Květen 2006

Tajemství Karla IV.: jak zdolal smrt

Michal Mocek

Když se mocný panovník bezmocně hroutil k zemi, možná si ani nestačil uvědomit, co se to s ním děje. Na zem snad dopadlo jen bezvládné, bezduché tělo. Byl říjen roku 1350 a nastával nejhorší čas v životě krále Karla IV. (1316 - 1378). Okolnosti jeho zranění neznalo ani 14. století. Většina tehdejších lidí vůbec netušila, že český král byl raněn - tak důkladně se vše utajilo. Po Evropě se jen spekulovalo, že vládce Čechů i Němců byl otráven.

Až dnešní věda zjišťuje, co vlastně postihlo zdatného, atleticky stavěného muže, jakým Karel byl. Zlomeniny dolní čelisti a poškození páteře ukazují, že panovník utrpěl mimořádně těžké zranění - takové, jaké by u většiny tehdejších lidí skončilo smrtí. Král však přežil. Proč, to byla zatím stejná záhada jako okolnosti jeho zranění. Luštění této hádanky, jež nabízí český expert Jiří Ramba v knize Slavné české lebky, odhaluje i málo známou tvář středověku. Nebyla to jen doba mastičkářů a šarlatánů, nýbrž i věk lékařů vysoké úrovně a velkých schopností. Jen díky nim a díky své tělesné zdatnosti zůstal český král naživu.

První pomoc

Když poraněný Karel padl, zůstal ležet. Po takové ráně byl asi v bezvědomí a určitě těžce krvácel. Když mu jeho nejbližší sňali přilbu, naskytl se jim strašlivý obraz: zkřivený krk, hluboce zaražená brada, zuby ztracené v krvi, potrhané sliznice.

„Karel měl mohutnou čelist - takovou hned tak nevidíte. Pokud ji něco rozbilo, pak to musela být strašlivá rána,“ konstatuje docent Ramba, který jako odborník na obličejovou chirurgii detailně zkoumal panovníkovu čelist.

Zpočátku Karlovi lidé odklidili jeho nehybné tělo na nějaké bezpečné místo a položili hlavu na stranu, aby krev mohla volně vytékat z úst a král se neudusil. Pak se asi čekalo, než přejde nejhorší krvácení. Ale možná už v té chvíli zasáhl lékař: 14. století znalo způsoby, jak zaštípnout či podvázat krvácející cévy. Tou dobou však začaly narůstat otoky, které mohly ztížit či zcela znemožnit dýchání. Byl říjen, čas na pomezí zimy. Pokud už bylo dost chladno, mohl lékař někoho poslat pro led. „Ledování“ se dlouho používalo k léčbě otoků i k tlumení bolesti. Znala tuto metodu i Karlova doba? Pokud ne, museli ošetřující zajistit nerušené dýchání jinak.

Nejkritičtější chvíle

Lékaři či ranhojiči však nemohli dlouho čekat. Museli jednat. Nejdříve se asi zaměřili nikoli na hrozivě vyhlížející tvář, nýbrž na podivně zkroucený krk. Mohli sledovat, jak jeho levá strana natéká, a viděli, že královo tělo se nehýbá. Pochopili, že došlo ke zranění páteře, a podle docenta Ramby se zřejmě pokusili o její napřímení. Jen o tom se dochoval náznak zprávy. Florentský kronikář Matteo Villani píše, že „lékaři při léčbě sáhli k nejsilnějším prostředkům, kdy Karlovi byly vytrhány vlasy z hlavy“.

Ošetřující samozřejmě nechtěli krále připravit o dlouhý vlas, který byl svého času dokonce znakem skutečného panovníka. Vlasy mu asi vytrhávali, když za ně tahali ve snaze napravit Karlovu krční páteř. Jiný postup použít nemohli. K tomu by potřebovali nepoškozenou dolní čelist, kam se upevňovala kožená smyčka - tahem za ni a za nohy se pak páteř dala napřimovat.

Čelist však byla zlomená a po páteři přišla řada i na ni. Operující chirurg zřejmě vysunul vpřed zlomený kus brady, který byl patrně úderem dřevce nebo palcátu zaražen dozadu. Přitom podle Ramby zjistil, že zuby v této části čelisti nedoléhají k horní části chrupu, a tak úlomek brady ještě posunul vzhůru. Jméno operujícího lékaře neznáme. Byl to nejspíš někdo z Karlova okolí, ale stejně tak to mohl být nějaký neznámý profesionál. Otevření skusu bylo způsobeno zlomením kloubních krčků na obou stranách čelisti a jejich posunutím. S tímto zraněním se tehdy nedalo nic dělat. Pod kůži lékaři 14. století neviděli, a tak mohli napravenou bradu jen znehybnit tak, aby se všechny zlomeniny mohly hojit. To se zdařilo, jak ukazují dnešní rentgeny.

