Květen 2006

Dějiny Židů na Slovensku (Část 12)

Ján Mlynárik

12. Hnutí odporu, svépomoc Židovstva, zprávy o záhubě

Ačkoli antisemitská politika ľuďáckého režimu s důsledky genocidy diskreditovala celý mocenský a vládnoucí systém, tato stránka byla v programech odbojových skupin antifašistické rezistence málo reflektována. Memorandum Šrobárovy odbojové skupiny z konce července a začátku září 1943, které podepsali i Karvaš a Zaťko, uvádí, že kdyby na Slovensku došlo k plebiscitu, Židé by pravděpodobně hlasovali pro obnovení Maďarska. V textu Vánoční dohody o vytvoření Slovenské národní rady a jejích programových cílech se židovská otázka reflektovala v rámci plánu uspořádání budoucí ČSR, z jejíhož vnitřního života se mají vykořenit „všechny tendence fašistické, rasistické, totalitní a takové, které budou v rozporu s těmito zásadami“. To bylo ve shodě s celkovými plány londýnské exilové československé vlády, jež perzekuci židovského obyvatelstva na Slovensku několikrát důrazně odsoudila a arizační převody židovského majetku prohlásila za neplatné. Židovská otázka se stále častěji objevovala ve vysílání BBC, odkud Jan Masaryk a jiní čeští politici, jakož i Vlado Clementis analyzovali rasistický režim a odsuzovali jeho zločiny.

Arizaci židovského majetku vnímaly odbojové skupiny diferencovaně. Levicové spektrum odboje vedené komunisty na arizaci hledělo víceméně z třídního hlediska jako na soupeření slovenské a židovské buržoazie, ale později, ve známé zprávě V. ilegálního ústředního výboru KSS do Moskvy ze 7. července 1944, dospělo k výraznějšímu stanovisku s využitím argumentu arizace proti režimu: „Obohacování se a korupce dosáhly za tohoto režimu neslýchaných rozměrů. Obrovský židovský majetek na Slovensku byl největší příležitostí. Celá armáda arizátorů (většinou gardistů) zbohatla. Státní úřednictvo je tak kompromitováno, že může sloužit za vzor i Rumunsku, vysocí úředníci, poslanci, faráři, vedoucí veličiny režimu, všechno se vrhlo na pozemky, domy, obchody, podniky apod.“ Podobně se posuzuje i rozkradený český majetek. Komunisté uzavírají: „Panuje všeobecný názor, že tento majetek se musí všem sebrat a musí být provedena dokonalá očista.“

V občanském odboji se otázky arizace neposuzovaly tak výrazně. Mnozí příslušníci občanského odboje sice odsuzovali nelidskost a brutalitu, s jakou se s Židy zacházelo, arizační proces však považovali za normální, i když kritizovali jeho některé stránky. Požadovali revizi jen u těch arizátorů, kteří se na úkor Židů obohatili neoprávněně, čímž připouštěli i „oprávněné“ obohacení v systému arizace. Byl to důsledek skutečnosti, že někteří příslušníci občanského odboje – ať už osobně, nebo prostřednictvím svých příbuzných – měli prsty v arizačních převodech. Poukazovalo se na to i v odboji. Skupina Flóra, vedená Květoslavou Viestovou, v březnu 1944 v jedné ze svých zpráv do Londýna obvinila členy z okruhu odbojové skupiny Jána Ursínyho (agrárníky), že nerespektují stanovisko československé vlády v exilu ve věci arizace a skupují bývalé židovské majetky. Ursíny sám se měl podle jiné zprávy zaslané roku 1944 do Londýna zbavit tohoto podezření tvrzením, „že neměl v úmyslu zachraňovat arizátorské majetky a kariéry alibistů“.

Arizovaný židovský majetek svazoval ruce i mnoha umírněným ľuďákům, kteří svůj „odboj“ proti režimu uplatňovali alibistickými metodami; i oni se podíleli na rozkrádání židovského majetku a nesli za ně zodpovědnost. S balvanem ukradeného cizího majetku jim bylo zatěžko překračovat vlastní stín.

Určité formy odboje se projevovaly i mezi těmi, jichž se lidská, občanská a hmotná perzekuce dotkla nejtíživěji, totiž mezi Židy samotnými. Ke zpomalování chodu perzekučního stroje ľuďáckého režimu byly používány různé metody a prostředky – od podplácení fašistických činitelů až po přípravu ozbrojeného odporu shromažďováním zbraní či budováním úkrytů a rezervních zásobovacích skladů.

Největší možnosti odporu se jevily v židovských mládežnických organizacích. Protižidovské zákony a nařízení, jakož i vyloučení Židů ze škol od roku 1940 způsobily vzrůst členstva mládežnických hnutí. Palestina, do níž byla znemožněna emigrace, se pro mnohé mladé slovenské Židy stala snem. Morální i materiální důsledky protižidovské perzekuce přiváděly mladé Židy k pochopení společného osudu, nutily je vystoupit z izolace a hledat odpovědi ve společných organizacích – v klubech mládežnických hnutí. Ty měly roku 1940 na Slovensku 7 500 členů.

Když byli Židé a cikáni 31. ledna 1940 vyloučeni z jednotek slovenské armády a z Židů byl vytvořen šestý pracovní prapor Slovenské pracovní služby s třemi židovskými rotami, sloužili v nich společně členové mládežnických hnutí – věřící, ortodoxní i komunisté. Členové hnutí byli spojeni s vedením hnutí, jež jim obstaralo falešné doklady a zabezpečilo přechod přes maďarskou hranici do Budapešti, odkud bylo možno emigrovat do Palestiny až do nacistického obsazení Maďarska (19. března 1944). Hnutí informovalo členy o situaci na Slovensku, například o nebezpečí obnovení deportací po říjnu 1942, jakož i o situaci v Palestině prostřednictvím palestinských novin, jež se na Slovensko exportovaly z Turecka. Šestý prapor zažil tragické chvíle v době hromadných deportací roku 1942; mnozí jeho příslušníci dezertovali a dobrovolně se připojili ke svým příbuzným – nikdo z nich se již nevrátil.

