Květen 2006

Nenápadný půvab protektorátu

Ivan Motýl

Mnozí Češi si i za protektorátu uměli zařídit spokojený život. „Stačilo nebýt komunistou a nezapojovat se do odboje,“ vzpomíná na zaručený recept na „protektorátní klídek“ osmaosmdesátiletý Alfréd Křemenský, za války konstruktér v plzeňské Škodovce. Češi žili v daleko větším bezpečí než jejich židovští spoluobčané. A na rozdíl od českých Němců jim nehrozilo odvelení do první bojové linie.

Osm dnů před koncem druhé světové války otiskl pražský deník Národní politika rozhlasový projev státního ministra K. H. Franka. „České obyvatelstvo nebylo Říší povoláno k válečné službě a mohlo v šesti letech největší ze všech válek konat svou práci,“ konstatoval hned zkraje. Pak připomněl, že zatímco mnohé evropské národy válka zdecimovala, v protektorátu přibylo na 200 tisíc obyvatel. Frank se sice ani slovem nezmínil o českých obětech nacistické zvůle, přesto nepronesl zcela nepravdivý projev. Nacisté Čechy nikdy nepožádali, aby jim „Novou Evropu“ pomáhali vytvářet se zbraní v ruce. Stačily jim zlaté české ručičky ve zbrojním průmyslu.

Pováleční autoři učebnic dějepisu líčili českého protektorátního dělníka jako oběť trpící pod gestapáckou holínkou. Kdo se ale místo sabotáží a konspirace věnoval holkám, výletům anebo třeba tělocviku, rozhodně nemusel žít v každodenním strachu ze zatčení. „Bavili jsme se, jak se dalo. Sport, výlety na kolech až do Pošumaví. A holky! Však si naše parta říkala Tahiti,“ vzpomíná Alfréd Křemenský na bezstarostný protektorátní kolektiv konstruktérů z plzeňské Škodovky. K jeho přátelům tehdy patřil i škodovácký konstruktér Gott, otec později slavného zpěváka. „Poznáte tady Gotta? Obličej jako jeho syn, že,“ ukazuje Křemenský hrst karikatur, které vznikaly jako vedlejší produkt na rýsovacích prknech konstrukční kanceláře. „Ve fabrice jsem slyšel o jediném zatčení. Nějaký pan Chudáček, komunista,“ vzpomíná Křemenský, jenž ve Škodovce pracoval skoro celou válku: od podzimu 1939 do ledna roku 1944.

Umělci k dělníkům

Ostravský rodák Alfréd Křemenský hned po vzniku protektorátu v roce 1939 odmítl nabídku německých náborářů. Saské zbrojovky tehdy hledaly šikovné konstruktéry pro práci v říši. Zpočátku svého rozhodnutí litoval. „Když později Německo bombardovali, už bych tam pracovat nechtěl. Zato v devětatřicátém si kamarádi slušně vydělali a ještě zdarma poznali celé Německo. Kraft durch Freude, Baltské moře, výlety,“ vzpomíná na pohlednice do kamarádů.

Říšská zájmová organizace dělníků Kraft durch Freude (Radostí k síle) dbala o volný čas německých pracujících. Jejím cílem bylo aktivizovat především dělnictvo k pracovnímu kolektivismu a tím i k růstu produktivity práce. Obdobná hnutí vznikala také v satelitních státech říše. „V protektorátu dostala organizace název Radosti ze života. Pokud vím, historikové její úlohu zatím řádně nepopsali,“ tvrdí Jan Gebhart z Historického ústavu Akademie věd ČR. Radosti ze života zastřešovalo Národní souručenství (NS), které po okupaci nahradilo politické strany ve formě jakési protektorátní Národní fronty, ale bez politické moci; v některých okresech se členy NS stali téměř všichni dospělí muži.

Tiskovým orgánem protektorátních Radostí ze života (RZŽ) byl časopis Pestrý týden. Listování jednotlivými ročníky upomíná na okresní stranické noviny z padesátých či sedmdesátých let. „Úkolem akce jest umožniti návštěvu dobrého divadla sociálně slabším,“ vysvětluje časopis například podstatu akce Divadlo všem. Jen v rámci Velké Prahy se tohoto podniku od listopadu 1939 do dubna 1941 účastní 111 tisíc diváků. Přímo do fabrik navíc každý týden vyrážejí desítky umělců v rámci takzvaných Poledních přestávek, jimiž naplňují cíle výchovné akce Umělci k dělníkům. „Myšlenkou akce Umělci k dělníkům není jenom vystoupení umělců v tom či onom podniku. Jest to sousedská návštěva dělníků umění u dělníků rukou,“ vysvětluje reportáž v Pestrém týdnu. Každé jaro tisíce zahrádkářů absolvují Zahrádkářské kursy RZŽ. V létě zamíří na 60 tisíc vybraných mladých dělníků na rekreaci do ozdravoven pod heslem „Zdraví pracujících - základ národního života“. V zimě se dělníci učí společně bruslit na kluzištích RZŽ. „Radosti ze života naučí každého zadarmo lyžařiti,“ láká Pestrý týden české dělníky. I další z akcí pro české dělníky nesou výmluvné názvy: Každý Čech jednou v Praze. Rekreační péče. Praha do přírody.

