk je tichý, pilný a poslušný žák, ujasnil jsem vám tím jeden z pojmů, o nichž si tu vykládáme. Mohu se vás tedy zeptat, abych měl jistotu: je to vtip, Masaryku?“

A ten pohotově odpověděl: „Ano, je to vtip, pane profesore, ale blbej.“

Druhorozený Jan byl ze všech dětí Tomáše Garrigue Masaryka nejdivočejší a otec s ním měl dost problémů. Platilo to ovšem i naopak. Koncem 19. století se rozpoutaly spory kolem Rukopisů královédvorského a zelenohorského, proti jejichž pravosti se TGM postavil. Později vypukla podobná hysterie kolem takzvané hilsneriády. Výpady proti otci se dotkly i školáka Jana, který si od spolužáků užil hodně útoků. I to byl důvod, proč se chytrý a učenlivý žák, jehož první vysvědčení se hemžila jedničkami, měnil v lajdáka a školního provokatéra.

Chování méně zákonné

První velká katastrofa přišla na malostranském gymnáziu. Při návštěvě zemského inspektora Nečáska sebral dotyčnému pánovi cylindr, vytratil se s ním před školu a prodal ho prvnímu flašinetáři. Školní rada rozhodla: Jana Masaryka vyloučit ze všech středních škol v Předlitavsku. Tehdy se TGM ještě pokořil, šel za něj orodovat k ministerskému předsedovi a Jan směl přestoupit na vinohradské akademické gymnázium.

Ale ani tam to nebylo lepší a na vysvědčení se kromě zástupu dostatečných objevilo i chování „méně zákonné pro stálé svévolné rušení kázně školní“. Jan, jemuž rozhodně nechyběla inteligence a bystrost, obojí utrácel hlavně v recesi. Když ho jednou katecheta při hodině náboženství vyvolal, Jan předstíral, že odpověď čte z jakéhosi náboženského textu. Z onoho papíru se však vyklubal jídelní lístek vinárny Bodega.

Ve vinárnách a malostranských hospůdkách byl jako vůdce středoškolské společnosti viděn často. A v provokacích neznal hranice: jednou se vsadil, že v neděli dopoledne, v čase elegantní promenády, proběhne s plechovým nočníkem v ruce od Prašné brány k Národnímu divadlu. Sázku o pět zlatých vyhrál.

Masarykovi to nesli těžce. „Vyprávěl mi, že jeho otec ho stále znovu bil,“ přišla s překvapivou vzpomínkou Janova poslední životní přítelkyně, americká spisovatelka Marcia Davenportová. „Tresty sice neoslabily hlubokou a něžnou lásku mezi nimi, ale neměly ani žádný jiný výsledek. Jan byl divoký chlapec, a když dokončil školu, jeho otec se vzdal boje a dovolil mu jít vlastní cestou.“

Dlužno dodat, že školu nedokončil. Těsně před maturitou, s podporou rodiny, odjel v roce 1906 do Ameriky a strávil tam sedm let. Pět z nich pracoval v továrně Charlese Cranea, dávného přítele Masarykových. Americkým pobytem se zklidnil jen částečně, osamělost a stesk po domově, především po matce, ho poznamenaly. V jednom z dopisů jí napsal: „Směj se - a celý svět se bude smát s tebou, plač - a budeš plakat sám.“

Dělal dluhy, přátelil se s podivnou společností, nakonec ho z továrny vyhodili a skončil v psychiatrickém sanatoriu. Tam za ním přijela matka a v listopadu 1913 ho odvezla do Čech. Dva roky nato narukoval do první světové války a vrátil se až po převratu.

Otec, už prezident, ho začal připravovat na dráhu diplomata a na jaře 1919 Jan skutečně vstoupil do služeb ministerstva zahraničí. Díky jazykovým schopnostem i strhujícímu šarmu si vedl velmi dobře. Právě tehdy se mezi otcem a synem vytvořilo důvěrné pouto dvou sehraných spolupracovníků a trvalo až do smrti TGM.

Přesto Jan otce ještě mnohokrát pozlobil a přivedl do prezidentských rozpaků, protože ani diplomatický post ho nezbavil chuti řádit po nocích. Britský diplomat a dlouholetý Janův přítel Robert Lochart později vzpomínal na bohatýrské flámy, za kterých táhli Prahou, „pili víc, než měli“, a Jan hostům míchal svůj oblíbený koktejl z vermutu a slivovice.

Byl oslňující společník. Neúnavný vypravěč historek, leckdy dost peprných. Výborný klavírista s talentem pro improvizaci. Ale především sršel humorem, který uměl v diplomacii zdatně využívat. Když za druhé světové války pobýval s emigrační vládou v Anglii, na večeřích v Buckinghamském paláci bavil krále tak, že královna jednou prohlásila: „Buď u tabule přestanete s tím neustálým vyprávěním anekdot a nezřízeným smíchem, nebo vás od sebe rozsadím.“

Schopnost vnést i do těžkých situací humor a s ním naději osvědčil především za války v rozhlasových relacích Volá Londýn. A posluchači ho za to milovali a neřekli mu jinak než „náš Honza“.