V srpnu 1940 se vedení Hašomer Hacair rozhodlo zapojit do ilegální činnosti prostřednictvím Rudého fondu, který pomáhal rodinám uvězněných komunistů. Když byla 30. září zřízena Ústředna Židů jako vykonavatelka protižidovské politiky ministerstva vnitra a Ústředního hospodářského úřadu, jejím prvním starostou se stal reprezentant ortodoxních Židů (kteří tvořili většinu členů ústředního vedení) Schwarz. Ústředna Židů jednak legalizovala činnost mládežnických organizací jednak jim opatřila prostory pro schůzky (v mnoha městech to byly třídy v židovských školách). V centrále Ústředny Židů v Bratislavě byla mládežnická hnutí začleněna do Přeškolovacího oddělení, v jehož čele stáli dr. Oskár Neumann a Kurt Mandler. Přeškolovací centra měla podporu Pracovního oddělení, jež vedli ortodoxní Žid Salomon (Salo) Gross a ing. Ondrej Steiner. Vedoucí funkcionáři mládežnických hnutí pracovali jako úředníci Ústředny Židů, a tak mohli cestovat a navštěvovat pracovní tábory a střediska i jednotky šestého praporu; z hlediska komunikace s židovskou mládeží byla tato pozice důležitá.

Práci mládežnických hnutí neustále ztěžovala nová nařízení proti Židům a stupňující se agresivita členů Hlinkovy gardy, kteří terorizovali kluby mládežnických hnutí, jež se soustředily na výchovnou práci. Gardistickému teroru unikli mladí Židé na tři čtyři týdny účastí v letních a zimních táborech. Na jejich financování měla Ústředna Židů stále méně prostředků, protože musela podporovat stále více nezaměstnaných Židů. Mládežnická hnutí proto financovaly od roku 1940 podpory amerického JOINTu, jež byly určeny na přeškolovací střediska středoškolské mládeže; ale i tato pomoc byla zastavena a Ústředna Židů musela platit instruktory a místní vedoucí.

Když začátkem roku 1942 ministerstvo vnitra připravovalo objekty pracovních táborů pro Židy (Sereď, Nováky, Vyhne), ve skupinách, které byly vyslány na přípravu a vybudování těchto táborů, byli i mnozí členové mládežnických hnutí. V Seredi se zorganizovali do dvou jednotek (plugot). Jedna z nich patřila hnutí Makabi Hacair; v jejím čele stál utečenec z Polska Jozef Korniansky. Druhou skupinu s názvem Kolektíva tvořili členové Hašomer Hacair; byli v ní osmnácti- až devatenáctiletí mladíci.

Když se v létě 1942 dostaly na Slovensko první zprávy o vyvražďování slovenských Židů v okolí Lublinu, bylo zjevné, že deportované čeká smrt. Převládlo heslo „Zachraň se, kdo můžeš!“ Avšak možnosti záchrany byly omezeny – buď získat falešné doklady, anebo utéci do Maďarska. Falešné doklady použila jen malá skupina lidí, kteří se vzhledem nelišili od árijců. V malých městech se nedalo ukrývat, tam byl odhalen každý „cizinec“. Pro většinu Židů se útěk do Maďarska stal jedinou záchranou; v Budapešti působila skupina mládežnických hnutí ze Slovenska, jež utečencům pomáhala. Zabezpečila jim falešné doklady, ubytování a pracovní místa. Mezi osmi tisíci slovenských Židů (podle údajů Akiva Nir), kteří utekli do Maďarska, byly stovky příslušníků mládežnických organizací.

V červenci 1942 se z Polska podařilo utéci Dionýzu Lenartovi ze Žiliny, jenž byl deportován na jaře téhož roku. Jeho zprávy o vyvražďování deportovaných byly otřesné. Přinesli je i slovenští vojáci, kteří se vrátili z Ukrajiny. V létě 1942 se podařilo navázat kontakt s deportovanými v Lublinu za pomoci železničářů, kteří od nich přinášeli dopisy se zoufalými prosbami, aby jim byly poslány cennosti, nebo je čeká smrt hladem a epidemiemi. Pocit jistoty, že Židé v pracovních táborech nebudou zařazeni do transportů, byl otřesen: do posledního transportu roku 1942 byli zařazeni i pracovníci táborů, což dokazovalo, že před deportacemi si nemůže být nikdo jist a že pro to, aby člověk nebyl poslán na smrt, musí udělat vše, co je v jeho možnostech.

Z iniciativy mládežnických hnutí vzniklo v pracovních táborech ilegální hnutí. V Novákách byli iniciátory odboje mladí židovští komunisté, kteří měli spojení s vnějšími ilegálními buňkami, později i s partyzánskou skupinou na Vtáčniku. Poloha nováckého tábora umožňovala úkryt a výcvik v horách. V sereďském táboře zorganizovala ilegální činnost Kolektíva Hašomer Hacair, která též udržovala spojení s důvěrníkem tábora Pressburgerem a s velitelem policie Spitzerem. Již roku 1943 se v pracovních táborech shromažďovaly zbraně – v Novákách pušky a granáty, v Seredi pistole. Člen nováckého tábora spisovatel Juraj Spitzer napsal:

„Organizace dostala neobyčejnou posilu příchodem více než stovky demobilizovaných mladých lidí z tzv. 6. praporu pracovní služby, kteří se stali základem vojenské jednotky. Jejich příchodem se změnil veškerý život v táboře i v jiném ohledu. Byli mezi nimi vysokoškoláci, umělci, vynikající sportovci a především lidé odhodlaní riskovat.“

Novácká ilegální skupina navázala intenzivní spolupráci s antifašisty v okolních obcích (Koš, Laskár, Nováky, Malá Lehota, Cígeľ a další). Když se počátkem jara 1943 v pohoří Vtáčnik zformovala skupina utečenců ze sovětských zajateckých táborů v Rakousku, organizace v nováckém táboře se zavázala zásobovat tuto skupinu potravinami a léky. Navázala rovněž kontakt s vedením odboje na Horní Nitře v Prievidzi a stala se organickou součástí příprav ozbrojeného povstání. S táborem se počítalo jako s jednou ze základen odboje. Organizace odevzdala na pokyn vedení z Prievidze lehké zbraně (revolvery apod.) pro skupinu ilegálních pracovníků, která se utvořila v pohoří Vtáčnik pod vedením profesora Jozefa Hagary. Vojenské velitelství v Zemianských Kostoľanech s jednotkou nováckého tábora počítalo, což se později potvrdilo v praxi. Organizace měla spojení s politickými vězni v Nitře a Ilavě. Vězňům v Nitře dodávala potraviny. Se skupinou spolupracoval i četnický velitel nováckého tábora, který přivezl ve vlastním autě do tábora zbraně. Někteří z četníků spolupracovali s organizací již dříve; bylo to důležité pro volnější pohyb spojek a kurýrů.