Masaryka do bedny

Zrod protektorátu Čechy a Morava spojený s okupací republiky 15. března roku 1939 vyžadoval po každém občanovi poměrně kvapné rozhodnutí. Loajálně požehnat novému režimu a v ústraní čekat na jeho konec, anebo se totalitě postavit? „Někdo měl jasno ještě předtím, než viděl prvního německého vojáka,“ vzpomíná dvaaosmdesátiletá Eva Vránová. Její otec sloužil jako důstojník na posádkovém velitelství v Jihlavě a o chystané německé anexi se dověděl už 14. března. „Večer mi táta volal, ať zaběhnu k paní Ježkové a vzkážu, že důstojníci musejí zůstat na noc v posádce,“ vybavuje si Vránová. Major Ježek byl dlouholetým rodinným přítelem, ale když Eva Vránová doběhla za jeho manželkou, zastihla ji nad bednami. „Copak, vy se stěhujete?“ - „Ale ne, uklízím nepohodlné obrazy,“ odvětila upřímně paní Ježková a dál schovávala pod deky portréty T. G. Masaryka, Edvarda Beneše i státní prapory.

Otec Evy Vránové se rozhodl jinak a v březnu 1943 byl ve vratislavské věznici gestapa popraven. „Táta v Jihlavě zakládal pobočku ilegální organizace Obrana národa. Zato major Ježek se od bývalých přátel distancoval a protektorát přežil bez pohrom.“ Nečekaná poddajnost dlouholetých přátel ale nebyla ničím ve srovnání s aktivním českým přisluhovačstvím totalitní moci, s nímž se Vránová měla setkat později, v internačním lágru pro příbuzné odbojářů ve Svatobořicích na Slovácku, kam byla deportována v roce 1943. Nejkrutějším velitelem byl Čech, sadista přezdívaný Puňta. S oblibou nechával ženy v noci a v mrazu nastupovat na apelplac. „Třeba i na Štědrý den,“ dosvědčuje Vránová.

Zákopy, nebo češství

Na lámání chleba došlo po vzniku protektorátu v mnoha domácnostech. Rodina Kuchařových žila v Ostravě a byla česko-německá. „Maminka vlastnila salon s módními klobouky a stále musela odolávat tlaku místních nacistů,“ vzpomíná dvaaosmdesátiletý Bohumír Kuchař, za války učeň Göringových závodů v Ostravě. Navzdory nátlaku se ale k německému občanství nepřihlásila. Nechtěla, aby její děti musely narukovat k wehrmachtu. „Kdyby jim maminka podlehla, zahynul jsem možná někde u Stalingradu,“ uvažuje Kuchař.

Čeští Němci, kteří válku přežili, se podnes ptají, proč Hitler neposílal do války také Čechy. „Nevěřím v žádnou spravedlnost. Proč nás Hitler posílal do zákopů a Čechy nechal v Ostravě?“ ptá se stoletý Alfons Böhm, jenž se před válkou na Ostravsku živil jako soukromý autodopravce. Už v létě 1939 ale musel narukovat do Gliwic, kde se nacisty zinscenovaný přepad vysílače stal jednou ze záminek k vyhlášení války Polsku. Na sklonku září byl Böhm těžce zraněn u Krakova, ale za několik měsíců musel zpátky k mužstvu. „Válčil jsem skoro šest let v jednom kuse. Poslední den války jsem ještě bojoval v Berlíně.“

Nábytkem nepohrdli

Relativní bezpečí zbrojařských fabrik si mezi protektorátními národy užívali jen Češi. „Copak Češi, když nekonspirovali, měli ve fabrikách bezpečí a klid. Židé však nemohli za války ovlivnit vůbec nic,“ srovnává třiaosmdesátiletý Walter Kranz z ostravské židovské rodiny. Většina Čechů v luxusním činžovním domě, v němž žil s rodiči, se naštěstí od Kranzů neodvrátila ze dne na den. „Zpočátku se našly jen výjimky. Třeba Slívovi, před válkou ultra Češi a Sokolové, pár dnů po okupaci Němci.“ Kontaktů Čechů s Židy ale postupně ubývalo. „Nebylo se co divit, když třeba viděli bestiální chování nacistů při vypalování ostravských synagog v létě 1939,“ brání Kranz české sousedy. V říjnu téhož roku si hlavní organizátor „konečného řešení“ Adolf Eichmann v Ostravě dokonce prakticky ověřil, jak řešit „židovskou otázku“: část židovské komunity vyslal v transportu do pracovního tábora u Niska nad Sanem u sovětských hranic.

