Květen 2006

V balonu přes železnou oponu

Luděk Navara

Patřil ke špičkovým československým cyklistům, ale největší vítězství vybojoval Robert Hutyra v oblacích. Jako vzduchoplavec, který balonem vlastní výroby přenesl přes uzavřené hranice manželku, dceru, syna, a dokonce i své závodní kolo.

Když Robert Hutyra před třiadvaceti lety, 7. září 1983, přelétával vlastnoručně ušitým balonem železnou oponu a ve tmě hluboko pod ním vybuchovaly světlice, ani by ho bývalo nenapadlo, že by se někdy chtěl vracet. Nyní v Česku staví dům a plánuje s manželkou návrat. Možná navždy. „Že se vrátím, to jsem si tehdy nedokázal představit. Byl jsem pevně rozhodnutý, že odejdu navždy z komunistické zóny,“ vzpomíná dnes.

Bez pasu, ne bez naděje

Jeho příběh začal před třiceti lety, když přišel o možnost vycestovat na Západ. Jako úspěšný cyklistický závodník přitom už dobře věděl, jak to vypadá v jeho oplocené vlasti a jak „venku“. Závodil totiž v Rakousku, dokonce i v Kanadě. Rok 1968, sovětská okupace a on poprvé pomyslel na trvalé vystěhování. Tehdy by to ještě bývalo bylo snadné, ale čekali s manželkou první dítě. Začala normalizace, železná opona se znovu uzavřela, ještě neprodyšněji než předtím. A Hutyra musel odevzdat pas. Vždyť na kole mohl přece jezdit i doma...

Pětinásobný mistr Slovenska a dvojnásobný mistr Československa v sobě měl sportovního ducha. A byl zvyklý nevzdávat se. „Cyklistika je tvrdý sport. Musí se dělat jako hobby, ale je to těžké hobby. Přinutí člověka, aby na sebe byl tvrdý a uvědomil si, že mu nikdo nic nedá. Když přijde kopec, musí ho vyšlapat,“ říká. Věděl tak i tehdy, že si bude muset poradit sám. A věřil, že se mu to podaří. I tuto zkušenost mu přinesla cyklistika. „Pokud něčemu nevěřím, nemohu do toho jít,“ vysvětluje. A tak do toho tedy šel.

Ke svobodě v balonu

Ve svém domě u Bratislavy mohl sledovat rakouskou televizi. Vzpomněl si na zprávu, která ho před časem pobavila. Dva občané východního Německa si ve sklepě ušili balon a uletěli na Západ. I s rodinami. „To je přece docela jednoduché,“ řekl si. Jenže když se k té myšlence zakrátko vrátil, zjistil, že tak úplně jednoduché to zase není.

„V životě jsem předtím opravdový balon neviděl. Jenom ve filmu. Ale začal jsem chodit do univerzitní knihovny, abych zjistil, jestli tam najdu něco o balonovém létání.“Neměli tam nic. Nezbývalo tedy než se znovu snažit sám. Počítal, jak má být balon velký, aby unesl rodinu a plynové bomby. Počítal, kolik spotřebuje plynu. Přemýšlel, jak velké množství látky nakoupit, aby nevzbudil podezření. A největším problémem byl hořák. Po ukončení cyklistické kariéry pracoval Hutyra ve stavebnictví, a tak sáhl po tom, co znal. „Byl jsem naivní, tak jsem zkoušel hořák, který se používal na lepenku na střechu, na izolace.“ Ale nefungovalo to. Zjistil, že v kině dávají film, v němž je balon zahříván spirálou a horkým vzduchem. „Koupil jsem si lístek na krajní sedadlo, a když skončila ta část s hořákem, hned jsem spěchal domů, abych nezapomněl, jak hořák vypadá,“ líčí. Balon nakonec sestrojil, ale když ho chtěl na dobře utajeném místě na východním Slovensku vyzkoušet, zažil obrovské zklamání. Balon byl příliš prodyšný a švy praskaly. Bylo jaro, rok 1982.

Po větru i proti větru

„Balon jsem spálil,“ vzpomíná. „Musel jsem začít znovu.“ Naštěstí měl již zkušenosti, získal zručnost, takže brzy postavil nový a technicky dokonalejší balon s pevnějšími švy. Gondola měla zespodu čtyři milimetry silný plech, to pro případ, že by po nich stříleli. Samotný balon byl sedm poschodí vysoký a jeho průměr byl osmnáct metrů.

