Květen 2006

Šest bytů úředníka Musálka

Jan Kovalík

V koženém křesle v kanceláři starobylého domu U minuty na Staroměstském náměstí sedí člověk, který se stará o to, aby památky staré Prahy, a pokud možno i její duch, zůstaly zachovány pro příští generace. Přitom sám svým půdním bytem zničil kus Malé Strany. Jeho rukama prochází žádosti všech investorů, kteří chtějí stavět v památkové zóně. Je ale muž s takovou pověstí a budovatelskou minulostí tím pravým, který má jejich představy držet na uzdě? Nejde jen o jednoho šikovného úředníka. V sázce je to, jestli Praha zachová alespoň část svého kouzla, anebo o ně po drobných kapkách přijde kvůli skrytému kolotoči peněz.

V košilce a bez košilky

Náš pozoruhodný úředník je šéfem magistrátního útvaru s oficiálním názvem Odbor památkových kunsthistoriků, architektů a archeologů a jmenuje se Jiří Musálek. Každé ráno vychází ze své dvoupodlažní rezidence o rozloze 200 metrů čtverečních obytné plochy kousek od Pražského hradu, nasedá do terénního Opelu Frontera a vyráží přes most do své kanceláře na Staroměstském náměstí. Tam na něj čeká každodenní složka žádostí od investorů a soukromníků, kteří potřebují stavební povolení v památkové zóně. Musálek tyto žádosti pročte a rozdělí zhruba dvěma desítkám referentům svého oddělení. Jeden z bývalých referentů Respektu s podmínkou utajení identity popsal, jak v praxi systém funguje. Spis investorů, kteří by mohli svou žádost podpořit i úplatkem (obvykle prý jde o cizince), odloží úředník stranou a nechá je třeba i několik měsíců čekat do doby, než investoři pochopí, co tahle nepřímá výzva znamená. Až se dovtípí, putuje žádost někomu z loajálních referentů, který ji třeba i přes zamítavé stanovisko poradního hlasu expertů z Národního památkového ústavu zpracuje kladně a předá zpět Musálkovi. Ten pak pouze parafuje úřední košilku a složku předá svému nadřízenému. Jan Kněžínek, který Musálkovi důvěřuje jako „profesionálovi v oboru“, dá dovnitř kulaté razítko. Košilka s Musálkovým podpisem ale není součástí spisu a na dokumentech v archivu je podepsaný jen referent a Kněžínek. „Spokojený investor se pak vyrovná přímo s Musálkem. Je to bezpečný obchod: úplatek dává až ten, komu bylo vyhověno, takže nehrozí, že by si někdo někde stěžoval,“ říká zdroj z magistrátní kanceláře. Vzhledem k jeho anonymitě a nulovým důkazům by se dalo mávnout rukou – řeči. Ale věc není tak jednoduchá. Těch „řečí“ je totiž spousta a sehnat důkazy v systému, kde úplatek dávají jen ti uspokojení, bez policejní provokace prakticky nelze. Kolem Jiřího Musálka je navíc řada zneklidňujících „stop“, jejichž vysvětlením či rozpletením se jeho nadřízení a zodpovědní politici už dlouho a vytrvale odmítají zabývat.

Seznam může začít zmíněnou rezidencí na Malé Straně. Když na ni přijde řeč, šéf odboru památkových architektů rád zdůrazňuje, že ten byt je obecní a ne jeho. Nedodává už, že podle smlouvy s radnicí nemůže obec jeho ani jeho dědice nikdy vystěhovat a že pokud se Musálek rozhodne si byt koupit, musí mu ho město prodat za nejnižší možnou cenu platnou začátkem devadesátých let, od níž se odečte investice, kterou strážce památek půdní vestavbu „zvelebil“: podle odhadu úředníků městské části tak zaplatí zhruba osm set tisíc. Kromě malostranského sídla si radniční úředník v posledních šesti letech z tabulkového platu pořídil v Praze ještě pět dalších bytů – na Vinohradech, Novém Městě či v Nových Butovicích, všechno suma sumárum v odhadnuté ceně 15 milionů korun. Na Novém Městě najdeme cedulku Musálkovi například na dveřích nově rekonstruovaného bytu s vysokými stropy, na chodbách je ještě prach po řemeslnících. V Nových Butovicích pak najdeme tutéž cedulku na dvou bytech v řadových panelácích. Na Vinohradech patří Musálkovi podle dokumentů katastrálního úřadu dům se zahradou, chráněný památkovou zónou. V Irkutské ulici ale hledané číslo popisné 4 není k nalezení a sousedé nad uvedenou adresou kroutí hlavou.