Složitější byla ilegální práce v sereďském táboře. Členové Hašomer Hacair navrhli příslušníkům Makabi Hacair, aby se připojili k ilegálnímu hnutí s cílem bojovat s partyzány proti nacistům a fašistům. Jednání probíhalo mezi Akivem Neufeldem, představitelem Kolektívy, a Jozefem Kornianským. Korniansky na Neufeldovu výzvu odpověděl, že jedinou úlohou Židů je přežít válku; po milionech židovských obětí v Evropě už nesmí být ohrožen ani jeden židovský život, který bude potřebný v Palestině, již bude třeba budovat a bránit. Makabi Hacair se tedy k odboji nepřipojil. Během německé okupace Slovenska jeho členové pracovali ilegálně v Bratislavě, kde organizovali pomoc Židům, kteří se tam ukrývali nebo žili s falešnými doklady. Příslušníci Makabi Hacair měli spojení s představiteli Mezinárodního červeného kříže (G. Dunand a jiní) a přispěli k záchraně mnoha Židů.

Pro Hašomer Hacair byly důležité výsledky ilegální konference, jež se konala 31. prosince 1943 a 1. ledna 1944 ve starobinci rabína Friedera v Novém Mestě nad Váhom. Zúčastnili se jí členové vedení hnutí z Bratislavy, delegáti z pracovních táborů a pracovních středisek a členové hnutí, kteří měli árijské doklady. Na konferenci byli i hosté z Maďarska, Protektorátu a Polska. Chajka Klingerová, která se zachránila při likvidaci ghetta v Bendíně, referovala o vyvražďování Židů v Polsku; Efraim Neumann, rodák z Košic, který žil ilegálně v Protektorátu, vyprávěl o životě v Terezíně, o transportech „na východ“ a o likvidaci ilegálního hnutí včetně skupiny Hašomer Hacair; její vůdce Bencion Feuerstein (Faj) byl zavražděn v terezínské Malé pevnosti. Benito Rosenberg hovořil o práci Hašomer Hacair v Budapešti a o možnostech emigrace do Palestiny. Konference se též zúčastnil rabín Armin Frieder; byl členem Pracovní skupiny a udržoval styky s ministrem Sivákem, od něhož měl informace o rozhodnutích slovenské vlády v židovské otázce – slíbil, že bude v těchto kontaktech pokračovat a včas informovat o nebezpečí nových deportací.

Výsledkem jednání o taktice ilegální činnosti bylo rozhodnutí připravit hnutí na přechod do hor. V horách u obce Holcovo měl být vybudován bunkr, kde měly být uskladněny potraviny; bunkr se měl stát též první stanicí přechodu členů Hašomer Hacair do hor. Vybudováním bunkru byli pověřeni tři členové sereďské Kolektívy Gabi Eichler, Zoltán Grün a Maniu Junger. Konference vyslala do Maďarska Rafi Friedela a Moše Elefanta, kteří se tam zapojili do ilegálního odbojového hnutí. Po obsazení Maďarska nacisty počátkem jara 1944 byli v čele organizace pro záchranu Židů v Budapešti.

Narušovat chod fašistické mašinérie, která neustoupila od svého plánu vyvézt všechny Židy ze Slovenska, se dařilo především Ústředně Židů (ÚŽ). Po deportacích z roku 1942 byla modifikována její činnost – počet odboček se snížil na sedm, některá oddělení se sloučila, jiná zanikla jako například oddělení pro zvláštní úlohy. Ze zdravotních důvodů v prosinci 1943 rezignoval předseda Ústředny A. Šebestyén (zemřel v březnu 1944); jeho odchod uzavřel nejrozpornější etapu celé čtyřleté činnosti této organizace. Úřadujícím předsedou ústředny se stal O. Neumann, aktivní člen ilegální skupiny, pracující v rámci Ústředny.

Ústředna Židů většinu svého úsilí věnovala podpoře zbytku Židů na Slovensku, zejména členů pracovních táborů, a odvrácení nebezpečí nových deportací. Měla k tomu více samostatných možností než za Morávkova působení na Ústředním hospodářském úřadě. Ústředna Židů a zejména její „vedlejší vláda“ (ilegální Pracovní skupina vedle oficiální ÚŽ, v jejímž čele stala sionistka Gizela Fleischmannová) disponovaly značnými peněžními sumami včetně zahraničních valut, jež používaly na charitativní účely ve prospěch domácích Židů, na podporu židovských utečenců z Polska a Maďarska, ale zejména na podplácení slovenských úředních činitelů, kteří mohli podstatněji ovlivnit znemožnění transportů. Švýcarské franky a jiné prostředky se získávaly s vědomím slovenských úřadů, protože valuty se ve Slovenské národní bance měnily ve výhodném kurzu. Mnozí ľuďáčtí politici dávali přednost založení konta v některé švýcarské bance před službou státu, v jehož trvání již nemohli věřit.

Ukázala to tzv. Kosova aféra z podzimu 1943, kdy „vedlejší vláda“ zapůsobila na prezidiálního šéfa ministerstva vnitra Izidora Kosa prostřednictvím jeho manželky. S Žofií Kosovou navázali styk členové „vedlejší vlády“ Gizela Fleischmannová a A. Steiner s tím, aby za finanční odměnu a jiné služby působila na manžela ve věci zastavení deportací či v jiných židovských záležitostech, jež se projednávaly ve vládě. Na švýcarské konto Kosové byla deponována větší suma a ta za to podávala ilegální skupině cenné zprávy o chystaných opatřeních vůči židovským obyvatelům; zprávy získávala od manžela, ale i od jiných činitelů, s nimiž se společensky stýkala. Na jaře 1943 navštívila v budapešťské nemocnici prvního předsedu Ústředny Židů A. Schwarze, aby jej informovala o bezprostřední hrozbě obnovení deportací, čímž si své švýcarské konto posílila. Když si v říjnu 1943 chtěla ve Švýcarsku vyzvednout peníze, němečtí celníci ji zadrželi a našli hebrejsky psaný lístek (k vyzvednutí peněz), za což byla obviněna ze špionáže. Koso za pomoci německých přátel, ale i Ústředny Židů z celé věci učinil finanční přestupek neoprávněného přenášení 5 000 švýcarských franků. Gizela Fleischmannová, která nejprve zatčení unikla, se sama přihlásila a pomohla případ zakamuflovat. Zaplatila však za to životem. Slovák 13. listopadu 1943 psal v této souvislosti o „méně odolných charakterech“, které podlehly Židům a „zaprodaly čest, pravdu a zájem celku“. Začátkem roku 1944 se případ dostal do sněmu a následovalo odvolání Kosa z klíčové funkce prezidiálního šéfa. Ľuďácký tisk psal o jeho zbohatnutí ve funkci; Koso skutečně získal arizovaný majetek ve výši 400 000 Ks. Kosova aféra ilustruje mravy doby, kdy se na tragédii Židů vydělávaly velké peníze.