Ale lidé, kteří mu byli blíž, věděli, že v tom věčném rošťákovi a klaunovi sršícím vtipem je velký smutek a nejistota. Celý život ho provázely psychické problémy, sklon k nim zřejmě zdědil po matce. Svoje přidala i závislost na otci, z jehož stínu se těžko vymaňoval a jemuž slíbil vytrvat po boku Beneše za každých okolností. Což se v době kolem února 1948 ukázalo nad jeho síly.

Marcia Davenportová o něm později napsala: „Když na fotografii zakryji levou polovinu Janova obličeje, je pravá strana tváří skličujícího smutku a nese v sobě náznak tragédie. Je to tvář odtažitého, vzdáleného muže. Zakryji-li pravou polovinu, je to někdo jiný - vtipný, vřelý a srdečný člověk.“

Uměl kolem sebe šířit atmosféru dobré nálady, ale sám trpěl nejistotou a depresemi. A také osamělostí - jeho milostný život šel od krachu ke krachu.

Málo lásky

Do rozhlasových komentářů Volá Londýn, které za války adresoval do okupovaného Československa, občas prosákly i jeho osobní pocity. V listopadu 1940 se tak na Dušičky roztesknil po svém dětství a mládí, po Praze počátku století, po Střeleckém ostrově, kde bruslil se svou první láskou a doufal, že je důkladně nadšena anglickou šálou, kterou ukradl bratru Herbertovi.

Ale ještě o něčem mluvil: „Vzpomínám na sluncem zalité náměstí v Černém Kostelci a uprostřed děvče s modrýma očima a květovanou zástěrkou - byla radostná mým příjezdem - a pak hříbky s vajíčkem v hospodě U zeleného stromu a nerafinované milování v jevanských lesích.“

Modrooká Marie, později výborná fejetonistka a překladatelka publikující pod zkratkou Ma-Fa, byla dcera architekta Josefa Fanty. Jejich láska se rozhořela na jaře 1914 po Janově návratu z Ameriky a spojovalo je hodně: bystrost, humor, nespoutanost. Marie si ovšem ráda střílela z jeho závislosti na otci, kterého ironicky nazývala „starým pánem“. Všechno skončilo počátkem roku 1915, kdy Jan narukoval. V dopisech, které psal domů matce, se ještě objevovalo: „... a pozdravuj Mařku“, ale Marie už byla myšlenkami jinde. „Znáte to,“ přiznala ve svých pamětech, „vzdálený jsi za horama, vadne láska mezi náma...“ Ani po válce vztah neobnovili. Ale Jan do Mariina života ještě jednou osudově zasáhl: po jeho smrti se netajila názorem, že byl zavražděn, a odseděla si za to dva roky v pardubické věznici.

V roce 1921 se sblížil s Frances - dcerou Charlese Cranea, u kterého před válkou v Americe pracoval. Cit to byl z obou stran silný, překonal i na tu dobu těžkou překážku (Frances byla vdaná a měla děti, kvůli Janovi se rozvedla). Jan dokonce své přítelkyni Haně Benešové psal: „Holubičko moje bílá, až budu mít taky bílou paní, krásnou a silnou, která občas do žeber dloubne, časem do zadečku špendlíkem píchne, myslím, že se definitivně najdu - už teď vím, jak to má být.“

Frances byla stejně jako jeho matka Američanka, byla i stejně puritánsky založená, navenek zdrženlivá, uvnitř plachá. Brali se v roce 1925, ale manželství vydrželo jen pár let. Možná se na jeho nezdaru podepsala Francesina bigotnost a nepokoj, spíše však Janova psychická labilita a alkohol, kterým léčil stresy. Rozvedli se v roce 1931.

I když se pak v Masarykově životě objevovaly další ženy - mluvilo se o herečce Adině Mandlové, pěvkyni Jarmile Novotné či herečce Olze Scheinpflugové - zůstával vlastně sám. Depresím z nepovedeného manželství a hlavně nenaplněného rodičovství propadal zejména od konce druhé světové války, kdy smrtí jeho dvou synovců rod Masaryků po meči vymřel a on cítil jako provinění, že ani po něm nezůstává nikdo, kdo by to jméno nesl dál.

Poslední portrét

Žena, která se nakonec objevovala po jeho boku, byla americká spisovatelka Marcia Davenportová, autorka slavného románu Údolí rozhodnutí. Po válce se kvůli němu dokonce usídlila v Praze a bydlela na Loretánském náměstí nedaleko Černínského paláce. V knize Poslední portrét zachytila únorového Masaryka jako zlomeného člověka plného depresí, které se s politickým vývojem prohlubovaly. Po letech připustila, že když 7. března 1948 odjížděla do Anglie, poslal ji tam vlastně Jan s tím, že při nejbližší příležitosti přijede za ní a v emigraci už zůstane.

Ale ani ona, důvěrnice jeho posledních let, týdnů a dnů, se zpětně nedokázala jasně rozhodnout, jestli šlo o vraždu, nebo sebevraždu. „Sledovala jsem jeho myšlenky,“ psala, „chtěla jsem porozumět jeho poslední, že šlo o sebevraždu, že tu rozhodly nejušlechtilejší motivy; od té doby si to říkám čas od času stále znovu. Rozumově jsem přijala nepřijatelné. A pak jednoho dne ve mně něco začne křičet: ,Přesvědčila jsi sama sebe, ale věřit tomu přece nemůžeš.‘ A já nedokáži říci, zda to křičí můj mozek, nebo mé srdce.“

(MFDNES)