Všichni to schválili

„Jeho byt byl postaven před patnácti lety. Dnes už by se to stát nemohlo. Pravidla jsou přísnější,“ říká Kněžínek ve své kanceláři, vyplněné starožitnostmi. A probíral ten byt někdy se svým podřízeným? Třeba poté, co jeho fotografii jako odstrašující příklad otiskla zdejší média? „Ano. Řekl mi, že má vše řádně schválené, takže tím to pro mne končí. Nelezu lidem do soukromí,“ říká Kněžínek. A s respektem k lidskému soukromí odpovídá i na otázku, jak si vysvětluje nabytí pěti bytů v Praze. „To slyším poprvé. Možná má bohatou babičku, ale já po tom pátrat nebudu, nejsem policie.“ Pátrat nebudou ani Kněžínkovi nadřízení – náměstek primátora Jan Bürgermeister (ODS) a samotný primátor Pavel Bém (ODS).

Jiří Musálek nás ve své krásné kanceláři s vyhlídkou na Týnský chrám vítá se zapnutým diktafonem v ruce. „Ten projekt dělal renomovaný architekt a všechny potřebné úřady k tomu daly souhlasné stanovisko. Víc vám k tomu neřeknu,“ hovoří do svého vlastního mikrofonu. Je podle jeho odborného názoru tato půdní nástavba v souladu s okolní střešní krajinou Malé Strany? „Už jsem vám na to odpověděl. Všichni to schválili,“ říká Musálek. O tom, kde vzal na nákup tolika nemovitostí z úřednického platu, se nechce bavit. „Při mé soukromé výdělečné činnosti soudního znalce dosahuji příjmů potřebných k uspokojení svých potřeb,“ říká. „Všechny mé příjmy jsou legální. A co se týče korupce – jsou to pomluvy. Víc nemám co dodat.“

Názory na Jiřího Musálka z řad odborné veřejnosti se různí v závislosti na tom, kdo z oslovených přichází do styku s investory.

„Mám pocit, že to dělá velmi šikovně a na střechách staré Prahy tak vzniká chatová kolonie,“ říká o Musálkově působení na magistrátu Mojmír Horyna, historik umění a prorektor Univerzity Karlovy.

„Nepracuji na magistrátu, takže nevím. Ale pokud je mi známo, braní úplatků mu zatím nikdo neprokázal,“ říká známý český architekt a publicista Zdeněk Lukeš, který též připravuje odborné posudky pro investory a je členem sboru expertů Musálkova oddělení.

Další z oslovených, nově jmenovaný šéf Národního památkového ústavu (NPU) Tomáš Hájek, se podle slov své mluvčí „vyjadřuje jen k odborným otázkám, nikoliv politickým či personálním věcem“.

Náměstek ministra kultury František Formánek je k hodnocení práce magistrátního úředníka také zdrženlivý, jeho byt ale zná z novinových fotografií. „Bez dokumentace těžko soudit, ale když jsem to viděl v novinách, vyděsil jsem se,“ říká Formánek.

Při pohledu na fotografii Musálkovy nástavby se všichni děsí, ale tím to končí. „Je to blbý, no, já vím. Ale on je fakt dobrý úředník a ten byt nemá na jeho práci vliv,“ říká již citovaný Kněžínek na otázku, jestli je právě tento člověk vhodným garantem ochrany památek v Praze.

Se stejným dotazem se na vedení magistrátu obrátila i zastupitelka Ivana Bursíková ve své interpelaci na konci roku. „Pan primátor mi po jednání zastupitelstva řekl, že po Novém roce nebude Musálek zastávat svou funkci. Ale dodnes se nic nestalo,“ říká Bursíková. Jak v této věci primátor Bém pokročil, nelze při jeho nepřehledném a hektickém programu zjistit. „Pan primátor je tak vytížen, že s ním tři dny nikdo nebyl schopen mluvit, aby se ho zeptal,“ říká mluvčí magistrátu Jiří Wolf. Otázku, zda je pan Musálek vhodným garantem ochrany památek v Praze, se však Wolf cítí schopen zodpovědět za primátora: „Dokud mu někdo něco neprokáže, tak je. Na to mohu odpovědět rovnou.“

(Respekt, www.respekt.cz)