Vzhledem ke změnám ve vládnoucím táboře a také díky vzestupu svého vlivu mohla Ústředna Židů organizovat materiální a finanční pomoc deportovaným Židům. Šlo o několikanásobné balíčkové akce, v jejichž rámci Ústředna Židů ze svých fondů a z příspěvků zbylých Židů posílala deportovaným šatstvo a potraviny a menší finanční obnosy; tyto akce prováděla s pomocí Slovenského červeného kříže. Není známo, proč se balíčky posílaly do Polska, když se vědělo, že adresáti jsou vyvražděni – mohlo se tím utišit zbylé židovské obyvatelstvo, anebo přetrvávala víra, že někdo z vyhnaných ještě přece jen žije. Do Terezína v Protektorátu posílala Ústředna balíčky obezřetněji.

Posílání balíčků a léků do táborů a ghett, jež dostalo označení Europa-Plan a mělo být organizováno pod kontrolou Mezinárodního červeného kříže, souviselo s aktivizací nových styků „vedlejší vlády“ s Wisliczenym. „Vedlejší vláda“ mu předložila návrh, aby byly všude zastaveny deportace, aby se skoncovalo s fyzickou likvidací Židů ve vyhlazovacích táborech a aby se jim mohly posílat zmíněné balíčky a léky. V průběhu následujících jednání Wisliczeny žádal dva miliony dolarů, přičemž dohoda se neměla vztahovat na Polsko, kde plán genocidy měl být dokonán. Kromě toho se „vedlejší vláda“ snažila získat Wisliczenyho pro vyslání velkého transportu slovenských židovských dětí do Palestiny. Wisliczeny slíbil, že návrhy prostřednictvím Eichmanna předloží samotnému Himmlerovi. Na akci bylo třeba velké množství peněz, a proto se představitelé „vedlejší vlády“ obrátili na židovské organizace v zahraničí, zejména na zástupce JOINTu ve Švýcarsku Mayera, aby obstarali finanční prostředky (dopisy G. Fleischmannové ze 7. května a z 19. srpna 1943 pro Hechalutz Centre). V srpnu 1943 Eichmann povolal Wisliczenyho do Berlína a tam musel „Berater“ podepsat rozkaz, jímž se zavazoval, že s JOINTem přeruší jakýkoli kontakt.

Po obsazení Maďarska Třetí říší 19. března 1944 se pod Eichmannovým vedením začaly rychle provádět deportace maďarských Židů. V souvislosti s tím byl Wisliczeny přeložen do Maďarska a 24. března 1944 navštívil i Bratislavu, aby prostudoval protižidovská opatření platná na Slovensku. Představitelé „vedlejší vlády“ se s ním setkali, aby s ním projednali možnosti, jak zabránit deportacím Židů z Maďarska. Obrátili se v této souvislosti dopisem i na rabína Weissmandela, aby neodkladně navázal kontakt s Wisliczenym, protože by bylo možné zabránit deportacím na hospodářském základě.

„Vedlejší vláda“ pomáhala rovněž zachraňovat ohrožené životy polských Židů, kteří utekli na území Slovenska. První akce se týkala záchrany příslušníků židovských mládežnických skupin z ghetta Sosnowitz-Bendzin. Na konci léta 1942 přijel do Žiliny vedoucí výboru mládežnického hnutí v ghettu Ch. Tennewurzel (Janek). Bylo dohodnuto, že z ghetta budou postupně posílat malé skupiny mládeže, které měli přes polsko-slovenské hranice převést pašeráci z pohraniční obce Skalité (na Kysucích). Do akce se zapojily i osoby, které nebyly židovského původu, některé za odměnu. Po příchodu skupin se „vedlejší vláda“ o uprchlíky postarala, obstarala jim falešné doklady a přepravila je na slovensko-maďarské hranice. Všichni mladí, bylo jich 39, se dostali do Maďarska; Tennenwurzela však Němci chytili a oběsili.

Když byly na Slovensku na podzim 1942 zastaveny deportace, země se na čas stala relativně bezpečnou pro židovské uprchlíky z Polska; „vedlejší vláda“ mohla podniknout rozsáhlejší akci na jejich záchranu. V průběhu roku 1943 začali na Slovensko ilegálně přicházet polští Židé; jejich počet se odhaduje na 2 500. Velká část přišla z ghetta v Bochnii u Krakova; převážná většina jich mohla utéci díky tamnímu veliteli, příslušníku SS, který byl podplacen. Jakmile se „vedlejší vláda“ o útěcích dozvěděla, podnikla s finanční pomocí Rescue Comitée Istanbul a švýcarského JOINTu opatření, aby celá akce na Slovensku proběhla organizovaně a bezpečně; vedl ji rabín Weissmandel. Slovensko bylo pro utečence jen přechodnou stanicí na jejich cestě do Maďarska. Přechod hranic byl organizován různými vynalézavými metodami. Podplacený okresní úřad nahlásil Ústředně státní bezpečnosti, že zajistil osoby údajně maďarské národnosti pro finanční delikty, a odevzdal je okresní finanční správě. Ústředna státní bezpečnosti poté nařídila, aby „delikventi“ byli vykázáni do Maďarska; eskorta je dovedla k slovensko-maďarským hranicím, které polští Židé poté ilegálně překročili.

Na jaře a v létě 1944 Ústředna Židů pomáhala za podpory domácích Židů a za jisté tolerance slovenských úřadů a angažovanosti nežidovského obyvatelstva utíkajícím maďarským Židům; ti hledali na Slovensku pomoc před perzekucí a záchranu před deportacemi. „Bylo to krátké období, kdy území slovenského státu navzdory antisemitské politice zdejší vlády bylo pro pronásledované Židy z okolních zemí relativně nejbezpečnějším místem“ (I. Kamenec).

