Květen 2006

Sovětští poradci

Jan Kalous

Druhá světová válka zásadním způsobem změnila postavení Sovětského svazu na mezinárodním fóru. Vládcové Kremlu dostali SSSR do pozice uznávané a respektované velmoci. Moskva si za tichého přihlížení západních demokracií vytvořila ve střední a jihovýchodní Evropě blok satelitů - tzv. země socialistického tábora. Tyto státy (jedním z nich bylo také Československo) ztrácely a postupně ztratily svoji samostatnost a suverenitu. Moskva uplatňovala svůj dohled nad vnitřní i zahraniční politikou konkrétního státu několika různými, ale vzájemně propojenými způsoby: prostřednictvím příslušného sovětského velvyslanectví, prostřednictvím stranického aparátu a kázně, prostřednictvím účasti v "blokových" organizacích (tj. ve Varšavské smlouvě a RVHP) a prostřednictvím vlastní "práce" KGB. SSSR zaujal v rámci "svého" bloku jasně dominantní postavení - ostatní museli rozhodnutí učiněná v Moskvě bez diskusí respektovat (např. KSSS schvalovala změny na pozicích vedoucích představitelů jednotlivých stran a států).

Jeden z nejefektivnějších modelů uplatňování takového dohledu představoval institut poradců. Sovětští "odborníci" působili ve všech oblastech života společnosti uvnitř státu, do něhož byli vysláni. Jejich prostřednictvím SSSR získával informace o dění v komunistické straně a společnosti. Sovětský svaz takto dohlížel jako přísný učitel na žáčky, rozhodoval o zásadních otázkách státní a stranické politiky a využíval tuto pozici nepopiratelně ve svůj prospěch. Poradci tedy měli kontrolní, rozhodovací (postupně konzultativní) a koordinující funkci. Za svoji činnost se zodpovídali výhradně Moskvě, nikoliv tedy místním komunistickým funkcionářům.

Sověti se, jak jsem již uvedl, snažili podřídit si "své" satelity (např. i svou vojenskou přítomností). Přesto docházelo v rámci sovětského bloku ke sporům se státy, které se snažily uplatňovat vlastní cestu k socialismu. Jestliže to bylo z hlediska zájmů SSSR nezbytné, nezdráhala se Moskva použít sílu, ať již na požádání "zdravých sil" nebo při uplatňování zásad později označovaných souhrnně jako Brežněvova doktrína. Tak tomu bylo např. v NDR v roce 1953, v Maďarsku v roce 1956 nebo v ČSSR v roce 1968.

Samostatným vývojem prošlo označení sovětských poradců v písemnostech čs. úřadů. Vedle obligátního označení poradce se objevují tyto termíny: odborníci, spojenci, kolegové, specialisté, přátelé, soudruh "P" apod.

Důležitý aspekt představovala koordinace činnosti KGB s aktivitami tajných služeb ostatních států socialistického tábora. KGB zde nevystupovala jako rovnocenný partner, ale byla obdobným útvarům (např. československé Státní bezpečnosti) jednoznačně nadřazena. Zásadní operace nesměly proběhnout bez sovětského souhlasu.

Sovětský vliv a poradci v Československu

Specifickou sovětskou aktivitou se staly únosy tisíců československých státních občanů bezprostředně po osvobození ČSR. Sověti si na vojensky obsazených územích počínali nikoliv jako osvoboditelé, ale spíše jako dobyvatelé. V prvním období se na únosech podílela komanda sovětské vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ, později tento "úkol" převzala 3. správa MGB. Únosy se nedaly realizovat bez součinnosti se zodpovědnými čs. úřady. Československý stát nedokázal ve prospěch odvlečených občanů účinně zakročit a většinou pouze přihlížel.

Od osvobození Československa začali na našem území aktivně pracovat sovětští zpravodajští důstojníci. Jejich aktivitu jim ulehčovali čs. komunisté, kteří obsazovali klíčové pozice v silových resortech. S blížícím se mocenským střetem v Praze zintenzivnila sovětská zpravodajská činnost. Je dostatečně známo, že českoslovenští komunisté byli kritizováni za pomalost v přechodu k moci, a že Stalin nabízel Gottwaldovi sovětskou vojenskou pomoc při řešení vládní krize v únoru 1948. K monitorování situace v ČSR sloužilo i pražské sovětské velvyslanectví (podobně tomu bylo v roce 1968). Pod rouškou diplomatů zde působili zkušení sovětští zpravodajští důstojníci.

