Květen 2006

Zatím dobrý?

Vlastimil Marek

Lidé jsou zvláštní tvorové. Díky genové odchylce jim kdysi začal růst mozek, díky nutnosti překonávat přírodní katastrofy se naučili používat mozek a oštěpy a pazourky, díky sociálním vztahům vznikla kultura. Program lidského mozku se zdokonalil tak, že na jedné straně člověk netuší, že je řízen programy své mysli, ale na druhé straně několik snaživců tento trik lidské mysli již před dvěma a půl tisícem let odhalilo. Přes veškerou pýchu na technologický pokrok se ale současný člověk ve své stádnosti a schopnosti být obalamucen od svého prapředka před desítkami tisíc let zase až tak neliší.

Přestože už totiž někteří z nás vědí, že život je iluze (žijeme ve zpoždění dvě desetiny vteřiny), že jsme spíše hromádkami emocí než představiteli racionálního myšlení, a že demokracie nefunguje (říkáme, že je to nejlepší ze špatných řešení), celek se stále „řítí do ďáblovy řiti“ (jak se nám snažil naznačit už malíř a grafik Váchal).

Naše nejprodávanější noviny jsou už neskrývaně plné velmi ostrých a přesně formulovaných kritik toho, co se děje kolem nás, ale my se chováme jako v tom starém vtipu: pán vypadl z okna ve stém patře mrakodrapu a jak tak letí dolů, někde v padesátém na něj křičí známý: „Tak co, Bille, jak to jde?“ A padající Bill odpovídá: „Zatím, dobrý…“

Včerejší vydání (13. dubna 2006) přineslo další várku třeskutých popisů naší mizérie: „Kdo necítí společenské napětí, pocit znechucení a šířící se sociální pasivitu na jedné straně a vypjatou nesnášenlivost na straně druhé, je zabedněnec nebo si lže do vlastní kapsy,“ napsal Vladimír Kučera v článku Krize fotbalu a důvěry.

„Každé čtyři roky si volíme poslance, ale pravděpodobnost jackpotu není větší než v loterii. Sázíme spíš kolik s nimi prohrajeme. Miliardy náhrady ušlého zisku majitelů domů by měli platit politici, ale nezaplatí je. Poslanec je ztělesněním vůle lidu, tupé zákony (či poslanecká nečinnost) jsou ztělesněním poslanců, následné náklady jsou ztělesněním tupých zákonů. Pokuty za špatná rozhodnutí státních úředníků zaplatíme my, z našich daní. Úředník je tělesněním vůle politiků, politici jsou ztělesněním vůle voličů. A voliči jsou děsní hazardéři,“ píše Jana Bendová v článku S poslancem Křečkem na hracím automatu.

„Vlády se označují za ochránce, ale zároveň díky tomu berou část bohatství a svobod lidem, o kterých tvrdí, že je chrání. A využívají je ke svým skrytým účelům,“ varuje americký ekonom a historik Robert Higgs. „Vždy platilo, že čím větší strach lidé mají, tím pro vládu lépe. Nebezpečí je v tom, že lidé, kteří vládu demokraticky volí, jsou dost náchylní k tomu být vládou manipulováni. Protože věří, že když si vládu, ať už je jakákoliv, zvolili, tak cokoliv tato vláda udělá, je vyjádřením jejich vůle. Jenže vláda má své vlastní důvody něco udělat nebo ne. Demokracie je tedy takový trik, jakým vláda lidi přesvědčuje, že je nikdo neřídí nebo nenutí něco dělat proti jejich vůli,“ dodává Higgs v článku Vlády drží u moci strach.

Zatím dobrý, moji milí čtenáři?

„56% studentů si myslí, že sex za večeři nebo zájezd do Paříže je jen obchod. 4% devatenáctiletých studentek a 2% studentů přiznávají, že si vzali peníze za sex… Zatímco chebské děti vnímají prostituci jako běžnou věc, asi jako pražské děti tramvaje, v hlavním městě si ji spojují s luxusním životem. V USA je přitom mezi lidmi do 18 let 1% prostitutek a prostitutů, ve Švédsku je jich 1,4%,“ tvrdí právě zveřejněný výzkum z loňského roku, který provedla Eva Vaníčková z 3. lékařské fakulty UK v Praze.

A to cele vynechávám důchody a zdravotnictví a energii a ekologii a zjištění, že na planetě je dost potravin pro všechny, ale půl lidstva hladoví. Zatím dobrý?

Lidský mozek je naprogramován, aby některé věci a jevy, když nechce, neviděl. V rámci basketbalového utkání, pokud například dostane zadání sledovat a počítat přihrávky jednoho týmu, dokáže nevidět orangutana, který proběhne hřištěm. Ve světě státní a stále více nefungující politiky pak podobně dokáže „nevidět“, jak jím politici manipulují. U nás u svých koryt a v boji o ně už ani neskrývají své chrochtání.

„Láska a strach mohou jen těžko existovat vedle sebe. Když si mezi nimi budeme muset vybrat, je bezpečnější vybrat si, aby se nás ostatní báli, než aby nás milovali,“ tvrdil v 16. století politik Niccolň Machiavelli. Jeho rady si podle amerického ekonoma a historika Roberta Higgse berou k srdci snad všechny vlády světa. Strach jim totiž pomáhá udržet se u moci a dokonce ji ještě zvětšovat.

Takže zatím dobrý, krajané? Nebojíte se budoucnosti? Zase půjdete v červnu zvolit ty, kteří si vám sami sebe nadiktují, a kteří vás různými těmi pohodlnými „strachy“ a lživými nesplnitelnými sliby „demokraticky“ zmanipulovali tak dobře, že ty orangutany v jejich řečech až na pár jedinců lid, opitý denní dávkou televizních emocí a plnými regály supermarketů, nevidí?

Podle posledního velkého průzkumu týchž novin „každý třetí neví, koho volit“ (to ovšem znamená, že kdybychom se spojili, vyhráli bychom volby).

A mladí lidé k volbám nechodí. I jich se tedy obrazně ptám: zatím dobrý?