Květen 2006

Mrtví vojáci a nenávist

Emanuel Mandler

Za šest desetiletí od konce druhé světové války se mnohé změnilo. Válka s sebou přinesla nebývalou nenávist, která byla pochopitelná; nacistické Německo zničilo v březnu 1939 náš stát, okupovalo naše území a neostýchalo se použít na okupovaném území teroru. Do dneška uplynulo přes šedesát let. Některé nenávisti zůstaly i po té době, jiné zbledly nebo docela zmizely. A tak když nyní vyšlo najevo, že v Ústí nad Labem mají halu s rakvemi čtyř tisíc mrtvých německých vojáků, stalo se to už v mírové a podstatně klidnější situaci. Tehdy, bezprostředně po válce, němečtí vojáci utíkali z rozpadávajících se útvarů wehrmachtu a schovávali se jak před sovětskými jednotkami, tak před českým obyvatelstvem. To si pamatovalo vojáky wehrmachtu jenom jako příslušníky nenáviděné okupační armády.

Němečtí vojáci na našem území umírali jednak v posledních bojích druhé světové války, jednak v českém zajetí. Češi je vytahovali z úkrytů, ve kterých se schovávali, internovali je a taky je popravovali. Považovali je za viníky. Avšak tento vztah k lidem v uniformách, který by svou paušalizací mohl mít po válce oprávnění ještě tak pro vysoké důstojníky wehrmachtu a příslušníky zbraní SS, byl s ohledem na prosté vojáky pochopitelný jen s ohledem na poválečnou nenávist. Po šedesáti letech je to zcela jinak: pro mrtvé vojáky platí zvláštní druh presumpce neviny. Většina z nich byla do armády povolána, aniž se jich kdo ptal, zda chtějí válčit nebo ne. Voják musí dělat to, co mu nadřízení přikazují, je vyznamenán, když má válečné štěstí, je raněn a umírá, když se k němu válka obrátí svou hrůzyplnou tváří. Mrtví němečtí vojáci neměli štěstí a zaslouží si i na našem území klid a pokoj jako válečné oběti kdekoli jinde na světě.

Dnešní česká společnost je jiná, než byla poválečná. Za šest desetiletí se s pamětníky válečných a poválečných událostí smísily nové generace, kterým je pomyšlení na tehdejší nenávist cizí a málo ji chápou. Přesto lze snadno zjistit, že nenávisti je teď u nás i ve vztahu k oněm mrtvým německým vojákům víc, než by se dalo očekávat. Jak vlastně nenávist přetrvává?

Existuje u nás stará (na naše poměry hodně stará) politická strana – komunistická – jejíž činnost odjakživa spočívala na nenávisti. Komunisté zřejmě nechtějí přiznat věčné odpočinutí ani oněm čtyřem tisícům mrtvých německých vojáků. Od počátku zůstal jejich tisk věrný své tradici a zaměnil čtyři tisíce mrtvých vojáků za čtyři tisíce příslušníků jednotek SS, přičemž prý mnozí z nich předtím vraždili v Osvětimi a v Treblince. Zažil jsem tuto demagogii na své kůži: v krátkém televizním rozhovoru jsem řekl, že mrtvým německým vojákům náleží klid a mír, a hned jsem byl v komunistickém tisku napaden, že podporuji esesáky. V Česku si na SS-manny vzpomínají s nenávistí pamětníci, mladší lidé je znají pouze ze špatných učebnic, takže příslušníci zbraní SS jsou pro komunisty vynikající municí do jejich kanónů věčné nenávisti; mnozí lidé nevědí, že v tomto případě jde jen a jen o demagogii. Přirozeně, je snad někdo schopen odpřísáhnout, že mezi čtyřmi tisíci rakvemi není také několik rakví s pozůstatky příslušníků SS? Kdybychom měli uvěřit nenávistné demagogii, nikdy by nebylo možné pohřbít ony čtyři tisíce padlých německých vojáků.

Evropská tradice od nás požaduje schopnost odpustit ve smrti úplně všem. Pokud by se to v případě čtyř tisíc padlých německých vojáků podařilo, bylo by to prospěšné i pro nás. Umět odpustit je totiž něco, co naše společnost dosud neumí.