Ústředna Židů se v té době i nadále soustřeďovala na všestrannou podporu zbytku slovenských občanů na Slovensku. Nejvíc prostředků věnovala na zlepšení sociální situace svého zdecimovaného členstva – starala se o židovské lidové kuchyně, o židovskou nemocnici v Seredi, o sirotčinec; snažila se řešit těžký bytový problém, zřizovala dočasné noclehárny, pořádala sbírky šatstva, peněz. Charitativní činnost jí umožnilo i nové vedení Ústředního hospodářského úřadu, jež uvolňovalo peníze z blokovaných židovských účtů. Velké finanční částky dostávala Ústředna Židů od JOINTu a jiných židovských organizací v neutrálním zahraničí, ale i od charitativních nežidovských institucí ve Švýcarsku, Švédsku a Turecku, s nimiž navázala styk prostřednictvím Slovenského červeného kříže. Tyto organizace – Union international de secour aux enfants, Föreningen Rädda Bermen, OSE a jiné – posílaly na Slovensko potraviny, léky a šatstvo. Kulturní činnost Ústředny Židů ve spolupráci s ministerstvem školství se zaměřovala zejména na zabezpečení řádného chodu židovských obecných škol, které ještě zůstaly.

Za nejvýznamnější je však možno považovat tu část práce Ústředny Židů, která souvisela s její informační činností, dokumentující nacistické krutosti páchané nejen proti domácím Židům na území Slovenska, ale i ve vyhlazovacích táborech. Tyto údaje shromažďovala a vyhodnocovala a poté s nimi seznamovala představitele slovenského politického, církevního a hospodářského života. Důkazy o vraždění Židů v jejich „nových domovech“ chtěla Ústředna Židů vzbudit odpor proti případnému obnovení transportů a ovlivnit stanovisko rozhodujících politických činitelů. Také Židé deportovaní ze Slovenska sehráli při odhalování masových zločinů ve vyhlazovacích táborech výjimečnou úlohu.

Dne 7. dubna 1944 se rozezněly poplachové sirény birkenauského koncentračního tábora, aby znemožnily útěk dvou mladých slovenských Židů – Alfreda Wetzlera, tehdy šestadvacetiletého, a Waltera Rosenberga, dvacetiletého rodáka z Topoľčan; první byl deportován v dubnu 1942 z Trnavy, druhý koncem června 1942. Oba byli písaři na vězeňských blocích a v kmenovém táboře v Birkenau (Brezinka). To jim dovolovalo volněji se pohybovat po lágrech a pozorovat, co se děje, sbírat informace v oblasti birkenauských táborů. Po tři dny se ukrývali v táboře, poté následoval desetidenní dramatický útěk, který skončil 21. dubna 1944 překročením polsko-slovenské hranice v blízkosti obce Skalité. Tady se jich ujal místní rolník, který měl kontakty s židovskými organizacemi. Odvedl je do ordinace dr. Pollacka v Čadci, odkud se dostali pod ochranu židovské náboženské obce v Žilině. 24. dubna 1944 se tam setkali s třemi představiteli Židů na Slovensku: s předsedou oficiální Ústředny Židů dr. Oskarem Neumannem a s členy ilegální „Pracovní skupiny“ ing. Oskarem Krasňanským a Ervínem Steinerem. Krasňanský sepisoval od roku 1942 protokoly s mnoha uprchlíky, měl tedy bohaté zkušenosti: každého vyslýchal zvlášť. Poté vybavil uprchlíky falešnými dokumenty slovenských studentů: Rosenberg se proměnil v Rudolfa Vrbu a Wetzler měl jméno Jožko Lánik, které později používal jako literární pseudonym. Ze Žiliny byli přemístěni do židovského starobince u Liptovského Mikuláše.

Z jejich výpovědí vznikl osmadvacetistránkový protokol napsaný německy. Předseda Neumann jej označil za „nejsenzačnější, nejstrašnější a nejotřesnější zprávu“.

První vyhotovení Osvětimských protokolů si 28. dubna 1944 odvezl do Budapešti předseda Komitétu pro záchranu maďarských Židů dr. Rezsö Kastner. Další kopie protokolů byly tajnými cestami poslány představitelům židovských organizací do Budapešti, Istanbulu, Ženevy a Londýna. Jedno znění protokolu dostal osobně v Bratislavě představitel Vatikánu Msgre. Giuseppe Burzio. Ten je 22. května 1944 poslal Maglionemu. Obsah zprávy byl tak neuvěřitelný, že sám Burzio k ní připojil poznámku, že osoba, která mu zprávu odevzdala, jej „velmi prosila, aby v případě jejího použití byl její obsah brán s rezervou“. (Ve vatikánské diplomacii se tento dokument objevuje i v zásilce bernského nuncia z 28. července 1944 a konečně ve vatikánském sekretariátu 22. a 26. října 1944.) První evidence o získání protokolů (Krasňanským psané osmadvacetistránkové zprávy) je ze 17. května 1944 na ženevské úřadovně Weltzentrale des Hechaluz.

První reakce na rozeslané protokoly přišla v první polovině června 1944 od Msgre. Burzia – Vatikán reagoval nejpohotověji. Burzio požádal Krasňanského o zprostředkování setkání s uprchlíky pro legáta papežské nunciatury ve Švýcarsku Maria Martilottiho, který přicestoval do Bratislavy z Bernu. Na schůzce měl být Rosenberg-Vrba a polský židovský uprchlík Czesław Mordovicz, který utekl (s Arnoštem Rosinem) 27. května 1944 na Slovensko a se kterým (stejně jako s Rosinem) sepsal Krasňanský 10. června 1944 dodatkový protokol, zachycující již tragédii maďarských Židů; od poloviny května 1944 byli oba svědky nepřetržitých transportů z Maďarska a podali zprávu o jejich vyvražďování v plynových komorách a spalovacích jámách. Martilotti se s uprchlíky setkal 20. června 1944 klášteře ve Sv. Juru u Bratislavy za přítomnosti Krasňanského a tlumočníka Mikuláše Hollandera. Po Martilottiho schůzce, zdá se, došlo k rozhodujícímu obratu. Pět dní po setkání s posly z Osvětimi, tedy 25. června 1944, apeloval papež Pius XII. na Horthyho telegramem, v němž jej žádal, aby „další utrpení tolika nešťastných lidí zastavil“.

