Květen 2006

Vietnamci v Česku opouštějí stánky

Jan Klímová

Oblečení, boty a sádroví trpaslíci, plátěný stánek a u něj stojící Vietnamec - to bude v Česku během několika let výjev z minulosti. Čeští Vietnamci se mění. Jejich obchodní společnosti rostou stejně jako jejich děti. Z potomků jsou čím dál častěji vysokoškoláci. "Stěhujeme se ze stánků do kamenných obchodů, začínáme hodně investovat do výroby," říká dlouholetý předseda Svazu vietnamských podnikatelů v ČR a majitel obchodní firmy Scitexim Nguyen Duong.

Duong je na české poměry úspěšný středně velký podnikatel. Jeho společnost s ročním obratem okolo dvaceti milionů korun živí třináct lidí, z toho je jedenáct Čechů. "Myslím, že jediný rozdíl mezi námi je, že já jako šéf pracuji víc než moji zaměstnanci," říká s úsměvem. Až mravenčí pracovitost je typická vlastnost jeho krajanů.

Velké stěhování

Nguyen Duong přišel do Prahy v roce 1989 z Vietnamu, kde učil na univerzitě informační technologie, aby si udělal ve svém oboru vědeckou kandidaturu na Univerzitě Karlově. Po revoluci začal podnikat a s vědeckou dráhou skončil. "Chtěl jsem tady zůstat a uživit se," říká.

Se stánkařením nemá už dávno nic společného. Z Vietnamu a dalších zemí dováží rohože z rýžové slámy a bytové doplňky. Mezi odběratele patří řetězce, jako je Globus, Tesco, Bauhaus či OBI. A o návratu mezi počítače už neuvažuje. "Rohožky mají smysl. Zaměstnávám tím ve Vietnamu několik tisíc lidí a tím jim pomáhám," vysvětluje.

Mizení stánků z českých měst považuje Duong v posledních dvou letech za masový jev. "Řeknu takové naše heslo poslední doby: Kde vy (Češi) pustíte kamenný obchod, tam vstoupíme my," usmívá se. Nguyen Duong je přesvědčen, že do deseti let vietnamské stánky z českých ulic zmizí. "Samozřejmě, že tady zůstanou velké tržnice, ale ty jsou všude na světě. Jednotlivé vietnamské stánky skončí," říká.

Jedním z měst, kde již stánky zmizely z ulic, je západočeský Tachov. "Nemáme tady už ani jediný venkovní stánek," říká starosta města Ladislav Macák. Vietnamci si podle něj pronajímají kamenné obchody a koupili si i bývalý obchodní dům Jednota přímo na náměstí.

Podobný trend je i v dalších městech. Například v Mariánských Lázních nedávno Vietnamci koupili za zhruba sedm milionů korun dům s pozemkem. Dům přebudují na bytový a obchodní komplex. "Byla to nejlepší nabídka," uvedl vedoucí správy majetku Mariánských Lázní Petr Řezník.

Projekt velkého obchodního centra mají i ve Zlíně. Tam chtějí Vietnamci podle předsedy Česko-vietnamské společnosti Marcela Wintra koupit dvě budovy a pozemky za 30 milionů korun a vybudovat v nich obchody, infocentrum či kino.

Důvodem, proč se Vietnamci přesouvají do kamenných obchodů a do jiných oblastí, jako je výroba potravin, je tlak nových zákonů na omezení šedé ekonomiky, ale i dospívání nové generace s dobrým vzděláním. "Před vstupem Česka do EU, jsme v naší komunitě dělali kampaň, aby si Vietnamci uvědomili, že jejich tržnice se budou muset změnit," říká Duong.

