Květen 2006

Neobyčejné volby

Luboš Palata

Byla to obyčejná noc, podivná svojí obyčejností. Noc po prvních skutečně svobodných parlamentních volbách, které Ukrajina za patnáct let nezávislosti zažila. Šlo o volby, jejichž průběh, ještě více než výsledek, se stal zlomem ve snaze Ukrajiny přimknout se k Západu. Ukrajina, potácivě jako malé, rok a půl staré batole, tento první velký krok zvládla.

Souboj peněz

Volby svobodné byly. Regulérní ale s přimhouřením obou očí, které západní demokracie také přimhouřily. Hlasovací místnosti se sice oficiálně zavřely v deset hodin večer, ale na mnoha místech ještě před dveřmi stáli voliči, kteří ani po hodinách čekání nestihli vhodit lístek. Další desítky tisíc se už během dne s nepořízenou vrátily domů, když zjistily, že do volebních seznamů zase špatně zapsali jejich osobní údaje. Šlo především o ukrajinské Rusy, kterým špatně přepsali jména do ukrajinštiny. Volební hlasy se počítaly do čtvrtečního večera. Důvodem však tentokrát nebyla snaha o zfalšování výsledků (ty vzhledem k průběhu voleb se zarážející přesností odpovídaly sociologickým průzkumům), ale prostě špatný volební zákon. Svojí složitostí a nepraktičností ztížil volby až na hranici proveditelnosti.

Volební kampaň byla sice svobodná, ale v západoevropských podmínkách nepředstavitelná. Povoleno bylo všechno. Zejména neomezené výdaje na kampaň se staly hitem politického klání. Oficiálně zveřejněná čísla o stovkách milionů nebral nikdo vážně a všichni pozorovatelé mluvili o miliardách dolarů. Neuvěřitelné sumy vydávaly hlavně největší strany, na jejichž kandidátkách bylo několik stovek nejbohatších ukrajinských oligarchů.

Neomezený byl i přístup do sdělovacích prostředků, a tak ukrajinské voliče doslova měsíce masírovaly reklamní šoty stran, některé v délce desítek minut. V rámci „svobodných voleb“ neváhaly mnohé politické síly nabízet především starším voličům i peníze na ruku. Hlavně ve volbách do místních samospráv, jež se konaly společně s volbami parlamentními, to byly efektivně vynaložené peníze.

Nedělní podvečer se v Kyjevě podobal běžnému nedělnímu podvečeru. Chreščatik, široký bulvár v centru města, byl jako každý víkend uzavřen pro automobilovou dopravu, obchody měly otevřeno do noci a lavičky zaplnili lidé popíjející povětšinou pivo z láhve, módní to doplněk posledních let. A v noci, přestože už televize ohlásily výsledky prvních povolebních průzkumů, nenapadlo nikoho vyjít do ulic. Ani oslavovat, ani protestovat. Tak jako při volbách v civilizovaných evropských státech, volbách, v nichž se nic neděje a nikdo o nich nepochybuje.

Skutečnost, že vládnoucí Naše Ukrajina prezidenta Viktora Juščenka skončila až na třetím místě a ani náznakem se výsledek voleb nepokusila záměrně ovlivnit, je průlomem v dosavadní ukrajinské praxi. Stejně jako to, že opoziční, revolucí poražená „modrá“ Strana regionů mohla tak jednoznačně zvítězit, obdobně jako „oranžová“ opozice zformovaná v Bloku Julie Tymošenkové, vedeném Juščenkem vyhozenou bývalou premiérkou. Pro Tymošenkovou je totiž vlastně vítězstvím i její druhé místo.

Poprvé tak vládnoucí síly nezneužily moci k tomu, aby se ji pokusily udržet a ovlivnit s tímto cílem i demokratický a svobodný průběh voleb.

Bílý kůň

Vyhráno ale Ukrajina ještě nemá. Jednoznačná porážka umírněně reformní, prozápadní a demokracii hájící Naší Ukrajiny je nepříjemným signálem. Je to zároveň i porážka samotného prezidenta Viktora Juščenka. Ten sice stranu do voleb nevedl, avšak zaštítila se jeho jménem obdobně, jako on doufal v její sílu ve své snaze posílit opět své pravomoci. Podle dohod uzavřených během oranžové revoluce před půldruhým rokem totiž většina pravomocí prezidenta přešla počátkem roku na parlament a Ukrajina se z prezidentské republiky stala demokracií, v níž se moc soustředí v rukou vlády a parlamentu.

Pro Juščenka, který v lednu vyhlásil záměr tento stav změnit pomocí ústavního referenda, byly parlamentní volby testem smysluplnosti tohoto úsilí. O výsledku nelze pochybovat.

Janukovyčova Strana regionů už ale není stejná jako postsovětský mocenský slepenec „prezidentské strany“ Leonida Kučmy, který potom stál za Janukovyčem ve zfalšovaných volbách hlavy státu na podzim 2004. Během půldruhého roku se z dřívějšího Janukovyčova mocenského nástroje stala stranou mnoha tváří, v níž vedle nostalgického mafiánského křídla je i významné křídlo liberální. Stranu prakticky ovládá nejbohatší ukrajinský oligarcha Rinat Achmetov a Janukovyč je většinou ukrajinských pozorovatelů považován za bílého koně. Strana regionů, kterou by bylo lepší nazvat „Stranou oligarchů“, sice vedla kampaň pod sociálními hesly (to ostatně všichni), ale hlavním cílem je udržet pod kontrolou proces „pozápadňování“ Ukrajiny, nikoli ho zastavit. Oligarchové ze Strany regionů dokonce připouštějí, že za téměř zadarmo získané podniky jsou ochotni státu něco doplatit, ale jen na základě rozhodnutí soudu, a ne „reprivatizace“.

Ta se stala hlavním heslem Julie Tymošenkové ještě za doby jejího premiérství. Tehdy prohlásila, že „reprivatizovat“ se bude několik set podniků prodaných, nebo spíše rozdaných v závěru Kučmovy éry. Nakonec z toho zbyla reprivatizace jediného, zato však velmi významného podniku, oceláren Krivorožstal indicko-britskému koncernu Mittal. Přímý prodej, uskutečněný v přímém televizním přenosu, však už Tymošenková sledovala jen jako divák. Juščenko ji, ze všeho nejvíce pro její přílišnou „revolučnost“, totiž předtím po necelých devíti měsících v úřadě odvolal.

Dobré vyhlídky

Tymošenková se nyní chce vrátit do čela vlády a pokračovat v revoluci. Demokratické i majetkové. Především o tu druhou má zájem skupina „nekučmovských“ byznysmenů v řadách její strany. Sama Tymošenková míří v konečném plánu ještě výš než na premiérské křeslo. Na křeslo prezidenta. Porazila Juščenka teď, dokáže to i příště.

Ukrajina už není po těchto volbách „modro-oranžová“, barvy se pomíchaly. Naše Ukrajina, usilující o poklidnou evoluční cestu směrem na Západ, může nakonec vytvořit vládní koalici se Stranou regionů, ale i s Tymošenkovou, všechno je velmi složité, s otevřeným koncem. Ale ani jeden z těchto konců není pro zemi zásadně špatný.

Stát, který se nedělními prvními nerevolučními svobodnými volbami změnil z „Maloruska“ na „Ukrajinu“, bude dál mířit směrem na Západ, do Evropské unie. A Brusel by se konečně měl začít vážně zabývat otázkou, co bude s evropskou zemí jménem Ukrajina časem dělat.

(Respekt, www.respekt.cz)