Po návratu do Bernu informoval Martilotti na americkém vyslanectví Rooseveltova zplnomocněnce Rosswella D. McClellanda, který jeho informaci ihned poslal do Washingtonu řediteli War Refugee Board Johnu W. Pehleovi. Martilottiho intervence vedla ke zmírnění tiskové cenzury ve Švýcarsku, která omezovala uveřejňování zpráv o nacistických zvěrstvech. Zprávy s citací z výpovědí uprchlíků uveřejnily deníky v Londýně a ve Spojených státech. (Podrobné informace byly v USA publikovány až koncem listopadu 1944.) Jednu kopii protokolů, které Krasňanský tajně poslal do Švýcarska, dostal 13. června 1944 zástupce československé exilové vlády dr. Jaromír Kopecký. Ihned informoval generálního tajemníka Světového židovského kongresu dr. Bernarda Reinera v Ženevě a s jeho pomocí dosáhl u své exilové vlády, aby se zasadila v BBC o odvysílání Osvětimských protokolů; stalo se tak 18. června 1944 v několika jazycích.

Po tiskové a rozhlasové kampani následovaly další protesty, jež vyvrcholily bombardováním Budapešti Američany 2. července 1944 a britskou Royal Air Force 5. července 1944. Maďarská vláda pod tímto tlakem 6. července 1944 další deportace zastavila. Byl to nejefektnější výsledek boje židovských vězňů proti „Endlösungu“ v Osvětimi. Při procesu s osvětimskými esesáky (1963 – 1965 ve Frankfurtu nad Mohanem) byly Osvětimské protokoly hodnoceny následovně:

„Dokumentování osvětimských zločinů z Birkenau uprchlými vězni vedlo k záchraně statisíců maďarských Židů, neboť v důsledku protestů přicházejících z celého světa byly deportace maďarských Židů zastaveny.“

Alfred Wetzler v létě 1945 publikoval v Košicích pod pseudonymem Jožko Lánik knihu Osvětim, hrobka čtyř milionů lidí (73 stran). Kniha obsahuje překlad a přepis výpovědí čtyř uprchlíků, jak byly uvedeny v Krasňanského protokolech. Publikaci vydalo Pověřenectvo SNR pro informace; k tisku byla připravena v době, kdy Košice byly sídlem vracející se exilové vlády: až tehdy se občané Slovenska mohli dozvědět plnou pravdu o osudu svých židovských spoluobčanů…

13. Práce jako poslední prostředek k záchraně

Na řadu let se několika tisícům slovenských Židů staly v zemi domovem pracovní tábory a střediska. Jestliže k 1. červnu 1943 oficiální údaje uváděly na Slovensku 18 648 Židů, z čehož prezidentské, hospodářské a jiné výjimky (spolu s pokřtěnými před 14. březnem 1939 a ze smíšených manželství) chránily 15 626 osob (nejvíc bylo hospodářských výjimek – 9 687), zbytek, tedy 3 022 židovských osob, zůstával v pracovních táborech a střediscích. První skupina Židů měla jisté výhody: disponovala vlastními byty, což znamenalo soukromý život a jistou svobodu pohybu v rámci bydliště; ti, co byli zařazeni do pracovního procesu, nosili židovskou hvězdu menšího formátu s označením HŽ (hospodářský Žid). Druhá část Židů žila nadále v seskupeních, která měla tři formy: koncentrační (pracovní) tábory, koncentrační (pracovní) střediska a vojenské pracovní formace. Tábory a střediska podléhaly ministerstvu vnitra, vojenské formace ministerstvu národní obrany. Toto rozdělení platilo do 31. května 1943, kdy vojenské formace byly zrušeny a jejich příslušníci byli přemístěni do stávajících nebo nově zřízených koncentračních táborů.

Pracovní tábory představovaly samostatné větší organizace Židů s výrobními podniky a dílnami, zatímco pracovní střediska byly malé, izolované pracovní skupiny Židů, jež byly připojeny k veřejným hospodářským podnikům. Na rozdíl od „hospodářských“ Židů a výjimkářů žili Židé internovaní v táborech odděleně od okolí, střeženi gardisty. Trávili čas v nejistotě a úzkosti, podmínky jejich existence určovaly nucené práce, svoboda pohybu omezená na úzký prostor tábora, společný život bez respektování jakéhokoli soukromí.

Plány na vytvoření táborů a středisek vznikly již roku 1940, konkrétně se začaly realizovat až na podzim 1941. V jejich budování viděli představitelé slovenského Židovstva jednu ze zoufalých možností překažení či oddálení deportací, což se však nedařilo úplně; když v létě 1942 transporty začaly váznout, táboroví dělníci doplňovali požadované počty. Přece však snaha Ústředny Židů, podložená podplácením zodpovědných činitelů, zejména Wisliczenyho, Vaška a Pečúcha, nesla první výsledky: zatím neměli být deportováni stavební či dílenští dělníci v táborech a jejich rodinní příslušníci. Po skončení deportací nastal intenzivnější rozmach táborů. V listopadu 1942 Ústředna Židů dokumentovala dosavadní činnost táborů a předložila nejvyšším hospodářským a politickým úřadům výkaz o dobrých hospodářských výsledcích a pozitivních perspektivách táborů. Ačkoli roku 1942 ministerstvo vnitra zřídilo Fond pro židovské pracovní tábory, šlo víceméně o formální věc – tábory budovaly svou existenci na zásadě soběstačnosti.

Pracovní tábory se od podzimu 1942 do konce srpna 1944 vyvíjely jako pracovní útvary Židů ponechaných na Slovensku, kteří byli vyřazeni z normálního hospodářského života. Soběstačné byly v tom smyslu, že náklady na jejich vybudování a vydržování, jakož i na zaopatření práceneschopných rodinných příslušníků tamních dělníků se musely hradit ze zisku táborových dílen. Dozor nad tábory mělo ministerstvo vnitra prostřednictvím vládního komisaře J. Pečúcha. V čele tábora byl gardistický komisař, který vedl jeho administrativně hospodářskou, ale i bezpečnostní složku sestavenou z ozbrojených příslušníků Hlinkovy gardy. Na jaře 1944 byly strážní jednotky reorganizovány – gardisty vystřídali četníci a veliteli táborů se stali představitelé četnických expozitur. Odrážel se v tom pokles prestiže HG: gardističtí velitelé prokázali neschopnost administrativního vedení a obohacovali se z prostředků tábora, tedy na úkor státu, protože tábory měly charakter státních výrobních podniků. Navíc k tomu přistupovala sadistická krutost „v Seredi sadisty Vozára a po něm korupčního Vašiny, v Novákách opilce Polhory a nejhorší byl velitel tábora ve Vyhních Gindel, který trestal každý ,přestupek‘ bitím holí“ (Akiva Nir). Svévolným šikanováním a týráním se k nim přidávali i gardističtí strážci; neúčast zraněných v práci vedla k poklesu produktivity táborových dílen.

