Květen 2006

Slobo, svobodo, kdepak jsi?

Teodor Marjanovič

Kdekomu, kdo vyrůstal v Jugoslávii, budou celý život znít v uších refrény oslavných písní na Josipa Broze Tita „Soudruhu Tito, fialko bílá, tebe miluje omladina celá“ a „Soudruhu Tito, my ti přísaháme, že z tvé cesty neuhneme“. Nejde se jich zbavit, zná je zpaměti každý člověk narozený nejpozději ke konci sedmdesátých let. Členství v pionýrské organizaci bylo v Jugoslávii povinné.

Co bude lidem na Balkáně znít v uších nyní, po smrti Slobodana Miloševiče? Asi žádné fialky. V zemích rozvrácených Bělehradem vyzbrojenými hrdlořezy bude ještě dlouho doznívat nářek přežilých obětí. Nyní doplněn o pobouření, že haagský tribunál nebyl schopen srbského a od roku 1997 jugoslávského - od roku 1992 se Jugoslávie sestávala už pouze ze Srbska a Černé Hory -prezidenta odsoudit. A to přesto, že mezinárodní proces pod záštitou OSN s ním trval už čtyři roky a spolkl horentních dvě stě milionů dolarů.

Jinde v Evropě ohlasy vyústí, jako už mnohokrát v minulých letech, v ujišťování, že s Miloševičem zmizel z kontinentální scény poslední úspěšný válečný štváč. A že nejúčinnější prevencí před návratem apokalyps v podobě etnických čistek je propojování evropských zemí - včetně Srbska.

Embargo bude hračka

Když Helmut Kohl prohlásil, že jednotná evropská měna je nejlepší zárukou, aby v 21. století nevypukla na kontinentě opět válka, mnozí se kancléřovi smáli. Takto osudově přece nelze nahlížet na zavedení společného oběživa, tedy na dost technickou záležitost! Jenže zaznělo tu někdy něco lepšího? Mluvit o hasičských spolcích, jako je Severoatlantická aliance, není v debatě o prevenci před novými Miloševiči argumentem. Ale zpět na Balkán. Co bude lidem v Srbsku znít v uších? Miloševič svou vlast ožebračil hyperinflací, vydal ji všanc válečným zbohatlíkům a mafiánům, hospodářsky ji zruinoval. Důchodce v Bělehradu, Novém Sadu, Niši či Užice vyhladověl natolik, že lovili mezi odpadky v popelnicích. Autobusy městské dopravy stály, protože v zemi nebylo k mání palivo.

Mezinárodní sankce uvalené na zemi přitom Miloševič arogantně smetával ze stolu. „Embargo projeví nějaký účinek možná za tisíc let. Ale pouhých pár roků? To není nic,“ řekl srbské státní televizi koncem prosince 1996.

Nacházíme se v bitvách

Miloševič přivedl Srbsko přes jednu vojenskou porážku za druhou až k tomu, že se v roce 1999 stalo terčem spojeneckého bombardování. Mohlo se zkrátka zdát, že jeho svržením o rok později dala tato země s konečnou platností vale vzepjatému, Miloševičem šikovně prosazovanému nacionalistickému sebeklamu o tom, jak Srbům všichni na světě ubližují. Pozvolna se tam dokonce začalo mluvit o vlastních spáchaných zločinech, zejména když někteří z prominentních vězňů v nizozemském Haagu přiznali vinu, například vůdce chorvatských Srbů Milan Babič nebo jedna z vůdčích postav bosenských Srbů Biljana Plavšičová. Loni se v Srbsku dostalo velkého ohlasu krátkému filmu, který zachycuje, jak srbští ozbrojenci v Srebrenici vraždí šest zajatých Bosňanů.

Ale hlavně se mohlo zdát, že Miloševičovým vydáním do Haagu 28. června 2001 Srbsko zahnalo zpět do lahve nenávistného džina, kterého tento muž vypustil kuriózní shodou náhod na den přesně o dvanáct let dříve. Tedy při svém projevu na Kosově poli 28. června 1989 při šestistém výročí bitvy Srbů s Turky.

Středověcí Srbové tu bitvu prohráli, avšak podle Miloševiče se tak stalo kvůli jejich tehdejší nejednotnosti a zradě ve vlastních řadách. To je pak prý pronásledovalo po celá století až do nynějšího okamžiku. „Kosovská legenda sjednotila celý srbský národ rozesetý napříč Jugoslávií,“ prohlásil na Kosově poli před davem jednoho milionu shromážděných Srbů. „Dnes, o šest století později, se opět nacházíme v bitvách a před bitvami. Nejsou ozbrojené, ale ani takové teď už nelze vyloučit.“ Tato věta vyvolala frenetický potlesk, nejdelší za celý projev. Následovalo dlouhých jedenáct let zkázy, která nemá v Evropě obdoby od roku 1945.

