Květen 2006

Vzhůru ke čtvrtému odboji!

Emanuel Mandler

Zmatek, který mnoho z nás má ve vztahu k nedávným dějinám, je nebezpečný. Mladí lidé si pletou německou a sovětskou okupaci a většinou o době před rokem 1989 nevědí skoro nic. Přesto se dovídají o tehdejších institucích pozoruhodné věci, které nejspíš jejich zmatení zvětšují. Jedna z takových institucí je tzv. třetí odboj. Hovoří se o něm takřka jako by to byla všeobecně známá a uznaná věc. Není. Takový odbojář jako Josef Mašín loni v Bratislavě na otázku „Nenapadlo vás, že byste mohl po vystoupení z armády v boji proti komunistům pokračovat jinak?“ o tehdejší situaci Čechů v Americe řekl:

„Tam žádný jiný odboj nebyl, jediní byli ti tzv. „chodci“ jako Ota Rambousek, pak kluci v jednotkách, které Američané založili k obraně vojenských objektů… Těch kluků, co odešli z Československa, tam bylo 1 200. Žádný jiný odboj na Západě neexistoval, nebylo se ke komu připojit. Někteří lidé utekli z hospodářských důvodů, někdo z politických, ale nikdo nic aktivně nedělal.“

V Československu byla situace jiná. Alespoň v tom smyslu, že existoval početný šik odpůrců režimu, které ovšem komunisté rychle stačili pozavírat. Tito političtí vězňové si užili své (a mnohdy ještě víc), jenže vytvořit organizovaný odboj jim represivní aparát režimu znemožnil. A tím se dostáváme k podstatě věci: proč musí být odboj organizovaný?

Z kontextu našich dějin je patrné, proč musí. První i druhý odboj byly instituce, které se podřizovaly vedoucí autoritě. Měly v zahraničí vedení, své hlavní linie a ozbrojené skupiny. U nás se po únoru 1948 bratři Mašínové prostříleli na Západ a tato jejich velmi omezená forma odporu je dodnes problematická. Protesty a aktivita lidí po měnové reformě místy přerostly v odpor, ale nikoli v odboj. To bylo v době komunistické vlády. Nicméně součástí prvního i druhého odboje byla účast československých letců v RAF, legie za první světové války, atentát na Heydricha, Svobodova armáda v SSSR. Za vlády komunistů u nás odboj jako takový nebyl.

To jistě souvisí s okolností, že se za studené války v Evropě nebojovalo. V míru může odboj trvale působit, jen když je založen na výrazné politické motivaci. Je to paradoxní, ale když už, tak vedli odboj proti komunistům zase komunisté v roce 1968. Avšak pražskému jaru 1968 přece odboj říkat nemůžeme. V sedmdesátých letech vznikla opoziční organizace, Charta 77, ale ta popírala, že je organizací a vůbec už ne protikomunistickou. Že by součástí třetího odboje byly napůl nebo načtvrt organizované občanské iniciativy v posledních dvou letech normalizačního režimu – to snad ještě nikoho nenapadlo.

Propagátoři termínu „třetí odboj" se nechtěně začleňují do diskuse o charakteru československé společnosti po roce 1945. Bylo by těžké, aby tato společnost v širším měřítku podporovala boj proti komunistům, když velká část byla členy KSČ, další a nesporně značná část s komunisty sympatizovala. Ve vědomí národa utkvěla spolupráce stran Národní fronty, vyhnání Němců, znárodnění. Mašínové neuznávali jiný než ozbrojený boj proti komunistům v době, kdy se česká inteligence houfně připojovala k marxismu, a to v domnění, že pouze tak lze komunistický režim polidštit.

Každý národ má své klady a své chyby. Protiněmectví a náklonnost ke komunismu jistě za klady českého národa považovat nebudeme. Ale jistě je lépe znát, jak na tom opravdu jsme, než se pak divit nemilosrdné realitě. A nemá smysl vymýšlet si to, co neexistovalo.