V rámci Ústředny Židů byla zřízena ústřední kancelář pracovních táborů Židů. Podílela se na technickém, komerčním a hospodářském vedení, jakož i na sociálních a kulturních úkolech táborů. Pomocným a poradním orgánem komisaře tábora a Ústředny Židů byla židovská rada, zřízená pro každý tábor. Ústřední kancelář pracovních táborů za úzké spolupráce s židovskými radami táborů efektivně řídila hospodářský a sociální život v táborech, i když tato činnost formálně patřila do pravomoci vládního komisaře a jednotlivých táborových komisařů. Židé věděli, že jen viditelná hospodářská efektivnost je může zachránit před deportací: dělali, co mohli, a spojením pověstného umu a pracovitosti dosahovali mimořádných výkonů, které méně vzdělaní gardističtí činovníci již nestačili řídit.

Když v červnu 1943 ministerstvo vnitra převzalo příslušníky vojenských pracovních formací, kapacita stávajících táborů je nemohla přijmout, a tak byla zřízena další židovská pracovní střediska. První z nich vzniklo v Žilině. Již předtím ministerstvo vnitra na žádost Státní rady zřídilo zvláštní pracovní středisko pro pokřtěné Židy a pro Židy žijící ve smíšených manželstvích v Ilavě. Dále byla zřízena pracovní střediska v Degeši u Nitry a v Nitře. Po skončení stavebních prací v Lábu, Zohoru, Sv. Juru a Ivánce pri Dunaji byli členové středisek přeloženi z vojenských pracovních formací na jiná pracoviště. Pracovní tábory se začátkem srpna 1944 měly rozšířit o nový tábor v Krupině, určený pro evakuované Židy z východního Slovenska. Nebyl však zřízen.

V rámci soběstačnosti v táborech platila zásada, že každý práceschopný obyvatel tábora byl zařazen do pracovního procesu. Pracovní povinnost se vztahovala i na ženy a mládež starší 14 let, čímž se procento pracujících velmi zvýšilo; poměr pracujících a nepracujících v táborech byl 81 : 19. Jen starci, děti a nemocné osoby byli od pracovní povinnosti osvobozeni. Jádrem každého ze tří táborů byl větší podnik, k němuž se přidružovaly menší dílny. Převážnou část výrobků dodávaly státu tábory na základě objednávek ministerstev nebo podřízených míst. Slovenský stát si tak vytvořil vládní podnik pracující podle jeho dispozic; pro státní dodávky byly tímto způsobem zřízeny co do počtu pracovníků a výkonnosti nejproduktivnější dílny. To se vztahovalo zejména na truhlářství v Seredi, jež patřilo technickým vybavením a kapacitou k nejmodernějším a nejvýkonnějším podnikům na Slovensku, podobné postavení v oblasti výroby konfekce měl i tábor v Novákách. Ke každému táboru bylo přičleněno malé hospodářství s chovem dobytka, jehož naturální výnosy sloužily k pokrytí vlastních potřeb. Průměrný měsíční obrat dílen v židovských pracovních táborech se z 967 000 Ks v roce 1942 zvýšil v následujícím roce na 3 400 000 Ks, tedy téměř na čtyřnásobek.

Uvedení jednotlivých provozů do chodu vyžadovalo velké úsilí. Truhláři v Seredi museli složit větší částku jako půjčku na údržbu strojů a nářadí. Židovští krejčí byli v Novákách soustředěni bez šicích strojů. Židovským činitelům se podařilo prostřednictvím velitele tábora vymoci u jednotlivých obecních úřadů zkonfiskované stroje, jež těmto řemeslníkům původně patřily. I když sám Mach ještě v polovině dubna 1942 vyjádřil pochybnost o existenci táborů, o jejich potřebě a rentabilitě, velitel sereďského tábora v polovině července hlásil „velmi dobrou pracovní morálku“ tamních truhlářů; osobně se o tom přesvědčil i sám „Berater“ Wisliczeny. Internovaní řemeslníci rozptýlili počáteční nedůvěru zákazníků kvalitou svých výrobků; požadavky na táborové dílny stoupaly tak rychle, že v červenci 1944 již nemohly být nové objednávky přijímány.

Do táborů přicházeli noví lidé, kteří byli zajištěni nebo byli určeni pro deportace, ale zatím nebyli vyvezeni. Přicházeli sem okradení, bez majetku. Na počátku roku 1943 dosáhli židovští činitelé jisté nápravy: ministerstvo vnitra koncem února 1943 přikázalo, aby zajištěným Židům bylo umožněno vzít si do tábora předměty denní potřeby, jakož i nástroje a nářadí, které budou potřebovat v pracovním zařazení.

Prostředky táborů a středisek nestačily na krytí sociálních potřeb. Ústředna Židů od března 1943 zorganizovala v jejich prospěch akci dobrovolných měsíčních příspěvků. Pravidelné milodary poskytla většina Židů začleněných do hospodářského života; za rok tato akce vynesla více než 1 800 000 Ks, tábory z této částky dostaly 1 683 000 Ks. Ti, kteří vlastnili ochranné legitimace, přitom sami hladověli a neměli na příspěvky. Jistá pomoc přicházela ze zahraničí ve formě potravinových balíčků a léků od židovských pomocných organizací ve Stockholmu, Ženevě a Istanbulu, jakož i od nežidovských organizací ze Švýcarska a Švédska.

Židé zajištění v táborech navzdory otrocké práci a utrpení nezapomínali na duchovní hodnoty a vzdělání; již v září 1942 začalo v lidových školách vyučování, jež organizoval školský a kulturní odbor. V táborech byly pořádány kurzy pro čtrnácti- až osmnáctileté, aby si prohloubili všeobecné vzdělání a odborné vědomosti. V každém táboře byly zřízeny knihovny. Projevil se zájem i o kulturní činnost: v Novácích sehráli ochotníci několik divadelních představení. Známý dramatik, člen tábora L. Lahoda-Friedmann, tu zdramatizoval dvě pohádky. Na Den matek 16. května 1943 děti v nováckém táboře uspořádaly koncert, v Seredi zase byla recitační soutěž.