Jsme hrdí na smrt našeho největšího syna

Džin však ani nyní do lahve nezalezl. Srbskou politickou kulturu od roku 1989 charakterizuje dělba na patrioty a zrádce, která po Miloševičově smrti zintenzivněla. Každý, kdo si v minulých dnech troufal tvrdit, že bývalý prezident možná opravdu zemřel na infarkt, případně že si srdeční kolaps přivodil sám, protože bral škodlivé léky, aby obelstil tribunál a dosáhl tak svého propuštění do Moskvy, je označovaný za zrádce. Naopak, kdo si myslí, že byl otráven, respektive zavražděn, jak to tvrdí Miloševičův syn Marko, je ten správný patriot.

Dobrý vhled do toho, jak v Srbsku minulost určuje přítomnost, nabídl úterní redakční komentář bělehradského deníku Politika, podepsaný novinářem Ljubodragem Stojadinovičem. „Zemřel Slobodan Miloševič a tato smrt jako by nás vrátila do devadesátých let. Jeho stoupenci spíše dávají najevo triumfální pocity než smutek,“ praví se v textu. Dokonce i v očích těch, jimž byl bývalý prezident a dění v Haagu ukradený, se prý „Slobo symbolicky vrátil jako někdo, kdo nedopustil, aby ho porazili v soudním procesu. Objevily se už hlasatelky, které při referování o vyjadřované soustrasti používají nevkusná agitační oslavná slova (,největší syn‘ a podobně).“

Jurodivý Vuk Draškovič

Takže co zaznívá Srbům v uších? Heslo, které na sklonku 80. let začalo vytlačovat verše vytepané pro Titův kult osobnosti. To heslo zní: „Slobo, slobodo“, tedy přeloženo do češtiny: „Slobo, svobodo“. Připomínají ho v rozhlase i v televizích. Roztrubují je nacionalisté a předáci Miloševičovy mateřské Socialistické strany Srbska, kteří tvrdí, že jejích lídr svým vzdorem v Haagu bránil Srbsko před dalšími „agresemi“.

Je zajímavé, že největší hrůzu z toho dnes v Srbsku má ministr Vuk Draškovič, jurodivý a extremistický spisovatel, který během 90. let vystřídal snad všechny možné politické polohy. Od zarytého antikomunisty se nejdříve stal nacionalistou, jehož stoupenci útočili na chorvatský Vukovar. Postupem let se propracoval až na úzkého Miloševičova spojence, i když jej srbská tajná policie několikrát předtím zbila a jednou na něj i spáchala pokus o atentát. Pak otočil. Dnes je opět antikomunistou, ministrem zahraničí srbsko-černohorské federace a horlivým zastáncem vstupu do Evropské unie.

„Stydím se za srbské reakce na tuto smrt. Ze smutku Miloševičových přívrženců za člověkem, který nese odpovědnost za bezpočet zločinů a který osobně nařizoval mnohé vraždy, se staly chvalozpěvy. Miloševičova politika vedla pouze k smrti, neštěstí a nenávisti. Masový vrah je pasován na národního hrdinu, což jen znovu zabíjí jeho oběti. Srbsko se prezentuje jako země, v níž je zločin nejvyšší hodnotou,“ prohlásil podle srbských médií ministr Draškovič. Škoda, že takhle neprozřel začátkem 90. let, dá se jen k tomu dodat.

Nic není dořešeno

Srbská „otázka“ stále čeká na své rozuzlení. Kde jsou hranice jejich státu? Srbové dnes žijí v jednom soustátí spolu s Černohorci, kteří chystají v květnu referendum o nezávislosti. A co s Kosovem, „kolébkou srbství“, jak říkal Miloševič? Oficiálně stále jihosrbská provincie je dnes pod mezinárodní správou a letos by se konečně měly pořádně rozjet rozhovory o její budoucnosti. Albánci chtějí nezávislost, což Bělehrad zásadně odmítá a poukazuje přitom mimo jiné na stále poměrně silnou srbskou komunitu, která tam dosud izolovaně žije, jakož i na mnohé středověké srbské pravoslavné kláštery.

Nedořešenou „otázku“ hranic, jíž se srbští intelektuálové zabývají od raného 19. století, by se zemi možná podařilo vyřešit, kdyby se oprostila od stavu permanentní ublíženosti. Tedy od mýtu, že Srbové jsou mučedníky už více než šest set let, od té doby, co podle Miloševičových památných slov z Kosova pole „zde hrdinsky bránili sebe, jakož i Evropu“.

Winston Churchill kdysi prohlásil, že v Evropě jsou dva národy, s nimiž budou vždy potíže: Prusové a Srbové. Zatímco Prusové dnes spíše řeší nezaměstnanost než militarismus, zůstávají Srbové v zajetí svého nebezpečného mýtu. Ba co víc, jako mistrnému impresáriu se Miloševičovi povedlo i závěrečným dějstvím svého života tento mýtus přiživit. Miloševič, velký syn, se stal obětí haagského tribunálu, kde byl vlastně souzen nejen on, ale celý srbský národ. Slobo, tys byl naší svobodou.

Nebude od věci mít to před očima, až Evropská unie formálně zahájí s Bělehradem přístupová jednání.

(MFDNES)