Vietnamce drtí také konkurence hypermarketů, ale paradoxně i rostoucí kupní síla Čechů, kteří si připlatí za kvalitu v dražších obchodech. "Moje zkušenost je, že jsou Vietnamci k opuštění stánků spíše donuceni, právě tlakem po vstupu země do Unie nebo nadnárodními řetězci," říká Uyen Pham, který vlastní polovinu softwarové společnosti Kite, jejímiž klienty jsou třeba České aerolinie či Škofin. Vietnamci se v poslední době snaží proniknout i do výroby. Nejvíce továren je podle Duonga v Karlových Varech, kde jeho krajané zpracovávají čaj, vyrábějí porcelán a instantní nudle.

Od nudlí k software

Zajímavé jsou i softwarové firmy vlastněné nebo spoluvlastněné Vietnamci. "Jsou to špičkové společnosti. Samy však o sobě nechtějí mluvit," říká Pavlína Filipová z Mezinárodní organizace pro migraci, která vypracovala studii o postavení Vietnamců na trhu práce v Česku. "Jsou výjimeční tím, že si dokážou poskytovat služby navzájem a vlastně fungují jako samostatná ekonomická jednotka," upozorňuje.

Mezi největší vietnamské firmy v Česku patří podle Duonga obchodníci, kteří se na podnikání komunity podílejí více než 90 procenty. Největší je podle svazu pražská společnost Saparia, která ovládá v podstatě čistě vietnamské obchodní centrum Libuš v Praze. V roce 2004 však podle účetních výkazů výnosy této firmy dosáhly jen necelých čtyřiceti milionů korun. MF DNES se ji nepodařilo kontaktovat.

Významná je i společnost Sportisimo, která má jednu z největších sítí prodejen se sportovním oblečením. S tržbami přes 600 milionů korun ročně je to druhý největší prodejce sportovního oblečení v Česku.

Další významnou čistě vietnamskou firmou je obchodník s oblečením, společnost Dalimex. Její spolumajitel Trinh Viet Dung se také stal na začátku března novým předsedou Svazu vietnamských podnikatelů v ČR. "Oblečení buď sami dovážíme, nebo ho nakupujeme z místních velkoskladů. Nyní zvažujeme projekt vlastní továrny, kde oblečení budeme sami šít," říká Dung.

Oblečení a boty jsou na českém trhu vietnamskou doménou a podle expertních odhadů za jejich prodej asijští obchodníci ve stáncích utrží kolem deseti miliard korun ročně. Agentura GfK v posledním výzkumu trhu s textilem uvedla, že celkové tržby za oblečení a boty v Česku se pohybují ročně kolem 75 miliard korun, z toho kolem 15 procent se prodá v převážně asijských tržnicích a stáncích. Lákadlem stánků jsou nízké ceny. Triko za stokorunu a džíny za tři stovky, odpovídají třetině běžné ceny. "Když někdo vidí prodávat rifle za tři stovky, tak asi každý tuší, že to není možné. Takže já vůbec nelituji, když jsou pak takoví prodejci potrestaní," říká Nguyen Duong.

Problematické je, že se zboží z Asie dováží za absurdně nízké ceny, které jsou podle zástupců českých výrobců nereálné a vedou k daňovým únikům. Na stáncích se objevují i falšované značkové oděvy. Podle Duonga se svaz snaží bojovat proti falzifikátům, ale někdy je to těžké. "Nejvíce se prodávají v tržnicích u hranic. Němci oblečení bez značky skoro nekoupí," říká.

Další kapitolou je pak "podceňování" zboží na celnicích, kdy se do země dostávají boty či trička řádově za desítky korun. "I mezi Vietnamci jsou lidé, kteří mají ruce krátké nebo dlouhé, stejně jako u všech ostatních národů. Je to smutný jev, který chceme smazat," říká Duong. Je však podle něj třeba vidět, že na řadu zboží je při dovozu z Vietnamu do Česka nulové clo a zboží zlevňuje i levná práce ve Vietnamu. "Průměrný plat u nás je zhruba 1 200 korun měsíčně," říká. Na boty z Vietnamu a Číny minulý týden uvalila celá Unie antidumpingové clo kvůli ochraně trhu.