Se zvyšující se výrobou a stoupajícími zisky dosáhly tábory postupně i jistých sociálních výdobytků. Mezi táborové vymoženosti patřilo konto určené ke krytí ambulantního nebo nemocničního ošetření osazenstva tábora, případně na nákup léků. V táboře v Seredi byla zřízena nemocnice, jež přijímala pacienty ze všech táborů a středisek; byli zde hospitalizováni a ošetřováni i Židé, kteří nebyli umístěni v táborech. O letních prázdninách roku 1943 byly děti žijící v táborech ubytovány v židovských rodinách žijících mimo tábory. Toto všechno umožnila oficiální místa jen proto, že měla zájem na prosperitě židovských pracovních táborů, nečinila tak z humanitních důvodů.

Nabízela se otázka, zda by Židé v době pohromy neměli vstoupit do pasivní, když už ne aktivní rezistence, zda by neměli odmítnout pracovat pro stát, který je ničil. V dané situaci, která překvapila nejen Židy, v hysterii hromadného, masového a každodenně systematicky páchaného zločinu zasvitla naděje, že je možná záchrana usilovnou prací. Podle L. Lipschera v dané situaci „měl argument odpovídajícího pracovního výkonu mimořádný význam. Tento pracovní výkon v nemalé míře přispěl především k úplnému zastavení deportací. Pracovní výkon zajištěných nesloužil jen k záchraně vlastních životů. Dosažené hospodářské výsledky byly zároveň vhodným prostředkem v boji proti předsudkům, živeným úřední propagandou, o neschopnosti Židů fyzicky pracovat.“ V podobném smyslu vzpomíná na atmosféru v nováckém táboře jeho tehdejší člen Juraj Spitzer:

„Pro skepsi hovořila dosavadní zkušenost deportační etapy řešení židovské otázky, pro naději možnosti, jež poskytovala představa dokázat, že je účelnější a užitečnější nechat Židy pracovat na Slovensku, než je vyvézt. Lidé přicházeli okradení, vystrašení, a přece s nadějí, že přišli mezi své. Časem se uklidnili a přizpůsobili novým podmínkám. Vydali ze sebe všechny schopnosti a uplatňovali svou vynalézavost. Výstavba tábora zachvátila všechny jako horečka. Naděje pomáhala překonat skepsi a strach. V táboře vznikla škola a školka, byl založen orchestr, z posbíraných knih se zřídila knihovna, hrálo se divadlo. Čapek, Rázus, Nestroy. Učitelé umožnili žákům poslechnout si Beethovena a Smetanu a přednášeli o spojení humanismu a umění.“

Zpráva o činnosti pracovních táborů za rok 1943 uvádí, že v nich bylo koncentrováno 3 768 Židů, z toho 52 % v Novákách. Zpráva tedy vykázala o sedm set Židů více, než jak to vyplývalo ze statistiky k 1. červnu 1943. V nováckém táboře bylo umístěno průměrně 1 700 osob, v Seredi bylo kolem 1 300 osob a ve Vyhních asi 400 osob, dvě třetiny z toho tvořili muži. Celkový obrat táborů dosáhl v létě 1944 již čtyři miliony korun.

Výjimečné (v porovnání s podobnými zařízeními v jiných zemích) podmínky, jež se podařilo vytvořit v pracovních táborech na Slovensku, se staly terčem kritiky nacistických pohlavárů. Hans Ludin oznámil do Berlína, že Židé v táborech mají „výborný život“ a že prý nejde o tábory ve vlastním slova smyslu, ale o „výrobní centra“, která jsou pro slovenské ministerstvo vnitra „vynikajícím obchodem“.

Židovská pracovní střediska soustřeďovala kolem sedmi set osob. V žilinském pracovním středisku, jež vzniklo v zimě 1942/1943, vězni pracovali na výstavbě sportovního stadionu, v ilavském středisku pracovali na výstavbě tamní hydrocentrály; v tomto středisku byli soustředěni židovští pokřtění občané a „neárijští“ partneři ze smíšených manželství. Na jaře se již pracovalo ve střediscích v Nitře (v cihelně) a v Degeši na stavbě silnice a úzkokolejné železnice. Když v květnu 1943 končily svou prezenční službu židovské osoby zařazené ve vojenských pracovních útvarech a pracovní tábory je nemohly přijmout, byla zřízena čtyři nová pracovní střediska v Devínské Nové Vsi, Lábu, Zohoru a Sv. Juru u Bratislavy. Židovští dělníci v Devínské Nové Vsi pracovali v tamější cihelně a zařazenci z dalších tří středisek vykonávali regulační a zemní práce pro firmu Moravid. Koncem roku 1943 přešla část židovských dělníků ze Záhorí do nových středisek v Kraľovanech a v Kostolném u Trenčína, kde pracovali na stavbě dvojkolejného tunelu a výkopu kanálu.

Existenci židovských pracovních táborů a středisek ukončila německá okupace Slovenska a vojenské povstalecké akce na konci srpna 1944. Když Čatloš v rozhlase 29. srpna 1944 oznámil příchod německého vojska, nervozita v pracovních táborech a střediscích vyvrcholila. Došlo k hromadné dezerci vězňů a tím i k rozpadu táborů a středisek. Po vyhlášení povstání byly automaticky zlikvidovány. Všechny tábory a střediska s výjimkou Seredi a Devínské Nové Vsi byly na povstaleckém území. V Seredi se též přestalo pracovat a velká část vězňů společně s četníky přešla na povstalecké území; jen v Devínské Nové Vsi se pracovalo do konce září 1944.

Zboží z táborových skladů převzaly vojenské a partyzánské jednotky, část výrobků, zejména šatstvo, si vzali sami vězni, zbytek si rozebralo okolní obyvatelstvo. Sklady nakonec navzdory protestům slovenské vlády vyrabovaly německé okupační jednotky; námitka, že tábory jsou majetkem státu, který německá armáda přišla chránit, se setkaly s výsměchem okupantů.

(pokračování, přetisk se svolením autora a nakladatelství)

JÁN MLYNÁRIK

DĚJINY ŽIDŮ NA SLOVENSKU

360 stran, 16 stran čb. fotografické přílohy, vázaná s přebalem, cena 360,- Kč, ISBN 80-200-1301-6

Ze slovenštiny přeložil PhDr. Milan Pokorný, PhD.

Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd ČR, Legerova 51, 120 00 Praha 2

Rejstřík sestavil Milan Pokorný

Fotografie v příloze pocházejí z archivu autora a ze sbírek materiálu, na který má výhradní právo Židovské muzeum v Praze.

Technická redaktorka Běla Trpišovská

Odpovědná redaktorka Drahoslava Janderová

Vydání 1., 2005

Ediční číslo 10193

Sazba CADIS Praha