Maminka pana Kranze byla árijka a katolička. „Přesto sestra Lilian musela ve čtrnácti do Terezína se žlutou hvězdou na kabátku. A hned za ní můj otec,“ vypráví Kranz. Sám se ještě nějaký čas zdržoval v Ostravě, s přáteli se tajně scházel u gramofonu, pilo se víno a trochu tančilo. „Tanec nad propastí,“ vzpomíná. V pracovní dny pořizoval soupisy majetků zabavených Židům, které se pak dražily. „Za babku. Nikdo z Čechů se ale neštítil nakupovat, i když znali původ zboží.“

Do koncentráku pro židovské míšence v Benešově u Bystřice byl Kranz transportován až v srpnu 1944. „Vrátila se celá naše rodina, ale devadesát procent ostravských Židů zahynulo.“ Dodnes nemůže zapomenout na povzdech, který od Čechů slýchal: „To se zrovna ten náš Žid musel vrátit!“ Řada Čechů se totiž před transportem Židů z Ostravy uvolila, že jim uschová alespoň rodinné šperky.

Frustrovaný voják

Co vlastně vedlo za protektorátu statisíce Čechů k loajalitě s pronacistickou českou vládou a německými okupanty? Alfréd Křemenský vysvětluje: „Po okupaci jsme byli národem hanby. Nejprve jsme se v osmatřicátém neodhodlali vojensky udržet Sudety a přijali mnichovskou dohodu. A za okupace roce 1939 jsme už neměli ani patrony do flint.“

Křemenský se narodil patnáct dnů před vyhlášením samostatného Československa v roce 1918. Když mu táhlo na jedenadvacet, zažil 15. března 1939 v pražských kasárnách na Pohořelci, jak se dá samostatná a hrdá republika v několika hodinách tiše pohřbít. „Nikdo nám neřekl ani popel. Jen bylo podezřelé, že ráno nezačalo budíčkem. Ani noha na velitelství, žádné honění na cvičák,“ vzpomíná na 15. březen. Jindy okouzlující pohledy z oken kasáren na siluetu Pražského hradu zkalilo počasí; sníh s deštěm, lezavá zima. Pak někdo přinesl zprávu o německé okupaci Československa a vyzval k poslednímu snímku před kasárnami. „Pátý v horní řadě zprava, to jsem já. Ale v okně už stojí němečtí důstojníci, kolem půl desáté přijeli černým béemvákem,“ ukazuje Křemenský snímek s odzbrojenými a potupenými strážci hlavního města.

Když Československo zmizelo z mapy, Češi se podle toho zařídili. Rozhodně to neznamenalo, že se všichni vrhli do odboje. „Přiznávám, žádný odbojář jsem nebyl. Za protektorátu mě zajímali hlavně holky,“ říká Radúz Rozhon, za války společník ostravské stavební firmy, která v roce 1929 postavila podnes nejvýznačnější dominantu Ostravy, funkcionalistickou věž Nové radnice, ale i místní Baťův obchodní dům. „Po válce nám někteří lidé vyčítali, že jsme stavěli i za protektorátu. Copak ty tisíce dělníků v železárnách nevyzbrojovaly německou armádu?“

Věčná práce

Protektorátní úřady dbaly až do samého konce o zdání normálního, mírového života. Nedělní zápas protektorátní pražské ligy z 29. dubna 1945 mezi Viktorií Žižkov a Nuslemi vidělo osm tisíc diváků, Viktorka vyhrála 6:1. Přitom téhož dne bylo osvobozeno Brno a den nato i Ostrava. Deník Národní politika ovšem nadšeně popisoval Vitaminovou akci, při níž tisíce dětí dostalo „výživnou šípkovou marmeládu“, a zároveň vyzýval k účasti na akci Májový sběr bylin. Ani projev ministra Emanuela Moravce z 1. května, který byl v protektorátu ctěn jako takzvaný „svátek národní práce“, se neobešel bez výmluvné výzvy: „Práce máme mnoho a proto, kdo má svůj národ rád, nám ji neztěžuje!“

V sobotu 5. května vypuklo v Praze povstání. „Všude barikády, jednu jsem sám pomáhal stavět tady u žižkovského kostela, v kapse pistoli,“ vzpomíná dvaadevadesátiletý Alois Počarovský, jenž podnes žije naproti žižkovskému kostelu svatého Prokopa. Osmého května zbraně utichly, o den později přijeli do Prahy Rusové, ale už první svobodné vydání Národní politiky se vrací k osvědčené ideologické výzvě: „Boj skončen, vraťte se do práce!“