„Napravení a zpevnění čelisti, zašití ran a další nutné zákroky musely podle mne trvat dvě až tři hodiny,“ soudí docent Ramba. Něco takového je bez umrtvení zřejmě nemyslitelné. I když byla Karlova doba na bolest daleko zvyklejší než ta naše, hodiny krutého utrpení by asi byly příliš - a znamenaly by riziko i pro operující lékaře, kteří museli předejít jakémukoli nečekanému hnutí raněného. Středověk však znal prostředky k umrtvení pacienta: byly to „uspávací houby“ napuštěné opiáty v kombinaci s bylinami, jako je mandragora či bolehlav. Známy byly také přípravky k probouzení z umělého spánku: na tvář se přiložilo plátno namočené v octu.

Lékaři by tak mohli upravovat dobu, kdy byl Karel při vědomí, a kdy ne. Přišlo by to vhod nejen při operaci, ale i v prvních sedmi či deseti dnech po zranění, což je v takových případech nejkritičtější a nejbolestivější údobí.

Dlouhá cesta k životu

Karel přežil první den po zranění, přežil den druhý, sedmý i desátý. Nedostal žádnou otravu, zánět ani „skákavou horečku“, jak se tehdy říkalo zápalu plic. To by byl možná jeho konec - tehdejší doba neznala antibiotika, bez nichž se léčení podobných komplikací neobejde.

Panovník přežíval jen jako bezmocný Lazar. S okolím se zpočátku mohl pouze huhňavě domlouvat přes uzavřená ústa. Horší bylo, že se vůbec nemohl hýbat. To byl možná větší šok než samo zranění. Povinností krále v té době bylo cestovat a bojovat. Karel však náhle stanul před vyhlídkou, že z něj bude po zbytek života nehybný mrzák.

Po jednom či dvou týdnech mohli lékaři vyjmout stehy ze zhojených ran, do čtyř až šesti týdnů se zřejmě vyléčily i hrozivě vyhlížející zlomeniny čelisti. Král se však stále nehýbal. Nastávalo nové období, možná méně riskantní, ale o to složitější: Karel se musel vrátit k normálnímu životu.

V prvních týdnech ošetřující lékaři asi jen častěji měnili polohu panovníkova těla ve snaze zabránit vzniku nebezpečných proleženin. Přitom možná zkoušeli hýbat jeho končetinami, aby svaly v nich úplně nezakrněly. Začas jej snad mohli posadit s rukama v klíně nebo podél těla. I to byla prevence proti proleženinám. Ale zlom asi nastal až ve chvíli, kdy král mohl pohnout aspoň prstem a kdy jej mohli třeba jen na pár minut postavit. Pak přišlo posunování nohou a pokusy o první krůčky, nejdříve jen s oporou. Kdo ví, jak moc se používaly i jiné metody k obnovení králova zdraví: masáže, dechová cvičení či cvičení ve vodní lázni.

Po čtyřech měsících se mu zřejmě vrátilo něco z jeho někdejších pohybových schopností. V lednu 1351 totiž Karel vyrazil přes Bezděz do Žitavy. Nevíme, co se při cestě dělo. Prameny jen ukazují, že pak až do léta 1351 se Karel o žádnou další cestu nepokusil. Možná přecenil své síly a nastaly nové potíže. Nebo si uvědomil hranice svých možností a snažil se je postupně rozšířit - nejdříve obtížným chozením a pak jízdou na koni, což je dodnes jeden ze způsobů léčby pohybových poruch.

Třebaže se v létě 1351 mohlo zdát, že po deseti měsících je Karel opět v pořádku, drobný údaj kronikáře Villaniho naznačuje, že následky zranění mohly přetrvat ještě léta. Kronikář uvádí, že za pobytu v Itálii, kde byl Karel roku 1355 korunován císařem, bývalo zvykem českého panovníka „držet při audiencích v ruce vrbové proutky a nožík a pro své potěšení si pečlivě něco vyřezávat“. Vyřezávání, modelování či kreslení je dodnes jedním ze způsobů, jak obnovit činnost drobných svalů rukou. Pokud to nebyl jen návyk z doby léčení, pracoval Karel na plné obnově svých pohybových schopností ještě pět let po úrazu.

I když se vyléčil, zůstala nepříjemná „památka“ v podobě trvalého poškození krční páteře. Navenek se to projevovalo zvláštní polohou hlavy, jež jako by vyrůstala z páteře směrem dopředu a do levé strany, nikoli vzhůru.

(MFDNES)