Květen 2006

Pomalý obchvat

Emanuel Mandler

Na starém kontinentě se dějí věci nevybočující z normálu. U nás je před volbami v plném proudu vzájemné napadání politických stran, ve Francii se davy mladých lidí praly (nebo ještě perou?) s policisty a ve Velké Británii mají starosti, co si počít s americkou politikou ve vztahu k vlastnictví jaderných zbraní. Nesouhlasí s dvojím metrem, kterým Washington poměřuje státy vlastnící jaderné zbraně: „…proč mají jiná pravidla platit pro Írán a úplně jiná pro Izrael a Indii (vlastnící jaderné zbraně)?“ (Timothy Garton Ash). Pokud jde o britského ministra zahraničí, ten chápe, že je třeba vyřešit krizi s Íránem, je však přesvědčen, že poté musí přijít na řadu řešení problému s Izraelem. To je zřejmě evropské stanovisko: největším nebezpečím z hlediska vlastnictví jaderné zbraně je Írán a hned pak přichází na řadu Izrael.

Citovaný britský pohled je ovšem z hlediska Evropy nebezpečný. Indie a Izrael jsou demokratické země, jejichž státníci nemají na rozdíl od íránského prezidenta (a severokorejského vedení státu) v úmyslu vymazat nějaký jiný stát z povrchu zemského. Ještě řadu desetiletí bude Izrael muset pracně dobudovávat svůj stát a nemůže pro evropské státy představovat nebezpečí. Naopak ale může být tak malý stát bez jaderné zbraně v obrovském moři muslimů a také islamistů snadno smeten do moře. A íránskému vedení jde hlavně o likvidaci Izraele jako státu. V Íránu to nikdo nedementoval, naopak.

Pokud se Íránu podaří získat atomovou bombu, znamená to válku s Izraelem, pravděpodobně válku nukleární, přičemž si lze těžko představit, že by zůstala omezena na Blízký a Střední východ. Jak by se chovaly evropské státy a Amerika, to lze odvodit z jejich chování nyní, kdy na půdě OSN probíhají rozhovory o íránském jaderném programu. Přestože není pochyb o tom, že Írán s největším urychlením vyvíjí jadernou zbraň, vsadily evropské země na vyjednávání jako na poslední kartu a berou na vědomí, že Rusko a Čína odmítají sankce proti Íránu. Koneckonců je to také projev evropského antiamerikanismu: Spojené státy se dostávají v konfliktu s Íránem do izolace a Írán může počítat s tím, že v případě vojenského konfliktu bude Evropská unie neschopna nějakého činu. Kdyby se vývoj ubíral tímto směrem, mohl by se Írán zatím ještě spokojit likvidací sionismu (Izraele); to by povzbudilo islamisty natolik, aby vytvořili účinný vojenský blok proti křižákům, tedy proti Evropě a Spojeným státům.

Zdá se, že Spojené státy se ocitly v těžko řešitelné situaci, a ostatní činitelé počínajícího konfliktu se přinejmenším nesnaží jim pomoci. S ohledem na pravděpodobnost konfliktu, který nastane, jakmile Írán získá atomovou zbraň, vyhrožuje prezident Bush Íránu, že ztroskotají-li všechny ostatní prostředky, Spojené státy sáhnou ke zbrani (není vyloučeno, že Írán chce, aby se to stalo). Toto vojenské řešení je nepravděpodobné, ale také bohužel jediné. Neexistuje jiný způsob, jak zabránit Íránu získat jadernou zbraň a zabránit ozbrojenému konfliktu na Blízkém a Středním východě.

Pravda, není jasné, jak by se při preventivním úderu zachovali ostatní důležití činitelé: Čína, Rusko, muslimské státy i – Evropa. Před tím, než se cokoli stane, jistě budou chtít Spojené státy zjistit, co by takovému závažnému kroku, jako je preventivní útok na Írán, řekl svět. Tím vším se řešení oddaluje, ale – nedělejme si iluze – pouze oddaluje. Hlasy, ozývající se i u nás, že nic jiného Spojeným státům nezbývá, vycházejí z racionální úvahy: nejen Izrael, ani Spojené státy nemohou dovolit, aby Írán získal jadernou zbraň.