Protektorátní oběti

Přesný počet obětí československých občanů z let 1939 až 1945 se určuje těžko a historikové se dosud neshodli na konkrétních číslech. Nejčastěji uvádějí, že v důsledku okupace zemřelo asi tři sta tisíc občanů z celého předválečného Československa. Asi o čtyřiceti až šedesáti tisících mrtvých Čechoslovácích lze mluvit jako o obětech protinacistického odporu a odboje (například až pět tisíc vojáků Svobodovy armády, až osm tisíc obětí civilních náletů včetně náletů v říši při totálním nasazení protektorátních občanů, 560 letců RAF... ). Nejvíce ztrát za války utrpěli českoslovenští Židé: 220 až 260 tisíc obětí z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. „Konec války byl vůbec největším osvobozením pro Židy. Kdyby trvala ještě rok či dva, nikdo z nich by se konce války nedožil,“ napsal český historik Jan Křen. Z asi 118 tisíc Židů, kteří žili po 15. březnu 1939 v protektorátu, jich nepřežilo válku 80 tisíc. Nejtěžší chvíle čekaly občany protektorátu při bojích v květnu 1945 (až pět tisíc obětí) a po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha, jenž se netajil plány na „konečné řešení české otázky“. Jen za stanného práva (od 27. 5. do 3. 7. 1942) bylo zatčeno 3 188 osob (a popraveno 1 585), celkový počet obětí heydrichiády byl asi pět tisíc. V počtech válečných obětí však nejsou zahrnuty údaje o bývalých občanech Československa, kteří padli v německých uniformách po záboru Sudet a po vzniku protektorátu. Jen z československého Hlučínska, které mělo před válkou celkem asi 50 tisíc obyvatel, padlo 1 600 vojáků v uniformách wehrmachtu.

Göringova čtyřletka

Když krátce po vzniku protektorátu spolkl někdejší Rothschildovo Vítkovické horní a hutní těžířstvo říšskoněmecký koncern Hermann-Göring-Werke, letos dvaaosmdesátiletý Bohumír Kuchař se ve Vítkovických železárnách začínal učit zámečníkem. „Oficiálně to byla firma Hermann-Göring-Werke, ale pro nás dělníky to zůstaly Vítkovické železárny,“ tvrdí Kuchař, jenž po vyučení pracoval až do konce války v dílně vítkovických strojíren. Jen v ostravském tisku se někdy psalo o vítkovických dělnících jako o zaměstnancích „Göringových závodů“. „Pumy, granáty, samozřejmě jsme si uvědomovali, že vyzbrojujeme Německo,“ přiznává Kuchař. Göring, říšský maršál odpovědný za německé válečné hospodářství v roli zplnomocněnce pro čtyřletý plán, přišel s prvním provoláním o protektorátním průmyslu už 16. března 1939. Varoval před divokou arizací a honbou drobných německých zájemců za majetkem. O čtyři dny později zmocnil svého generálního referenta Hanse Kehrla, aby převzal Českou zbrojovku Brno, Škodovy závody v Plzni a Vítkovické horní a hutní těžířstvo. Zmařil tím snahy českých bankéřů a průmyslníků, kteří se těsně před okupací pokusili o privatizaci státní kapitálové účasti například v brněnské zbrojovce. Koncern Hermann-Göring-Werke vládl v protektorátu ohromné síti fabrik, už v roce 1940 pro něj pracovalo celkem sto padesát tisíc zaměstnanců. Jen v Ostravě tento koncern ovládal vedle Vítkovického horního a hutního těžířstva (Vítkovické železárny s dceřinými podniky a několika doly), Severní dráhu Ferdinandovu (doly), Českomoravské dusíkárny, komanditní společnost Julius Rütgers či cihelnu v Moravské Ostravě. Do jednoho z největších zbrojních center střední Evropy se stahovaly i další německé koncerny a banky. Mannheimská továrna pronikla do Hrušovské továrny na kameninu, terakotu a žárupevné materiály. Německá banka z Berlína si podřídila koncern Berghütte z Těšína a jeho sesterskou Báňskou a hutní společnost s několika doly na Ostravsku a Třineckými železárnami. Zájem byl dokonce i o nepříliš chvalně proslulé ostravské pivo, když Městský pivovar finančně ovládla Drážďanská banka.

Zdroje:

Zdroje:

Dějiny Zemí Koruny české v datech; Český svaz bojovníků za svobodu a další.

Karel Jiřík, Dějiny Ostravy; Alice Teichová, Německá hospodářská politika v českých zemích v letech 1939-1945.

(Týden)