Nový šéf svazu Dung tvrdí, že je boj proti porušování zákonů to hlavní, o co budou vietnamští podnikatelé teď usilovat. "Pro nás je nejdůležitější, abychom fungovali podle evropských pravidel obchodu," tvrdí. Svaz podnikatelů nabídl Vietnamcům alternativu, a to, aby místo falšování značek budovali svoje vlastní. Například Dalimex své značky má, ale s jejich podporou nijak nepočítá. "Je to moc drahé," říká Dung.

Marcel Winter z Česko-vietnamské společnosti soudí, že Vietnamci jsou za celní podvody přehnaně osočováni. Dokladem je podle něj poslední zátah celníků, kteří zabavili ve skladu v Praze falzifikáty bot za sto milionů a zatkli několik lidí, mezi nimi i Vietnamce. "Proč se nezveřejní, že se zřejmě jedná o výrobky z Číny? Místo toho se uvede, že byl zadržen jeden Vietnamec, který padělky zřejmě koupil pro svůj obchod," míní Winter. "Která celnice pustila na trh falzifikáty a nechala si za ně zaplatit clo?" ptá se Winter. Vietnamci jsou podle něj komunitou, kde je kriminalita poměrně nízká.

Policie žádnou speciální statistiku o Vietnamcích nemá. "Je to nesmírně uzavřená komunita, která mezi sebe jen těžko někoho pouští," říká Tomáš Kamín z Policejní akademie ČR, který se zabývá menšinami.

V Česku mělo podle statistik loni povolení k pobytu přes 36 tisíc Vietnamců, neoficiální odhady hovoří o čtyřiceti tisících. Po Slovácích a Ukrajincích jsou Vietnamci třetí největší cizineckou komunitou. Absolutní primát však mají v podílu podnikatelů. Dvě třetiny Vietnamců přihlášených v Česku jsou zároveň živnostníky, zaměstnanci jich jsou necelé dvě stovky.

Vietnamci přišli do Česka v 80. letech minulého století v rámci spolupráce socialistických režimů. Další tisíce přišly na začátku 90. let z východního Německa. Vietnamci jsou známí silnou podporou svých rodin, která funguje i v Česku. Rodiče, kteří stojí deset až dvanáct hodin denně u stánků, platí svým dětem hlavně vzdělání. "Přijde nová generace Vietnamců, která dokončí vysoké školy, a oni u stánků už nebudou," říká Nguyen Duong.

Šikovné děti

Příliv dalších Vietnamců do Česka, kteří by jejich místa převzali, se podle Duonga zastavil. Současní stánkaři odjedou v důchodovém věku zpátky do Vietnamu. "Vietnamci z celého světa se na důchod vždy vracejí domů," říká. Tam je podporují jejich děti, které vydělávají venku. Podle údajů vietnamské národní banky posílají z celého světa domů pro své rodinné příslušníky zhruba 1,9 miliardy dolarů za rok.

"Zní to jako fráze, ale většina našich rodičů stojí ve stáncích a obětuje část svého života pro budoucnost svých dětí. A my se pak ze všech sil snažíme uspět," říká dvaadvacetiletý student Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy Dung Nguyen Tien. I jeho rodiče začínali u stánku, jeho otec se však vrátil k původnímu povolání a dnes učí na Západočeské univerzitě. "Neznám ze své generace asi nikoho, kdo by chtěl stát v tržnici. Je v tom hodně potu, a navíc nám rodiče nasměrovali jinou cestu," říká Dung Nguyen Tien. Rodina chce, aby z něj byl vysokoškolský učitel.

Výsledky Vietnamců na školách jsou impozantní. Jejich průměr známek na základních školách se pohybuje kolem 1,3 a na středních 1,7. Vietnamská žákyně 7. třídy základní školy v Příbrami nedávno vyhrála celostátní literární soutěž, Vietnamci obsadili i přední příčky matematických olympiád. A nejlepšího výsledku v přijímacích testech na Matematicko-fyzikální fakultu UK loni dosáhl opět Vietnamec.

(MFDNES)