Hutyra konečně přesvědčil manželku, která dlouho nechtěla o emigraci ani slyšet. Sice mu s balonem pomáhala, ale zdráhala se opustit rodnou zemi. Nakonec kývla a rok 1983 měl vše rozhodnout. Ale nastal další problém. Od začátku totiž předpokládal, že poletí ze Slovenska. Ostatně sousední část Rakouska dobře znal. Jenomže dva měsíce foukal opačný vítr. A to vypadalo špatně.

Léto končilo, on prodal dům, odhlásil děti ze školy, odešel ze zaměstnání a v místě bydliště řekl, že se stěhuje na Moravu. Správný vítr pořád nepřicházel. Naštěstí nakonec zjistil, že hranice dělá na jihu Moravy malý výběžek, který umožní využít i stávajícího větru, aby se dostal tam, kam potřebuje. Našel místo startu, blízko hranice dobře ukryté mezi větrolamy, a tam balon zahrabal. 4. září se pomodlil v bratislavském Modrém kostele, 7. září večer startoval. Všechno mu vycházelo. Balon se vznesl, hořák fungoval.

V gondole se tísnil vzduchoplavec (tehdy 39 let) s manželkou (36), jejich jedenáctiletý syn a čtrnáctiletá dcera. Na vnější stranu gondoly ještě přivázal své závodní kolo. „Vše fungovalo tak super, že jsem zapomněl vyměnit bombu,“ vzpomíná na vypjaté chvíle. Vznesli se, ale jakmile plyn došel, zase spadli zpátky. A co hůř - větve z větrolamu poškodily balon. Naštěstí se ukázalo, že nijak vážně. Vzduchoplavec vyměnil bombu a... letěli!

Šťastné přistání a mimozemšťani

Ani si zpočátku neuvědomovali, že přelétávají železnou oponu. To až když začaly kdesi hluboko dole vybuchovat světlice. „Asi dvacet minut trvalo, než nás objevili pohraničníci. V té chvíli jsme už byli nad Rakouskem a viděli jsme, jak na hranici začíná poplach. Světlice vylétávaly a světlomety křižovaly oblohu, jak po nás pátrali,“ popisuje.

Mezitím posádka zažívala krásný a vzrušující pocit z letu. Pozorovali osvětlené Československo a osvětlené Rakousko, jak se mezi nimi táhne temná hranice. Pásmo nikoho. Železná opona. Přistáli bezpečně na rakouské straně, kde vystrašili místní manžele. Viděli ve vzduchu plamen a mysleli, že se blíží UFO.

Robert Hutyra se s celou rodinou nakonec usadil v USA, v Coloradu. Hned po přistěhování se stal členem tamního balonového klubu a je také čestným členem balonového klubu v Novém Mexiku. A vůbec největší radost má, když mu děti s vděkem připomenou odvážný, ale úspěšný přelet železné opony. Přesto nyní, po 23 letech, myslí na návrat domů. Se svým přítelem, cyklistickým závodníkem Jánem Svoradou, staví v Luhačovicích dům, aby se do něj jednoho dne s manželkou mohl nastěhovat. V USA se živil jako stavař: kupoval parcely, budoval na nich domy a ty pak prodával.

V Hutyrově vlasti si čas od času někdo vzpomene na jeho osudový let. Naposledy učitelka z Olomouce, která si zjistila přes cyklistický svaz adresu a napsala mu. Článek, který před lety o Robertu Hutyrovi vyšel v MF DNES, ji totiž inspiroval k zajímavé úloze. „Na základě toho článku dala učitelka dětem za úkol napsat, jak by takovou situaci prožívaly. Reakce byly různé, ale upřímné. Prostě otevřené dětské duše. Pár chlapců napsalo, že když slyšeli vyprávění paní učitelky, rozhodli se, že se stanou letci. Udělalo nám to velkou radost a ukazovali jsme to i našim dětem,“ říká potěšeně Robert Hutyra. „A prosím, o té paní učitelce určitě do toho článku napište!“

(MFDNES)