V říjnu 1949 přicházeli na žádost KSČ do ČSR první sovětští poradci. Například v resortu MV měli za úkol v československých podmínkách připravit ekvivalent procesu s Rajkem. V letech 1950 - 1953 bylo (podle oficiálních údajů) ve složkách MV zařazeno 50 poradců, ale skutečný počet musel být zřejmě mnohem vyšší. Celkový počet poradců v Československu nelze v období 1949 - 1989 přesně určit. Někteří zde totiž "pracovali" několik let, jiní plnili jeden dílčí úkol a po několika měsících odcházeli.

"Dohoda o přidělení sovětských odborníků k práci v úřadech, organizacích a podnicích ČSR a o podmínkách jejich honorování" z června 1950 blíže stanovila podmínky pobytu sovětských poradců. Jejich materiální zajištění vysoce předčila životní úroveň většiny čs. populace. V této souvislosti je nutné poznamenat, že mezi sovětskými poradci byly rozlišovány dvě kategorie:

1. tzv. sovětčíci "pracující" přímo u ministra a rozhodující tak fakticky o zásadních politických, hospodářských a sociálních otázkách v celém spravovaném resortu;

2. tzv. odborníci - specialisté, kteří byli služebně přiděleni k příslušným čs. funkcionářům (např. u vnitra k náměstkům MV, k náčelníkům jednotlivých správ ve velitelství StB i v krajích).

Jaké byly celkové výdaje československé strany spojené s činností sovětských poradců? Můžeme se pouze dohadovat. Přesné číslo se asi nikdy nepodaří zjistit - nejde totiž "pouze" o platy. Je třeba zahrnout zajištění životních podmínek nejen pro poradce a pro jejich rodinné příslušníky, ale i provozní náklady institucí, ke kterým byli služebně přiděleni.

Příklad činnosti sovětských poradců v MV

Za přispění poradců se u vyšetřovaných osob kombinoval fyzický a psychický nátlak. Neznamená to ovšem, že by k násilí během výslechů nedocházelo již v předcházejícím období. Nicméně přítomnost poradců působila na čs. vyšetřovatele povzbudivě. Utvrdili se totiž v tom, že používané metody jsou správné. Cílem bylo vyšetřovaného zlomit a donutit ho, aby "se přiznal" v náležitém rozsahu. Vytvářel se tak scénář procesu, který byl neustále zpřesňován, a který se obvinění učili nazpaměť pro své pozdější vystoupení před soudem. Výslechové protokoly přeložené do ruštiny poradci posuzovali a sami určovali míru jednotlivých přiznání. Měli rovněž právo účastnit se výslechů (využíváno zpočátku), později spíše kontrolovali a určovali směr. Nejzřetelnějším projevem činnosti sovětských poradců v Československu byly inscenované procesy. Represe komunistického režimu zasáhla všechny sociální skupiny na celém území státu.

Je proto třeba odmítnout dnes hojně při obhajobách příslušníků StB rozšířený argument, že vlastně za spáchané zločiny jsou odpovědní poradci, protože čs. vyšetřovatelé neměli jinou možnost než uposlechnout jejich příkazů. To nejen neodpovídá skutečnosti, ale lze taková tvrzení hodnotit jako pokrytectví a alibismus.

Po Stalinově smrti v březnu 1953 a po XX. sjezdu KSSS v únoru 1956 se změnila zahraničně politická koncepce SSSR. Sovětský stranický šéf Chruščov definoval úroveň vztahů mezi jednotlivými socialistickými státy: Sovětský svaz již na ně neměl dohlížet v takové míře jako v předcházejícím období, ale měla se více prosazovat vzájemná rovnoprávnost a právo každé země řešit svoje vnitřní problémy vlastní cestou. Moskva se tak např. postupně snažila dohodnout s čs. stranou na celkovém snížení počtu poradců. Neznamenalo to ovšem snížení sovětského vlivu, ale SSSR chtěl uplatňovat svůj vliv v socialistických státech jinak (např. studia příslušníků SNB na školách v SSSR, prostřednictvím Varšavského paktu, spoluprací jednotlivých správ na konkrétních bodech společné státně bezpečnostní problematiky apod.).

Dohoda z července 1962 Štrougal - Semičastnyj obsahovala závazek obou smluvních stran na výměnu informací a zdrojů mezi StB (hlavně I. správou) a KGB. Jednalo se o aktivity namířené proti tzv. imperialistickým státům a blokům. Vzájemná spolupráce StB - KGB byla v 70. a 80. letech intenzivní a rozvíjela se v oblastech společného zájmu, např. v rozpracování emigrantského prostředí.

Institut sovětských poradců v Československu není možné podceňovat. Jejich pozice prošla od roku 1949 až do samotného zhroucení komunismu ve střední a jihovýchodní Evropě na podzim roku 1989 proměnou. Nicméně byli to lidé v pozadí, kteří přímo ovlivňovali vývoj této země.

(předneseno na 5. semináři východoevropských dějin)